sobota 21. srpna 2010

Podruhé v Canadensis

Zítra už budu v Salt Lake City, takže je nejvyšší čas nějak shrnout těch devět týdnů, co jsem strávil v táboře Canadensis. Jedním slovem to nepůjde, na to se ve mně mísí moc protichůdných pocitů. Tak zaprvé to celé uteklo strašně rychle. Jasně, tohle říká každý, když má něco za sebou, ale tady to letí fakt rychle, protože máte celý den rozkouskovaný na spoustu menších částí, kterým se většinou nedá vyhnout, a nemáte čas se nudit. Na druhou stranu po dvou týdnech zajedete do rutiny a najednou máte spoustu prostojů a volného času, který ale nemůžete strávit tak, jak byste chtěli, protože byste třeba měli pracovat, ale máte dávno hotovo. Problém je ale v tom, že pracovat rychle se tu jaksi nevyplácí.

obr.: Maryla Charzewska aneb polský ninja v akci.



Oni pochopitelně neradi vidí, když se v pracovní době flakáte, takže je lepší dělat hezky po americku pomalu, než mít rychle hotovo a dostat nějakou stupidní práci, jejímž jediným smyslem je udržet vás zaměstnané. Večer, když už mají všichni hotovo, jsou všichni tak unavení, že už se jenom poflakují po staff loungi (místnost jenom pro nás s telkou a internetem). Na začátku kempu jsme hodně hráli volejbal, to jsme ještě měli energii. Potom přišel na řadu pingpong a pak se asi čtrnáct dní hrál tenis. Teď už se nehraje nic, většina lidí se už jen třese na to, až odsud vypadne a plánuje svoje cestování, rezervuje hostely, kupuje letenky atd. Letos to bylo v kempu celkově snesitelnější než loni.

obr.: táborový ohýnek se taková legrace, že jsme začali používat jako měřítko zábavnosti pro ostatní akce, přičemž úroveň zábavy se vždy vyjadřuje procenty táborového ohně:)



Velká změna byla, že jsme mohli chodit do bazénu už v průběhu kempu, ne až poslední týden jako loni. Možná za to mohlo extrémní vedro prvních pár týdnů, možná se tu věci hýbou směrem k lepšímu, kdo ví. Potom jsme chodili s dětmi do kantýny, kde můžeme zadarmo dostat pití, sladkosti a zmrzlinu. Loni jsme to ani nezkusili, protože na nás vychrlili tolik zákazů, že nás ani nepadlo to zkoušet. Letos jsme to z prdele zkusili a ono to prošlo. Časem to ale ani nebylo nutný, protože Nandi (Maďar) nějak zapomněl vrátit klíčky od kantýny (občas tam něco děláme) našemu šéfovi, který je poté považoval za ztracený, takže jsme si tam lezli, kdy jsme chtěli a každý večer byla ve staff lounge party.

obr.: během návštěvního dne dělali odpadky všichni.



Potom se taky dost rozšířila nabídka výjezdu z kempu. Loni nás brali jenom do Walmartu a na minigolf se zmrzlinou, letos se jelo i na další místa. Ale protože o ta nová místa (převážně fastfoody a restaurace) nebyl skoro žádný zájem, tak jsme vždycky překecali řidičku, aby nás vzala tam, kam jsme zrovna chtěli. Když jsme u jídla, tak to rozhodně stojí za zmínku. Kromě toho, že každýmu už lezou hamburgry a hotdogy na nervy, tak je neuvěřitelný, jak tu s jídlem zacházejí.

obr.: Adéla a Lenka servírují hádejte co?



Dávají strašně malé porce a u každé výdejny jídla stojí někdo z kuchyně a hlídá holky, aby dětem nedávaly víc, než je dovoleno. Nevím, jestli mají děti dovoleno přidávat si, ale neviděl jsem snad žádné jít si znova pro jídlo. Jedné holce prý vyhrožovali, že jí vyhodí, když bude nadále dávat dětem moc jídla. A teď přijde to nejvtipnější. Spousta jídla, které se mohlo dát dětem, se hned po večeři ještě teplé vyhodí do odpakových košů. A můžu dosvědčit, že je toho jídla hodně a děje se to po každém jídle. Za takový tábor bych devět tisíc dolarů (to je základní cena) nedal.
A legrace s jídlem pokračuje u skládky, do které to teplé voňavé jídlo vyhodíme. Pennsylvania je totiž plná medvědů černých, kteří si takovou hostinu nemůžou odpustit. První půlku tábora jsme viděli akorát stopy po jejich převážně nočních večercích, ale poté už tam začali chodit i přes den, takže jsme měli tu čest je několikrát vidět při práci.

obr.: Méďa přišel na oběd.



Takhle to zní jako legrace, ale okolo skládky (která je asi jen tři sta metrů od kempu) vede řada stezek, po kterých běhají či jezdí na kole děti. Takže po pár dnech se u skládek objevila past na medvědy. Za pár dní zmizela, takže možná nějakýho chytili, ale medvědi tam chodí stále, což je zřejmé podle bordelu, který po sebě nechávají. Když jsme tu měli ohňostroje na oslavu čtvrtého července, tak se nějaký asi oblblý medvěd motal přímo po kempu. Já ho bohužel neviděl, ale prý to byl docela macek a motal se přímo uprostřed kempu se sedmi sty lidmi. Medvědi jsou normálně plaší, takže když vás uvidí, tak utečou. Tenhle byl asi mimo z těch ohňostrojů, takže se ho z kempu snažilo vyhnat asi šest aut. Bylo to přibližně o půlnoci a nás, co jsme byli ještě vzhůru, nahnali do místnosti, kterou jsme nemohli opustit. Legrace byla, když nám řekli, že už můžeme jít do naší chatky, že už je pryč. Tak jsme šli a asi za minutu na nás zavolali, ať se okamžitě vrátíme, že je zpátky a že je právě na kopci, kde je i naše chatka. Když jsme šli spát podruhé, moc nám do smíchu nebylo. Nejen medvědi ale vytvářejí místní zoo. Jsou tu taky hadi. Já jsem viděl jenom takového asi tričtvrtě metrového prcka, ale vypadal nasraně a parchant byl zalezlý pod odpadkovým košem. Chřestýš to asi nebyl, ale prý tu jsou taky.

obr.: nevím, co to je za hada, ale je to fešák.



Ale přesuňme se od zvířat k lidem.

obr.: naprosto všichni ze support staffu plus dvě tenistky z Rumunska navíc.



Jako tradičně je tu nejvíc Maďarů, potom Čechů, nějací Poláci, Ukrajinky a Rusky. Hlavně Maďaři se letos povedli. Aby to nevyznělo špatně, většinu z nich mám upřímě rád, ale někteří z nich jsou tak strašně dětinský, prohánějí každou sukni a chovají se jako by jim bylo dvanáct. Navíc neumějí mluvit potichu, takže už mi maďarština leze krkem. Nejvíc se vyznamenali při nedávné narozeninové party u Adama, mladýho Američana, který tu pracuje jako údržbář a často pracuje s náma a bere nás taky do hospody.

obr.: na jednom z léčebných pobytů v hospodě. Adam v horní řadě úplně vpravo. Ten velký chlap nalevo je jeho šéf Big Tom.



Ta párty byla sama o sobě úlet, na divnější akci jsem v životě nebyl. Začalo to tím, že pro nás přijela banda ožralých řidičů, která nás dovezla na místo činu rychlostí výrazně přesahující tu povolenou. Některé slabší povahy chtěly po příjezdu hned odjet, protože se bály, jak budou řidiči vypadat za dalších pět hodin konzumace alkoholu. Většina z nich to vyřešila tak, že brzo dohnala hladinu alkoholu řidičů, takže strach potom aspoň trochu ustoupil.

obr.: Na párty u Adama. Vedle Adama je Regina Gadieva, nejsympatičtější Ruska jakou znám.



Protože Adam hraje na bicí v metalové kapele, její vystoupení bylo součastí party. Byl to celkem nářez a nejodvázanější fanynkou byla Adamova máma, která s postupujícím večerem lezla po každém, kdo byl v dosahu. Po návratu mi Laci (Maďar) vyprávěl vtipnou historku, jak za ním Adamova máma přišla a říkala mu, aby tam zůstal přes noc. Když ji řekl, že by ho za to vyhodili, tak mu řekla, že mu dá víc peněz, než kolik dostane od kempu. Je to ale charakter, takže se nedal uplatit. Další dva Maďaři se během večera tak ožrali, že pozvraceli kde co. Jeden zvracel tolik, že mi pak říkal, že se cítí úplně střízlivej. Druhý byl ale tak zřízený, že bez pomoci by se nedostal nikam a zvracel ještě po příjezdu do kempu. Měl obrovskou kliku, že Brian (jeden z ředitelů kempu), který se ten den staral o večerku a každý se u něho musel zapsat před odchodem na chatku, netrval na tom, že ho musí vidět osobně. Jinak by byl dost možná vyhozen, protože nebyl schopen ani stát na nohou a za chlast tu už pár lidí bez milosti vyhodili, klidně tři dny před koncem tábora (oblíbená metoda jak ušetřit na mzdách). Další Maďar Bence si na party zakouřil trávu a pak se na chatce vytrvale snažil zrecyklovat Mateusze z Polska, který chudák musel asi půl hodiny odrážet jeho výpady. Bence a Nandi trvali na tom, že poslední týden budou dělat odpadky (údržba a odpadky se střídají), protože chtěli prohledávat vyhozené věci od dětí. Následkem toho se naše celkem útulná chatka proměnila ve skládku nejrůznějších krávovin, jako jsou větráky, sušenky, boty, hodiny, použité oblečení, mexické klobouky atd. Ještěže to skladujou daleko ode mě. Až teď po týdnu jim došlo, že by něco z toho mohli vyhodit.

obr.: Naše chatka ještě před tím, než se proměnila ve skládku.



Většina lidi se chystá po kempu cestovat, někteří zůstanou aspoň pár dní v New Yorku a peníze použijou na něco jiného. Mě čekají převážně národní parky západu USA, většinu z nich uvidím už podruhé, ale to mi ani trošku nevadí a navíc je uvidím s bráchou a jeho přítelkyní Veronikou, která to tady celé v kempu absolvovala se mnou.

neděle 8. srpna 2010

Dorney park

Ve čtvrtek jel celý kemp do zábavního parku Dorney. Nám to Erick Forti (jeden z ředitelů) prezentoval jako odměnu za tvrdou práci. To je sice hezký a díky za to, ale bylo by ještě lepší, kdyby se během kempu často nechoval jako blbec. O tom ale možná jindy. Do parku jsme museli jet všichni v tričkách s logem kempu, což by byl problém, kdybych neměl jedno čisté z loňka. Ty letošní jsou všechny špinavý jako prase a prádelna to nevypere, ani kdyby třikrát chtěla. Kolona asi patnácti školních autobusů vyrazila chvíli po desáté a za hoďku a půl jsme byli v Allentownu, kde je Dorney park.

obr.: Possessed.



Naštěstí jsme si mohli v parku dělat, co jsme chtěli a nemuseli jsme se starat o děti. Akorát jsme nemohli do bazénu s vlnami, protože tam prý kdysi zemřelo pár dětí. Do akvaparku jsme ale nakonec vůbec nešli, protože na to nebyl čas. Celý den jsem strávil s Verčou, Lenkou a Adélou, což byl skvělý motivační faktor, protože holky neohroženě lezly na všechny atrakce a abych se nenechal zahanbit, tak jsem samozřejmě šel taky.

obr.: zleva Lenka, Verča, Adéla a já. Za námi Hydra.



Nejdřív jsme chtěli jít na největší horskou dráhu v parku, ale byla zrovna zavřená, tak jsme šli na Possessed, což je takový mix horské dráhy a U-rampy. Je to jediná atrakce, na kterou jsem loni ze strachu nevlezl. Takže jsem hned na začátku překonal sám sebe. Ale zas tak žhavý to se mnou není, protože holky šli ještě jednou a sedli si do první řady, což je opravdu vražedný místo nejen pro kardiaky. To se mi fakt nechtělo, jednou mi to bohatě stačilo. Potom jsme se dostali i na tu velkou horskou dráhu, kterou po údržbě otevřeli. Loni jsem seděl v prvním vozíčku a to byla málem moje smrt. Teď jsem si sedl do prostředku a celkem jsem to přežil.

obr.: Steel force.



Nejhorší pro mě byl asi Dominator, kde člověka posadí do sedačky, vyvezou ho pamalu asi do čtyřiceti metrů a pak volným pádem pustí dolů. Ze země to vypadá celkem v pohodě, ale jak pomalu stoupate, tak ztrácíte odvahu podívat se pod sebe. A když přišel čas sletět dolů, tak jsem se na to prostě nemohl dívat a zavřel jsem oči. Jo, jsem posera. Loni jsem tímhle způsobem absolvoval i točité horské dráhy, ale letos jsem ke svému úžasu zjistil, že jsem schopný si to i užít a absolvovat celou jízdu s otevřenýma očima.

obr.: Dominator.



Tu větší z těchto drah jsem dokonce dal v první řadě a podařilo se mi se i smát během jízdy. Možná už jsem byl tím vyplaveným adrenalinem tak oblbý, že mi bylo všechno jedno. A potom jsem šel na každou šílenost, která byla v dosahu, a přestalo mi vadit snášet se pomalu k zemi hlavou vzhůru z libovolné výšky. Nejvíc jsem si ale užil White water landing neboli přistání do bílé vody. Není to až taková sranda, jako se to zdá ze země, ale pokud vás děsí horské dráhy a přesto chcete zkusit něco odvážnějšího, tohle je přesně pro vás. Navíc je to dokonalá sprcha, a pokud na vás náhodou zůstane něco suchého, tak se můžete zastavit na mostě a koupit vodní lázeň ještě jednou. A není to jen takové ošpláchnutí, viděl jsem na vlastní oči, jak to jednu holku zbouralo na zem. Když jsem šel popáte, tak jsem se tomu vystavil s rozpraženýma rukama a ten náraz jsem sakra cítil.

obr.: White water landing. Loni čtyřikrát, letos pětkrát.



To už jsem ale musel spěchat na večeři. Na výběr byl hnusný hotdog a o něco méně hnusný hamburger. Pak se celý tábor přesunul na představení Snoopy rocks on the ice, což bylo krasobrulsařské vystoupení pro děti. Profesionálně zvládnuté, ale moc dlouhé a ten jazz se dětem asi moc nelíbil. Pak byla vyhlášena color war, neboli válka barev. To se celý kemp rozdělí na dvě družstva, modré a žluté (zlaté) a soutěží celý týden proti sobě. Všichni se na to strašně těší a to vyhlášení bylo něco neuvěřitelného. Nejdřív se pustila dvě videa, jedno jako planý poplach a druhé opravdu odstartovalo color war.

obr.: Za holkami je Vodní svět. Bohužel nebyl na něj čas.



Pak ředitel tábora vyhlašoval jednotlivé vedoucí oddílů, kteří chodili za jásotu a řevu asi sedmiset převážně dětí na podium, kde postupně propadali v pláč a pak se vzájemně objímali s dalšími vedoucími. Celá tahle neuvěřitelná záležitost trvala snad dvacet minut a tolik bezdůvodného pláče, euforie a objímání jsem neviděl za celý život. Když se celý tábor chystal vyrazit zpět, tak se složil jeden autobus. Hádejte čí? Samozřejmě ten pro support staff, čili náš. Většina dětí jela v nových pronajatých autobusech, my ve staré trosce, co patří kempu. Zpětně musím ocenit skutečnost, že jsme vůbec do Dorney parku dojeli. Než vzdali pokusy o opravu a rozpustili nás do ostatních autobusů k dětem, tak jsme aspoň nafotili spoustu fotek. Já jsem cestu zpátky absolvoval v autobuse plném tak desetiletých kluků a bylo to celkem v pohodě. Zatrnulo mi jenom jednou, když někomu ulítl nafukovací balónek a asi dvě vteřiny létal před obličejem řidičky, která si to zrovna slušně valila po dálnici. Pak ho vcuclo otevřené okénko a odlétl zpříjemňovat život ostatním řidičům na dálnici.

obr.: kompletní support staff a dvě rumunské tenistky.



Ostatní takové štěstí neměli a jeli v autobusech plných skandujících a zpívajích holčiček. Po příjezdu do kempu tvrdili, že nejhorší horská dráha byla cesta autobusem zpátky s dětmi. Byl to opravdu povedený výlet a snad ještě předčil moje očekávání. Třeba to nebylo naposledy, kdo ví.