čtvrtek 30. září 2010

První dny v Koreji

Tak se poprvé ozývám z Koreje. Jsem tu dva dny a už jsem toho hodně stihl a mám spoustu dojmů, které ze sebe vyklopím. Ale popořadě. V pondělí odpoledne jsem z Ruzyně odletěl s Emirates Airlines přes Dubaj do Soulu. Zpáteční letenka stála krásných 18 a půl tisíc, protože jde o zaváděcí cenu na nové lince. V Dubaji jsme měli tři hodiny na přestup a podle ruchu na letišti nebylo vůbec poznat, že jsme tam přiletěli o půlnoci. Letiště je nejspíš úplně nové a je to vlastně jeden obrovský obchoďák, kde je většina krámů otevřena nonstop.

obr.: třetí terminál dubajského letiště.



Z Dubaje jsme letěli Airbusem A380-800, což je v součastnosti největší osobní letadlo na světě a je opravdu luxusní. Takový zábavní systém pro cestující jsem ještě neviděl, máte například možnost sledovat let ze tří různě umístěných kamer na letadle. Zábava v něm sice byla, ale já potřeboval hlavně spát, což se mi moc nedařilo. Celý let asi čtyři metry ode mě nesnesitelně řvalo malé dítě, takže jsem ho tlumil hlasitým poslechem poslední desky Arcade Fire, kterou jsem si za občasného usínání poslechl asi čtyřikrát za sebou. Po přistání v Inčchonu jsem vyplnil pár lejster, že s sebou nevezu zbraně, choroby či majetek. Z Inčchonu jsme s Honzou jeli autobusem na Soul Station, kde jsme přesedli na metro jedoucí k naší univerzitě Hankuk University of Foreign Studies (HUFS).

obr.: naše první jídlo v menze. Mořské plody nejím, ale ostatní bylo dobrý.



Všechno šlo celkem hladce, akorát tahání skoro třiceti kilo zavazadel nebyla moc sranda. A navíc mě celkem nepříjemně překvapila místní teplota, přes den je okolo dvaceti stupňů a večer je docela zima, čekal jsem rozhodně teplejší počasí. Prý se ochladilo den před naším příjezdem. Na univerzitě jsme si našli zahraniční oddělení, kde se nás ujali a ubytovali nás na koleji. Jsem v pátém patře na dvoulůžkovém pokoji s Ku Tong-hjonem, korejským studentem práva, který minulý rok strávil v San Diegu. Ještě v ten večer jsem s ním a Honzou šel na nákupy a taky jsme si dali první korejské jídlo, pibimpap za tři a půl tisíce wonů (cca 60 Kč) v jedné maličké restauraci. Na další den jsem toho moc nenaspal, protože jsem se pořád budil. Neměl jsem pořádnou přikrývku, jen takovou tenoučkou, co mi půjčil Tong-hjon. Polštář jsem neměl žádný, od koleje jsme dostali pouze jedno prostěradlo. Pokoj ale máme hezký, s vlastním záchodem a sprchou, ledničkou a klimatizací. Nábytek je nový a vůbec to tu vypadá úplně jinak než na Hvězdě v Petřinách v Praze.

obr.: pokoj čílo 507. Můj je ten o něco menší bordel napravo.



Ubytování máme díky dohodě Karlovy univerzity s HUFSem zadarmo. Sice nám říkali, že máme jít druhý den zaplatit, ale přes noc si asi vzpoměli na onu dohodu. Ve čtvrtek ráno jsme psali rozřazovací test. Ještě před ním proběhlo menší představení školy a jazykového kurzu, který nás čeká. Test byl nejprve písemný a poté se šlo na ústní část. První stránky testu byly velmi jednoduchý, ale ty poslední už byly zase naprosto nad naší úroveň. Ústní bylo celkem dobrý, takové krátké povídání co mám v Koreji v plánu atd. V písemné části jsem nasekal dost chyb, ale to se dalo čekat, když jsem byl nevyspalý, unavený a korejštinu jsem tři měsíce neviděl. Nějak to dopadne, do jaký úrovně mě zařadí se dozvím asi v pátek, pak si podle toho máme koupit učebnici a v pondělí začíná vyučování. Odpoledne jsme se sešli s Miriam Lowensteinovou, vedoucí oboru koreanistika na pražské UK, která je momentálně taky na HUFSu. Vyrazili jsme do kina na japonský Love letter do kulturního centra Korean Foundation, kde se promítá zadarmo. Ještě před ním jsme se stavili na večeři. Dali jsme si 오리 샤브샤브, původem mongolské jídlo, které se do Koreje dostalo přes Japonsko.

obr.: na večeři s paní docentkou.





V restauraci jsme byli sami, takže nám neustále u stolu stály dvě starší ženský, čuměly na nás a poučovali, přestože jsme to nepotřebovali. Jídlo bylo dobrý, na mě by ta kachna mohla být libovější a nemuseli by ke všemu rvát obrovské houby, které nejím, ale nakonec nám dali kopeček zmrzliny, takže dobrý. Z kina jsme po dvaceti minutách odešli, protože film stál za prd. Já ho navíc už viděl, takže jsem si dvacet minut pospal.

obr.: velký prostor byl na výstavě věnován Viktorovi Čcho-iovi, pionýrovi ruského rocku, který měl korejského otce.



Pak jsme si prohlédli vystavu o korejskoruských vztazích a ještě jsme se zastavili pod sochou Sedžonga u radnice, kde je muzeum věnované tomuto nejslavnějšímu korejskému panovníkovi.

obr.: socha velkého krále Sedžonga, pod kterou má muzeum.



Ve čtvrtek jsem se konečně vyspal, nemusel jsem ráno vstávat a měl jsem už koupenou přikrývku. Tohle všechno způsobilo můj čtrnáctihodinový spánek. Tak dobře, jako když jsem vstal ve tři hodiny, jsem se už dlouho necítil. V šest hodin jsem si dal první jídlo, večeři. Před tím jsme hodinu čekali na Lucku Pejsarovou, která tu provázala české turisty pro jednu nejmenovanou českou cestovku a ještě si to tu prodloužila. Mimochodem přesně ten zájezd jsem absolvoval před třemi lety. Byli jsme domluvení, že se sejdeme před branou do kampusu HUFSu, ale nepřišla. Jediné možné vysvětlení, které mě napadá, je, že přišla ke druhému kampusu HUFSu v Jonginu. Stejně se mi to ale nezdá, protože psala, že je kousek od nás a Jonging je čtyřicet kilometrů od Soulu, tak nevím, co by tam dělala.

obr.: festival to nebyl moc velký, ale kdo přišel, nelitoval.



Večer byl v kampusu festival, na kterém se vystřídala řada kapel, tanečníků a breakdancerů, a hráli se různé hry, například o nejrychleji vypité pivo. Druhé místo získal jediný cizinec v soutěži, ale měl k tomu dobré předpoklady, protože to je Němec. Zítra máme v plánu vyrazit na celodenní výlet do národního parku Čchiaksan, který je stopadesát kilometrů od Soulu. Doporučila nám ho paní docentka, že je prý krásnější než Soraksa, tak jsem zvědavý nejen na park, ale i na nás, jak se nám to celé povede.

obr.: soutěž v rychlostí pití piva. Vtipný bylo, když na konci chtěli ukázat, že je láhev prázdná, tak si ji oklopili na hlavu. Jenže ona skoro nikdy prázdná nebyla, takže se všichni zlili pivem.


obr.: soutěž v hádání slov. Tady je napsáno "pchonupeu" a pro ty, co neumí korejsky nebo korejsko-anglicky, tak to znamená "pornoherec".


obr.: holky tancovali opravdu dobře. A navíc to byly kočky.


obr.: vrcholem festivalu bylo vystoupení breakdancerů. Byli naprosto úžasní!

sobota 25. září 2010

Národní Park Capitol Reef a Národní Monument Staircase Escalante

Do Národního parku Capitol Reef jsme dorazili velmi pozdě v noci, když jsme v ten den stihli odjet ze Salt Lake City a navštívit parky Arches a Canyonlands. V jednu chvíli nám docházel benzín, takže jsme museli nouzově vzít asi dva galóny za čtyři a půl dolaru za galón, což byl nejdražší benzín ve státech, na jaký jsme narazili. O chvíli později jsme vyděli značku s informací, že dalších sto mil (160 km) nebude čerpací stanice. V Čechách něco nepředstavitelného, ale Amerika má trochu jiné měřítko. My naštěstí z této dálnice jseli na místní silnici a na benzín narazili už po nějakých čtyřiceti kilometrech. Když jsme se ráno probudili a vylezli ze stanu, konečně jsem uviděli nádherný kemp Fruita, oázu v poušti obhospodařovou už 130 let mormonskými osadníky. Teče tu řeka a uprostřed pouště tu pěstují ovoce a zeleninu a dělají vynikající čokoládová lízátka, které si můžete koupit v návštěvnickém centru. A co je vlastně v parku k vidění? Je to zlom zemské kůry, který vytvořil sto mil dlouhý kamenný hřeben zvaný Waterpocket Fold. Samozřejmě naším hlavním cílem bylo vidět tento zlom, což se nám povedlo jen částečně. Na prohlídku parku jsme měli zhruba půl dne, takže šlo o to vybrat co nejvhodnější hike s vyhlídkou na zlom. Takový jsme našli, čtyřhodinový a s vyhlídkou. Když jsme došli na nejvyšší bod naší cesty, viděli jsme jen kousek oné brázdy, protože její hrana byla vyšší než protilehlé hory, ze kterých jsem na ni koukali. Pro cestu dolů zpět k autu se brácha rozhodl jít zkratkou, protože se mu zdálo, že stezka jde nahorů místo dolů. Až po pár minutách mi došlo, jak debilní byl nápad opustit stezku. Cesta dolů se zdála jako víceméně rovná, což byl velký omyl. Nakonec jsem k autu došel, ale musel jsem projít spoustou křoví a proláklin a vůbec jsem si to v tom vedru užil. Když jsme se pak ptali správců parku, odkud můžeme ten zlom nejlépe vidět, tak nám doporučili desítky kilometrů dlouhou nezpevněnou cestu k vyhlídce, na kterou jsme neměli vhodné auto ani dostatek času. Takže jsem park bohužel opustili aniž bychom v podstatě viděli to, kvůli čemu jsme tam přijeli.

obr.: foto u vstupu do parku. Foceno při odjezdu.



obr.: kemp Fruita, oáza v poušti.



obr.: pohled na západní hranu Waterpocket fold.



obr.: takhle vypadá Waterpocket fold zevnitř. Fotka není moje, my takovýhle výhled neměli.



obr.: ještěrky byly naprosto všude a některé dokonce pózovaly.



obr.: Severozápadní hrana Waterpocket fold.



obr.: skákací fotky nesmí chybět.



obr.: jedná náhodně vzniklá, ale krásná fotka.



obr.: i cesta parkem je zážitek.



obr.: geologické vrstvy staré 200 miliónů let odkryté díky zlomu zemské kůry.



Cestou do Bryce kaňonu jsem projížděli další zajímavou oblastí, Národním monumentem Staircase Escalante. Je to sedm a půl tisíc čtverečním kilometrů velká chráněná oblast, ve které se nachází spousta kaňonů a hor a kde se kdysi dávno procházeli dinosauři, jejíchž zkameněliny zde paleontologové nacházejí. A protože tato část je výše položená než Capitol Reef, tak jsme z jedné vyhlídky konečně viděli onu brázdu v zemské kůře Waterpocket Fold.

obr.: celé auto bylo jako jedno velké skladiště věcí.



obr.: i v poušti je život.



obr.: hory v oblasti Staircase Escalante.



obr.: nešlo tudy jen tak projet, každou chvíli jsem museli zastavit a užívat si nádherný výhled.



obr.: i tady mají dechberoucí kaňony.



obr.: dostávat sem elektřinu musel být zážitek.

čtvrtek 23. září 2010

Národní Park Canyonlands

Do Země kaňónů jsme jsme přejeli z nedalekého parku Arches. Na okraji kaňonu jsme byli v šest večer a na různých výhlídkách jsme až do úžasného západu slunce strávili dvě hodiny. Výhledy to byly neuvěřitelné, naprosto srovnatelné s mnohem slavnějším Grand Kaňonem, možná krásnější. Na víc nebyl čas, ještě nás čekali asi čtyři hodiny v autě na cestě do národního parku Capitol Reef. Ty dvě hodiny za to ale rozhodně stály, jen se podívejte na ty fotky.


















středa 22. září 2010

Národní Park Arches

V národním parku Arches jsme strávili pouze jedno odpoledne a to z několika důvodů. Přestože je nádherný, tak nenabízí až tolik možností výletů a vzhledem k tomu, že jsem ho navštívil už loni, tak jsem měl chuť vidět znova jen nejkrásnější místo parku, kterým je bezesporu světoznámá Delicate Arch. Je to také jediný pořádný výlet, který se dá v parku udělat. Potom jsme se ještě zastavovali u různých zajímavých míst u silnice a podnikali už jen menší vycházky. Nemusím snad připomínat, že to je v poušti a bylo celkem dost velké vedro, díky kterému se zdá klimatizované auto jako mnohem příjemnější místo k životu. A náš program byl navíc neskutečně nabytý, ještě ten samý den večer jsme měli v plánu navštívit další národní park, takže nebyl čas ztrácet čas.

obr.: Utah je sice nádherný, ale cestování po silnicích bez zatáček moc zábavné není. Dvacetikilometrové rovné úseky jsou naprosto normální.




obr.: u vstupu do parku. Všechna tato fota jsou samospouště ze střechy auta.



obr.: Delicate Arch, symbol Utahu a jedna z nejslavnějších přírodních památek celé Ameriky.



obr.: abyste měli měřítko, není to žádný prcek.



obr.: pohled od Delicate Arch na východní část parku.



obr.: podobných neskutečných skalních útvarů je v parku nepočítaně.



obr.: jedno z dvou slavných Oken. Nejspíš to severní.



obr.: výhled z Okna.



obr.: Turret Arch.



obr.: další slavný útvar v parku, Balancující skála. Jen o sedm metrů nižší než Socha svobody.



obr.: písečné duny, které za miliony let zkameněly.



obr.: východní část parku od Courthouse Towers.

úterý 21. září 2010

Národní Park Grand Teton a Národní Monument Fossil Butte

Po třech dnech strávených v Yellowstonu jsme přejeli jenom pár kilometrů do národního parku Grand Teton. Ten je proslulý svými horami, které se zvedají z naprosté roviny (ale ve výšce dvou kilometrů) až do výšek přesahující 4000 metrů. Americký prezident Roosevelt označil Grand Teton za nejkrásnější krajinu na světě. Silná slova, ale nejsou daleko od pravdy. My jsme v parku strávili jeden den, během kterého jsme prošli Kaskádový kaňón.

obr.: u krásné brány do parku.



obr.: pohoří Teton Range je součástí slavných Rocky Mountains.



obr.: tímto stylem jsme se stravovali tři týdny v kuse.



obr.: Kaskádový kaňón.



obr.: americké safari pokračovali i tady. Tohle byl měl být Los evropský (aka moose).



obr.: stanovali jsme u jednoho z menších jezer v parku, Jenny Lake.



obr.: náš půjčený Chevrolet Aveo.



Z Grand Tetonu jsme se vrátili zpět do Salt Lake City, vyspali se na hostelu a vyrazili na průzkum Utahských pouští. Než jsme dojeli do národního parku Arches, tak jsem se zastavili v národním monumentu Fossil Butte, kde jsou zkameněliny z doby dinosaurů. Ti se ostatně procházeli po celém středozápadě USA, ale Dinosaurus national monument byl moc velká zajížďka, tak jsme se zastavili aspoň tady.

obr.: bylo tam tak příšerné vedro, že jsem se stačili tak akorát vyfotit u vstupu a na nějaké dlouhé procházky jsme mohli rovnout zapomenout. Navíc na ně nebyl čas.

obr.: Návštěvnické centrum. Všude okolo se před miliony let procházeli dinosauři.

obr.: Uvnitř je muzeum s řadou zkamenělin.


obr.: Krásná, ale nehostinná krajina.