sobota 12. února 2011

Přichází králík aneb oslavy Nového roku

Konec minulého týdne byl ve znamení oslav Nového roku. Samozřejmě šlo o Nový rok podle lunárního kalendáře, tedy o to, co je vě světě známo jako Čínský nový rok. Příchod králíka znamenal hned několik věcí, tou nejlepší pro mě byly nepochybně tři volné dny. To už ani není prodloužený víkend, to je spíš volný týden přerušený dvěma pracovními dny. Nic velkýho jsem nepodnikal, protože je tu slušná zima a nechci zbytečně utrácet. To spíš někam vyrazím, až mi skončí škola za měsíc a půl.

obr.: moje třída, mě snad najdete. Druhá zleva je Bulharka, úplně napravo je Mongol, všechny ostatní holky jsou Číňanky.


Pro Korejce znamená Nový rok hlavně povinnost vzdát úctu nejstarším členům rodiny, což ve výsledku znamená, že se Soul téměř vylidní a všichni vyrážejí na venkov. Je sice fajn vidět skoro prázdné silnice, ale mnohem horší je vidět zavřené skoro všechny restaurace. To by nebyl problém, kdyby nám ovšem nezavřeli i všechny menzy.

obr.: na Nový rok bylo metro příjemně vylidněné. A když už tam někdo byl, tak šlo potkat i takovéto kouzelné dědečky.


Pár restaurací otevřených naštěstí bylo, takže jsem nemusel hladovět. Minulé úterý proběhly menší oslavy přímo ve škole, když si někteří zahraniční studenti korejštiny nachystali svá vystoupení a ostatní se na ně šli podívat. Většinou se zpívalo nebo tančilo. Občas ty bylo docela dobrý, většinou aspoň roztomilý. Tentokrát nebude moc fotek, ale mám to přímo na videu, tak to posuďte sami.

video: čínské studentky a jejích rozkošné vystoupení i s rozhovorem. 

video

video: další Číňanky a jejich sexy tanečky a pozdrav.

video

obr.: s mojí nejlepší kámoškou Carinou z Německa.


Hlavní město na tyto svátky připravilo pro občany i turisty spoustu akcí, ty zřejmě největší probíhaly i ve skanzenu Hanok Namsan Folk Village nedaleko od namsanské rozhledny. Veselilo se po tři dny, já tam šel pouze na první dva. Samozřejmě šlo hlavně o tradiční tance a zpívání, připraveny ale byly i soutěže. Ty probíhaly ve dvou kategoriích, pro Korejce a pro cizince. Chvíli jsem na to koukal, a když moderátor řekl, že v obálkách, které předává soutěžícím, jsou peníze, tak jsem se hned přihlásil. Vzal jsem s sebou ještě Carinu a šli jsme házet šípy do takových obručí, což je jedna z tradičních her na Nový rok.

obr.: mistr při práci.


Nebudu to natahovat a hned vám řeknu, že jsem byl nejlepší, když jsem trefil dvě z pěti. Radost vystřídalo zklamání, když jsem otevřel dvě vyhrané obálky a místo peněz tam byly přívěšky. Takhle oblbovat lidi, to se nedělá. Sice jsem si říkal, že to je divný, že rozdávaj peníze, ale neměl jsem důvod tomu nevěřit, když rodiče za vzdání úcty dělají to samé a obdarovávají potomstvo obálkami s pěnězi. Měl jsem v plánu za vyhráné peníze si koupit něco fajn k narozeninám, které jsem měl přesně v první den oslav, takhle jsem si to musel zacálovat ze svýho.

obr.: u podobných dortů jsem slintal od příjezdu do Koreje. K narozeninám jsem si jeden prostě musel koupit. Cena cca 250 korun.


No nic, aspoň jsem těm několika stovkám přihlížejících převážně Korejců ukázal, jací jsou Češi borci. A chuť jsem si spravil u stánku, kde servírovali zadarmo sladkosti. Sice byli nic moc, ale znáte to o tom darovaném koni.

obr.: kimčchi zadarmo = stometrová fronta hladovců.


obr.: když jsem u jídla zadarmo, tak se vytáhla naše kolej, která dala každému docela velké balení rýžových koláčků. Stačilo pouze být ubytovaný student.


obr.: na akci přišel i starosta Soulu. Jako správný politik se nechal fotit s malými dětmi a rozdával úsměvy na všechny strany.



V druhý den oslav byla největší atrakcí šamanka, která přesně hodinu za doprovodu hlasité disharmonické hudby přiváděla do transu postupně sebe a pak i pár lidí okolo, aby celé své vystoupení zakončila rozhazovaním ovoce.

obr.: jestli ji naserete, tak vás rozseká na kousíčky.


V tu chvíli to tam vypadalo jak v Africe při rozdělování potravinové pomoci. Zmatek, tlačenice a desítky napřažených rukou. Jsem to jen z povzdálí sledoval a jeden milý Korejec mi dal svůj vlastní úlovek, takže jsem měl dvě mandarinky, banán a půlku okurky. Na Korejce je spoleh, i kdyby sami neměli, tak vám dají první poslední.

video: korejští bubeníci nejsou žádná ořezávátka. Malá část jejich parádního vystoupení.

video

video: tradiční tanec na tradiční hudbu.

video

video: něžnější polovina lidstva tančila ladněji.

video

video: kompletní Arirang, tradiční korejská lidová píseň, taková neoficiální hymna.

video

A ještě jedné akce jsem zúčastnil. Ta sice byla už před čtrnácti dny, ale šlo taky o oslavy Nového roku. Pořádalo ji Global Center, Honza ji vyšťoural někde na fejsbůku a já tam šel s vidinou jídla zadarmo. V tomhle ohledu byl cíl mise splněn, protože kromě tradiční polévky s koláčky z rýžové mouky jsem tam ochutnal i nějaké mongolské a filipínské jídlo.

obr.: takhle to tam vypadalo. Kdo na sobě neměl hanbok, prohrál.


Po několika písních nám pustili video o Sedžongovi, což je nejvýznamnější korejský panovník historie a pak mě několik paní prudilo s otázkami, co si o tom videu a Sedžongovi myslím. Tyhle otázky mi dost lezou krkem, protože se na ně ptají všude. Stačí být cizinec někde v muzeu nebo na podobném místě a můžete si být jisti, že vás minimálně vyzpodívají, v tom horším případě budou chtít rozhovor do televize. I tady na této akci jsem byl vyzpovídán do televize, aspoň že ta moderátorka byla strašná fešanda. Měl jsem na sobě tradiční korejský oděv, hanbok, takže jsem měl v té televizi určitě pěknou ránu.

obr.: z té slečny uprostřed se vyklubala televizní moderátorka.


obr.: na Nový jsou asi slevy na děti. Viděli jsme podezřele mnoho dětí v nákupních vozících.

pátek 4. února 2011

Exkluzivně z ostrova Jonpchjong

Minulý čtvrtek a pátek jsem byl na náklady českého rozhlasu na korejském ostrově Jonpchjong, o kterém jste už asi všichni slyšeli. To je ten, na který si zastřílela severokorejská armáda a zabila přitom dva vojáky a dva civilisty a řadu lidí zranila. Určitě si říkáte, jak jsem se tam proboha dostal? To vám bylo takhle. Na jedné akci mi pan velvyslanec Olša řekl, že do Koreje přijede východoasijský zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš a že se chystá vyrazit na ostrov Jonpchjong.

obr.: krátce po ostřelování ostrova.


Přestože nastínil situaci tím stylem, že se tam dá oficiálně jet, ale musí se tam přespat a není tam žádné ubytování, tak jsem ani na chvíli neváhal a hned vykřikl, že chci jet taky. Robert Mikoláš prý v tu chvíli sháněl někoho, kdo by jel s ním, takže se to hezky sešlo a nikdo neprotestoval. Když jsem se s Robertem domlouval, jak to bude probíhat, tak jsem ho dopředu varoval, ať nečeká od mého tlumočení žádné zázraky, že celkem zvládám základní konverzaci, ale na něco složitějšího ať zapomene. Já jsem byl ale pořád lepší varianta než nechat si od někoho napsat otázky, nahrát si odpovědi a pak si je dodatečně nechat přeložit. Takže jsme ve čtrtek ráno vyrazili.

obr.: V Inčchonském přístavu před odplutím.


Musel jsem vstávat o dvě hodiny dřív než normálně, abych stihl dojet metrem co nejblíž k inčchonskému přístavu. Přestože jsem při vstávání málem umřel, dojel jsem stejně o dvacet minut později. Sedli jsme na taxíka a za chvíli byli přímo v přístavu. Když jsme šli koupit lístky, tak jsem při pohledu na cenu málem upad. Zpáteční lístek stál skoro devadesát tisíc wonů, což je okolo patnácti stovek českých. Tolik peněz jsem ani s sebou neměl. S Robertem jsme se nijak nedomlouvali ohledně toho, kdo si co bude platit, takže jsem předpokládal, že pojedu na svý náklady. Lístky ale zaplatil Robert služební kartou a nic po mě nechtěl, takže jsem si v duchu gratuloval, jak dobře to dopadlo.

obr.: náklad určený pro civilisty a vojáky.


Smích mě přešel hned po pár minutách, když Robert chtěl ještě před vyplutím začít dělat rozhovory. V tu chvíli mi tak nějak došlo, že se ode mě taky něco očekává a že to nebude žádná flákačka. Na palubě jsme zpovídali asi tři lidi, první byl křesťan, který se jel na ostrov podívat, jestli může místním nějak pomoc. Další se omluvil, že má zdravotní problémy a nemůže pořádně mluvit. Poslední, takový úžasně vypadající starší pán, nám slíbil, že si s náma promluví, až dorazíme na ostrov. Byl jsem z těch rozhovorů docela nervní, protože dát do kupy otázky se ještě dalo, ale horší bylo rozumět jejich odpovědím. Oproti škole je to strašný rozdíl, protože oni netuší, jakou gramatiku znám a jak vypadá moje slovní zásoba. Mluví, jak jim zobák narost a já v lepších případech chytám polovinu. Na zpovídání vojáků naštěstí nedošlo, protože všichni celou cestu spali a my je nechtěli rušit.

obr.: opravdu nebylo moc teplo, mrznoucí moře je mi svědkem.


A ještě jedna věc mi nedělala vůbec dobře, houpání na vlnách. Jeli jsme poměrně rychle (asi 60km/h) a loď místy téměř skákala. Po pár minutách mi bylo pěkně blbě. Tahle prča trvala dvě hodiny, než jsme konečně dorazili na Velký Jonpchjong, jak zní celý název ostrova. V přístavu dohlížela na přijíždějcí řada vojáků, ale nijak nás nekontrolovali. Jen v Inčchonu se nás ptali, jestli jsme tisk a museli jsme se zapsat do nějaké knihy. Žádné jiné komplikace nám nikdo nezpůsobil. Když jsme se po vylodění chystali vyzpodívat toho zamluveného pána, tak nás nejdřív ze všeho narval k sobě do auta a odvezl z přístavu do města. Poté, co se dozvěděl, že nemáme kde spát, tak nás okamžitě vzal k sobě domů. Vůbec nic o nás nevěděl, dovede si něco takového představit u nás? My na to ale tak trochu dopředu spoléhali, že se nám podaří narazit na nějakou dobrou duši, která nás nechá u sebe přespat. Robert měl u sebe pohotovostní spacák, já měl rezervní ponožky. Přestože jsem si moc nepřipouštěl, že bych musel celou noc strávit vzhůru chozením po ostrově či spaním bůhvíkde při teplotách klesajících až k mínus dvaceti, tak se mi noc předtím moc lehce nespalo. Ale říkal jsem si, že do toho stejně půjdu, protože to bude velký a je to šance, která už nemusí jindy přijít. Takže asi po deseti minutách na ostrově byl náš největší problém vyřešen. Ten zvuk, jak mi spadl kámen ze srdce, musel být slyšet až v Severní Koreji, která je jen dvanáct kilometrů od ostrova.

obr.: bezpečnost musí bejt.


Na ostrově je v současnosti pouze třista obyvatel z původních osmnáctiset (nepočítaje vojáky), takže to opravdu mohl být problém. Navíc všechny restaurace jsou zavřené a na celém ostrově fungují jen jedny malé potraviny. Jen jsme si odložili naše věci do malé ložnice, jedné ze dvou vytápěných místností v domě, tak nás Pak Sung-i vzal k domům, na které dopadly granáty. Vyrazili jsme oba nalehko, protože jsme netušili, že se zpátky vrátíme až za několik hodin. Domy naprosto srovnané se zemí se nacházejí jen asi dvacet metrů od toho jeho. Povídáme si o tom, co tu dřív bývalo, kde jsou ti lidé teď a co každý dělal v osudný den. Všichni si to dokonale pamatují, je to jedna z těch mála velkých událostí v životě, kdy si všichni pamatují, co dělali, když nastala. Na místě, které je zničené nejvíce, stál jen pár měsíců dokončený úplně nový dům. Být to scéna z černé komedie, asi bych se zasmál. Tady ale do smíchu nikomu není.

obr.: Pak Sung-i nám ukazuje okolí svého domu.


Všude jsou trosky, střepy a policejní pásky se zákazem vstupu. Nejsou tu téměř žádné děti, školy jsou zavřené. Vojáků je tu čtyřikrát víc než civilního obyvatelstva. Po prohlídce několika zničených domů jsme mysleli, že si vezmeme svoje teplé oblečení a půjdeme se rozhlédnout po ostrově, ale místo toho nás Pak Sung-i i se svou ženou odvážejí k místní radnici, kde je skladována pomoc od Červného kříže. Každý na ostrově má nárok na jedno balení s dvanácti položkami. Jsou to hlavně suroviny k vaření.

obr.: distribuce pomoci od Červeného kříže.


Nakládáme dvě balení, které později rozvezeme, a přesouváme se k provizorním bytům vedle školního hřiště postaveným pro ty, kteří o své bydlení přišli. Hledáme někoho, s kým by se dal udělat rozhovor. Když jsme otevřeli jedny náhodné dveře, byl tam štáb korejské televize. Chvíli čekáme a pak i my pořizujeme svůj rozhovor. Otázky ze sebe dostanu, ale paní se nějak rozpovídá a mluví snad pět minut v kuse. Rozumím jenom úlomky, ale to nejdůležitější se dá poznat z její intonace a její tváře. Je cítit, že je velmi rozrušená a že se jí o tom těžko mluví. Po dalším trochu zmateném rozhovoru se přesouváme na oběd na trochu odlehlejší část ostrova.

obr.: novináři přijíždějí neustále, takže narazit na televizní štáb není nic výjimečného.


obr.: 80-ti letá paní Ča Do-hwa ve dveřích svého nového domu.


Jíme v bývalé restauraci, kterou vede přítel pana Pak Sung-iho. Do restaurace teď samozřejmě nikdo nechodí, ale on tam nikdo nechodil už předtím, protože se po ostrově nějak rozkřiklo, že majitel je blázen. Ten nám celou story popisuje asi v deset minut dlouhém monologu, který jsem moc nepobral. Sedíme na zemi, na které je pohozená přikrývka a nezávazně se bavíme o všem možném.

obr.: v tom bych se nechtěl koupat.


Manželka pana Sung-iho je trchu trhlá ženská, která mě s Robertem rozmrazuje zmrzlé ruce tím, že nám je položí na své stehno pod peřinou a tam je drží nemístně dlouho. Sama se tomu směje a s další ženou, nejspíš kamarádkou majitele, si nás na oko zamlouvají na noc. Všichni se smějou, ale když začíná objímat překvapeného Roberta, tak už Sung-imu dochází trpělivost a okřikuje ji. Chvíli se tváří dost naštvaně, jenom doufáme, že ne na nás. Neradi bychom sháněli jiný nocleh. Za chvíli se ale všechno sklidní a majitel přináší speciálně pro nás uvařené jídlo. Nejdříve jsme měli pár kousků samkjopsalu, což je osmahlá slanina, ale hlavní chod byla rybí polévka.

obr.: nůžky jsou nezbytná součast jídelního stolu. Stříhá se každé druhé maso i kimčchi.


Té byl opravdu velký kotel a v něm hlavně chobotnice. Asi po milionté v Koreji jsem musel vysvětlovat, že chobotnice fakt nemusím, že se jich vlastně skoro bojím. Tak mi z toho kotle plného překvapení vytáhli nějakou rybu, kterou jsem jedl asi třičtvrtě hodiny, protože jsem jednak pořád musel něco překládat a za druhé byla plná kostí.

obr.: těžko říct, co to je za rybu, ale jako celý oběd byla zdarma.


obr.: majitel restaurace vysvětluje, že není blázen.


Po skoro dvouhodinovém obědě vyrážíme na prohlídku ostrova. Přesedáme do většího auta, protože malý osobák by se nevydrápal po namrzlé silnici do místních kopců. Všechno organizuje pan Sung-i, který se oficiálně stává našim průvodcem po ostrově. Přijíždíme do parku, kde je tank, vrtulník a další vojenské vybavení z korejské války. Kvůli tomu tam ale nejsme, jdeme se totiž podívat na Severní Koreu.

obr.: muzeum o místním rybaření.


Je tu vyhlídka na krásné skalnaté pobřeží a za ním se v dálce dvanácti kilometrů rýsuje komunistická Severní Korea. Nikdy jsem ji neviděl, teď mám možnost se na ni dokonce podívat dalekohledem. Je vidět obrovský propagandistický nápis, jehož písmena musí mít několik metrů. Přečíst se ale nedá, přeci jen je moc daleko.

obr.: nádherné pobřeží. Za krásami ostrova sem před incidentem jezdilo padesát až sto turistů denně. Teď nepřijíždí nikdo.


U vyhlídky je malé muzeum věnované místním rybářům. Původně se tu lovil 조기 (nejspíš kranas), který se pak sušil a jedl se na způsob slaného pečiva k vínu či pivu. Touto rybou byl ostrov proslulý. Teď je známý hlavně lovem krabů, konkrétně krabem 꽃게 (latinsky Portunus trituberculatus, český název se mi nepodařilo najít). U útesu je betonová zamaskovaná střílna orientovaná na sever. Když odcházíme, míjíme vojáky, kteří se taky přišli vyfotit se Severní Koreou. Když je fotím, tak na nás volají, že to nesmíme, tak se omlouvám a rychle odcházíme.

obr.: opuštěná střílna. Jiné ale opuštěné rozhodně nejsou.


obr.: nejenom my jsme se fotili se Severní Koreou. I pro korejské vojáky je to atrakce.


Autem pak projíždíme kopce a můžeme krásně vidět, jak jsou úplně všude vojenské bunkry, armádní cvičiště a ubytovny. Civilní část ostrova je zase plná krytů, jsou naprosto všude a veřejně přístupné. Zpátky v domě našeho hostitele jsme ve čtyři hodiny. Konečně si můžu vzít svou šálu, rukavice a taky slovník. Vyrážíme na pěší procházku po ostrově.

obr.: vpravo paní Paková, na návštěvu přijel ještě nějaký kamarád.


V jediném otevřeném krámě kupujeme dary pro pana Sung-iho, dvě láhve nejlepšího sodžu a balení piva v plechovkách. Sám si k večeři dávám snickers a párek na špejli, ohřátý v mikrovlnce, která je v každých korejských potravinách. Kousek od potravin narážíme na Památník padlých hrdinů, věnovaný obětem z korejské války. Od něho je krásný výhled na ostrov. Vidět je řada rozbořených a ohořelých domů. Když se mezi nimi procházíme, sleduje nás několik toulavých psů, ale nejsou ani trochu agresivní.

obr.: ostřelovaná část ostrova.


obr.: náš zamilovaný doprovod.


obr.: "Zákaz vstupu" před jedním z mnoha zničených domů.


Po návratu „domů“ předáváme dary panu domácímu, aby si nemyslel, že Češi jsou nějaké vyžírky. Pan Sung-i je programátor, takže jeho příbytek je plný starých počítačů a dalšího it harampádí. Všechno ale poměrně staré. Jeden počítač je připojený na internet, takže ani nejsme odříznuti od světa. Jeho paní na sebe prozrazuje, že se po útoku bojí spát a že bez alkoholu neusne. Když občas Robertovi říkám, co jsem se dozvěděl, tak musíme ty rozhovory dělat znova, aby je měl Robert zaznamenané. Jinak ty informace totiž nejde použít. Během večera Robert sepisuje na svém notebooku reportáž pro český rozhlas a já se snažím dopřeložit nahrané rozhovory. Občas se mi něco podaří dešifrovat, často jsem ale úplně bez šance. Některé důležité pasáže posíláme mejlem Michalovi Utikalovi do Soulu, jehož korejština je mnohem lepší než má, s žádostí o co nejrychlejší překlad, aby se mohla reportáž poslat do Prahy k namluvení a jít druhý den rovnou do vysílání. Robert má na jednu stranu smůlu, že jsem s ním zrovna já, protože většina ostatních Čechů v Koreji umí líp, ale na druhou stranu má kliku, protože nikdo z ostatních není takový blázen, aby s ním jel na Jonpchjong a to ještě bez zajištěného ubytování. Já ho ale varoval dopředu, ať si od mé korejštiny moc neslibuje. Nakonec jsme z těch nahraných rozhovorů dostali přeci jen docela dost zajímavých informací, takže když po hodině poslal Michal přeložené ty důležité pasáže, tak Robert poslal hotovou reportáž do Prahy.

obr.: Robert pracuje na reportáži.


Přestože ještě nebylo moc hodin, byl jsem příšerně unavený. Vstávání v šest hodin (do školy vstávám v 8:30), dvě hodiny na lodi a hlavně neustálé soustředění se při rozhovorech a i nápor na psychiku ohledně nejistého noclehu mě docela vyčerpalo. Takže jsem na super vytopeném ondolu (vyhřívaná podlaha) usnul jak zabitej. Druhý den už nikam nespěcháme. Dlouze snídám s panem Sung-im a jen tak si povídáme. Sung-i je stejně jako jeho manželka velký fanoušek počítačových her, takže teď, když v podstatě nemá žádnou práci, tak jenom hraje hry na internetu. K jídlu máme nějakou hodně zahuštěnou polívku, není to žádný zázrak, navíc v tom jsou celé malé rybky, které si tedy odpouštím. Paní Paková do sebe už od rána lije sodžu.

obr.: snídaně v pracovně pana Paka.


obr.: tímhle tvorem byl ostrov znám před útokem. Teď ho zná celý svět a díky něčemu úplně jinému.


Domlouváme se, že se pojedem podívat na kryty, které jsme předchozí den pouze míjeli. Jedeme autem, paní Paková řídí. Že řídí pod vlivem je asi to poslední, co ji trápí. Prohlížíme si nejbližší kryt, ve kterém skoro nic není. Odpoledne se už jenom procházíme po ostrově. U pláže je krásný vyvýšený altánek, ale vstup k němu je zablokován ostnatým drátem. Kostel je otevřený, ale nikdo v něm není. Od zamčeného kláštera sestupuje k bráně do vojenského prostoru, protože Robert chce zkusit udělat nějaký rozhovor s vojáky.

obr.: vstup do jednoho z mnoha krytů.



Pomalu jdeme ke strážím a říkáme jim, že jsme z Čech a že bychom rádi s někým promluvili. Stráž hned volá nadřízenému a říká nám, ať počkáme, že možná budeme moc si s někým popovídat. Přichází další vojáci, většinou záklaďáci ve věku okolo dvaceti let. Jeden umí slušně anglicky, tak ho ostatní vybízejí, aby se s náma bavil. Než přijde jeho nadřízený a kategoricky odmítne jakékoliv rozhovory, tak z něho dostáváme aspoň fakt, že tu vojáci slouží celou základní vojenskou službu. Od stráží dostáváme na rozloučenou hřející pytlík na studené ruce. Nevím, jak je to možný, ale hřál ještě druhý den.

obr.: u brány do vojenského prostoru.


obr.: já a náš hostitel.


Vracíme se do domu pana Sung-i a cestou ještě zpovídáme babičku, která si přijela zkontrolovat dům a přivezla si pitnou vodu. Potom už jenom odpočíváme. Ve dvě hodiny nás pan Sung-i autem odváží do přístavu, kde se s ním loučíme, fotíme a srdečně mu děkujeme za veškerou pomoc a nocleh. Nějakým zázrakem se mi daří prospat polovinu cestu zpátky a ani mi není špatně. Z přístavu Robert spěchal rovnou na letiště, protože mu za hodinu a půl letělo letadlo do Hong Kongu. Já ještě hodinu bloudil autobusem po Inčchonu a pak jel dvě hodiny metrem na kolej. Po příjezdu jsem sám sebe za to všechno vypětí odměnil pizzou.

Poslechnout si Robertovi reportáže můžete zde a zde.