pátek 31. srpna 2007

Hurá do letadla

Tak mi konečně došly podrobné pokyny k zájezdu, které jsem netrpělivě očekával. Tím pádem už vím, jak přesně poletím. Takže odlet je v sobotu 15. září z Ruzyně v 19:30 a přílet do Soulu v neděli v 12:50 místního času. Podle mých přepočtů by samotný let měl trvat deset hodin a dvacet minut. Z Koreje odlétám do Japonska v pátek 21. září v 10:40 z Pusanu do Tokya. Letu bude trvat dvě hodiny. Cesta zpátky domů bude s dvěma přestupy, odlet z Ósaky v neděli 30. září v 9:40 a nejdříve se poletí do Soulu, tam budu za necelé dvě hodiny, další dvě hodiny budou na přestup a poletí se do Frankfurtu. Odlet v 13:15 a přílet v 17:35, plus sedm hodin časového posunu, takže let by měl trvat jedenáct hodin a dvacet minut. Hodina na přestup a za hodinu budu v Praze. Ve vlasti bych měl být v neděli v 20:10. K tomu si můžu ještě přičíst tady dvě až tři hodiny cesty domů vlakem. Všechny lety budou se společností Korean Air (KA). Přesně takhle jsem si ty lety přál, co nejrychleji tam a co nejpomaleji zpátky. Kdyby třeba ještě v neděli stávkovali zaměstnanci na letišti v Ósace nebo v Soulu, tak by mi to vůbec nevadilo. A kdyby to mělo spadnout, tak hlavně až na zpáteční cestě. Spadnout cestou tam by mě fakt nasralo.

obr.: Tak tímhle poletím. Airbus A330-300 v barvách Korean Air.




obr.: Letecké neštěstní v roce 1997, spadl Boeing 747-300 junbo jet s 254 pasažéry. Přežilo 26 šťastlivců.



Cestu tam a přelet z Pusanu do Tokya poletím v Airbus Industrie A330-300. Z Ósaky do Soulu a ze Soulu do Frankfurtu v Boeingu 747-400 a z Frankfurtu do Prahy v Boeingu 737-500. Nejdelší let je Soul – Frankfurt s 8.551 km a nejkratší Frankfurt – Praha s 409 km. Dohromady nalítám 19.011 km. První korejské jídlo ochutnám už v letadle a moc se na něho těším. Protože KA dostala v roce 2006 cenu Mercury Award za nejlepší jídlo podávané během letu ze všech světových aerolinek. Filmy se promítají pouze na linkách delších než čtyři hodiny. Zábava během letu: filmy. Airbus A330-300 i Boeing 747-400 nabízejí Individual video systém. Na výběr je osm amerických filmů a jeden korejský. Americké jsou Bury my heart at wounded knee, Divoké vlny, Dannyho parťáci 3, Piráti z Karibiku 3, Lucky you, Next, Spider-man 3 a Shrek 3. Korejský film zastupuje Beyond the years (Across the years) od Im Kwon-teaka. Tenhle film mám doma, ale ještě jsem ho neviděl. Jde o milostné drama dvou nevlastních sourozenců, dívka zasvětila svůj život Pansori(tradiční korejská forma zpěvu) a on lásce k ní. Na to se určitě během letu mrknu.

obr.: Beyond the years.



obr.: papů během letu. Mňamy mňamy.



Kromě filmů si můžete pustit i jednu ze šestnácti hudebních stanic nabízejících od tradiční či moderní korejské hudby přes klasiku až po moderní americkou, japonskou nebo čínskou hudbu. Poslední možností rozptýlení jsou Short programs, které nabízejí krátké programy v rámci filmů, hudby a her. Mělo by jít o dokumenty, hudební videa, sport, zprávy (CNN, KBS, MBC a SBS), informace o letu a informační videa o cílových městech. Teplota v letadle by měla být mezi 22 a 26 stupňů a vlhkost 15%. Zajímavé jsou rady ohledně jídla, máme se vyvarovat cibulí, ředkviček, fazolí apod. Asi aby nebylo v letadle moc naprděno, protože větrat se prý nebude. Když se letí na východ, tak KA radí jít spát mnohem dříve než obvykle. To bude asi problém, už se vidím, jak usínám dříve, když budu tak natěšenej, že nebudu moct usnout.

obr.: miss korejských aerolinek.


obr.: korejská popová hvězda Rain a jeho pomalový stroj, v kterém léta po celém světě během turné.

úterý 21. srpna 2007

Dějiny Koreje pošesté: Korejská válka a poválečné republiky

15. srpna 1945 po kapitulaci Japonska zavládla v zemi vlna euforie. Zdálo se, že konečně budou moci opět o svém osudu rozhodovat sami Korejci. Japonci předali moc do rukou Jo Un-hjonga, ten si vymínil propuštění všech politických vězňů a úplné vyloučení jakýchkoliv japonských zásahů do korejských záležitostí. Sestavil Přípravný výbor pro vytvoření korejského státu a ten poté svolal na 6. září do Soulu shromáždění, na němž několik stovek delegátů oznámilo vytvoření Korejské lidové republiky a naplánovalo celonárodní volby. Na korejský poloostrov si ale mezitím dělali zálusk dvě vítězné mocnosti, USA a Rusko. Z Američanů se po vítězství nad Japonskem stala mocnost v regionu východní Asie a Rusko mělo o Koreu zájem už od dob stavby transsibiřské magistrály. USA během války přislíbila za pomoc Ruska proti Japoncům kontrolu nad Mandžuskem a Koreou, ale po svržení atomových bomb již nebyla nutná pozemní invaze do Japonska a na ruskou pomoc tedy nedošlo. Zájem USA se soustředil na kontinent, kam už nastoupila svou cestu rudá armáda. Americká vláda se rozhodla rozdělit poloostrov na dvě okupační zóny, zbývalo jen doufat v souhlas SSSR. Za dělící linii byla navrhnuta 38. rovnoběžka a k překvapení všech SSSR návrh přijalo. Obě země byly konfrontovány se vznikem KLR a zachovali se odlišně. SSSR se stáhlo do pozadí a tiše sledovala proces dejaponizace a jen kontrolovalo události na nejvyšších místech v Pchjongjangu.


obr.: Korejská válka v Soulu.




Radikální pozemková reforma rozbila základy pozemkového vlastnictví, které existovalo v Koreji po staletí a velké podniky byly znárodněny (ale jen ty opravdu velké, které většinou už byly státní). Američané ovšem i díky pošťouchnutí Japonců pohlíželi na revoluční dění v zemi jako na komunistické spiknutí inspirované Sovětským svazem a tudíž ohrožující americké zájmy. KLR odmítly uznat a postavily ji mimo zákon. Americká okupační vláda komunikovala hlavně s KDS (Korejská demokratická strana), kterou založili bohatí vlastníci půdy, kteří logicky neměli o žádné větší reformy zájem (natož pozemkové, že) a jejich představitele Američané milně považovali za střední vrstvu (přitom to byla vyšší vrstva) a mysleli si, že ztělesňují názory většiny Korejců. Jedním z hlavních důvodů amerického odmítnutí KLR bylo obvinění od KDS, že KLR provádí komunistické aktivity. Domluva mezi severem a jihem, potažmo komunistickou SSSR a kapitalistickými USA, se zdála prakticky nemožná a obě země si raději přestali lézt do zelí a starali se hlavně o svůj píseček. USA se ještě pokusily přenést otázku Koreje na půdu OSN, ale to Sovětský svaz odmítl. OSN měla dohlížet na volby v celé Koreji, ale do severní části ji vůbec nepustili. Na naléhání USA proběhly tedy volby pouze na jihu a první prezidentem se stal I Sung-man. Korejská republika byla vyhlášena 15. Srpna 1948. Na severu reagovali vlastními volbami a vyhlášením Korejské lidově demokratické republiky v čele s premiérem Kim Ir-senem. Armády obou mocností se stáhly z poloostrova a nachystaly půdu pro vypuknutí občanské války.


Korejská válka 1950 – 1953


obr.: Korejská válka v podání Pabla Picassa.



K vojenským srážkám okolo 38. rovnoběžky docházelo už před válkou, většinou je vyprovokovával Jih a prezident Korejské republiky a jeho generálové otevřeně mluvili o válce. Byla to ale KLDR, která 25. června 1950 zaútočila. Lépe vycvičené a vyzbrojené jednotky Severu (tanky a letouny z druhé světové války od SSSR) měly drtivou převahu a za tři dny dobyly Soul. Do začátku měly pod kontrolou celou Koreu vyjma oblasti kolem Pusanu. Do akce se ale rychle vložily Spojené státy a pod záštitou OSN rychle změnily obraz války. Generál MacArthur se úspěšně vylodil v přístavu Inčchon a zaútočil na severokorejskou armádu, kterou tím rozdělil. 28. září byl Soul dobyt zpět a jednotky Severu byly vytlačeny až k hraniční řece Ja-lu. Koncem listopadu přišel další obrat díky statisícům čínských vojáků, kteří vytlačili spojence zpět na jih země. 4. ledna 1951 padl Soul podruhé. V březnu ho spojenci opět získali, ale dál už nepostupovali a fronta se ustálila kolem 38. rovnoběžky. Po dvou letech vyjednávání bylo nakonec 27. července 1953 podepsáno v Pchanmundžomu příměří. Čína stáhla své vojáky ze Severu roku 1958, USA mají dodnes na Jihu okolo 40 tisíc vojáků. Válka nevyřešila vůbec nic, jen zpustošila obě části země a o život připravila kolem 3 milionů lidí, větší část ze Severu.

První republika


Preziden I Sung-man, který vystudoval v USA Harward a Princeton a byl zapřisáhlý antikomunista, vládl Jižní Koreji od roku 1948 do 1960. Jeho vláda byla ale velmi autoritářská až tyranská. K odstraňování svých konkurentů se neštítil využít Korejské války a vlastního Zákonu o národní bezpečnosti, který byl tak šikovně napsaný, že mu umožňoval odstranit si, koho bude chtít. Když mu končilo druhé volební období, násilím si vynutil změnu ústavy. Jeho protikandidáti v prezidentských volbách dvakrát po sobě zemřeli krátce před volbami. V roce 1960, když se zdálo již téměř jisté, že ve svých 85letech zmanipuluje další volby a na post viceprezidenta si dosadí adoptivního syna I Ki-bunga (protože byl bezdětný), vypukly po celé zemi studentské protesty, ke kterým se připojila velká část obyvatelstva.


obr.: první korejský prezident I Sung-man.



Jiskrou, která zažehla nepokoje v celé zemi, bylo objevení mrtvého těla sedmnáctiletého mladíka zabitého při protestech po zmanipulovaných volbách, který byl zabit přímým zásahem granátu se slzným plynem a kterého policie hodila do zálivu, aby se vyhnula obvinění z brutality. Prezident vraždu bagatelizoval a označil za zločin z nedbalosti a vinu hodil na komunistické záškodníky, kteří podle něho stáli za demonstracemi. To vyhnalo do ulic 30tisíc vysokoškoláků přímo v Soulu, kteří šli protestovat před prezidentské sídlo. Tam do nich začala policie střílet a 130 jich zabila a tisíce zranila. Po celé zemi bylo vyhlášeno stanné právo. K rezignaci prezidenta došlo ale až poté, co se ke studentům připojili i profesoři a hlavně USA odstoupilo od zdráhavé tolerance I Sung-manových excesů k veřejnému odsouzení jeho režimu. Definitivní konec první republiky nastal po tragické události v rodině I Ki-bunga (prezidentům adoptivní syn), kterého zastřelil jeho starší syn společně s matkou a mladším bratrem. Následně spáchal sebevraždu. O měsíc později odjel I Sung-man na Havaj a skončila první republika.


Další republiky a studentské bouře


Korea si užívala euforie z uvolnění a svobody, poprvé od osvobození. Skončilo omezování politických aktivit a rychle proběhla decentralizace moci, aby se něco takového už neopakovalo. Druhá republika ale padla ani ne po roce vojenským pučem. Nová vláda se bála razantnějšího zásahu proti vysokým představitelům armády a podnikatelům, protože s jedněmi je pojily dlouholeté osobní vztahy s druhými volební fondy. Tím ztratila svou důvěryhodnost. Vojenský převrat byl relativní poklidný, protože proti němu neprotestovala městská elita. Ta se obávala prohlubujících se ekonomických problémů (po svržení prezidenta proběhla velká devalvace měny) a po propuštění většiny příslušníků policie (což byl nutný tah) zavládl v městech chaos a radikálnější studenti měli v plánu zahájit jednání o sjednocení obou rozdělených Korejí. Politické špičky sice byli pro demokracii, ale v praxi ji nikdy nepoužívali a většinu svých konkurentů odstraňovali křivými obviněními. Výsledkem toho bylo, že pro mnoho Korejců byla demokracie jako taková problematická.


obr.: Pak Čong-hui.



Vojenský převrat provedl Pak Čong-hui, generálmajor zocelený těžkými boji v přední linii za občanské války. Díky této zkušenosti zastával logicky silně antikomunistický postoj a jeho vláda byla především vojenským totalitarismem. Jeho vládu část obyvatel tolerovala z důvodu velkého ekonomického a průmyslového rozvoje v zemi. Vláda rovněž využívala strachu z nepřátelského severu a zejména díky dvou událostem (útok severokorejského komanda na prezidentské sídlo v lednu 1968 a údajně Severní Koreou iniciovaný pokus o atentát na prezidenta v srpnu 1974, při němž zahynula lidmi oblíbená Pakova manželka) si Pak částečně nechtěně získal veřejné sympatie. Náklonnost USA, kterou nezbytně potřeboval (50% státního rozpočtu 70% výdajů na obranu státu tvořila hospodářská pomoc z USA), si získal vstupem jihokorejských jednotek do vietnamské války roku 1965. Třetí republika skončila roku 1972 vyhlášením ústavy jusin a čtvrté republiky. V čele stál stále Pak Čong-hui, který se řadou opatření stal neomezeným diktátorem, ale roku 1979 jeho vláda skončila atentátem. Zanechal po sobě ekonomicky velmi rozvinout zemi, ale politicky a sociálně naprosto rozvrácenou. Země měla nového prezidenta, který postupně odstraňoval nešvary minulého režimu. Otázkou ale bylo, jak se zachová armáda. A té se to nelíbilo a následoval další vojenský převrat spojený s krvavými událostmi v Kwangdžu.

obr.: situace v Kwangdžu v roce 1980.

Nejprve proběhla krvavá čistka uvnitř armády a na ministerstvu obrany a poté ilegální převzetí kontroly nad Korejskou bezpečnostní službou, nejmocnější civilní organizací v zemi. To rozpoutalo vlnu studentských demonstrací, kterých se účastnilo kolem 90 tisíc studentů. Čon Tu-hwan, strůjce vojenského převratu začal rychle jednat, rozšířil stanné právo, zavřel vysoké školy a univerzity, rozpustil Národní shromáždění a zakázal dělnické stávky a politické diskuze. Politické dění se přesunulo do Kwangdžu, rodného města ikony politického odporu Kim Tä-džunga. Skupina studentů místní univerzity požadující ukončení stanného práva se ocitla tváří v tvář kontingentu výsadkářů s černými barety, kteří měli od svých nadřízených informace, že město obsadili komunisté. Začali bezhlavě tlouci obušky a bodat bajonety jak demonstranty, tak přihlížející s takovou brutalitou, která šokovala celé město. Po dvou dnech zvěrstev se studenti a občané začali zmocňovat zbraní a přebírat kontrolu nad městem. V celém městě propuklo povstání a město bylo obklíčeno tisíci vojáky. Ti nakonec vnikli do města a znovu nastolili stanné právo. Výsledkem celé akce byly stovky, možná tisíce mrtvých (svědci hovoří o dvou tisících). Po těchto událostech Čon sestavil civilní vládu, kterou se nechal ještě během stanného práva zvolit za prezidenta páté republiky (1981-1988). Jeho vláda nebyla nejšťastnější, ekonomický růst sice nadále pokračoval, ale s ním i politická a sociální nespravedlnost. Ro Tchä-u, prezidentům oblíbenec a kandidát na příštího prezidenta, nečekaně uklidnil vyhrocenou situaci v zemi návrhem reforem, které díky náladě v zemi (mj. bylo konečně dokázáno, že policie mučí vyšetřované), nátlaku ze strany USA na mírové řešení demonstrací a hrozbě odebrání olympijských her v Soulu 1998 (po nichž vláda nesmírně toužila jako důkaz své legitimnosti) prezident přijal. Reformy obsahovaly přímou volbu prezidenta, propuštění politických vězňů, respektování lidských práv, zrušení cenzury tisku, podporu politických stran a hlavně „odvážné sociální reformy“. Těmito reformami si Ro získal značnou popularitu a vyhrál přímé prezidentské volby. Jeho popularita ovšem díky provázanosti s minulým režimem a událostmi v Kwangdžu a řadou korupčních skandálů nevydržela dlouho. Volby v roce 1992 vyhrál Kim Jong-sam a poprvé po třiceti letech byl prezidentem civilista. Boj s korupcí zahájil zveřejněním svého daňového přiznání a zrušením anonymních účtů. Opět nasliboval, stejně jako každý nový korejský prezident, radikální reformy, z nichž se mu podařilo uskutečnit pouze část a i díky řadě skandálů a ekonomické krizi jeho popularita na konci funkčního období klesla na 10%. Novým prezidentem se stal Kim Tä-džung, který dokonce roku 2000 dostal Nobelovu cenu za mír. Roku 2003 ho vystřídal dosavadní prezident Roh Moo-hyun, právník zabývající se lidskými právy.

čtvrtek 16. srpna 2007

Dějiny Koreje popáté: pod japonskou nadvládou

Po svém návratu z ruského vyslanectví vyhlásil král Kodžong nezávislé korejské císařství. Silné postavení ve vládě měla ruská strana, která si vymohla řadu ekonomických výhod. Ostatní mocnosti chtěli také výhody a taky se jich dočkali. Nejvýznamnější sdružením odpůrců nové situace byl Klub nezávislosti. Ten volal po demokracii, což smrdělo u trůnu a proto ho král (teda vlastně už císař) obvinil z toho, že chtějí zrušit císařství a založit republiku a nechal je rozpustit. Mezitím Rusko a Japonsko navzájem soupeřili o nejlepší pozici k ovládnutí Koreje. Když selhala vyjednávání, Japonci překvapili všechny okolo a zaútočili na ruskou základnu. Schylovalo se k válce a Korea kvapně vyhlásila svou neutralitu. Japonci ale poslali své vojáky do Koreje a podepsali tu předem připravenou smlouvu, zaručující nezávislost Koreje, ale požadující přijetí japonského dohledu nad státní správou. Díky různým vlastním zájmům (Anglie v Číně, USA ve Filipínách)se za Korejce nikdo nepostavil. Japonci Rusi snadno porazili a poválečná smlouva de facto uznala nadvládu Japonců nad korejským poloostrovem. Když Japoncům nestál už nikdo v cestě, začali se chystat na zřízení protektorátu. Nenávist Korejců vůči této japonské agresi demonstruje i skutečnost, že například americký vyslanec, chystající se v USA opěvovat výhody japonského obsazení Koreje byl zastřelen korejským vlastencem, stejně jako japonský politik Itó, který působil v protektorátu. Císař Kodžong tajně vyslal delegaci na mezinárodní mírovou konferenci do Haagu, ta však nebyla vůbec přijata, ale aspoň získala celosvětovou publicitu. Hezký trik použilo Japonsko k rozpuštění korejské armády a to škrty v rozpočtu. Celou akci završilo nucené prohlášení císaře Sundžonga (nástupce Kodžonga) z 29. srpna 1910, že se vzdává trůnu a končí 518 let trvající vláda dynastie Čoson. Korejský národ se tím stal proti své vůli japonskou kolonií. Dvacáté století je v knize rozebíráno na více než 150 stránkách, takže tady to budu muset hodně zestručnit. Děkuji za pochopení.

obr.: Kodžong, zakladatel korejského císařství.



1910 – 1919 Období temna

Následovalo mnoho petic, které neměli šanci na úspěch a vlna sebevražd vysokých korejských státníků, která rovněž mohla těžko něco změnit. Začalo období 35 let pod japonskou nadvládou, které jenom umocnilo nenávist vůči Japoncům datující se od války v 16. století. Moc nad celým státem převzal japonský generální guvernér Terauči Masatake, kterého jmenoval přímo japonský císař a měl neomezené pravomoce. Pokud se někomu něco nelíbilo, byla tu vždy japonská policie, která ho usměrnila. Prvních deset let koloniální vlády je označováno jako doba temna a to díky represím v politickém i kulturním životě. Rozpuštěny byly všechny strany a zrušen veškerý korejský tisk. Korejští vlastenci plánovali na Masatakeho atentát, byli však odhaleni.

obr.: Terauči Masatake, skutečný vládce v zemi. Rozdíl v postavení můžete odtušit už od faktu, že na rozdíl od Kondžonga je v barvě.



Hnutí 1. Března a období renesance 1919 - 1931

Po skončení první světové války byla na versailleské mírové konferenci sepsána americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem deklarace, která dávala každému státu právo na sebeurčení. Přestože se týkala hlavně situace v Evropě, Korejci doufali, že zaručí podobná práva i jim. V roce 1919 sepsali korejští studenti v Japonsku prohlášení požadující nezávislost Koreje a protestovali v Tokiu. Domácí nacionalisté chtěli protestovat přímo v zemi, a když 22. února zemřel císař Kodžong, naplánovali protest dva dny před jeho pohřeb, aby nebyli prozrazeni. Sepsali Deklaraci nezávislosti, petice zahraničním zástupcům v Tokiu a dopis americkému prezidentovi. Celá akce měla proběhnout bez násilí, což se později ukázalo jako dost naivní myšlenka. Protestní akce v okresních městech organizovali středoškolští studenti. Deklarace byla rovněž studentem poslána generálnímu guvernérovi, byla informována policie a deklarace přečtena ještě v centru Soulu. Následovali masové demonstrace všech vrstev obyvatelstva s heslem „Ať žije nezávislá Korea!“ Demonstrace odstartovala hnutí, kterého se v následujících měsících účastnilo na milion lidí. Něco takového nemělo v Koreji obdoby a Japonce tím dost zaskočili. Policejní reakce proto hraničila s hysterií. Povoláno bylo vojsko, hromadně se zatýkalo, fyzicky trestalo a pár vesnic dokonce lehlo popelem. Odhady ztrát se liší, japonská čísla uvádějí (v závěrce jsou korejská) 553 mrtvých (7500), 1409 zraněných (15000) a 12522 zatčených (45000). Hnutí skončilo neúspěchem a petice se setkaly s nezájmem.

Japoncům došlo, že to s reakcí na lidové bouře přepískli a do Koreje vyslali nové vedení, které mělo uklidnit situaci, získat větší sympatie Korejců i celého světa, ale rovněž utáhnout opratě. Nový generální guvernér Saitó Makota zavedl reformy pod názvem „kulturní politika“, které znamenaly všeobecné uvolnění kontroly v politickém a kulturním životě. Při jeho příjezdu do země se dočkal tradičního korejského přivítání. Na nádraží explodovala bomba. Druhé obdobní koloniální nadvlády je proto nazýváno obdobím renesance a přineslo s sebou i založení exilové vlády v Šanghaji.

obr.: obchodní třída v Pchojngjangu ve třicátých letech.


Vznikl korejského filmu

Ve dvacátých letech vznikla korejská kinematografie. Nejslavnější divadelní a filmový herec té doby byl Na Un-gju a jeho díla byla značně kontroverzní. Jeho nejslavnější film je Arirang (1926) a šlo o jasný útok proti japonské nadvládě. Samozřejmě, že byl zakázán.

Domácí hnutí tímto uvolněním nabývaly na síle, ale zároveň s jejich nárůstem se rozdělili na umírněné a sociálně radikální, kteří chtěli bojovat proti japonskému kapitalismu a toužili po revoluci. S touto myšlenkou se zemí zároveň šířil i komunismus. Komunistická strana se snažila o podporu co nejširšího obyvatelstva, tj. rolníků. Toto jejich snažení ale úspěšně kazilo neustálé zatýkání jejich členů japonskou policií. To už se ale schylovalo k revolučním třicátým létům a asimilační politice ohrožující samotnou identitu Korejců.

obr.: korejské dívky během hodiny válečnictví vedené Japonci.



V roce 1931 si Japonsko podrobilo i severnější území kontinentu a po porážce čínských jednotek v Mandžusku vyhlásilo loutkový stát Mandžukuo. Hlavním cílem obsazení Mandžuska bylo jeho nerostné bohatství, mělo posloužit jako průmyslová základna pro další japonské výboje. Tyto události ukončili období kulturní politiky v Koreji. Japonci začali od Korejců vyžadovat aktivní podporu svých plánů a účast na nich. Korea se začala rychle měnit ze zemědělské na průmyslovou a zaznamenala velký populační nárůst. Nový guvernér Minami Džiróa (bývalý ministr války) zahájil roku 36 období násilné asimilace a mobilizace Korejců, které trvalo až do osvobození roku 1945. Velké změny nastaly především ve školství, kde studenti skládali slib japonskému císaři a eliminace studia korejštiny a později i jen její používání při vyučování. Japonština se stala úředním jazykem v celé zemi. Nucená byla účast na šintoistických obřadech, zrušen byl veškerý korejský tisk a vrcholnou ránou do korejských srdcí byla nucená změna všech korejských jmen a příjmení na japonská. Ve všech úředních spisech měli Korejci ale dvě jména, korejské a japonské, aby náhodou některý z nich neprošel jako pravý Japonec. Mobilizace vyvrcholila roku 1943, kdy Japonci vyčerpali veškeré lidské zdroje, vydáním všeobecného povolávacího rozkazu pro všechny Korejce. Korejské ženy byly dokonce potupně nuceny nastupovat do oddílů tzv. comfort women a byly posílány na frontu, aby tam sexuálně uspokojovaly japonské vojáky. Situace v Koreji byla pro naprostou většinu obyvatel čím dál neúnosnější a všichni napjatě očekávali konec války a příchod jasnějšího období.

obr.: atomový hřib nad Nagasaki vysoký 18km.

pondělí 13. srpna 2007

Žlutý fest: co je malý, to je hezký

Tak jsem si zase vyrazil za trochou hudby, letos potřetí. Poprvé to byl pardubický Majáles, kam mě přitáhli Tata Bojs, potom České hrady na Kuňce kvůli Bratrům Orffovým a včera (psáno v neděli) Žlutý fest v Pardubicích, kam mě přitáhla touha poslechnout si skupiny, jejichž názvy mi sice něco říkají, ale v životě jsem od nich nic neslyšel a pokud slyšel, tak nevěděl, že to bylo od nich. Vyrazil jsem ve svém sporťáku Renault Clio ročník 91 (brzo půjde na operaci, čeká ho výměna přední poloosy) do důvěrně známého areálu pardubického koupaliště, kde jsem byl nedávno na zmiňovaném Majálesu a před pár lety na hip hop kempu. Trochu mě překvapilo, že se akce nekonala přímo v areálu, ale vedle něho. Na koupališti stejně nikdo nebyl, ale pronajmout si louku vedle bylo asi o dost levnější. Při vstupu jsem k lístku za 250 dostal kartu na vstup na koupálko. Kdyby ji někdo chtěl, tak dejte vědět. U vstupu mi jedna gorila (ale celkem usměvavá a v pohodě) omrkla obsah mé tašky a zeptala se mě, jestli nemám s sebou alkohol nebo drogy. Ubezpečil jsem ho, že jenom sušenky. Trochu jsem si zalhal, byl tam ještě foťák. U vstupu visel zákaz focení a natáčení, později jsem oboje porušil. A rozhodně jsem nebyl sám, nikdo to ale neřešil, co by z toho taky měli?

První, co mě po vstupu do areálu festivalu překvapilo, byla jeho prťavost. V nejširším místě měl tak třista metrů, asi se nečekala moc velká návštěva. Lidí přišlo celkem akorát, areál nakonec naprosto vyhovoval. Větší hlavní podium se nacházelo jen nějakých necelých sto metrů od vedlejšího a hrálo se současně, ne na střídačku jako na Kuňce. Kdyby tu hrál někdo méně zvukově průrazný, jako třeba Bratři Orffové, tak bylo jejich vystoupení přeřváno z vedlejšího podia. V porovnání s fesťákem na Kuňce tu byla návštěva tak třikrát čtyřikrát menší. Žlutý fest je ovšem mnohem skromnější akce a probíhá jen během jednoho dne. Nemusel jsem se tím pádem rozmýšlet, na jaký den pojedu.

video: krátká ochutnávka Ladmine spring a festivalové atmošky.




Přijel zrovna do koncertu – 123 minut. Párkrát jsem je viděl v telce, kdysi slyšel jednu jejich desku a teď poprvé viděl naživo. Zdeněk Bína je vynikající zpěvák, ale přesto mi jejich hudba nic moc neříká. Působí na mě sice jako skvělí hudebníci, ale jejich dlouhá sóla občas nudí a celé to působí jako večírek v lepší společnosti, který je na úrovni, ale lehce zavání snobismem. Po minutách začali hrát kluci z Landmine spring. Hráli celkem fajn něco na pomezí rocku a emo, ale dopláceli na to, že je nikdo nezná a na texty v angličtině, takže si těžko mohl někdo s nima pobrukovat. Jinak příjemná hodinka. Ve čtyři nastoupili Krucipüsk. Možná ten styl trochu zmotám, ale já to fakt neposlouchám. Přišlo mi to jako něco mezi punkem a metalem. Před podiem se to slušně zaplnilo a většina přešla ze sedu do stoje. Přestože se do toho opírali zhruba stejně jako Ladmine spring, tak mi přišlo, že byli mnohem víc slyšet, jako by někdo otočil volume doprava.

obr.: zhmotněný sen všech pivařů, obří pivo.

V pět se na podiu rozsvítilo jamajské sluníčko a všechno se krásně rozvlnilo v rytmu reggae. To všechno díky Švihadlu, jedné z těch kapel, jejichž název je mi povědomý, ale nic jsem od nich neslyšel. Přestože hráli příjemně, nemůžu se zbavit pocitu, že to mohlo být i lepší. Nemyslím lepší na jejich poměry, ale na to, co se dá z reggae vytěžit. Já znám ale trochu jen Boba Marleyho (mám bestovku a živák), takže to srovnání asi není moc fér. Jednoznačně nejlepší písničky byly duety mezi autorem většiny textů a na Jamajce narozeným Vincentem Richardsem a Marií Šturmovou, v kterých byla cítit ta pravá hravost, pohoda a pestrost.

video: Švihadlo a jeden z podařených duetů.



Asi nejlepší koncert zahráli taneční Skyline. Taneční hudbu moc nemusím, ale pokud je něčím stříknutá, tak se to většinou dá. Tady je to trochu do rocku a živý bubeník dodal jejich vystoupení pravý grády. Od Skyline mám jejich první desku Raiders in the store z roku 2001, kterou jsem jednu dobu docela poslouchal, ale od té dobu se sestava dost proměnila. To cédo mám dokonce podepsané od celé tehdejší sestavy, odchytl jsem je někde na fesťáku ve Svitavách asi před pěti lety, pokud se nepletu. Celý jejich koncert jsem vesele proskotačil kousek od podia, na chvíli se ke mně přidala i Martina, o které jsem psal v článku o Varech.

video: Skyline a jejich nadupaný koncert, který by rozhejbal i mrtvolu.



Po roztančených Skyline se trochu přitvrdilo a na řadu přišel rock ve svém tvrdším kabátu v podání Cocotte minute. Moderátora Pomeranče (existuje ještě?) Zellera určitě znáte. Jako frontman dokázal fanoušky (i značná část goril si pobrukovala) pěkně rozjet. Během vystoupení na něho přilétl kelímek s pivem. Nevím, který debil ho hodil, ale Zeller to přešel jako by se nic nestalo. Dovedu si ale představit, že by ho v tu chvíli nejraději zabil. Co to může být za vypitý hovada, když po někom hodí kelímek s pivem? Nepostříkal jen zpěváka, ale i diváky a fotografy.

obr.: Coccote minute v plné síle.

Podobnou kulturní vložku si o hodinu později vychutnal i Michal Hrůza. Koncert byl fajn, ale po protančené hodině se Skyline jsem si potřeboval orazit a nějak jsem stejně neměl chuť jít skákat do kotle. Brácha má doma dvě jejich desky, ale žádnou z nich jsem doteď neslyšel a tento stav ještě nějakou chvíli vydrží. Prostě nejsou můj šálek kávy, já mám raději klidnější věci, ambient, downtempo, chillout atd.

video: Hrůza a jeho asi největší hitovka.



Poslední tři kapely se opíraly hlavně do kytar a postupně se na hlavním podiu vystřídali Michal Hrůza se svojí novou kapelou, slovenská Peha a na vedlejším všechno zakončili Prohrála v kartách. Hrůza hrál klasický kytarový rock pop, který byl příjemný a chytrý, ale písničky mi dost splývaly a chyběl najaký výraznější nápad. Asi v půlce ho osvěžil nějaký nespokojený posluchač a Hrůza to sympaticky okomentoval slovy, „Že to je poprvé, co dostal pivem, že věděl, že to jednou muselo přijít a že je rád, že to bylo právě tady.“ Tím si mě získal a když na konci začal hrát své starší hitovky ještě z dob Ready Kirken, tak jsem se fakt dobře bavil. Po Hrůzovi přišla řada na Pehu, největší tahák Žluťáku. Pehu jsem slyšel celkem nedávno jako předkapelu Kryštof, věděl jsem tedy, co od nich můžu čekat. Nezklamali. Katarina zpívala moc hezky a často nechávala zpívat publikum, které reagovalo celkem dobře, nejlépe samozřejmě při Spomal, kterou odehrála úplně sama jen na klávesy.

video: Peha a moje nejoblíbenější píseň.



Po přídavku odešla tak polovina návštěvníků domů, já se ale ještě docela těšil na Prohrála v kartách. Nic jsem o nich nevěděl, tak jsem si na jejich stránkách pustil poslední video Kosmonaut a to mě navnadilo. Kosmonaut byl ale výjimka, celý koncert byl o poznání rychlejší a hutnější než pomalá balada o Kosmounatovi. Zpěvák dokonce uprostřed koncertu sešel s kytarou mezi diváky a předal jedné holce, co tančila před podiem. Ta tím byla evidentně dost zaskočená, já bych byl taky, a žádný tón se ani nepokusila vyloudit. Končit museli přesně o půlnoci, asi aby si někdo nestěžoval na porušování nočníno klidu, takže s úderem půlnoci jsem vyrazil ke svému rudému ďáblovi a odfrčel domů. Fesťák byl fajn a kapely naživo dobrý, ale že bych si nějakou zatoužil pustit doma z céda, tak to spíš ne. Jestli bude v okolí ještě nějaká podobná akce, tak určitě zase vyrazím, ale jezdit někám dál se mi nechce, na to jsem línej.

PS: všechny videa a fotky jsou přímo z místa činu a mojí výroby.

pátek 10. srpna 2007

Viděno ve Varech aneb kdo si počká, ten se dočká

Je to sice trochu s křížkem po funuse, ale proč se nepodělit o své filmové zážitky z letošních Varů. Na začátek jen takový úvod. Ve Varech jsem byl letos potřetí, pokaždé přespávám pod stanem ve stanovém městečku na místním stadionu. Je to sice dost nepohodlný, ale celému festivalu to dodává to pravé kouzlo. Navíc je to jedna z nejlevnějších možností ubytování. Letošní zvláštností bylo, že na poslední noc se muselo celé městečko přesunout na vedlejší stadion, protože na hlavním měli hrát rockový důchodci Scorpions. Na druhou stranu tahle noc byla zadarmo. Před festivalem jsem se zúčastnil oficiální soutěže o festivalové pasy a asi tři hodiny jsem zjišťoval správné odpovědi. Abych zvýšil své šance na výhru, nechal jsem zaregistrovat a správně odpovědět část kolegyň v práci a část příbuzenstva. Můžete hádat, co se asi tak stalo? Dva ze tří výherců festivalových pasů vyhráli na moje odpovědi a já utřel hubu. Naštěstí s kolegyněmi jsem byl domluven, že výhru na mě nějak převedou a to se taky stalo. Takže díky, Martino. Tímto strategickým tahem jsem ušetřil tisíc korun, které jsem mohl potom na místě projíst za úžasné palačinky a nudle v asijském bistru. Při výběru filmů jsem samozřejmě upřednostňoval asijské a do případných volných míst rval to nejlepší ze zbytku světa. Dostat se k lístkům bývá někdy docela vopruz, ale já měl celkem slušnou úspěšnost. Když jsem nezískal lístek ráno v pokladně (úspěšnost tak 30%), tak si stačí dostatečně včas sednout před sál a oni vás pustí dovnitř na neobsazená místa i na festivalový pas. Ono „dostatečně“ ale u atraktivních filmů znamená třeba dvě hodiny, hodinu před začátkem už bývá většinou pozdě. S touto kombinovanou taktikou jsem se dostal na úplně všechny filmy, o které jsem doopravdy stál. První čtyři dny festivalu jsem tam byl s bráchou a jeho přítelkyní Verčou, zbytek sám. Já nepotřebuju nijak velkou společnost a většina mé komunikace na festivalu byla „Díky.“, „Ještě jednou.“, „Platím“. Možná to dost lidí překvapí (podle karlovarských zážitků popsaných na jiných blozích), ale za celý festival jsem neměl ani kapku alkoholu. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani od festivalu jsem žádnou neměl. Mě to prostě nebaví, asi jsem divnej. Ale to sem nepatří. Denně jsem dával průměrně čtyři filmy, poměr skvělých, průměrných a pitomých byl asi 20/60/20. Tak pojďme už k filmům, kvůli kterým tohle celé píšu.

La Antena – první film festivalu. Zadarmo a v nafukovacím kině před Thermalem. Šlo o argentinský film, ve kterém se nemluví a svou stylizací připomene třeba Metropolis od Fritzka Langů, akorát je v moderním kabátě. Vynikající byla hlavně hudba a krásná retro stylizace. Místy jsem sice trochu usínal, ale vina byla spíš na mojí straně.




Zmoklí psi – druhý film a ve stejném sále. Hongkongsko-malajský nezávislý film, ve kterém se nic neděje a na csfd má krásných 29%. Vypráví příběh dvou bratrů, kteří… a to už bohužel nevím, ale jeden myslím umře (ale na začátku, nejde o spoiler). Všichni na to strašně nadávaj, ale kdyby to bylo tak strašně blbý, tak bych si to asi pamatoval.

No Mercy for the Rude – náladu mi ovšem spravil tenhle povedený jihokorejský mix akčního dramatu a romantické komedie o němém zabijákovi. Celý sál se úžasně bavil, doporučuji.



Nightmare Detective – první den jsem zakončil půlnočním hororem od Cukamota v kině Čas. To prošlo od loňska velkou rekonstrukcí a z nejhoršího kina je rázem jedno z nejlepších. Cukamoto je mistr hororových zvráceností a v tomto dovedl k dokonalosti hlavně akty samotných vražd, které jsou doprovázeny neuvěřitelných hudebním doprovodem. V sále to řvalo tak nahlas, že snad nemohli usnout ani ti, kterým se to nelíbilo. Navíc v jedné z hlavních rolí hvězdný Ryuhei Matsuda.

Dál už nebudu psát filmy v pořadí, v jakém jsem je viděl, protože se mi to nechce pracně dohledávat.

Breath – nový film slavného Kim-ki Duka. Líbil se mi, ale už to není taková bomba, jako jeho starší filmy. Za jeho nejlepší film považuju 3-Iron a Drsňáka.




Miss Potter – tak na tohle jsem šel z jediného důvodu a to omrknout Renée. Slušelo jí to, konečně si mohla vzít ty hadříky, co jí ztratili na letišti v Londýně. Film mě příjemně překvapil, bylo to strašně roztomilý a navíc tam neodolatelně zpíval Evan McGregor.

Zidane: A 21st Century Portrait – od tohohle experimentu jsem čekal mnohé a dostal jsem jen to nejhorší. I když jsem přibližně věděl, do čeho jdu, tak mě to překvapilo svým neumětelským a nenápaditým zpracováním. 90 minut sledujeme Zidaneho (na konci dostane červenou kartu, trouba jeden), jen jeho, občas je slyšet hukot diváků, občas komentátor a místy hudba Mogwai. Po deseti minutách jsem čekal na nějaký nápad nebo jakoukoliv změnu a nedočkal se jí do konce. Děs a hrůza. A tenhle klenot zakoupilo Muzeum moderního umění v New Yorku. Gratuluji vám, kluci, pěkně investované peníze.

Tuya's Marriage – mongolský film o těžkém osudu jedné ženy, který vyhrál festival v Berlíně. První polovina docela ušla, tu druhou jsem prospal. Na pohodlných sedačkách v kině Panasonic mě předapadla nahromaděná únava. Proč zrovna tohle vyhrálo Berlinale, to fakt netuším.

Still life – stejně jako netuším, proč tenhle dokument (proč tomu říkají film?) vyhrál v Benátkách. Jediné zajímavé je prostředí, ve kterém se příběh nepříběh odehrává. A to obří staveniště přehrady Tři soutěsky na Žluté řece v Číně. Sledování realizace tohoto megalomanského díla bylo jediné, co mě udrželo při vědomí.

Mourning forest – další úspěšný film, tentokrát vítěz Velké ceny poroty v letošním ročníku Cannes. A další zklamání, ještě o dost horší než předchozí dva filmy. Japonský film o starém dědovi, který v doprovodu ošetřovatelky zabloudí v lese, kde hledá smíření, je prakticky bez děje, strašně nudný a vizuálně naprosto průměrný. S filmy, které uspěly v Cannes, mám jen ty nejhorší zkušenosti (loňský šok s filmem Flandry) a bojím se všeho, co tam ocení. Další důkaz bude ještě následovat.

Two-Lane Blacktop – zástupce sekce hollywoodských filmů ze 70. let. Doufám, že ty ostatní byly lepší, protože tohle se mi teda moc nelíbilo. Slabý příběh a nijaký konec.

Requiem for Billy the Kid – vynikající dokument o známém pistolníkovi Divokého západu. Sledujeme představitele dvou měst, kteří se hádají, kde skutečně umřel. Všichni si myslí, že samozřejmě u nich. Navíc je to prokládané ukázkami z filmu Patt Garrett and Billy the Kid od Sama Peckinpaha a doprovázeno komentářem Krise Kristoffersona, který mluví jako Billy The Kid. Nejlepší dokument, co jsem ve Varech viděl.

Neo-Lounge – a teď ten nejhorší. Není nejhorší svým technickým zpracováním, ale tím, co ukazuje. Parta nafoukaných snobů, kteří jsou tak neuvěřitelně nesympatičtí a jenom se baví v nóbl pekingském klubu pro smetánku. Rád bych ty lidi mučil. Třikrát fuj. A režisérka filmu byla jednou z návštěvnic a ti lidé jsou její kamarádi. Jako by se člověk díval na dokument, který si natočil Goebbels o svých kámoších. Možná vám přijde, že přeháním, ale ty lidi byli tak strašní, že si nemůžu pomoc.


Rainbow Song – japonský slaďák, který mohl být o moc lepší. Nevyužitý potenciál.


Faces of a Fig Tree – vizuální hříčka, která je spíše slepencem skečů se skvělou vizuálním zpracováním. Bavil jsem se skvěle, ale už ani nevím, o čem to bylo.


Eternal Summer – jeden z nej filmů. Strhující příběh o chlapci, který neví, jestli více miluje svou přítelkyni, nebo svého kamaráda.



Exiled – hongkongský akční film, který je technicky dokonalý, zejména hudební doprovod, ale ve své samoúčelnosti a zahleděnosti do sebe působil místy až trapně.


Badlands – starý film Terrence Mallicka o jednom idiotovi (M. Scheen), který uteče s holkou a na svém útěku zavraždí každého, kdo mu přijde do cesty. Hlavní hrdina byl takový debil, že mi kazil jinak fajn film.


Immer nie am Meer – rakouská komedie, která byla místy až překvapivě vtipná, ale ke konci už sklouzávala k debilitě.


Simple thing – ruský soutěžní film, který nakonec posbíral pár cen. Dobrý scénář a herci, ale jinak film působí přesně podle svého názvu.


Hana yori mo naho – japonský mix lidové komedie a samurajského dramatu. A mix poměrně zdařilý.


My friend and his wife - jihokorejský film, který je na několika místech tak neuvěřitelně intenzivní, že jsem téměř lapal po dechu a přál bych si, aby se "to něco" nestalo. Film je hodně sexuálně otevřený, uvidíte i autentický porod. Herci jsou bez výjimek vynikající, škoda jen trochu za vlasy přitaženého konce.


Akitsu Onsen – starý japonský film o chlapci, který toužil umřít, ale láska k ženě mu zachránila život. Na tomhle filmu je nejzajímavější to, že anotace filmu ve festivalovém programu prozradila prakticky celý děj.


Secret sunshine – další film oceněný v Cannes. Film osobně uvedl režisér, bývalý korejský ministr kultury. Příběh je souhrn neštěstí, které si zasedly na mladou matku. Jeon Do-yeon je vynikající herečka, ale přijde mi, že cenu v Cannes dostala za neustálé brečení. Kdyby byl film o hodinu kratší, tak by podle mě na síle vůbec neztratil, spíše naopak, a já bych šel s hodnocením nahoru, ale takhle je to průměr, který dost často nudí. Depresi si můžete ochutnat v traileru.



Prunning the grapevine – jihokorejský soutěžní film. Rozhodně to není klasický asijský film a už vůbec ne normální korejský film. Liší se už jenom svým náboženským tématem a jeho zpracování má mnohem blíž k artu než k normálnímu komerčnímu filmu, se kterým toho opravdu nemá moc společnýho. Je mi jasné, že kromě pár teologů se pro něho asi moc lidí nenadchne, včetně mě. Jen na pár místech působí uvolněně a mladě, jinak je celkem chladný. Ale dané téma by se dalo těžko natočit jako komerční hit, otázka víry u nás (asi i v Koreji) moc lidí nezajímá. Filmu by rozhodně pomohlo zkrácení, byl by potom snesitelnější. Ale o špatný film nejde, spíš je o něčem, co většinu z nás nezajímá.


Euphoria – úžasný ruský film. Nádherně vypadá, překrásně zní, je intenzivní, osudový příběh s tragickým koncem a krátkou stopáží. Pro mě bomba a velký doporučení. Mrkněte na trailer, uslyšíte tam i tu úžasnou hudbu.



Funuke Show Some Love, You Losers! – a to nejlepší na konec. Japonská drsná komedie a jedné divné rodince, která je naprosto kouzelná a svou komiksovou stylizací mě naprosto dostala. Skvělá zábava od začátku do konce.

pondělí 6. srpna 2007

Korejské dějiny počtvrté: začíná přituhovat

Osmnácté století se nese ve znamení míru vůči okolním zemím, ale uvnitř země to vře. Rolníci nespokojení se svým postavením vyvolávají četná povstání, ta jsou ovšem vždy potlačena, do země pronikají první křesťanští kazatelé, následují protikřesťanské čistky (jangbanům se nelíbila křesťanská představa, že před bohem si jsou všichni rovni, protože oni si připadají rovnější), probíhá časté přerozdělování půdy, které vždy někoho nasere a ten se potom bouří a o neustálých intrikách na královském dvoře nemá ani cenu psát. Nic důležitějšího se neděje.

obr.: výjev z druhé opiové války v Číně.



Roku 1801 propouští vláda státní otroky. Zůstávají tu ovšem ještě soukromí otroci. To změnila až vládní reforma roku 1894. Jedna celkem veselá historka v souvislosti s rolnickými povstáními se odehrála ve městě Čchongdžu. Ve městě se objevil protivládní plakát, který obviňoval vládu z korupce a zneužívání moci. Byl považován za natolik pobuřující, že město bylo v rámci místní správy degradováno a změnili mu jméno. A pak že vláda zneužívá moc! Takový nesmysl.

Potyčky s Francouzi a Američany

obr.: francouzská fregata La Guerrière v přístavu Nagasaki, hlavní loď při francouzské kampani proti Koreji, foto z roku 1865.



Korea byla v 19. Století stále vůči okolnímu světu velmi uzavřenou zemí. Jednak za to mohla špatná zkušenost Číny, kde proběhly dvě opiové války a navíc se vládnoucí vrstva obávala dalšího šíření křesťanství, které začínalo vyznávat čím dál více lidí, především z nižších vrstev. Proto odmítala všechny požadavky západních zemí o navázání obchodních styků. Například roku 1866 se americká obchodní loď General Sherman drze vydala po řece do Pchjongjangu, kde však byla zapálena davem místních obyvatel a vojáků. Křesťanství ale začalo králi Täwongovi dělat vrásky a na radu svých konzervativních poradců zahájil roku 1866 (to nebyl šťastný rok) velkou protikřesťanskou kampaň. Výsledkem bylo 9 umučených francouzských kněží a podle oficiálních údajů osm tisíc korejských věřících. Politika naprosté izolace a ta nemilá příhoda s francouzskými kněžími vyústila ve dva velké „cizí vpády“, tj. vojenské střety se západními zeměmi. První byl logicky francouzský, který měl být odvetnou akcí. Francouzi obsadili ostrov Kanghwado a vyplenili ho, ale když chtěli pokračovat na pevnině, dostali na prdel. Na řadě teď byli Američané, kteří pro změnu nemohli zapomenout na osud lodi General Sherman, kde zemřelo dvacet čtyři námořníků. Cílem bylo otevřít korejské přístavy pro obchod, ale jakmile se americké lodě přiblížili k přístavu, Korejci po nich okamžitě zahájili palbu z děl. Americké flotile tedy nezbylo nic jiného než se stáhnout. Tyto dvě vítězství ještě přispěly k posílení korejské politiky izolace. Na rozdíl od Koreje Čína a Japonsko své přístavy otevřely v polovině devatenáctého století.


obr.: korejská rybářská loď na nejstarší dochované fotografii zobrazující Korejce. Fotka byla pořízena roku 1871 během americké kampaně do Koreje.



Zahraniční politika


Otevření se světu přišlo až po odstoupení Täwonga. Japonská vláda, která pomalu připravovala plány na obsazení Korejského poloostrova si po „incidentu s lodí Unjang“ vynutila podepsání korejsko-japonské obchodní smlouvy, díky níž měli Japonci téměř monopolní postavení v obchodních stycích s Koreou. Incident s lodí Unjang byla akce japonské vlády, kdy její loď dostala za úkol vyprovokovat konflikt a nechat se zničit. Poté dorazili další japonské lodě a požadovali sepsání smlouvy s Koreou. Tzv. Kanghwaská smlouva z roku 1876 měla pro Koreu historický význam, protože prostřednictvím otevření se Japonsku se otevřela celému světu. Následoval vznik japonského vyslanectví v Soulu a navázání diplomatických styků s USA. Poté smlouvy s dalšími zeměmi a poznávací cesty korejských učenců do Japonska, USA a dalších zemí. V zemi ale narůstal odpor vůči této nové osvícenecké politice, hlavně u neokonfuciánů, kteří odmítali jakékoliv změny a násilím vrátili zpět na trůn Täwonga, který otevřená dvířka do světa zase rychle zabouchl. Dlouho ale u kormidla nevydržel, protože během svého dosazení zpět na trůn mimo jiné vypálil japonské velvyslanectví a tím proti sobě poštval Japonsko. To rychle vyslalo do Koreje své vojsko, ale Japonci nečekali, že se v Koreji potkají s čínskou armádou, která si plánovala využít vzniklé situace k obnovení svých dřívějších pozic, nyní oslabených japonským vlivem. Japonci se tedy stáhli, protože na takový střet nebyli ještě ready a Číňané získali v zemi značný politický i obchodní vliv. Čínu ale zaměstnal nový problém a to konflikt s Francií o Vietnam a toho chtělo využít korejské hnutí pokrokových (chtěli demokratický otevřený stát) ke státnímu převratu a vyhnání Číňanů za pomocí japonského vyslance v Soulu, který přislíbil pomoc. Převrat se nepovedl, ale měl za následek dohodu mezi Japonskem a Činou o stažení svých vojsk z Koreje a vzájemném informování se v případě vyslání vojsk na poloostrov.


obr.: zkáza lodi Unjang.






Čínské vměšování

Vojska se sice stáhla, ale Čína se nadále motala do vnitřních záležitostí země a snažila se rozbít monopolní postavení japonských obchodníků v Koreji. Následujících deset let bylo pro korejské osvícení obdobím temna, protože čínský vyslanec sabotoval veškeré snahy o reformy. Zatímco Čína upevňovala své dominantní postavení na poloostrově, objevil se na scéně nový mocný hráč a to Rusko. Dvůr se začal přiklánět k proruské a protičínské politice, čemuž se nedalo divit. Osud Koreje už nebyl v jejich rukou, dostala se mezi tři mocné státy, z nichž každý měl s Koreou své vlastní sobecké úmysly. Doufám, že se v tom trochu vyznáte, protože kdybych měl dopodrobna vysvětlovat každou souvislost, tak by to mělo třicet stránek. Kdyby vám nebylo něco jasné, tak dejte vědět v komentářích.


obr.: Geunjeongjeon, královký palác - Kodžong ho opustil roku 1895 po zavraždění své ženy japonskými agenty.



Rolníci vrací úder


Nejhůře na tom byli rolníci, kteří nesli veškeré náklady a byli vykořisťováni ze všech stran. Jejich trpělivost přetekla roku 1894 a vypukla rolnická vzpoura, jejímž cílem bylo vyhnat všechny cizince ze země a zničit mocné jangbany, kteří je vykořisťovali. Hnutí nabralo na takové síle, že vláda musela požádat o pomoc Čínu. Na pomoc ji ale přišlo i Japonsko (v důsledku smlouvy po nepovedeném převratu) a tak hrozil jejich střet. Vzbouřenci raději nakonec souhlasili s příměřím, než aby se do korejských záležitostí pletli cizí mocnosti. Tomu bohužel stejně nezabránili a vypukla čínsko-japonská válka na korejském území, kterou vyhráli Japonci. Místo Číny si teď v zemi začali diktovat Japonci. I přes neúspěch bylo toto rolnické hnutí největší rolnickou vzpourou v korejských dějinách.


Japonské vměšování


Po vítězství Japonska nad Čínou se Číňané museli stáhnout ze země a uznat svrchovanost Koreje. Japonci formálně rovněž podepsali smlouvu, že nemají žádné územní nároky v Koreji, i když neměli v plánu tuto smlouvu dodržet. Po válce požádala Korea Japonsko, aby dohlíželo nad prováděním reforem v zemi, což Japonsko samozřejmě uvítalo, protože v tom vidělo možnost upevnění svého postavení. Do roku 1896 proběhlo v zemi přes 600 reformních nařízení, které kompletně změnily zavedené pořádky. Zrušili se staré společenské vrstvy, školy, úřady, otroctví, mučení podezřelých z trestných činů, tresty pro příbuzné odsouzených, změnil se daňový systém, struktura armády, kalendář, peněžnictví, vzdělávací systém atd. Obyvatelé i vláda (přinejmenším její značná část) byli výrazně protijaponsky naladění (ještě aby ne, když jim Japonci kromě jiného v zoufalé snaze o získání ztraceného vlivu a o eliminaci toho ruského i zavraždili císařovnu, ženu císaře Kodžonga, to císařství vysvětlím příště) a panovala shoda v tom, že z japonského vlivu se můžou vymanit jen za pomoci Ruska. Potvrzením této nálady bylo přestěhování krále a korunního prince z projaponského královského paláce na ruské vyslanectví. Tím skončilo období japonské nadvlády (aspoň pro teď) na Korejském poloostrově i reformní hnutí.


obr.: Císař Kodžong a císařovna Mjonsong jak je vidí tvůrci televizního seriálu.


čtvrtek 2. srpna 2007

Krása po korejsku

Abychom si trochu odpočinuli od historie a mrkli se i na něco lehčího a krásnějšího, tak jsem se rozhodl rozpracovat téma korejských miss a jiných koček, které jsem naťukl na asiantitulkách. Najdete ho tady. Nechci to teď přecpat tunami obrázků, takže ke každé hodím maximálně dva, což bude pěkné peklo vybrat ty nejlepší. Fotek mám spoustu, asi je někam nahraju a hodím vám na ně odkaz, ať se taky mrknete. Začneme přehledem korejských miss od roku 2000 do současnosti, poté si projedeme korejské playmate a na závěr si dáme Ham So-won. Omluvte demenci některých textů, ale z těch pár vět, co jsem na internetu našel, nic lepšího sepsat nešlo. Při promenádě v plavkách na volbách korejské miss jsou dívky vždy v jednodílných plavkách (letos už asi ne, dle fotek Miss 2007), ale vítězky odjíždějí na Miss Universe, kde je promenáda v bikinách, díky čemuž tu najdete mnohem zajímavější obrázky. Děkujeme organizátorům Miss Universe. Občas jsou míry přepočtené z palců, použil jsem angloamerický palec (2,54cm). Držte si klobouky, nebo co chcete, jízda začíná.

Miss Korea 2000 Kim Sa-Rang

Datum rození: 12. Ledna 1978
Výška: 173cm
Váha: 50kg
Míry: 86-61-86

Začínáme asi tím nejlepším, protože Kim Sa-Rang suveréně vyhrála mou anketu na asiantitulkách o nejkrásnější korejskou miss. Ihned po svém vítězství rozjela svou hereckou kariéru a začala hrát v řadě seriálů. Za zmínku stojí populární seriál A Love to kill z roku 2005, ve kterém hraje po boku Raina. Stihla natočit i tři filmy, poslední roku 2006 s výmluvným názvem Who slept with her? (Kdo s ní spal?). Film je to strašný, ale na ní se kouká hezky. Na Miss Universe vyhrála cenu za nejkrásnější národní kostým.






Ukázka z filmu Who slept with her?




Miss Korea 2001 Kim Min-Kyung

Datum rození: 10. Října 1981
Výška: 168cm
Váha: 48kg
Míry: 90-60-91

O této miss se mi nepodařilo zjistit skoro nic, takže jen stručně to, co nám poví oficiální stránky soutěže korejské miss. Studovala herectví, ráda se dívá na filmy, píše dopisy a baletí.



Miss Korea 2002 Keum Na-Na

Datum rození: 19. Srpna 1983
Výška: 172cm
Váha: 52kg
Míry: 90-60-90

Máme tu chytrou holku. Snad všechny miss jsou vysokoškolačky, ale Keum Na-Na studuje dokonce na Harwardu a to biochemii. Končit by měla příští rok. Ráda má rýžové koláče a anglické filmy. Kdyby se měla narodit v jiné asijské zemi, vybrala by si Tibet. Nikdy by si nevzala muže, kterého by ji vybrali rodiče (donedávna běžná praxe a i v současnosti jsou takové svatby). Nikdy nejedla psa, ale je tolerantní a vadí ji, když někdo kritizuje zvyky v jiné zemi, o kterých nic neví.




Miss Korea 2003 Choi Yun-yong

Datum rození: 21. prosince 1983
Výška: 172cm
Váha: 52kg
Míry: 90-60-90

Studentka psychologie na University of British Columbia v Kanadě, takže další chytrá holka. Ráda luští křížovky. Zajímavé je, že má úplně stejnou postavu jako předchozí vítězka.





Miss Korea 2004 Soo Young Kim

Datum rození: 3. Června 1980
Výška: 168cm
Váha: 49kg
Míry: 89-59-90

Studentka korejské Women´s University (tam bych chtěl dělat tělocvikáře), obor grafický design. Ráda čte, chodí do divadla, hraje na flétnu a na piano. Narodila se a vyrůstala v Soulu, s matkou od mládí cestovala a procestovala skoro celý svět.





Její promenáda v bikinách na Miss Universe. (kvalita bohužel za moc nestojí)




Miss Korea 2005 Kim Ju-hee

Datum rození: 30. Června 1981
Výška: 169cm
Váha: 49kg
Míry: 86-61-91

Televizní uvaděčka ranních zpráv milující projížďky na kole u řeky Han v Soulu, jógu, filmy, hudbu a cestování. Vystudovala anglickou literaturu a mediální komunikaci a jejím snem bylo stát se uvaděčkou, což se jí vyplnilo. Narodila se v Taegu, ale vyrůstala v Soulu.





Miss Korea 2006 Lee Han Hui (Lee Honey)

Datum rození: 2. března 1983
Výška: 173cm
Váha: 51kg
Míry: 86-61-91

Mladší ze dvou dcer vysokého státního úředníka a univerzitní profesorky. Uspěla i na Miss Universe, kde se dostala mezi posledních pět finalistek. Je nositelkou černého pásu třetího stupně v taekwondu. Je přesně o měsíc mladší než já. Hraje na gayageum, starý klasický hudební nástroj podobný citeře. Vydala již 4cd a hrála i v Carnegie Hall v New Yorku. Rovněž je dobrovolnicí u UNICEF.






Skvělé video z jejího vystoupení na Miss Universe 2007 v Mexiku.





Miss Korea 2007 Lee Ji-sun

Datum rození: 6. dubna 1983
Výška: 169cm
Váha: 47kg
Míry: 86-58-89

Čtyřiadvacetiletá milovnice ručních prací, pletení a jazzového tance je úřadující Miss Korea. Pokud fotky z oficiálních stránek nelžou, tak letos poprvé byla promenáda v bikinách. Volba proběhla samozřejmě v Soulu a Lee Ji-sun měla nejvyšší osobní číslo a to 55. Ano, je to mazec, ale volilo se z padesátipěti (!) dívek. By mě zajímalo, jak dlouho to trvalo. Přístí rok se bude účastnit Miss Universe 2008, uvidíme, jestli překoná velmi úspěšnou Lee Honey.




Korejské playmate

Když si dáte hledat první korejskou playmate, tak zjistíte, že vám vyjede hned několik jmen a několik článků, kde vás budou přesvědčovat, že tohle je ta pravá první playmate. Nakonec jsem našel jeden užitečný komentář, který mi celou situaci osvětlil. Nejdříve je potřeba vynechat Američanky, které mají korejský původ, protože ty pózovali už před desítkami let. První Korejkou (ale od svým osmi let žije v Americe), která se objevila v novinových stáncích v časopise Playboy byla Sung Hi Lee. Nešlo ale o klasický Playboy, ale o Playboy´s girl´s of summer. Takže někdo jí počítá jako první, někdo ne. Malou roličku si zahrála v hollywoodském filmu Sexbomba od vedle. Po ní přišla Hacelyn Joo, její fotky se objevily ale jen na internetu, protože byla cyber-playmate. Po ní přišla Lee Sa bi, která se objevila v klasickém playboyi, takže je nejčastěji uváděna jako první playmate. A někde mezi je ještě Lee Pa Ni, která pózovala pro playboy před fotbalovým mistrovství světa v Německu a fotky se nejspíš objevily jen na internetu. Lee má opravdu pěkné balóny, uvidíte sami. Dlouho jsem přemýšlel, jestli sem mám dát i odhlalenější fotky a nakonec jsem rozhodl, že spíš ty decentnější. Konec konců ty ostatní si můžete stáhnout. Tak se kochejte.

Sung Hi Lee






Hacelyn Joo







Lee Sa Bi





Lee Pa Ni





Na závěr ještě Ham So-won, která se účastnila volby krásy v roce 1997 a skončila na sedmém místě. Známá se stala částěčně svou menší rolí v teenagerovské komedii Sex is zero, ale hlavně svými odvážnými fotkami. Posuďte sami.



Ham So-won






Slíbený soubor se všemi mými fotkami si můžete stáhnout tady. V archívu není Sung Hi Lee, její obrázky i videa se dají vzhledem k tomu, že žije v Americe najít na netu během pár vteřin.

Nebojte se v komentářích napsat, která je vaše favoritka.