úterý 30. listopadu 2010

Zábavní park Lotte World

V pátek jsem byl se všemi spolužáky v Soulském zábavním parku Lotte World. Těšil jsem se docela hodně, ale zas taková pecka to nebyla. Trochu se to dalo předvídat, když tam jdete v zimě, tak si asi moc vodního parku neužijete. A už vůbec si ho neužijete, když tam není. Velkých atrakcí tam je pomálu, přeci jen polovina parku je v obrovské kryté hale, kde to nejde tak moc rozbalit. Vstupenku ale platila škola, takže jsem žádné finanční ztráty neutrpěl. Pokud tam chcete jít na vlastní triko, připravte si asi šest stovek.

obr.: Nina a Ikuko, moje dvě fešné spolužačky.


Učitelka nám říkala, ať si vezmeme jídlo s sebou, že v parku je příšerně drahé. Nic překvapivého. Překvapivější je, že jídlo jsem si s sebou přinesl jenom já, ostatním došly zásoby už po pár hodinách. Já byl zásoben čtyřmi levnými kimpaby a dvěmi snickerskami. Když jsme hledali místo na oběd, naše zoufalství vyústilo v odchod z parku a oběd v levné korejské hamburgrárně Loteria. Ale pohlídali jsme si, abychom se mohli vrátit, přeci jen když jsem tam, tak hezky vlezu na všechno, co tam mají. Podobných hrdinů bylo málo, překvapivě většinou kluci měli záchvaty paniky.

obr.: celá třída v plné kráse na zasněné fotce.


Nejdřív jsme vlezli na takové točité rameno, která s náma pěkně zamávalo. Bylo asi dvakrát větší než to v Dorney Parku ve státech, na kterém jsem byl dvakrát. Za to měl každý před sebou plexisklový kryt, takže mu vítr nevlál ve vlasech a nebylo mu z toho tak šoufl. Ale pokud by chtěl zvracet, aspoň by neohodil ostatní, což se taky počítá. Potom jsme šli na Gyro drop, který byl asi nejvíc adrenalinovou věcí v parku. Vyveze vás 70metrů vysoko a rychlostí 100kiláků vás pustí volným pádem dolů. Celkem legrace a ani tam nebyla fronta, což se nedá říct o ostatních místech.

obr.: nezdá se to, ale jste fakt dost vysoko. Tohle jsem nefotil já, já visím někde tam nahoře.


Pátek asi není nejvhodnější den k návštěvě, ale darovanému lístku na zuby nekoukej. Lotte World ale není ani tak adrenalinovým parkem, jako spíš tématickým parkem. A to takovým, že největším tématickým parkem otevřeným po celý rok na světě. Ročně do něho přijde na osm milionů návštěvníků. Nás ale různá disney představení moc nebrala, přestože byla na fakt hodně vysoký technický úrovni, my šli na něco méně dětinského.

obr.: Gyro Drop.


obr.: vánoční představení pro děti.


obr.: vnitřek parku s bruslící dráhou, která ale nepatří k parku a musíte si koupit extra lístek.


Na autíčka. Jo, přesně na ty, které si určitě pamatujete z každé poutě ze svého dětství. Jediným cílem je nabourat co nejvíc dalších aut a pořádně se jim přitom vysmát do obličeje, případně za zády, záleží na vašem vkusu. Následovalo čtyři dé kino, kde s váma lomcuje sedačka a na brejle vám stříka voda a fouká na vás. Ve spojení s nějakým pořádným filmem by to mohlo být dobrý.

obr.: netřeba komentáře, každý zná.


Se slabšíma náturama jsem zašel na řetízkáč, ale protože trval nekonečně dlouho, tak mi z něho bylo dost blivno. V parku jsou taky dvě docela slušné horské dráhy, ale když jsme na jednu z nich chtěli jít, čekací doba byla padesát minut. Jako já bych to vydržel, ale ostatní to viděli jinak. Ti ale postupně odpadávali, až jsem zůstal jen já a Nina z Německa.

obr.: zrcadlový sál byl dobrej, několikrát jsem jim tam hlavou orazítkoval zrcadla.


obr.: tohle byla fakt nechutný. Okolo lávky se točí spirála a prakticky není možné ji přejít, aniž byste nespadli a nebylo vám z toho blbě.


A spolu jsme si na to zašli. Čekali jsme asi čtyřicet minut a jeli tak dvě minuty. Jízda to byla fajn, akorát polovina byla ve tmě, protože se jezdilo v útrobách haly. Jak z toho máte něco mít, když nic nevidíte? Spolu jsme se pak romanticky prolétli balónem připevněným u stropu, který obletí dokola celou halu. Další romantika byla jízda monovlakem, který jezdí i do venkovní části parku. Nina ale má korejského přítele, kterého skoro nevidí, protože jako správný Korejec jde po práci vždy chlastat s šéfem a vrací se zničený kolem půlnoci. Přesto v té romantice nehledejte žádné pokoutné úmysly, já respektuju osobní vlastnictví.

obr.: pohled z balónu u stropu haly. Objel ji za třináct minut.


Na parku je blbý to, že z té mapy, co tam mají, se nedá poznat, kde se dá na atrakce nastoupit, takže jsme je často dost hledali. Když už jsme našli tu druhou dráhu, která jezdí i venku, tak byla zavřená, protože jezdí jen do sedmi. Škoda, ta vypadala fajnově. Před odchodem jsme ještě mrkli na multimediální laserovou šou, představující znamení zvěrokruhu.

obr.: korejský bůh mi vysvětluje, co to znamená být vodnářem.


Všechno, co můžete postrádat v Lotte Worldu, najdete v jiném korejském zábavním parku Everlandu, který má obrovské horské dráhy, vodní svět a taky třeba vlastní zoo se safari. Ale ze Soulu se tam jede dvě hodiny.

obr.: jedna z nejdrsnějších horských dráh na světě T Express je právě v Everlandu a navíc je dřevěná. Sklon má 77 stupňů!!!

úterý 23. listopadu 2010

Pro jídlo i do televize

Už je to nějaký pátek, co jsem se tu nejenom já, ale i pár dalších českých studentů, objevil v televizi. Největší korejská stanice KBS má dokumentární pořad o jídle a v rámci jednoho dílu se věnovala i české kuchyni. O natáčení jsem se dozvěděl od dalšího českého studenta, Michala, na kterého měla KBS kontakt. Když ze situace vyplynulo, že se nejspíš dobře a zadarmo najíme, nemohl jsem tam nejít. Navíc natáčení probíhalo v Castle Praha, což je výpravná korejská restaurace inspirovaná staroměstskou radnici.

obr.: já (HUFS), Markéta (Seoul National University) a Michal (Kookmin University) před Castle Praha.


Když se podíváte na jejich stránky, zjistíte dvě zásadní věci. Je to tam strašně drahý a moc české jídlo to není, přestože ho za to vydávají. Natáčení bylo brzo odpoledne, takže jsem se kvůli němu poprvé a zatím naposledy ulil na hodinu ze školy. Na oběd jsem samozřejmě nešel v očekávání pozdější velkolepé hostiny. Korejská organizace je ale pověstná tím, jak jim všechno jde hezky od ruky (pro nezkušené jen dodám, že jde o ironii), na druhou stranu nám čekání zpestřili pizzou. Ta byla sice čtyřikrát tenčí než jakou si můžu koupit pár metrů od školy, ale za to bylo aspoň třikrát dražší.

obr.: tohle zbylo po nájezdu českých kobylek na koleno.


Teď jedna aktuální vložka, která se nijak netýká tématu, ale právě teď jsem zjistil, že nám sem soudruzi ze severu hází nějaké granáty či co. No nic, zatím jsou od naší milované univerzity dost daleko, takže jdu pokračovat v tomto vtipném vyprávění. Snad to dopíšu, než nás evakují. Babi, neboj, to byl vtip. Kde jsem to byl? Jo, pizza. No potom jsme dlouho čekali a čekali a pak nám přinesly uvařené vepřové koleno. Bylo vynikající, jak jsem u nás měl asi dvakrát v životě, tak tady mi fakt trocha pořádného masa zvedla náladu. Co už bylo méně vynikající, byla kamera půl metru o obličeje a režisérka kladoucí otázky v korejštině, jak nám to chutná a jestli je to podobné českému jídlu atd. Michal neměl s odpověďmi žádné problémy, jeho korejština je skvělá, Markéta to zvládla taky dobře a já ze sebe jako služebně nejmladší student něco dostal nakonec taky. Na něco jsme měli odpovídat v češtině, asi abychom působili víc exoticky. Pak jsme museli předstírat nadšení z kůže na tom kolenu a asi půl minuty ji hudlat a tvářit se, že to je to nejlepší na celém kolenu. My jsme sice měli opačný pohled na to co je dobré, ale oni přesně věděli, co si chtějí natočit a my jim to jenom za jídlo s chutí zahráli. Když na to pak Michal koukal v telce, tak jsme tam prý všichni dohromady asi dvě minuty a mluví jenom Markéta a já. Michala by si asi mohli splést s Korejcem, tak jeho odpovědi vystříhali.

obr.: Michal vytáhnul tyhle náhledy z webu KBS.


Druhé dějství této veselé taškařice proběhlo předminulý víkend, kdy byl pořad věnovaný korejskému chlastu makkoli a mezinárodní studenti tam přišli hezky odsouhlasit, že makkoli se hodí ke každému jídlu. Nachystali několik různých jídel, mix korejského a cizího jídla, k tomu nám každému nalili údajně strašně drahé ženšenové makkoli a my začali hrát.

obr.: v hlavní roli makkoli.


obr.: vedlejší role, mezinárodní studenti.


obr.: český stůl, ještě tam byl Honza, ale ten seděl jinde, protože přijel dřív.



Bylo to ale sranda, protože skoro všichni studenti byli z naší školy, takže jsem je znal. Dokonce tam byl i jeden můj spolužák, o kterém jsem vůbec netušil, že tam bude a on to netušil o mě. Ještě než zapli kamery, tak jsem jim sdělil svůj názor na makkoli, a to že je to pěkně hnusné pití. Na kameru jsem jim řekl, že se to hezky hodí ke všemu, co mám na talíři, abych od nich měl pokoj. Kdo to neudělal, čekala ho záplava dotěrných otázek. A já tam nešel šířit své názory, ale dobře a v klidu se zadarmo najíst.

obr.: kvalita dobrá, ale kvantita nic moc. 



obr.: tyhle krevety, pokud to teda jsou krevety, nejsou žádný zázrak.


obr.: mořské plody, nic pro mě. 


obr.: tohohle jsem se docela bál, protože jsem vůbec netušil o co jde. Ale nakonec to bylo snad nejlepší ze všeho. Nějaké maso na japonský způsob.


obr.: a takhle vypadal můj talíř. Moc toho nebylo, ale bylo to dobrý.


obr.: na závěr koktejl. Nebylo jich dost pro každého, takže tenhle jsme sdíleli tři. 


obr.: pokud si myslíte, že si aspoň kuchař mohl říkat, co chtěl, tak se pletete. Pouze četl, co mu tam nějaká podržtaška ukazuje. V podstatě jsem všichni byli jenom komparz při natáčení hodinové reklamy na makkoli. 



Moc toho jídla nebylo, ale většina byla docela dobrá. Cestou z restaurace jsme narazili na krám, kde prodávali téměř chleba, tak jsem si ho za asi 60 korun koupil a skoro celý cestou snědl. Byla to slast, i když jsem k němu nic neměl. Tenhle druhý pořad měl běžet teď v pátek večer, ale kámoš z Mongolska mi říkal, že prý dávali jenom Asijské hry. Tak snad později.

obr.: chleba, malý zazrak v Soulu. 


čtvrtek 11. listopadu 2010

Výlet na jonginský kampus

Už je to pár dní, co jsme se jeli podívat do Jonginu na druhý kampus naší milované univerzity. Jongin je téměř milionové město 40 kiláků jižně od Soulu. Mezi kampusy jezdí školní autobusy, kterým cesta trvá od hodiny po hodinu a půl, záleží na provozu. Výlet organizovala ISO (International students organization) k 30. výročí právě jonginského kampusu. Byla to docela velká akce, na kterou byla sezvána řada velvyslanců a dalších hostů. My jsme viděli jen úvodní část slavnostního ceremoniálu. Studentský orchestr zahrál několik upravených filmových melodií, což byl skvělý nápad. Po nich zatancovali studenti indologie tradiční indický tanec. Pak přišel pro mě docela šok, další vystoupení byla polka v podání studentů češtiny a slovenštiny. Pěk kluků a pět holek tam dobrých šest sedm minut tančilo na českou píseň pro pamětníky. Docela bizardní situace, ale musím uznat, že jim to šlo. Dohlížel na ně taky český velvyslanec pan Olša, který se mnou prohodil pár slov. Když jsem kolemsedícím vysvětil, kdo to byl, sklidil jsem obdivné pohledy. Když skončili, musel jsem se s nima vyfotit. Taková fotka má cenu zlata, já a deset Korejců v českých krojích. Potom jsme se šli podívat právě na česko-slovenské oddělení, jediné místo v Koreji, kde se Korejci mohou naučit česky a na magistrovi i slovensky. Výuka právě končila, narazili jsme na slovenskou lektorku a pár studentek. Vtipný bylo, že ony si mě pamatovaly z Prahy, kde jsme se asi párkrát sešly, ale já už je nepoznával. To je o to divnější, že to jsou hezký holky, které za zapamatování rozhodně stojí. Poslední bod programu byla večeře. Chvíli jsme si naivně mysleli, že půjdeme na tu večeři, která byla nachystaná pro hosty, ale vyvedli nás z omylu. Skončili jsme v menze na jídle za třicet korun. Ale vaří tam líp než v Soulu a jsou levnější, inu vesnice. Ale večeři jsme měli grátis, takže určitá pozitiva na tom byla. Co se týče kampusu, tak ten je asi třicetkrát větší než ten náš soulský, který je mimořádně malý. Na Kjong-hi univerzitě, která je asi půl kilometru od nás, se prý říká, že jsme jejich hajzlík. Rozměry to porovnání sedí, prestiží zaostáváme jenom o šířku hajzlpapíru. Jonginský kempus je ale krásný a obrovský, obklopený lesy a kopci a má vlastní jezero. Jediná nevýhoda je, že prostě nejste v Soulu. Je to jako byste studovali na Karlově univerzitě, ale místo v Praze třeba v Berouně.

obr.: takhle to vypadá v jonginském kampusu. Podobná hřiště má každá univerzita a ještě jsem neviděl jediné travnaté, všechny jsou ze štěrku či co.



obr.: Drujdja ze Srbska se nestačí divit, že na vlajce je špatně napsaná její vlast.



obr.: korejští studenti tančící polku.



obr.: no není to bomba?



obr.: část jonginského amfiteátru.



obr.: zřejmě nejreprezentativnější budova v kempsu.



obr.: tohle opravdu v Soulu nemáme.



obr.: s slovenskou lektorkou a korejskými studentkami.



obr.: kabinet česko-slovenského oddělení. Fandí tu správnému týmu:)



obr.: co ten výraz asi znamená?

sobota 6. listopadu 2010

Seoul International Family Film Festival 2010

Minulý týden proběhl tady v Soulu mezinárodní filmový festival rodinných filmů. Protože jsem dostal od pana velvyslance pozvánku na slavnostní zahájení a zakončení (oboje s recepcí), nemohl jsem tam chybět. A přestože by se mohlo zdát, že to dnes bude o filmech, tak ono to ve skutečnosti bude spíš o jídle. Ale na to si ještě počkejte. Festival probíhal v Čangdži, což je asi hodinu a půl metrem od mé koleje. Zahájení proběhlo venku na nádvoří u obchoďáku Garden 5 Life, který má 8300 obchodů a je to největší obchoďák v Koreji. Celý komplex Garden 5 je dle wiki největší obchodní centrum v Asii.

obr.: před začátkem slavnostního zahájení.



Když jsem tam přišel a u vstupu ukázal pozvánku, hned se mě ptali, jestli jsem český velvyslanec. Nevím, jak mohli tak rychle poznat, odkud mám pozvánku. Tak jsem jim teda vysvětlil, že velvyslanec ještě nejsem, ale že pozvánku mám od velvyslance. Chvíli na mě divně koukali a pak mě pustili dovnitř. Posadili mě do druhé řady na židli, na které bylo napsáno Jaroslav Olša – český velvyslanec. Legrace nastala ve chvíli, kdy opravdu pan Olša přišel. Jsem jim totiž chvíli předtím nakukal, že nejspíš nepříjde a že jsem tu v podstatě místo něho. Načež jsem vyfasoval tašku s dary určenými pro něho. Říkal jsme si, co tam tak v té tašce asi je, když jsem ji pak na koleji otevřel, bylo tam tričko a mikina korejské značky Polham.

obr.: "Jaroslav Olša, velvyslanec České Republiky", moje místo.



Zatímco jsem s ostatními mrzl a čekal na zahájení, přicházeli hosté festivalu. Jediným, koho jsem poznal a pravděpodobně největší hvězda festivalu, byl Bong Tea-gyu. Komediální herec, který je u nás docela populární, pokud se teda trochu víc orientujete v korejském filmu. Každý se s ním zdravil, dal několik rozhovorů do televize a pak se posadil o jedno místo vedle mě. Bohužel jsem si ho nestihl vyblejknout ještě když byl k dispozici fotografům a fotit ho z jednoho metru se mi nechtělo. Říkal jsem si, že se s ním vyfotím na recepci, ale on se na ní neukázal.

obr.: Bong Tae-gyu na plakátu ke komedii See you after school.



Když skončili všechny proslovy, nastoupili nějací muzikáloví zpěváci, chvíli zpívali a pak nás už přesunuli do teplého kinosálu. Cestou jsem se pozdravil s panem velvyslancem, který mě v žertu varoval, abych o tom všem psal opatrně. Tak Vás zdravím pane velvyslanče a děkuju za ty dvě luxusní stravenky, teda pozvánky jsem chtěl napsat. Zahajovacím filmem byla britská komedie Natavity! se známým Martinem Freemanem v hlavní roli. Film nic moc, ale aspoň se odehrával o vánocích a hodil se na rodinný festival, na rozdíl od závěrečného filmu. Na film jsem koukal s Markétou Pášmovou a Jaroslavou Hýnštovou, které přijeli ze Zlínského filmového festivalu a Jaroslava bylo i členkou poroty. Holky byly dost vyřízené, protože ten den přiletěly a Markéta část filmu prospala.

obr.: tak takhle to tam vypadalo, trochu fronty, ale kdo by si nedal, že?



Pak už ale přišla nejlepší část dne, recepce. Tolik úžasného jídla jsem teda už párkrát viděl, ale tady jsem si ho mohl neomezeně brát a ochutnávat a nevyluxovat si peněženku. Všechno to mělo jedinou vadu, po půl hodině jsem musel vypadnout, abych se stihl před půlnocí vrátit na kolej. Kdybych to nestihl, dostal bych trestné body a pokud by se to stalo víckrát, tak mě vyhodí z koleje. To jsem samozřejmě nemohl riskovat.

obr.: Tohle jsem musel zkusit, protože okolo těchto krabů chodím na ulici každý den. Dost blbě se to jí a navíc to za tu námahu nestojí.



Až o pár dní později jsem od jednoho Maďara zjistil, že se to u cizinců v podstatě vůbec neřeší a on sám má čtyřikrát víc trestných bodů, než kolik stačí na vyhození z koleje. Díky tomu jsem se aspoň ve středu nepřejedl. Tuto chybu jsem napravil tohle úterý, kdy jsem se přejedl jako nikdy. V pátek jsem s Markétou brouzdal po centru Soulu a dělal jsem strašně chytrýho. Trochu jsem si potrénoval průvodcování, než za mnou příští měsíc přijedou Eva s Davidem, s kterými jsem byl loni v Americe, a v lednu brácha. V sobotu jsem se šel podívat na master class Aurela Klipta, nebojím se říct světověznámého českého animátora. Probíhalo to v češtině a korejská profesorka z HUFSu (která učí Korejce česky) to tlumočila do korejštiny. Byl to takový průřez jeho tvorbou s ukázkami filmů a vysvětlováním různých animačních technik. Nesmírně zajímavý. Pořád se stydím, že jsem neviděl žádné Fimfárum. To jsem ale Aurelovi raději neříkal. Musím to rychle napravit.

obr.: Aurel Klimt a já.



Ve výtahu jsem ještě prohodil pár slov s profesorkou Ju Son-bi a mám na ní kontakt, tak uvidím, jestli z toho bude nějaká spolupráce či co. Slavnostní zakončení bylo v úterý a vzhledem k tomu, že jsem už věděl, že se nemusím vracet před půlnocí na kolej, plán byl jasný, pořádně se najíst a ochutnat všechno, co půjde. Ještě předtím proběhlo vyhlášení vítězů a projekce filmu Copacabana, který byl strašně depresivní a moc jsem nepochopil, proč ho vybrali na slavnostní zakončení festivalu. A pak to přišlo. Začátek v 22:00, konec 23:00. U stolu jsem seděl se zlínskýma holkama a anglickým režisérem Brucem Webbem, jehož film málem vyhrál celý festival. Pak už ale přišla nejlepší část dne, recepce.

obr.: Vítězové a porota během slavnostního zakončení.



obr.: Holky a Bruce Webb.



On kvůli tomu na radu pořadatelů zůstal v Soulu déle, ale nakonec vyhrál jiný film, takže trochu trapas. On si z toho ale naštěstí nic nedělal, vyprávěl různé historky a byl to fajn společník. Za tu hodinu jsem stihl ochutnat snad úplně všechno, totálně jsem se přejedl. Nějak se mi tu v Koreji zmenšil žaludek či co, ale měl jsem co dělat, abych to během téměř dvouhodinové cesty na kolej udržel v sobě. Nakonec jsem ten devítikolový zápas na body vyhrál. Téměř všechno ale bylo naprosto vynikající a velmi osvěžující s ohledem na to, co běžně jíme v menze. Cena byla taky dobrá.

obr.: 22:01 první kolo - pizza a špagety (fotka je stejná jako ta na konci, protože první pizzu a špagety jsem si nevyfotil).



obr.: 22:05 druhé kolo - zákusky.



obr.: 22:10 třetí kolo - suši (od každého druhu jeden kus).



obr.: 22:20 čtvrté kolo - saláty (nejlepší byl krevetový - to bílo červené maso).



obr.: 22:26 páté kolo - zákusky (kromě toho zeleného čaje všechno úžasné).



obr.: 22:39 šesté kolo - ovoce.



obr.: 22:46 sedmé kolo - rýže s různými masy (od každého masa jeden kousek). Někdy v tuto chvíli jsem už začal sklízet od Bruce obdivné pohledy a komentáře, co se do mě vejde.



obr.: 22:53 osmé kolo - pizza a špagety aneb návrat ke kořenům (viz první kolo).



obr.: 23:02 deváté kolo - zákusky.