sobota 25. prosince 2010

Mizím do Malajsie

Dnes večer odlétám s Davidem a Evou, kteří za mnou sem přiletěli, do Malajsie. Mám prázdniny a podívat se do okolních zemí není zdaleka tak drahé, jako kdybyste chtěli letět z Čech, takže toho tu hojně všichni využívají. A já nebudu vyjímkou. Původně jsme měli letět na Filipíny, ale vyskytly se problémy se zaplacením letenek u jedné filipínské nízkonákladovky, takže to bylo potřeba rychle vyřešit a tím řešením se ukázala změna destinace. Navíc ty letenky jsou levnější než na Filipíny, takže i úspora. První dva dny budeme v Kuala Lumpur, potom se budeme sunout směrem na sever k hranicím s Thajskem. Máme jenom vytipovaných pár míst, budeme se víceméně rozhodovat na místě podle situace. To je změna oproti Filipínám jako kráva, protože ty jsme měli už komplet naplánovaný do posledního detailu. Zpět do Koreje se vracíme třetího ledna, kdy sem přiletí brácha a ještě týden tu bude i David s Evou, takže budeme pokračovat v obdivování krás Soulu.

Pár míst, která máme v plánu navštívit.




pátek 24. prosince 2010

Hurá do Suwonu

Před týdnem jsem byl s Honzou a Simonou v Suwonu. Jeli jsme tam omrknout Suwonskou pevnost, která je památkou UNESCO. Suwon je miliónové město dvacet kilometrů pod Soulem. Z centra Soulu jsme tam dojeli metrem asi za hodinu a půl. Z pevnosti zbyly už jen hradby, které jsou dlouhé šest kilometrů a ty jsme celé obešli. Počasí bylo skvělý, i když Honza samozřejmě mrznul.

obr.: výhled na Suwon od hradeb.


obr.: není to krása?


obr.: celá expedice pěkně pohromadě.


obr.: několik ilustračních obrázků suwonské pevnosti.



Na hradbách jsme narazili na mnicha, s kterým jsme prohodili pár slov. Jako každý Korejec byl úplně vydřenej, když jsme na něho spustili korejsky. Ale byl strašně milej. Honza celou cestu prudil, že musíme zajít na kalbitchang, což je polévka s žebírky. Podle jeho průvodce mají v Suwonu nejlepší kalbitchang na světě, takže tam prý prostě musíme. A já zase prudil s tím, že se mi nechce dávat 150 korun za polívku. Nakonec jsme na tu polívku šli, protože jsme čirou náhodou narazili na tu restauraci s nejlepší žebírkovou polívkou na světě. Šel jsem tam s tím, že si tam dám něco levnějšího, ale oni tam nic levnějšího neměli. Měli kliku, že tu polévku donesli v nádobě velikosti menšího kýble, takže tu cenu trochu ospravedlnili. Kromě žebírek tam byla spousta neskutečně tlustého masa, které jsem postupně přehazoval do Honzova kýble. Honza mi pak za to dal jedno z jeho dvou žebírek. Další žebírko jsem dostal od Simony, takže jsem se opravdu narval.

obr.: natěšeni na nejlepší kalbitchang na světě.


obr.: detail na moje žebírka. Jinak ten vývar byl vynikající. 


Po obědě jsme pokračovali v pochodu po šest kilometrů dlouhých hradbách. Na jednom místě byla lukostřelecká stanice, kde dva dědové stříleli do terčů asi sto metrů daleko. Přibližně dvacet metrů od těch terčů chodili turisti, takže kdyby jim to trochu ustřelilo, mohl to být docela průser.

obr.: další jihokorejské cvičení ostrými zbraněmi. Demonstrace síly před Severní Koreou. Naše šípy dostřelí až na Pchjongjang!!!


Cestou po hradbách jsem nestačil zírat na některé výtvory místní architektury. Největší úlet byl monstrózní kostel, který vypadal jako továrna na čokoládu Willyho Wonky. Korejské kostely jsou dost otřesné, ale takovouhle hrůzu jsem ještě neviděl. Před kostelem je tříposchoďové parkoviště z kterého vede cesta přímo do kostela. A aby toho nebylo dost, tak ten kostel má úžasný název. Jmenuje se „Nejlepší kostel v Suwonu“. Dalším parádním výtvorem je modrá nemocnice.

obr.: Nejlepší kostel v Suwonu.


obr.: Happy Suwon a Happy Simona. 


obr.: Simona a její budoucí manžel. 


obr.: Modrá nemocnice. Uvnitř jsou nejspíš nemocní šmoulové. 


Když jsme obešli celé hradby, zašli jsme do pekárny na něco k jídlu. Jako v každé korejské pekárně tam měli úžasné dorty a skvělé pečivo, polovina z toho měla na sobě v nějaké formě srdíčko. Ještě jsme omrkli jeden krám, kde prodávali školní uniformy.

obr.: ty dorty stojí okolo 500 kč. Ten toust se srdíčkem jsem si musel dát, ale koupil jsem si den starý, na který byla 50% sleva. 


Honza se Simonou si tam museli jako maniaci do korejského popu vzít plakáty s nějakou kapelou, která propagovala právě jejich školní uniformy. Potom jsme se stavili už jen u asi osmimetrové sochy buddhy a pak na náměstí před nějakým palácem, který byl asi součástí pevnosti.

obr.: Buddha a Simona, kdo je mocnější?


obr.: před branou do paláce.

pondělí 20. prosince 2010

Rybí trh Norjangdžin

Nedávno jsem byl s Honzou na rybím trhu Norjangdžin, který je nedaleko stejnojmenné zastávky na první lince soulského metra. Je to opravdu velký zážitek, hlavně pro nás suchozemce. Takovou spoustu plodů moře jsem snad nikdy neviděl. Mají tam i normální ryby, u kterých bych se konzumace nebál, ale převládají mořské plody a jiné rozličně hnusné věci vytažené z moře. Je to poměrně velký trh. Předpokládám, že v Soulu větší rybí trh není, ale možná se pletu. Prý si tam můžete nechat vybranou rybu hned uvařit a zkonzumovat, ale já jsem tam něco jako restauraci neviděl. Když už tam někdo něco jedl, tak to byli samotní trhovci. Podívaná na porcování, kuchání, stahování z kůže atd. byla občas docela krvavá a brutální, ale to je jaksi součást věci. Rozhodně doporučuju k návštěvě. A naprosto úžasně se tam fotí, protože je to všechno nesmírně zajímavý a navíc barevný, takže dnes to bude s velkou náloží fotek.

obr.: pohled na dva typické stánky.


obr.: v Koreji jsou větší rybí tržiště (v Pusanu), ale přesto je to velké tržiště.


obr.: ukázka různých škeblí, mají jich tam mnohem víc.


obr.: tohle už jsem párkrát na talíři měl, nic moc.


obr.: tyhle potvory mají všude, zkusil jsem lehce, ale nechutná mi to, je to jak žvýkat gumu.



obr.: tohle netuším, co to je. Nejspíš nakladané kousky ryb ala salád.


obr.: možná to tak nevypadá, ale tohle je obrovský sud.


obr.: tohle je snad největší hnus. A to to ještě nevidíte hýbat se.


obr.: pohled na podvozek velkého kraba. Prodavačka mi ho schválně otočila, když viděla, že si ho chci vyfotit.


obr.: netuším, možná nějaké nudle, ale z čeho?


obr.: z téhle fotky mě trochu mrazí a to ani nejsem vegetarián.


obr.: mňamka, co?


obr.: nějaký druh rejnoka, kterého tam vždy stáhli z kůže (už dávno mrtvého).


obr.: stánků s podobně nachystaným talířem syrového masa je tam spousta.


obr.: není nad to si v práci pospat.


obr.: nebo se podívat na svůj oblíbený seriál. Televize je v Koreji v každém krámě.


obr.: trochu divně naporcovaná ryba. A hlava zabalená sólo.


obr.: oběd. Měli byste cítit tu vůni, to byla paráda.


obr.: jeden ten talíř si Honza koupil, stál 160 korun. Pak snědl půlku a zbytek vyhodil, protože je to dost sytý a ne moc dobrý.


obr.: ty ryby plavou nějak divně. A ne, nebyly mrtvé, opravdu plavaly. Možná chcíply za pár minut.

úterý 14. prosince 2010

Japonské prasárny a korejská minizeď

Už je to nějaký pátek, co jsem byl s Honzou v Parku nezávislosti. Potom jsme pokračovali ke zdi Soulské pevnosti. Původně jsme měli jít někam úplně jinam a mělo nás být mnohem víc, ale tak to je pořád. Na začátku chce jít spousta lidí a nakonec jdu jen já s Honzou. Je to trochu paradox, protože zatímco já mám železné zdraví (nebrat doslovně, po asi dvou letech jsem byl před pár dny skoro nemocný), Honza má tolik zdravotních problémů, že je možná ani sám nespočítá. Takže to vždycky dopadne tak, že jak se jde do kopce déle než půl hodiny, tak už je Honza hotovej a otáčí to, zatímco já se teprve dostávám do tempa. Ale aspoň má zápal pro věc, na rozdíl od řady dalších. Ještě tak před dvěma roky by mě ani nenapadlo, že mě bude někdy bavit chodit do kopce, ale stalo se. Nejspíš za to může moje první léto ve státech, na jehož konci jsem s partou dalších Čechů prolézal národní parky a v každém jsme na něco vylezli a nějak mě to chytlo. To samé se opakovalo tohle léto, ale o tom jsem tady toho zatím moc nenapsal, protože než jsem to stihnul napsat, tak jsem odletěl do Koreje. A tady to lezení zdárně pokračovalo, dokud nezačla být hnusná zima. Než jsme se vydali ke korejské nanoverzi čínské zdi, tak jsme si prohlédli Park nezávislosti.

obr.: působivá místnost s fotografie vězňů. Na podlahu jsou uprostřed promítané národní motivy a hraje k tomu tklivá hudba.


obr.: názorné zobrazení japonských metod mučení.


Tam se psala korejská historie a taky se v místním vězení vedeném japonskými okupanty děly dost hnusné věci. Z bývalého obrovského vězení zůstalo už jen pár budov přetvořených v muzeum, jehož hlavním úkolem je připomínat Korejcům japonské krutosti. Daří se mu to fakt dobře. Po odchodu budete mít dojem, že Japonci jsou největší svině na světě.

obr.: vypadá to tu skoro stejně jako v Alcatrazu, akorát místo vrahů tu byli bojovníci za svobodu a demokracii.


obr.: v okolí bývalého vězení jako skoro všude v Soulu jsou hory.


Vězení sloužilo ještě v osmdesátých letech, když už si ho třicet let vedly Korejci a pokračovali v tom, co tam zavedli Japonci, totiž věznění a mučení kohokoliv, kdo se nechtěl podrobit diktátorskému režimu. Tahle neslavná etapa historie je tu sice zmíněna, ale skoro všechen prostor je věnován japonskému období, které určitě působí na národní sebevědomí lépe než tyranie vlastní vládou.

obr.: Brána nezávislosti, symbol korejského boje za nezávislost na Číně.


Z muzea jsme chtěli jít k té korejské zdi, ale nějak jsme netušili kudy. Když jsme tak spekulovali nad otevřenou mapou, hned nás oslovila jedna paní, jestli nepotřebujeme pomoc. Nedávno jsem poslouchal rozhovor v českém radiu s nějakou paní, co byla v Koreji a tvrdila tam, že si Korejci cizinců vůbec nevšímají a rozhodně vám nepomůžou. Vůbec netuším, kde takovou ptákovinu sebrala. Já mám naprosto opačné zkušenosti. Stačí chvíli čumět do mapy a hned někdo přiběhne, aby vám pomohl.

obr.: pohled na centrum Soulu od toho chrámu. V dáli je vidět namsanská rozhledna.


obr.: hora za sídlem prezidenta, které můžete vidět napravo od hory s modrou prohnutou střechou.


Paní nás nasměrovala k našemu cíli, cestou se zastavila a pomodlila se. Byla milá, ale zároveň trochu divná, vypadala naprosto nepředvídatelně a trochu se mi ulevilo, když nás opustila. Cestu ke zdi jsme sice neznali, ale zeď byla vidět a tak jsme šli prostě nahoru. Zdánlivě neprůstřelná logika tohoto postupu ztroskotala na tom, že jsme došli jen k nějakému mrňavému chrámu na půl cesty k vrcholu a dál už to nevedlo.

obr.: na ten bližší kopeček jsem si došel. V pozadí napravo je ta hora, na kterou bych rád šel.


obr.: výhled z nejvyššího bodu. Uprostřed můžete vidět onu strážnou budku.


Honzovi to samozřejmě stačilo, takže když jsme sešli zase dolů, tak se vydal směr kolej a já se vydal znovu nahoru, tentokrát až na vrchol. Byla docela zima a jediné, co jsem nechtěl, bylo se v téhle kose zpotit. A to se mi hned po pár minutách povedlo. Schválně jsem šel pomalu, ale k ničemu to nebylo. Kousek před vrcholem byla podivná strážní budka a vůbec v okolí se motalo docela dost policistů a vojáků. Důvod byl jednoduchý, pod vedlejším kopcem je Modrý dům, což je sídlo korejského prezidenta. A právě na tenhle kopec jsem chtěl vylízt, ale po chvíli mi došlo, že se tam vůbec nedostanu. Nejspíš z důvodu prezidentovi bezpečnosti tam nikdo nesmí.

obr.: na vrcholku moc živo nebylo, na korejské poměry je tohle naprosté mrtvo.


V dáli byla vidět úžasná hora, která opravdu vypadala impozantně, a hned jsem se do ní zamiloval. Na ni musím vylézt, ale nevím, jak se jmenuje a jestli jsem na ni už náhodou nebyl. Mezitím jsem se motal aspoň po přilehlých kopcích, když už jsem byl tam nahoře. Cestou dolů jsem potkal vojáky. Když jsem pak autobusem jel okolo sídla prezidenta, viděl jsem asi desetkrát víc policistů než ve Washingtonu u Bílého domu. Nic dalšího, co by stálo za zmínku, se už nestalo, takže tady končím.

obr.: fajnový exponát u Sedžongova kulturního střediska.