čtvrtek 28. srpna 2008

Sigur Rós

Druhý den po návratu z Szigetu jsem jel do Prahy na koncert Sigur Rós. Lístek jsem měl už asi dva měsíce, takže jsem jel horečka nehorečka. Lístek byl na stání u podia, takže jsem se nemusel prodírat frontou a davem a měl jsem jistý, že uvidím i uslyším perfektně. Žádná předkapela nehrála, což mě nijak nemrzelo, protože na předkapely stejně nikdo nechodí. Samotný koncert začal pár minut po osmé. Scéna byla velmi jednoduchá, na kapelou bylo zavěšeno sedm koulí různých velikostí, které se během koncertu rozsvěcovali v různých barvách. Světla byla rovněž velmi střídmá. Jediným dalším efektem, ale velmi hezkým, bylo sněžení během několika písní. K vidění je i na videu, co jsem natočil a je na konci článku.

obr.: Sigur Rós v Praze (zdroj: Eva Balaštíková - musicserver.cz)



Popisovat hudbu Sigur Rós se moc dobře nedá, kdo je neslyšel, tak si to asi nedovede představit. Sigur Rós jsou z Islandu, zpívají islandsky, jejich písně mají často kolem deseti minut a jsou kombinací rocku a ambientu a úžasného vysokého hlasu zpěváka Jóna Þór Birgissona, který zároveň hrál smyčcem na svou kytaru. První část koncertu ukončila aktuální novinka Gobbledigook z posledního alba Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust. Že se bude přidávat, o tom nebylo pochyb. Bohužel jediný přídavek stál opravdu za to. Neuvěřitelně vygradovaná Popplagið byla dokonalou tečkou za skvělým koncertem. Možná mohl být delší (trval přibližně 100 minut), ale těžko mohl být lepší. Přestože se publikum mocně dožadovalo dalšího přídavku, kapela už přišla jenom zatleskat divákům za jejich podporu, ale už se nic nehrálo. Trochu škoda, ale zážitek z perfektního koncertu to nijak nezmenšuje.

video: Sigur Rós – Popplagið (z dokumentu Heima)



video: Sigur Rós - Gobbledigook (live)

pondělí 25. srpna 2008

Sziget 2008

Větší část teď již předminulého týdne jsem strávil na obřím hudebním festivalu Sziget v Budapešti.



Proč zrovna Sziget?

Tak zaprvé jsem vždycky chtěl aspoň jednou zažít opravdu velký festival. Když říkám velký, tak myslím opravdu velký, ne třeba Trutnov Open Air, kde jsem byl před sedmi lety. A tohle měřítko Sziget splňuje beze zbytku, průměrná návštěva několika posledních ročníků je přes 350.000 lidí. A když jsem vybíral na jaký festival jet, tak hlavní roli hrál line-up a vzdálenost a finanční náročnost. Sziget to jasně vyhrál, line-up skvělý (sice jsem hledal festival s Radiohead nebo Björk, ale The Killers mi to vynahradili), Budapešť je blízko a je tam levně.

obr.: Street of the nations aneb cesta k hlavnímu pódiu.



Cesta

Do Budapešti jede z Pardubic přímý spoj, cesta trvá jen šest hodin a navíc je na tento spoj 40% sleva, takže mě zpáteční cesta stála jen 1.300,-. Z nádraží Keleti na ostrov Óbudai na Dunaji, kde se festival koná, už to byla jiná legrace. Nějak jsem nenašel vlez do metra, takže jsem sledoval dav mladých lidí s krosnami, kteří podle mě měli určitě mířit na Sziget. Dav se pomalu zmenšoval až do stavu, kdy jsem jako indián stopoval trojici Slováků. Když jsem se jich pro ověření zeptal, zda jdou taky na Sziget, tak mě k mé hrůze řekli, že ne. To se může stát jenom mě. Asi dva kilometry v příšerném vedru a na zádech s taškou se spacákem a stanem jít za někým, kdo jde jinam. Naštěstí se ukázalo, že šli aspoň správným směrem. Dali mi mapu a potom už jsem se městským vlakem HEV dokodrcal na místo.

obr.: Main stage po ranním úklidu.



Ostrov

Jak už jsem zmínil, festival se konal na ostrově (Sziget znamená „ostrov“) Óbudai na Dunaji téměř v centru Budapešti. A ostrov je to pořádný, na délku má snad tři kilometry a na šířku tak jeden. Celá tato plocha je využita do posledního metru. Kde nejsou obří pódia nebo hudební stany, tak jsou různé stánky s občerstvením nebo zábavou všeho druhu, záchody a hlavně stany návštěvníků, kteří si mohou postavit stan kdekoliv a taky to dělají. Dále tu byly například telefonní budky, bankomaty, prádelna, první pomoc, sprchy, bungee-jumping, směnárny, pošta, stánky všech možných organizací, pinpongové stoly, šachový turnaj, úschovna zavazadel a kol, internet zadarmo, na velkoplošné obrazovce běžela živě olympiáda. Prostě pokud jste chtěli, nemuseli jste z ostrova vytáhnou paty.

obr.: i na ostrově se dá zabloudit.



Budapešť

To by ovšem byla velká škoda, protože Budapešť je moc hezké město. Na většině pódií začínal program odpoledne kolem čtvrté hodiny, takže každý měl dost času dát se po minulé noci do kupy a ještě vyrazit do města. O Budapešti jsem nevěděl prakticky nic, takže jsem byl příjemně překvapen jak hezké město to je. Hlavně oba břehy Dunaje jsou jako ze škatulky. Na jednom je krásná budova Parlamentu a na druhém Castle Hill. Tam navíc probíhal rzovna festival lidových řemesel, takže byl obsypaný stovkami stánků. Přímo v hradu byla navíc galerie s volným vstupem. Kromě toho byl z hradu krásný výhled na celou Budapešť. V Bazilice Svatého Štěpána jsem byl dokonce svědkem svatby nějakých maďarských celebrit, protože tam bylo několik televizních stábů a druhý den jsem viděl fotky novomanželů na titulních stránkách místních bulvárů.

obr.: Budapešť z Castle Hill.



Koncerty

Kaiser Chiefs – můj první koncert po příjezdu. Narval jsem se k hlavnímu podiu co nejblíž to šlo a čekal, než začne koncert. Všechny začínali přesně na čas, což je obzvlášť potěšující. Tlačenice byla docela slušná, ale čekali mě horší. Kaiser Chiefs hráli skvěle, nikdy jsem na nich nebyl, ale jejich desky mám doma. Jestli byl tenhle koncert něčím charakteristický, tak neuvěřitelným množstvím pivních spršek, které jsem já a všichni ostatní schytali. Bylo jich nejmíň deset. Unavený po cestě, zpocený z toho horka a zlitý pivem jsem si na Kaiser Chiefs pěkně zaskákal.



Ky-Mani Marley – místo Jamiroquaie na hlavním podiu jsem šel na jednoho ze synů nesmrtelného Boba na world music stage. Před obřím podiem byla hlava na hlavě. Vůbec jsem ho neznal, ale koncert byl super. Kromě vlastních věcí zazpíval kolem sedmi otcových věcí, včetně No woman no cry.

video: Ky-Mani Marley - No woman no cry.





Vietnamské národní vodní loutkové divadlo – ne, tohle opravdu není název nějaké kapely, ale skutečně divadelní soubor z Vietnamu. Vystupovali dvakrát denně a jejich vystoupení znělo tak lákavě, že prostě nešlo jednou nezajít. Vybaven čtvrtkou vodního melounu jsem zasedl na kopci nad nachystanou scénou. Spustila se poklidná skoro relaxační hudba a anglický voice over o těžkém životě vietnamského lidu. Kromě loutek hrajících v přehrazeném bazénku vystupovali i živí Vietnamci, které svůj původ opravdu nezapřeli a ti, kteří zrovna nehráli, prodávali v zákulisí typické vientnamské kloboučky.

obr.: Vietnamské divadlo vpředu, vientnamský stánek vzadu.



Transglobal Underground feat. Natacha Atlas – slavná jména, od kterých jsem snad ale nikdy nic neslyšel a byl jsem zvědavý. Nějak mě to nepřesvěčilo. Určitě to nebylo špatný, ale jak mám rád asijskou kulturu, tak tu arabskou nemám. Natasha se tam pořád točila dokola a každou chvíli odcházela a zase se vracela. Jsem rád, že jsem to viděl a slyšel, ale podruhé bych nešel.

obr.: exoty najdete všude.



Mory Kante "Yeke Yeke" Anniversary Tour – koukl jsem na pár minut na hlavním na Sex Pistols, ale přišli mi strašně směšný, jak tam poskakuje divnej důchodce celý v maskáčích od hlavy až k patě. Tak jsem raději šel na trochu africké kultury na world music stage. Upřímně, reggae bylo lepší.

Róisín Murphy – zpěvačka Moloko byla bohužel přesně taková jako její deska, už na první poslech extravagandní, ale nudná. Jako si nepamatuji jedinou píseň z její solové desky, stačilo mi pár minut jejího koncertu, abych pochopil, že o nic nepřijdu. Teda kromě jejich výstředních kostýmů, které měnila snad po každé písni.

obr.: noční Sziget.



Serj Tankian – další solista na hlavním podiu, tentokrát zpěvák Systém of a down. Jeho koncert byl o poznání lepší než Rósín Murphy, ale stejně jako ona si zakládá na svém vzhledu. V bílém saku, košili a klobouku uvěděl své písně proslovy a tom, jak se všichni musíme spojit proti všemu zlému na světě a jednou nám bude určitě dobře. Moc nevím, co si o takových řečích na koncertech myslet, ale hrál dobře.

obr.: Hlavní pódium a na něm Serj.



REM – hlavní sobotní tahák způsobil před hlavním podiem slušnou tlačenici, ale pivo se naštěstí nerozlejvalo. Den před pražským vystoupením zahráli REM skoro hodinu a půl dlouhý skvělý koncert na Szigetu. I scéna byla stejná jako v Praze. Užíval jsem si hlavně osvědčené starší hity jako Man on the moon a Losing My Religion. Poslední desku jsem sice taky slyšel, ale moc ve mně neuvízli. REM hráli prostě skvěle, sice nijak extra nekomunikovali s diváky, ale energie z nich přesto pryštěla.

obr.: koho nebaví festival, může sledovat olympiádu.



Maceo Parker – po REM jsem rychle přeběhl do velkého jazzové stanu, který byl narvaný k prasknutí, protože se chystala začít hrát legenda světového jazzu, soulu a funky, Maceo Parker. Další z mnoha vystupujících, u kterých jsem znal jen jejich jméno, ale nidky je neslyšel. Já se vůbec na celý festival nijak nepřipravoval, chtěl jsem se nechat hlavně překvapovat. A Maceo Parker byl asi to vůbec nejlepší překvapení, jeho koncert byl naprosto skvostný. Publikum reagovalo na každé jeho fouknutí do trumpety a muselo asi třikrát přidávat, protože každé jeho opuštění podia doprovázely ohromující a neustávají ovace.

obr.: někdo má holý zadek, někdo bohužel ne.



The Wombats – začátek neděle obstarali angličtí srandisti. The Wombats hráli rozvernou kytarovou hudbu a hlavně se ukázali jako nevtipnější kapela na festivalu. Mezi písněmi prohazovali k publiku jednu vtipnou hlášku za druhou a nejen díky tomu byl jejich koncert tak veselý.

The Killers – moje největší lákadlo a důvod, proč jsem se nakonec rozhodl na Sziget jet. A nezklamali, spíš naopak. Koncertu předcházela obrovská tlačenice o místa. Prorval jsem se až úplně dopředu, ale když se začali dělat vlny, které vás namačkávali na všechny okolo aniž byste mohli pohnout rukou, tak jsem raději o pár řad couvnul a dobře jsem udělal. Killers měli nádhernou scénu ozdobenou i květinami a hned od začátku spustili sérii hitů ze svých dvou studiových desek. Publikum zpívalo každou píseň a skákalo jako jeden muž. Jednoznačný vrchol festivalu, odskákal a odeřval jsem celý koncert. Na konci jsem byl úplně promáčený, trochu pomohlo pár pivních spršek, většinou šlo ale o poctivý pot. Posledním přídavekem byla All these things I have done s dneš již asi kultovním sloganem I got soul, but I´m not a soldier, známým ze spotu Nike.

video: The Killers - Smile like you mean it.




José Gonzales – španělský folkař s kytarou byl mým posledním koncertem na Szigetu. Narvaný obrovský stan v klidu poslouchal jeho pomalé písně a byl oázou klidu na hektickém ostrově v Budapešti. Po energických The Killers jsem tady hlavně odpočíval, opřel se o zadní stěnu stanu, natáhl nohy, zavřel oči a poslouchal. A taky nastydl, proto je tento report tak zpožděný.

Kromě těchto velkých koncertů jsem viděl řadu jiných koncertů, většinou jenom jejich části a rozepisovat se o nich by bylo zbytečný.

obr.: Parlament na břehu Dunaje.



Sziget 2008 byl po všech stránkách povedená akce, životní zážitek. Kromě spousty úžasné hudby jsem si prohlédl krásnou Budapešt, pořádně si odpočnul od pracovní rutiny a získal řadu krásných zážitků. Asi jako každý z 385.000 návštěvníků!

Budapešť


Sziget 2008

středa 13. srpna 2008

Korejské krutosti - začátek války

Po článcích o korejské válce je tu slibovaný blok o válečných zločinech během korejské války. Bude rovněž čtyřdílný, první dva díly jsou z prvních měsíců války, kdy došlo k největšímu počtu těchto zločinů, třetí bude o životě v zajateckém táboře a poslední o známém masakr u vesnice No Gun Ri, který spáchali Američané. Nebude příjemné čtení, ale rozhodně poučné.

Jedná se o zdokumentované případy na základě očitých svědectví nebo doznání jak přeživších, tak přeběhlíků či nalezených hrobů. Překvapivé je, že Severokorejci se ke svým činům přiznávali jako by nic. Je známo mnoho konkrétních jmen a činů, ale vzhledem ke způsobu ukončení války (je uzavřeno pouze příměří a obě Koreje jsou de facto stále ve válečném stavu) nedošlo k téměř žádným soudům. Zpracováno na základě knížky Korejské krutosti – zapomenuté válečné zločiny v Koreji 1950 – 1953 od Philipa Chinneryho, historika Sdružení bývalých válečných zajatců.

28. června vstoupili Severokorejci do Soulu a v univerzitní nemocnici našli 150 raněných jihokorejských vojáků. Na rozkaz velícího důstojníka byli všichni pacienti zastřeleni nebo ubodání na lůžku. (KWC36, tj. Korean war crimes case number 36 – Zločiny v korejské válce, případ 36).

V počátcích války nebrali Severokorejci téměř žádné zajatce, všechny povraždili. Nerespektovali Červený ani Křesťanský kříž a zvraždili i neozbrojené raněné, lékaře a kaplany. (viz například KWC125) Už 27. července byl vydán rozkaz ke shromažďování důkazů týkajících se vojenských zločinů, které měly po válce sloužit jako důkazy u vojenských soudů.

obr.: masový hrob u Chondžu, 51 mrtvých.



17. srpna postříleli Severokorejci téměř padesát spoutaných a v rokli klečících zajatců. Střelba trvala čtvrthodiny a prováděli ji osmnáctiletí vojáci, kteří ještě měsíc předtím seděli v lavicích své střední školy. Masakr přežili tři muži, protože ustupující Severokorejci neměli čas zkontrolovat, zda jsou všichni mrtví. (KWC16)

Obdobím největších masakrů bylo září 1950, tedy měsíc, ve kterém se spojenci vylodili v Inčchonu a došlo k průlomu na frontě. 10. září v noci povraždili Severokorejci odhadem 1500 zajatců, když palba trvala 45 minut. S největší pravděpodobností byla většina zajatců jihokorejští vojáci a pouze zbytek Američané. (KWC279)

obr.: dva přeživší masakru na kopci 303, 45 mrtvých zajatců, říjen 1950.



V záři rovněž došlo k masakru jihokorejských občanů v Čchongdžu. O život přišlo 600 až 2000 politických vězňů. Většina byla zastřelena, část obětí ubodána a někteří měli hlavy rozpolcené sekerou nebo jiným podobným nástrojem. (KWC41, KWC727 a KWC733)

Další hromadná vražda byla odhalena v Jongčchongu, kde 500 jihokorejských zajatců (dalších tři sta jich zemřelo už před popravou) nepřítel vyrovnal do čtyř řad a postřílel. Přeživší dobili klacky. Všechny těla poté poskládali na hromadu, polili benzínem a zapálili. (KWC53)

obr.: severokorejští uprchlíci nebo vrazi?



Brzy se zjistilo, že mnoho spojenci zajatých nepřátel byli ve skutečnosti Jihokorejci. Ti dostávali na vybranou buď vstoupit do severokorejské armády, nebo zemřít. 2. října v Tongdangni zajali Severokorejci všechny mladé muže ze vsi a položili jim tuto otázku. Čtyřicet z nich odmítlo a všichni byli svázáni a zastřeleni. (KWC56)

pátek 8. srpna 2008

Korejský hip hop

Jde o můj překlad článku z wikipedie. Ke článku jsem vytvořil i vlastní kompilaci, abyste si mohli poslechnout, o čem je řeč. A ke kompilace jsem udělal i obálku.

V Soulu se hiphopová scéna rozšířila do formy kulturního fenoménu. Mezi nejvýznamnější představitele patří Jo PD, Drunken Tiger, PSY, Dynamic Duo a Epik High. Někteří novináři tvrdí, že korejský hip hop se pevně usadil ve společnosti jako vážný a sociálně uvědomělý protipól k často povrchnímu a rozpačitému střednímu proudu, který prostupuje celým korejským hudebním průmyslem.

Kořeny

Hip hop začal získávat popularitu v polovině devadesátých let. Původně se rozšířil jako odpověď na určité sociální jevy jako intenzivní tlak na akademický úspěch, politická korupce a vládní cenzura. Po dvou dekádách se objevila nová generace mladých lidí nazývaná shinsaedae. Tato nová generace má jiný žebříček hodnot než jejich předchůdci a začala poslouchat hip hop.

Proti systému

Korejský hip hop představuje protiklad k tradiční korejské společnosti v mnoha ohledech. Mnoho korejských umělců, včetně Seo Taiji and the boys se snaží snížit důraz kladený úspěch při studiu, který je v Koreji tradičně vysoce ceněn. Tyto skupiny navíc bojují proti práci korejského cenzurního úřadu a byly velmi úspěšné v minimalizování dopadu vládní cenzury na hudební průmysl. Mnozí hiphopoví umělci jsou činní v odhalování vládní korupce.

Tradiční stereotypy

Navzdory radikálnosti poselství, které korejský hip hop vysílá, se stále drží tradičních genderových stereotypů. Přestože je mezi fanoušky velké množství dívek, žádná dívčí hiphopová skupina doteď na domácí scéně neprorazila. V příštích letech bude cesta, kterou se bude ubírat domácí scéna, záležet na pohlaví. Jediná úspěšná umělkyně byla T (aka Tasha Reid neboli Yoon Mi-rae).

Úspěšní umělci

Známý korejští hiphopeři se často svým zpěvem podobají svým americkým protějškům v R&B a populární hudbě. Mezi průkopníky patří 3534, Seo Taiji and Boys, Deux a DJ Doc. Téměř výlučně byla používána korejština. Seo Taiji, který přešel k heavy metalu, často používá ve svých skladbách tvrdé kytary a někteří umělci jsou ovlivnění technem. Malá skupina umělců, mezi nimi například Seo Taiji a Yuk Kak-soo, začleňují do své hudby prvky tradiční korejské hudby jako je pansori nebo nongak (vesnická hudba). Charakteristické je to pro Seo Taijiho píseň Come back home, která svým stylem připomíná Cypress Hill.

video: Seo Taiji & The Boys - Come back home




První korejskou deskou, která přivedla do Koreje hip hop, bylo debutové album rappera 3534 z roku 1993. První čistě rappovou deskou byl debut Kim Jin-pyoa z roku 1997. Podle rappera Tabla z Epik High: „Zvládli jsme přinejmenším formu – beaty, rýmy, koncerty, vzhled – to všechno je k nerozeznání od scény ve Spojených státech. Společenská odezva má před sebou ale ještě dlouhou cestu. To poselství se k průměrným posluchačům dostává velmi pomalu.“ Mnoho rapperů dosáhlo úspěchu i v mainstreamové hudbě. Patří mezi ně například Jinusean, 1TYM, MC Sniper, Dynamic Duo nebo Epik High.

Malý underground

Rap a hip hop je pro většinu dospělých a dětí stále tvrdý oříšek. Například ženské publikum s písněmi ve skutečnosti vůbec nesouzní. Ne všechny, ale některé z nich jsou šílené fanynky, kterým se říká Ppa-Soon-Ee. Vzhledem k této situaci se skuteční undergroundoví rappeři neobjevují na celonárodních televizích. Soul Company, Master Plan, Soul Connection, Big Deal a další, většina z nich není vidět, ale jejich hudební úroveň je vysoká. Pravý rappeři jsou proti médiím. Korejský undergroundový hip hop je velmi malá uzavřená obec. Slavní undergroundoví rappeři jsou MC Sniper, The Quiett a Kebee.

Breakdance

Co korejská breakdanceová skupina Expression vyhrála v roce 2002 nejprestižnější celosvětovou soutěž Battle of the Year, tak si breakdance získal v zemi obrovskou popularitu a velmi často se objevuje v celonárodních televizích. V současnosti je Korea jednou z vedoucích zemí v celosvětovém měřítku. Z posledních čtyř ročníků Battle of the Year jich zástupci Koreje vyhráli tři a jednou byli druzí.

Various Artists - Korean Hip Hop Compilation



01 TBNY - Drama (ft. Unknown DJs)
02 MC Sniper - Tteonaneun Neowa Nameun Na (ft. MC BK)
03 Dynamic Duo - Heartbreaker (ft. J.W.)
04 The Quiett - Ddwieoga (ft. Tiger JK and Jinbo)
05 Swagger - Hello New World (ft. Outsider)
06 DBray - Track 06
07 Double K - City Hunter
08 Lomptimist - D.A.R.K.(ft. Tablo, Mithra)
09 Jinusean - A-Yo
10 Dynamic Duo - Track 10
11 Baechigi - Track 14
12 Simon Dominic - Track 03 (ft. Dok2, E-Sens)
13 Seo Taiji & Boys - Come Back Home
14 Free style - Eodumi naerin bamimyeon (D.Flex)
15 Infinite Flow - Rain Bow (feat. Tablo & JW)
16 MC Sniper - Better Than Yesterday
17 Jinusean - Track 04
18 Double K - Kiss me
19 TBNY - TuruMan Show (ft. Sean2Slow and DJ Bamboo)
20 The Quiett - Jinheulk Sogeseo Pineun Kkot (ft. Kebee and MC Meta)
21 Leo Kekoa - Like That (ft. Rhyme Bus)
22 Infinite Flow - Hip Hop For Respect

Je to otagovaný jako album "Korean Hip Hop Compilation" a intrepret jako "Various Artists", aby vám to třeba v mobilu neudělalo bordel.

rapidshare
zSHARE