Smashing Pumpkins naživo

Včera jsem byl v našem hlavním městě na koncertu Smashing Pumpkins, jejichž profil jsem tu nedávno vystavil. Teď něco k včerejšímu koncertu. Koncert se konal na Výstavišti, čili na stadionu hokejové Sparty. Nikdy jsem tam nebyl, ale našel jsem ho v pohodě. Na místě jsem byl už hodinu a půl před začátkem a už na parkovišti se mě dvakrát ptali překupníci, jestli nechci lístek. Ten jsem už měl, a kdyby ne, tak na pokladně jich ještě pár bylo. Sektor na stání byl rozdělen do dvou částí, stání vpředu a obyčejné stání.

video: Zero.



Rozdíl dělal 150 korun a asi 12 metrů. Já měl obyčejné stání, stání vpředu se vyprodalo o den dřív, než jsem si šel koupit lístek. Ale díky tomu, že jsem byl na místě brzo, tak jsem byl v první řadě a mohl se aspoň opírat o zábrany a přehodit si přes ně kabát. Předkapela začala hrát kolem tři čtvrtě na osm a nebylo to jen tak nějaká předkapela. Větší radost mi výběrem předkapely udělat nemohli. Na pódium totiž přišli Tata Bojs, které si vybrali přímo Smashing Pumpkins. Měli jenom půl hodiny a zahráli asi šest písní. Jejich výběr mi přišel dost nezvyklý, jako by si vybrali schválně písně, které obvykle moc nehrají. Jinak by poslední písní nemohla být Vesmírná. Zajímavé je, jak řekl Mardoša před jednou písní, že Tata Bojs i Smashing Pumpkins slaví letos dvacet let existence.

video: Stand inside your love.



Diváci na ně reagovali docela dobře, ale na jejich koncertech je atmosféra samozřejmě podstatně lepší. Žádné sprosté slovo ani kelímek od piva na kapelu nepřiletěly a během poslední písně se diváci i roztleskali, což překvapilo i kapelu. Po půl hodině museli pryč a na podiu se objevili technici a začali chystat nástroje pro hlavní hvězdu večera. Něco před devátou se hala dočkala, na podium se nahrnula celá kapela v čele Billy Corganem a Jimmym Chamberlinem, jedinými členy původních Smashing Pumpkins. Billy nezklamal a měl takovou zvláštní pološílenou sukni, která k němu ž tak nějak neodmyslitelně patří a která se nedá popsat. Už první píseň předznamenala ladění celého koncertu a připomněla, v čem jsou Billy a spol. mistři. Během úvodní Porcelina Of The Vast Oceans (snad se nepletu) střídali pomalé zasněné pasáže rockové nářezy přesně tak, jak jsme na to od Smashing zvyklí.

video: Bullet with butterfly wings.



Úvodní část koncertu se nesla v rockovém duchu a hráli se především úderné skladby. První vrcholným okamžikem byla jedna z nejslavnějších písní Tonight tonight. Publikum poznalo hit už po pár tonech a bylo jen málo lidí, kteří by nezpívali s kapelou. I přes svižnější verzi se neztrácela vynikající melodie. Billy zpíval opravdu dobře, za celý koncert jsem neslyšel jediný nepatřičný tón. Když je řeč o zpěvu, můžeme si něco povědět o zvuku. Ten byl jedním slovem vynikající. Přestože ve spoustě písní byl sound tak hustý, že by se dal krájet, zněl naprosto čistě. Nic se neztrácelo, nic nesplývalo. Každý nástroj byl perfektně slyšet, vokály nebyly utopené a nebylo ani přebasováno, jak se občas stává. A reprobedny jely na plný výkon, byl jsem od nich v bezpečné vzdálenosti, přesto mi intenzita valícího zvuku téměř trhala bubínky.

video: Thirty-three.



Pokud jde o playlist, došlo na všechny desky, možná kromě té první, u té si nejsem jistý. Dobré bylo, že se kompletně nepřehrávala poslední Zeitgeist, a došlo na více starších písní. Ne, že by Zeitgest nebylo dost dobrá, ale přeci jen každé publikum více ocení známé kousky, které zná a může si je odzpívat s kapelou. Na začátku koncertu Billy jen minimálně komunikoval s publikem, omezil pouze na děkování a to po přibližně každé čtvrté písni. Přechody mezi písněmi obstarávala buď klávesistka Lisa, které předehrála melodii další písně, nebo bubeník Chamberlin, který bez pauzy na oddech plynule přecházel z jedné písně do druhé, takže se občas ani nedalo mezi písněmi zatleskat.

video: That´s the Way (My love is) - nejnovější videoklip SP.



Až zhruba v půlce koncertu si vzal na chvíli slovo Billy a nejdřív vysvětlil, že mu manažer řekl, aby držel hubu. Přesto divákům sdělil, že tahle kapela se už kurva nikdy nerozpadne. Že tu chybu už jednou udělal a že se nebude opakovat. V průběhu celého koncertu měl dobrou náladu a párkrát dokonce zavtipkoval s kapelou, třeba když si během jedné písně nemohl vzpomenout na slova. Stalo se to jen během jedné písně a rozhodně to nevyznělo trapně, Billy z toho vyklouzl s úsměvem na tváři a aspoň trochu odlehčil atmosféru. Zrovna tuhle píseň mám celou nahranou, takže se nakonec můžete podívat sami. Nic jiného už nemám, takže si to užijte. Ve dvou třetinách koncertu odešla kapela a na pódiu zůstal osamocený Billy s kytarou. Sam takhle v podstatě akusticky zahrál asi tři písně, včetně hitu 1979. To byl další vrchol koncertu.

video: Perfect - akusticky ze včerejšího koncertu.



Bohužel s koncem akustické vložky odešla i většina melodií, protože po celý zbytek vystoupení se hrály už jen rockové, občas až metalové vypalovačky. Nejlépe z nich vyzněl singl z posledního alba Tarantula. Hlavní část vystoupení ukončila píseň United States, která má na desce skoro deset minut a tady měla minimálně patnáct. A bylo to pravdu peklo, ze začátku v dobrém smyslu slova, ale když už vám kytary trhaly uši deset minut, přestávala to být zábava a začínala to být tak trochu onanie, kterou především starší ročníky těžce vydejchávaly. Představte si, že se na vás bez ustání patnáct minut valí opravdu hodně hlasitá vlna hudebního nářezu bez jediného uvolnění.

video: Try, try, try - necenzurovaná verze.



Připomnělo mi to kapelu Mars Volta, která je tímhle pověstná. Během United States jsem v duchu přemýšlel, co asi zahrají v přídavku, a uvědomil jsem si, že ještě nezazněla úžasná Disarm, a doufal jsem, že na ni dojde. Bohužel nedošlo, což byla velká škoda. Celý přídavek byly opět nářezy, což mi nepřišlo jako nešťastnější řešení. Většina lidí se ještě vzpamatovávala z United states a právě taková poklidnější, ale emocemi úžasně nabytá Disarm by byla dokonalou tečkou. Nestalo se tak. Před odchodem ještě Billy podepsal pár bookletů fandům u pódia. Chvíli jsem doufal, že by mohl přijít ještě jeden přídavek, ale po chvilce se v hale rozsvítila světla a zhasla moje naděje. Ani možná trochu zbytečně pouze tvrdé skladby na konci mi nezkazily vynikající dojem z koncertu. A ještě jedna pochvala na závěr, koncert měl dvě a půl hodiny. Klobouk dolů.

obr.: Playlist z Prahy, celá kapela a Billy. (foto musicserver, idnes)