čtvrtek 29. listopadu 2007

Kjóto: památky, kultura a hospoda

První den v Kjótu byl ve znamení památek, kultury a hospody. Přesně v tomto pořadí, takže začneme přirozeně památkami. Vzhledem k tomu, že Kjóto bylo přes tisíc let hlavní město, tak na každém druhém rohu najdete nějaký chrám a významnou památku. Většina památek UNESCO v Japonsku je právě v Kjótu. Díky svému historickému významu a množství památek bylo rovněž ušetřeno spojeneckého bombardování během druhé světové války. Navrženo je podle čínské města Yi´an, ulice jsou rovnoběžné a město je orientované na sever. První památkou dne byl chrám Kjómidzu-dera. Na pozemku buddhistického chrámu je rovněž šintoistická svatyně zasvěcená lásce a vztahům. Jsou tu dva kameny vzdálené od sebe asi dvanáct metrů, a když poslepu dojde od jednoho k druhému, tak najdete životní lásku. Taky jsem to zkusil a nějak mi to nevyšlo. Musím se utěšovat, že jde jen o pověru. Chrámem protéká posvátný vodopád Otawa-no-taki.

obr.: tak tady odsud se skákalo.



Vody z vodopádu se dělí na tři prameny, ze kterých se můžete napít a očekávat nemalé věci. První pramen vám zajistí zdraví, druhý dlouhověkost a třetí úspěch při studiu. Vystál jsem si delší frontu a napil se ze všech tří pramenů. Jsem zdraví a žiju, takže to zatím asi funguje. Jen s tím studiem to budu muset teprve vyzkoušet. Další zajímavostí je, že z dřevěné verandy u hlavní budovy se dříve skákalo dolů do korun stromů. Kdo skok přežil, tomu se splnilo přání. Tato legenda mi hned připomněla skvělý film Tygr a drak. Skok prý přežili až tři čtvrtiny skokanů, ono to taky není zas taková výška a větve stromů brzdili jejich pád. Tohle ovšem byla jediná věc, kterou se rozhodl nezkoušet. A co jsem si všiml, tak to nezkoušel nikdo. Přesun mezi památkami byl městskou hromadnou dopravou, konkrétně autobusem. Další památkou byl Stříbrný pavilon neboli Ginkaku-dži. Postaven byl roku 1482 a sloužil jako klidný azyl pro šóguna Ašikagu Jošimasu během občanské války.

obr.: Stříbrný pavilon.



Možná byste od Stříbrného pavilonu čekali nějaké stříbro, žádné tam ale není. V letošním roce proběhl v areálu vědecký výzkum, během něhož se hledali známky stříbra, a žádné se nenašly. Chrám měl být postříbřen, ale během války na to nebyly peníze a asi ani čas. K pavilonu patří ještě nádherná zahrada s jezírkem a písečnou zahradou. Součástí písečné zahrady je i asi metr a půl vysoký kužel z písku. Ten vznikl při stavbě pavilonu z normální hromady písku, když si ale stavitelé všimli, že vypadá jako posvátná hora Fudži, rozhodli se ho na místě nechat. Po Stříbrném pavilonu musel logicky přijít na řadu Zlatý. Zlatý pavilon neboli Kinkaku-dži je jedna z nejslavnějších památek v celém Japonsku a určitě jedna z nejfotografovanějších. Postavena byla roku 1397 jako sídlo pro odpočinek Ašikagy Jošimacua, dědečka Jošimasua, který postavil Stříbrný pavilon. Zlatý pavilon je na břehu nádherné a poměrně velkého jezírka. Na rozdíl od Stříbrného je Zlatý pavilon opravdu zlatý. Vrchní dvě patra jsou pokryta tenkými plátky zlata.

obr.: nejznámější pohled na Zlatý pavilon.



V pavilonu jsou uchovány části ostatků Buddhy a na vrcholu je rovněž zlatý čínský fénix. Současná budova je bohužel pouze rekonstrukce a nemůže za to válka, ale šílený mnich, který pavilon roku 1950 podpálil a ten kompletně shořel. Podle této události napsal román spisovatel Mišmia Jukio Zlatý pavilon. Sám Mišima na tom asi nebyl o moc líp, protože o čtrnáct let později spáchal rituální sebevraždu seppuku. Další známou památkou v Kjótu, kterou jsme navštívili je chrám Rjóandži, známý hlavně díky své slavné kamenné zahradě. V uhrabaném štěrku rozmístěno patnáct kamenů tak, že z každého místa vidíte pouze čtrnáct z nich. Před zahradou si můžete sednout a v klidu si vychutnávat pohled na kameny, ti odvážnější mohou přímo meditovat.

obr.: kdo na téhle fotce najde patnáct kamenů, dostane klíčky od mého auta.



Ač se to nezdá, tak je to opravdu moc příjemný zážitek. Po neustálém cestování se na půl hodiny posadit, pozorovat kameny a stromy v pozadí, poslouchat vítr a vyčistit si hlavu od zbytečností. Krásně jsem si odpočinul a nabral další síly. Teď už na řadu přichází kultura. Kdo chtěl, mohl si fakultativně připlatit čajový obřad a pásmo ukázek tradičního japonského umění. Protože do Japonska nejezdím každým týden, tak jsem se i přes značnou drahotu této kultury rozhodl nabídky využít. Abych byl konkrétní, tak čajový obřad v areálu luxusního hotelu Westin Miyako v Kjótu stál 45 EUR a pásmo dalších 30. Doprava tam i zpět taxi byla v ceně. Z čajového obřadu jsem nijak extra nadšený nebyl. Trval asi čtyřicet minut, nejdříve nám jedna Japonka každému udělal čaj, celý zelený a s pěnou a pak ho každý vypil tradičním způsobem, což znamená, že to do sebe nemůžete jen tak kopnout, ale musíte dodržovat pevně daný postup, co jak uchopit, jak šálek natočit, jak to vypít, jak odložit apod. Čaj mi vůbec nechutnal. Kdo potom chtěl, mohl si ten stejný čaj ještě sám vyrobit, což jsem si zkusil. Podle Japonky mi to šlo, což rozhodně neříkala všem. Po čajovém obřadu jsme se ve čtyřech přesunuli na pásmo ukázek z japonského umění. První ukázka byla ikebana, tj. tradiční japonský způsob aranžování květin, další byl nějaký tanec a potom ukázky tradičního divadla. Sál byl šíleně narvaný, samozřejmě pouze cizinci a každý druhý fotil. Vypadalo to jako na tiskové konferenci s nějakou filmovou hvězdou. Zajímavé to ale rozhodně bylo a trvalo to necelou hodinu, takže šance začít se nudit byla snížena na minimum.

video: ukázka tradičního japonského divadla.



Ale takovou Pekingskou operu v úterý v Paláci Akropolis jsem si užil mnohem víc. Pásmo skončilo zhruba v sedm hodit a poté (kdo chtěl už i předtím) si mohl každý dělat, co chtěl. Jedna z možností byla jít s naším mladým průvodcem do normální klasické japonské hospody kousek od hotelu. Tuto nabídku nešlo odmítnout a šel jsem. Hospůdka to byla strašně útulná, většina sezení byla klasicky na zemi, ale pár evropských stolů s židlemi se taky našlo. Ty jsme hbitě obsadili a hned si objednali jídlo, konkrétně tempuru a velkou mísu s kousky syrových ryb. Nejdříve jsem se trochu ostýchal, ale nakonec jsem samozřejmě syrové ryby ochutnal. Chutnalo to fakt dobře. Když nám ještě přinesli saké, teplé i studené, rozjela se zábava plným proudem. Ochutnával jsem jednu rybu za druhou a neustále testoval, zda mi víc chutná teplé nebo studené saké. Když se mi začala motat hlava, rozhodl jsem se pro remízu. Pro velký úspěch se musela tempura i mísa s rybami objednat ještě jednou.

obr.: Kdo si dá rybičku? Mňami.



V hospodě byla úžasná atmosféra. Bylo narváno, my byli jediní cizinci, všichni mluvili nahlas a dobře se bavili, všemu vévodili veselí číšníci, kteří se každým hostem hlasitě vítali a loučili a nás pořád oslovovali Čéko a uznale pokyvovali nad naším zacházením s hůlkami a spotřebou saké a jídla. Za sebe musím říct, že tak jako tady v té hospodě mi to už s hůlkami nikdy předtím ani potom nešlo. Asi kombinace velkého hladu a saké vylepšila moje motorické schopností. Možná. V hospodě jsme byli asi dvě hodiny a teoreticky byl ještě čas potom vyrazit na obhlídku Kjóta, ale byl jsem rád, že jsem ve zdraví došel do hotelu. Vyčvachtal jsem se vaně, chvíli se díval na telku a šel spát.

obr.: klasická hospoda a štangasti.




Webové galerie



Kjóto - chrám Kjómidzu-dera

Kjóto - pavilon Ginkakudži (Stříbrný pavilon)

Kjóto - pavilon Kinkakudži (Zlatý pavilon)

Kjóto - chrám Rjóandži

Kjóto - tradiční japonské divadlo a hospoda

úterý 27. listopadu 2007

Na Pekingské opeře

Včera jsem byl v Praze v Paláci Akropolis na představení Pekingské opery. Šlo o představení žáků a učitelů, kteří předvedli čtyři zhruba půlhodinové ukázky z pravděpodobně mnohem delších her. A hned musím dodat, že se mi to strašně líbilo. Asi o to víc, že jsem se dlouho rozmýšlel, jestli na to mám vůbec jít a i když jsem si lístek nakonec v předprodeji koupil, tak sem se nijak extra netěšil. Akropolis jsem našel v pohodě (nikdy jsem tam nebyl) a po čaji na rozehřátí jsem šel na představení. Překvapilo mě, jak je to uvnitř malé, mnohem menší než v divadle Archa a ještě horší byly ty židle. Spíše židličky, staré, nepohodlné a nahečmané jedna vedle druhý. Seděl jsem v druhé řadě a výhled jsem měl tedy dokonalý. Scéna byla extrémně jednoduchá, v pozadí bylo velké bílé plátno a to bylo vše. Začala hrát klasická čínská hudba a bubínky a po chvíli vtančila na podium mladá Číňanka v krásném pestrém kostýmu a za chvíli začala zpívat. Hlas měla jako zvon a rozhodně se ho nebála použít. Občas ječela hodně nahlas, a jak dlouze natahovala některé hlásky, tak to působilo pro středoevropana hodně nezvykle a na některé přímo legračně. Mně se to moc líbilo a naštěstí se nikdo nesmál a diváci byli docela tolerantní. K dívce za chvíli přidal chlapec a něco si střídavě povídali a zpívali. Před začátkem představení jsem si zapomněl vzít program, takže jsem moc netušil, o co asi šlo. Když jsem to o přestávce napravil a přečetl si ho, ulevilo se mi. Ani s programem mi to nebylo o nic jasnější. Na druhou stranu mi to ani v nejmenším nevadilo v tom, abych si to celé užil. Druhá ukázka byla asi nejvtipnější ze všech, účinkovala mladá dívka a starý převozník, zřejmě učitel. Šlo asi o komedii, protože se oba často smáli, stejně jako publikum. Třetí ukázka byla nejkratší a jediná, ve které hrál pouze jeden herec.

obr.: foto z první ukázky. Není to moje fotka a je z jiného vystoupení, ale jde o stejné představení.


Chlapec představoval důstojníka převlečeného za rybáře číhajícího na nepřátelské vojsko. Celé představení bylo něco mezi tancem, cvičením a bojovým uměním. Poslední ukázka se mi líbila nejvíc, účinkovala mladá dívka a chlapec. Dívka měla neuvěřitelně nádherný kostým s čelenkou s pavími oky a dvěma dlouhými pavími pery, s kterými si občas hrála, a krásně zdůrazňovaly každý její pohyb. Jenom pohled na ní byl kouzelný. Když se ke konci jejich dialog a tanec změnil v zápas a chlapec začal předvádět svou ohebnost a gymnastické prvky, nemělo to chybu. To všechno za zvuků pravděpodobně živé hudby ze zákulisí. Všichni herci byli úžasně nalíčeni a měli nádherné bohatě zdobené kostýmy. Moc se mi to celé líbilo. To už bohužel neplatí o cestě domů. Čekání na vlak mi zpříjemnila parta ožralých kreténu říkajících si fanoušci Baníku. Měli obzvlášť dobrou náladu, jejich Baník píčo prohrál se slabým Kladnem tři nula. Dobře jim tak. Ještě se sluší poděkovat Českým dráhám za to, že mi svým zpožděním sebraly hodinu z již tak krátkýho spánku. Poslední část cesta po zasněžených silnicích v zasněženém autě stála díky spoustě smyků taky za to. Ještě že jsem byl jediný blázen na silnici.


Trochu informací o Pekingské opeře.


V Číně existuje více jak 300 regionálních divadel, jejichž dosah však většinou nepřesahuje danou oblast. Divadla totiž používají místní dialekty, kterým lidé z jiných regionů nerozumí. Pekingská opera má v tomto rozložení „sil“ výsostné postavení. Jako divadlo původem z císařova paláce má celonárodní význam i popularitu. Pekingská opera je dnes zároveň nejrozšířenější forma tradičního čínského divadla. Patří do ní různé slavné divadelní rodové školy. Vzhledem k nesmírně vysokému nároku kladenému na herce se děti začínají učit pekingskou operu již jako velmi malé. Když je jim okolo 12 let, jako dětem, kteří spolu se svými profesory přijedou do Prahy, je jejich technika a herectví již na velmi vysoké úrovni.

pátek 23. listopadu 2007

Krásná rozlučka s Tokyem

Poslední den v Tokyu byl jedním z nejlepších za celou dovolenou, protože v plánu bylo jenom Tokyo a navíc byl nádherný den. Program začal už brzo ráno, šlo se na největší rybí trh na světě Tsukidži (dle wikipedie) a abychom něco viděli, museli jsme tam být už brzo ráno, konkrétně v šest hodin. Stávalo se tedy v pět a tím pádem jsem spal úžasné tři hodiny. Jelo se metrem a potom kousek pěšky. Na tržišti se normálně pracuje, není to žádný disneyland pro turisty, ale na turisty tu jsou zvyklí a nikdo nevyhazuje. Ono jich tu taky zas tak moc není, protože takhle brzo nevstane každý.

obr.: porcování velkého tuňáka na rybím trhu Tsukidži.



Větší část tržiště je zastřešená a všude je spousta stánků s různými rybami a jinými potvorami, mezi kterými projíždějí na takových menších vozítkách zaměstnanci tržiště a rozvážejí jednotlivé mořské plody. Na turisty moc ohled neberou, musíte si dávat pořádný pozor, nebo vás sejmou. Největší atrakcí je dražba velkých tuňáků, kde ve velké místnosti je na zemi vyrovnáno obrovské množství čerstvých, ale už zmražených tuňáků a jednotliví kupující se snaží koupit toho nejlepšího a hned si ho odvážejí, aby mohl být co nejdřív na pekáči někde v restauraci. Na spoustě míst je také vidět, jak ty tuňáky zpracovávají a vidět jak krájejí ty obrovské kusy ryby je opravdu něco. Když z trhu odcházíte, nemůžete si nevšimnout obrovské hromady polystyrenových krabic. V těch se přivážejí ryby. Z rybího trhu jsme jeli zase zpátky do Asakusy na snídani a potom jsme vyrazili na projížďku lodí po řece Sumida, která byla mnohem krásnější, než jsem vůbec doufal. Plulo se v takové nizoučké výletní loďce s komentářem v japonštině.

obr.: oáza klidu uprostřed Tokya, zahrady Hamarikjů.



První část plavby byla z Asakusy k císařským zahradám Hamarikjů. Každou chviličku jsme proplouvali pod nějakým nízkým mostem (celkem třináct mostů za čtyřicet minut) a míjeli jsme arénu na sumo Kokugikan. Pohled z řeky do dálky na mrakodrapy (a taky na Tokyo Tower) v pozadí se nedal okoukat. Hamarikjů se nachází v Tokyjském zálivu a je celý obklopen mořskou vodou, je to tedy ostrov (asi umělý, protože z některých stran to jsou nejspíš umělé kanály).

video: Hamarikjů v pohybu.



V sedmnáctém století tu byla vila slavného roku Tokugawa, veřejný park se z Hamarikjů stal až v roce 1946. A je to nejkrásnější park, jaký jsem kdy v životě viděl. Nádherně upravený trávník a stromy, členité velké vodní plochy s lávkami a mosty, monumentální mrakodrapy a slavný most Rainbow Bridge v pozadí a naprostá oáza klidu uprostřed pulzujícího Tokya. Byli jsme tam asi hodinu, dost na to, aby si člověk všechno prohlédl a pokochal se. Ale na každém odpočívadle by se dalo sedět hodiny a užívat si nádherné výhledy na okolí. Z Hamarikjů se plulo do Odaiby.

video: na cestě do Odaiby, v pozadí Rainbow Bridge.



Cestou jsme podplouvali velkolepý Rainbow Bridge (Duhový most), jeden ze symbolů Tokya. V jeho spodní části vede dokonce nadzemní dráha. Projížďka skončila v Odaibě u ústředí japonské televize Fuji. Samotná budova je jedna z architektonicky nejzajímavějších budov v celém Tokyu, i když je na ní znát její stáří. Před budovou televize je obrovský obchoďák s multikinem a vodním světem a před obchoďákem je pro změnu zmenšená replika sochy svobody. Je to kýč jako kráva.

obr.: budova ústředí televize Fuji.



V multikině byl obrovský plakát na aktuální velký hit Hero, filmové zpracování oblíbeného televizního seriálu. O pár dní později jsem si na něj zašel v Ósace. Nedaleko za obchodním domem je známé ruské kolo, další symbol Tokya. Opět platí poučka, co nestihneš v Tokyu, stihneš v Ósace a v Ósace jsem se na velkém ruském kole svezl. V Odaibě byl rozchod na oběd, koupil jsem si tradičně nějaké sendviče v sámošce a zbytek času se procházel po okolí. Z Odaiby následoval přesun na Ginzu, jednu z nejznámějších čtvrtí Tokya a obchodní centrum celé Jihovýchodní Asie. Jedna z nejslavnějších a nejdražších ulic na světě, kde sídlí největší obchodní společnosti a finanční domy, sídlo tu má například Sony a bydlí jen ti největší pracháči, to je Ginza.

obr.: obchodní dům Wako uprostřed Ginzy.



Zajímavá byla už samotná cesta na Ginzu, jelo se totiž nadzemní dráhou. A to dokonce přesně tou, která vede mostem Rainbow bridge. Zážitek to byl o to větší, že se dalo jít až úplně dopředu a sledovat cestu z pohledu řidiče.

video: nadzemkou do Ginzy.



Procházka po Ginza byla skvělá, jednou ze zastávek bylo slavné divadlo Kabukiza, kde se konají představení v tradičním japonském divadelním stylu kabiku. Po Ginze jsme se přesunuli do čtvrti Marunouchi, kde je hlavní tokyjské nádraží postavené v renesančním stylu a z červených cihel. Postaveno bylo v roce 1914, současná budova byla rekonstruována v roce 1947. Najednou si připadáte jako zpátky v Evropě. Ještě před odjezdem jsem se stavili v Tokyjském kongresovém centrum, dalším skvostu moderní architektury, moderní prosklené budově ve tvaru lodi. Z hlavního nádraží jsme se šinkansenem přesunuli do Kjóta. Samotná cesta šinkansenem trvala asi dvě a čtvrt hodiny a byla nesmírně pohodlná. Ani v tomto vlaku nepřišel průvodčí.

obr.: Tokyjské kongresové centrum.



Vlakem jsme jezdili skoro každý den a průvodčího jsme za celou dobu nepotkali. Nejeli jsme tím úplně nejrychlejším šinkansemem, ty jsou prý drahé i pro normální Japonce. Když v Kjótu vystoupíte na hlavním vlakovém nádraží a hned ho opustíte, tak si ani nevšimnete, jaký architektonický skvost místní nádraží je. Zahrnuje nákupní promenádu, hotel, velké obchodní domy, multikino, vládní úřady a letecký terminál. Pod vrcholem patnáctipatrové budovy jsou na obou stranách výhlídky na město a vidět je i dolů do budovy nádraží. Nádraží je postaveno ve futuristickém stylu a je dílem architekta Hiroschi Hary. Současná podoba vznikla v roce 1997 u příležitosti výročí 1200 let od založení Kjóta. Přes ulici od nádraží je Kjóto Tower Hotel, který je zajímavý právě tím Tower, tedy rozhlednou. Je to jediná výšková budova v celém Kjótu. Ty jsou totiž v Kjótu vzhledem k jeho historii bývalého hlavního města Japonska zakázané. Rozhledna tedy budí u místních rozporuplné reakce, ale co nadělají, už ji tam mají. Zbytek dne už bylo jen ubytování se na hotelu, telka, vana a spát.

obr.: úžasné kjótské nádraží.



Webové galerie

Tokyo - rybí trh Tsukidži


Tokyo - Císařské zahrady Hamarikjů


Tokyo - po řece Sumida


Tokyo - Odaiba


Tokyo - Ginza


Tokyo - Tokyo station


Kjóto - Kjóto station

čtvrtek 22. listopadu 2007

Festival krátkých filmů

V sobotu jsem byl na festivalu krátkých filmů v Praze. Byl to třetí ročník a na žádném jsem zatím nechyběl. Krátké filmy mají velkou výhodou a to že jsou krátké. Pokud narazíte na nějakou pitomost, tak vás může aspoň utěšit vědomí, že do deseti minut skončí. Často jde o různé hříčky, které by jako celý film působily nepatřičně, ale na poli krátkého filmu jim to sluší. Teď už ale k tomu hlavnímu, co jsem viděl a jaký to bylo. Během soboty jsem viděl pět bloků krátkých filmů, takže si už samozřejmě všechno nepamatuju, ale s pomocí oficiálních stránek to nějak dáme do kupy.

První sekcí bylo Panorama, úspěšné filmy z významných světových festivalů.

Spojení – nizozemský kraťas o vrstvení nešťastných událostí a jejich příčinou se mi moc nelíbil. Nebyl vtipný, ani dramatický ani překvapivý.
Elektronka – nejlepší krátký film ze Sundance. Ničím překvapivý příběh otce a syna, kteří se vydávají a dlouhou k opráváři televizí kdesi v zapadlé části Rumunska, protože kluk chce vidět v televizi film Bruce Lea. Cenu dostal podle spíš za zobrazení těžkého života, než za nějaké filmové kvality.
Pozorovat déšť – mexický vítěz z festivalu v Cannes. Chlapec se rozhoduje, zda zůstane v rodné vesnici s matkou, nebo půjde do města se svou dívkou. Celkem fajn film, nakonec zůstane doma.

video: Pozorovat déšť - upoutávka



Docela jako pes – britský vítěz z Benátek. Režisérem je poměrně známý herec Paddy Considine a příběh je o starším chlápkovi, který propadá v záchvaty zuřivosti a rozpadá se mu život pod rukama. Skvěle natočeno a ústřední herec Peter Mullan je vynikající.
West bank story – letošní vítěz Oscara. Úžasný kraťas, jeden z nejlepších na letošním festivalu. Skvělá parodická muzikálová čísla a nesmírně vtipný příběh o souboji dvou fast foodů na izraelsko-palestinké hranici.

video: West bank story - upoutávka




Další sekcí byla Soutěž 1. Celá soutěž byla rozdělena do tří bloků, tohle byl první z nich.

Nesmutnější kluk na světě – jeden z nejlepších filmů vůbec. Nádherná vizuální stylizace a skvělý černý humor.

video: Nejsmutnější kluk na světě - upoutávka



Paul Ravel nemůže spát – francouzská podivnost o tom, na co všechno myslí kluk v noci, když kvůli nehodě přítele z dětství nemůže spát. Spíš vyprávěný černobílý komiks než film.
Náklad – česko-novozélandský kraťas o pašování lidí. Taková průměrně natočená delší reklama na téma lidských práv.
Zub za oko – španělský drsný film o šeredných událostech jednoho večera. Autonehoda, vražda, nevěra, vyhazov z práce atd. Režisér natáčí reklamy a je to znát, vypadá to moc hezky.
Všichni sklapněte! – korejský zástupce v soutěži. Po vtipném začátku se to trochu zasekne. Černobílé (nebo v extrémně šedivých barvách) natočený příběh začínající spisovatelky, o jejíž první knihu nestojí a nemůže se zbavit vlezlého nápadníka.
Tanghi Argentini – vynikající belgický film o úředníkovi, který chystá svým kolegům vánoční dárky, které jim změní život. Vtipný s geniální pointou.

Třetím blokem, který jsem v sobotu viděl, byl Jižní Korea. Na tenhle blok jsem se samozřejmě těšil nejvíc, a i když jsem nebyl vyloženě zklamaný, tak žádná perla se v něm nenacházela.

Piknik - Tříčlenná rodina si vyrazí na piknik do lesa u pobřeží. Aspoň to si myslí malí chlapec, ale rodiče mají poněkud jiné plány. Řemeslně slušně a citově nazaujatě natočený pohled na jednu nešťastnou událost. Cena poroty na festivalu v Cannes.
Zloděj – příběh chlapce s mateřským znaménkem přes oko, který krade, aby se uživil. Jak se nakonec ukáže, krade, protože mu zemřela matka, což tají před sousedy. Aby měl na nájem, vloupe se do bytu spolužačky. Docela pěkně natočené, téměř beze slov. Nejen dějem, ale i atmosférou hodně připomíná 3-Iron od Kim Ki-duka.
Ránu pěstí, lásko moje – třicátnice toužící se vdávat už nebaví tolerovat snoubencovo neustálé opíjení se a vyhlásí mu válku. To trochu přeháním, ale je docela příjemná komedie, která není trapná, ale ani bůhvíjak vtipná.
Dospívání – dospívající dívka a matku v dusném bytě a otec v nemocnici se záhadným zraněním. Černobílý téměř artistní film s hororovým nádechem. Vizuálně působivý, ale moc mě nezaujal.
Jmenuji se Jin-Young – krásná žačka čtvrté třídy, která se zamiluje do kamarádky své mamy. Hezky natočený roztomilý film o citovém zmatku malé školačky, která celým filmem provází a své pocity říká přímo do kamery. Nakonec se ukáže, že nejde o maminu kamarádku, ale o milenku. Ke konci film opouští humor a stává se reálnějším. Dost na mě zapůsobila scéna, kdy to malá Jin-Young odhalí a počůrá se.

Předposledním blokem byl Vítězné filmy, v jehož rámci se udílely ceny nejlepším filmům a ty se poté promítly. Cenu diváků dostal film Pavouk, nebudu o něm nic prozrazovat, protože jsem ho celý našel na youtube, tak se podívejte sami.

video: Pavouk - režie Nash Edgerton



Zvláštní uznání poroty dostaly filmy Tanghi Argentini a Nesmutnější kluk na světě. Ty jsem už viděl předtím, ale nevadilo mi to, protože oba jsou fakt vynikající. A vítězným filmem se stal Tony Zucho. Tragikomický příběh o chlapci, který má po rodičích obří uši. Nejde o žádnou komedii, působí realisticky a smutně, končí ovšem nadějí pro hlavního hrdinu, že získá srdce své milované.

Poslední blok byly filmy Aki Kaurismäkiho, které byly spíše videoklipy. Padla na mě únava, a když jsem zjistil, že jde spíš o klipy, tak jsem zavřel oči a jen poslouchal hudbu proměnlivé úrovně, většinou od Leningradských koubojů, kteří mi přijdou především trapní, ale občas poslouchatelní. Jediný klip, co si pamatuju, byl Rocky VI, což měla být asi parodie na Rockyho a přišla mi teda dost ubohá. Ale hezky jsem se prospal a mohl vyrazit na dlouhou cestu domů. Tak zase za rok.

video: kompletní Rocky VI od Kaurismäkiho.

pondělí 19. listopadu 2007

Tujiko Noriko a DVA

V pátek jsem měl v plánu jet na Festival krátkých filmů do Prahy, ale ráno jsem v rádiu slyšel upoutávku na večerní koncert japonské zpěvačky Tujiko Noriko v pardubickém divadle 29. Po krátkém rozmýšlení jsem přesunul kraťasy na sobotu a vyrazil večer do Pardubic. Když už jednou za uherský rok hraje někdo z Asie v Pardubicích, tak tam nesmím chybět. Jako předkapela zahráli DVA. Nic jsem o nich nevěděl a o to větší bylo překvapení, jak krásně hrajou. Těžko popisovat jejich styl. Takhle se vidí sami: Cirkus, kabaret, beatbox, tango, akustické elektro a elektrické akusto v dvouvrstevnatém obalu. Akustické nástroje a lidský hlas v kombinaci s elektronikou. Texty v univerzálním jazyce, kde 2 znamená dva. V ideálních podmínkách doprovází zvuk živá meotarová projekce dvou M. On hraje na kytaru, dělá smyčky a beatbox, ona hraje saxofon, klarinet a zpívají oba. Celé to navíc doprovázejí rozkošnými projekcemi pomocí klasického školního meotaru dvě holčiny. Čeština vůbec nezazní, chvíli to zní jako ruština, poté francouzština a možná i finština, ale sami uvádějí jako jazyk univerzální jazyk, takže kdo ví. Podkladové smyčky pro písničky vytváření živě na začátku každé písně, když je několikrát zahrají a patřičně vyvrství a poté už je používají dle libosti. Je to celé neuvěřitelně originální a roztomilé. A co je nejdůležitější, krásně se to poslouchá. Neodolal jsem a koupil si cédo za stovku. DVA rozhodně doporučuji.

Po krátké přestávce nastoupila Tujiko Noriko, která jak jsem se dočetl je označována za japonskou Björk. A Björk mám opravdu rád, stejně jako Japonsko. Jediným jejím hudebním nástrojem je její laptop aple a vlastní hlas. Ze začátku se mi zdálo, že zpívá trochu nejistě, ale po chvilce to už bylo parádní. Svým éterickým zpěvem v japonštině doprovázela vynikající hudební podkresy pouštěné z laptopu.

obr.: Tujiko Noriko.


video: Tujiko Noriko - 普通の日



Působila opravdu mile a roztomile, často se usmívala. Zatímco u DVOU publikum stále a zlehka se vlnilo do rytmu, u Noriko všichni seděli a zasněně poslouchali. Po koncertu jsem si koupil její poslední cédo. Na otázku za kolik nevěděla co říct a prý tolik, kolik u nás normálně stojí cédéčka. Někdo za mnou řekl, že tak tři stovky, čímž trochu snížil laťku, protože normální cd je přeci jen o trochu dražší. Zaplatil jsem dvě stě devadesát (pak jsem měl už jen ticku) a nechal si cédo ještě podepsat. Prostě povedená akce po všech stránkách, za pět stovek jsem byl na koncertu a pořídil si dvě céda. Co chtít víc?


Japonka Tujiko Noriko (*1976) je jedna z nejúspěšnějších a nejoriginálnějších žen v oblasti elektronické hudby. Tato rodačka z Osaky zpívá už od svých tří let, ale zásadním zlomem v její hudební kariéře byla koupě prvního syntetizátoru a sampleru v roce 1999.O rok později již debutovala albem Keshou To Heitai, a poté vydala úspěšné album Shojo Toshi. Její kombinace výrazného a éterického zpěvu v japonštině s experimentálním laptop popem si dokázala naklonit srdce posluchačů i kritiků na celém světě a často bývá označována za „japonskou Björk“. Její nahrávky i živá vystoupení obvykle sklízí nadšené reakce. Tujiko Noriko bývá ozdobou významných festivalů (např. Sónar v Barceloně). Od roku 2000 natočila mnoho alb („Shojo toshi“, „Make Me Hard“, „From Tokyo to Naiagara“ a další), spolupracovala s mnohými hudebníky, asi nejznámější je její spolupráce s japonským producentem Aoki Takamasem, se kterým natočila v roce 2005 album „28“. V roce 2007 vydává své nové album Solo, jehož název prozrazuje návrat k sólové tvorbě. Solo je excelentním experimentálním popem, který je melancholický, ale rozverný, popový i avantgardní.


Před Tujiko Noriko vystoupí nelaptopová elektro akustická dvojice ve složení ONA (saxofon, klarinet, zpěv) a ON (kytara, looping, zpěv). DVA kombinují akustické nástroje a lidský hlas s elektronikou a zpěvem v univerzálním jazyce. Radio cirkus, éterický kabaret, kuchyňský beatbox, bizarre soundtrack. Tato akusticko elektrická dvojice vykrystalizovala v roce 2005 při nahrávání rozhlasové sci-fi hry Isaaca Asimova: Bezděčné vítězství. V roce 2006 pak ve spolupráci se svým kuchyňským Label HomeTable nahrála soundtrack k německému expresionistickému filmu Das Kabinett Des Dr. Caligari a album Kapitán Demo. Živě provádí lappop soundtrack k představení divadla DNO – Ledové techno-LapoHádky. DVA během svého ročního působení stihli vystoupit např. v Rusku na festivalu SKIF či v Rakousku na pozvání kapely Bauchklang.

čtvrtek 15. listopadu 2007

Fudži a Šibuja, v objetí nočního života

Tento den byl v plánu výlet do národního parku Fudži – Hakone k posvátné hoře Fudži, jednomu z nejznámějších symbolů Japonska. Je to celkem daleko od Tokya a cesta tudíž trvala dost dlouho, konkrétně skoro čtyři hodiny. Většinou se jelo vlakem, poslední skoro hodinou lanovkou, podobnou té k Petřínu, takže rychlost nic moc, ale zato neustálé prudké stoupání.

obr.: síra stoupající z hory.




Poté se přestoupilo na klasickou kabinovou lanovku a vyjelo se na nejvyšší bod cesty. V cílové stanici lanovky byla rozkopaná hora, ze které stoupala oblaka síry. Docela zajímavý pohled, vypadalo to jako Mordor z Pána prstenů. V té síře se vařili vajíčka, což byla hlavní atrakce pro přijíždějící turisty. Bylo skoro nemožné najít někoho, kdo by neloupal vajíčko. Já byl jeden z nich. Od této sírové hory už byla vidět samotná Fudži, kvůli které tu všichni samozřejmě byli.

obr.: posvátná hora Fudži.



video: sírová hora a Fudži.



Počasí sice nebylo nijak excelentní, ale podle místních jsme měli opravdu štěstí, že je Fudži vidět. Vystupovala si z oblaků a je vážně impozantní. Když se každý do syta pokochal pohledy na Fudži, jelo se opět kabinovou lanovkou dolů, ale tentokrát na druhou stranu k jezeru. Tam už byli připravené dvě lodi, které měli připomínat historické koráby, ale na mě působili trošku kýčovitě. Plavba ale byla příjemná, jezero bylo klidné, občas sice trochu mrholilo, ale okolní příroda národního parku stála za to. Potom už jenom zase přesun zpátky do Tokya, tam jsme byli zhruba kolem půl osmé. Protože byl tohle poslední celý den v hlavním městě, musel jsem se pořádně rozmyslet, kam vyrazím poslední noc na toulky.

obr.: křižovatka u metra v Šibuje.



Možnosti byli tři, buď ke královskému paláci, který by byl v noci hezky osvícený, ale protože není veřejnosti přístupný, viděl bych jenom venkovní opevnění, potom asi nejluxusnější obytná čtvrť Roppongi a poslední možností byla Šibuja, nákupní a zábavní centrum, kam chodí hlavně místní mládež. Rozhodl jsem se pro Šibuju, protože jsem jí znal už před odjezdem, viděl jsem několik fotek, které mě nadchly a i třeba hlavní hrdinka filmu Ztraceno v překladu se v jedné chvíli prochází po Šibuje.

obr.: tři kočky v Šibuje, typická mládež v Tokyu.



O půl devátý jsem tedy vyrazil z Asakusy metrem do Šibuji, což po Ginza line z jedné konečné na druhou. Je to vlastně přes skoro celé Tokyo a v metru jsem strávil skoro hodinu. Kdybych pak nechytl metro zpátky, nebo se nějak ztratil, tak taxík to jistil, ale byla by to docela drahá projížďka. V Šibuje jsem byl o půl desátý a metro končilo v obchodním domě ve druhém patře. Musel jsem se nejdříve vymotat na ulici. Všechno, co jsem od Šibuji očekával, se bezezbytku naplnilo. Obrovský ruch, všude výškové domy, na jejichž stěnách se promítali velkoplošné reklamy, všude samí mladí lidé, spousta módních obchodů, prostě živo. Naprosto úžasné místo.

video: lidi přecházejí křižovatku v Šibuje.



Procházel jsem se tam až do půlnoci. Poslední asi tři čtvrtě hodiny jsem byl známé (aspoň já ji teda už znal) velké křižovatky u obchodního domu, odkud jezdí metro. Bylo to takové menší náměstí se spoustou bavících se lidí. Jednou z atrakcí byla parta tří mladých lidí, jednoho kluka a dvou holek, kteří stáli na místě a mávali na ostatní nápisem „Free hug“. Když jsem si v mozkovně přelouskal, co to znamená, dostalo se mi i praktické ukázky. Angličtináři už vědí, pro ostatní řeknu, že free hug znamená „Objetí zadarmo“. Byla to strašná zábava, spousta lidí postávala okolo a vždycky, když se někdo odhodlal se jít objímat, doprovázelo to všeobecné veselí. Taky jsem to chtěl zkusit, ale pořád mě brzdila moje stydlivost. Za chvíli jedna z těch holek odešla a zůstal tam jen ten kluk s holkou. Nechtěl jsem o to přijít, tak jsem se přemohl a vyrazil k té holce, protože jako heterosexuálovi mi to skýtalo větší potěšení. Asi deset vteřin jsme se objímali, oba vysmátí. Nevěřili byste, jak takové objetí nabíje energií.

obr.: s tím děvčetem vedle chlapce v zeleném tričku jsem prováděl "free hug".



Já se vznášel ještě asi tři hodiny a vydrželo by mi to mnohem dýl, kdybych nemusel jít potom spát. Když se přiblížila půlnoc, většina lidí se začala rozcházet. Protože jsem měl strach, abych se nějak dostal zpátky do Asakusi, tak jsem taky vyrazil na metro. Co jsem tam uviděl, mě dostalo. Za dvě minuty jelo poslední metro. Kdybych vyrazil o chvilku později, ujelo by mi a nevím, jak bych to řešil. Bylo tam sice napsaný, že je to do Uena, ale to byl správný směr na Asakusu. Docela mě překvapilo, když asi po čtyřiceti minutách vlak v Uenu zastavil a všichni vystoupili. Do Asakusi se evidentně už nejelo. Do Asakusy to byly už sice jen tři zastávky, dojít by to neměl být problém. Jenže jakým směrem? V Uenu jsem v životě nebyl, vyrazil jsem se tedy trochu rozhlédnout. Po chvíli jsem narazil na mapu okolí a vedle si něco četl nějaký mladý Japonec. Zeptal jsem se ho, jestli neví, jakým směrem je Asakusa. Nejdřív mi na Asakusu vůbec nezabíral, myslel, že chci do Asaksy, což je buď jiná čtvrť, nebo jiný název pro Asakusu, ale nakonec jsme se pochopili.

obr.: Noční Ueno, ve třičtvrtě na jednu.



Na mapě jsme našli Asakusa dori, neboli ulici Asakusa, která by logicky měla vést do Asakusy. Když jsem ho ptal, jak to může být daleko, tak mi říkal, že to je dost daleko, tak pět kilometrů, a ať si raději vezmu taxi. Na to jsem mu řekl, že to zkusím pěšky a vyrazil jsem. Byla to příjemná procházka, moc jsem ani nebloudil a za půl hodiny rychlejší chůze jsem byl u hotelu. Odhadem to byli tak tři kiláky. Tuhle noc jsem si vážně užil, pokud někdy pojedete do Tokya, tak Šibuju rozhodně navštivte, nejlépe večer.

Webové galerie

Fudži - hora a národní park


Tokyo - Šibuja

čtvrtek 8. listopadu 2007

Hrobky v Nikkó, elektronika v Akiahabaře

Další den, další téměř celodenní výlet. Po snídani jsme vyrazili na nádraží a vlakem jsme jeli směr Nikkó. Cesta trvala asi dvě hodiny a počasí stálo za prd. Cestou bylo pořád na co koukat, ale normální Japonsko není tak krásné, jak si ho asi většina lidí představuje. Malé šedivé baráčky nahečmané jeden vedle druhého a úzké uličky mezi nimi a nad tím vším velká změť drátů.

video: cesta vlakem do Nikkó.




Má to své kouzlo, pro někoho kdo jenom prochází, ale kdyby takové bydlení bylo u nás, moc lidí by se tam nadšeně nehrnulo. V Národním parku Nikkó jsou krásné svatyně a chrámy obklopeny staletými cedry. V 17. století si Nikkó vybral slavný šógun Takugawa Iejasu jako místo pro svou hrobku.

obr.: hrobky v Nikkó obklopené krásnými cedry.



Pracovalo na ní patnáct tisíc umělců z celého Japonska. Samozřejmě tam není jen jeho hrobka, ale spousty jeho pokračovatelů. Tolik krátce k historii. Z hlavního nádraží v Nikkó to byl ještě docela kus cesty k hrobkám a protože pršelo, tak jsme jeli busem. Cesta byla ale neuvěřitelně ucpaná. Zajímalo by mě, jak by to tam vypadalo, kdyby bylo hezky. Protože už takhle tam nebylo k hnutí a byla to nejspíš památka s největší koncentrací turistů, co jsem v Japonsku viděl. Na prohlídku jsme měli asi dvě hodiny, což bylo úplně akorát. Celý areál je dost rozlehlý, ale všude okolo jsou krásné vysoké staré cedry, takže se tam příjemně prochází. Horší už to je s obrovským přívalem japonských, korejských a čínských turistů. Neasijských turistů tam zas tak moc nebylo. Samotné hrobky vypadají úplně jinak než ty korejské. Nejsou to žádné kopečky, ale podobají se spíše klášterům. Jsou opravdu nádherně zdobené, hodně barevné a mají na sobě spoustu zlata. Pokud se člověk trochu vzdálí nebo odbočí z hlavního proudu turistů, tak i tady se dají najít klidná místa téměř bez lidí. V areálu je i slavné sousoší tří opiček, první si zakrývá uši, druhá ústa a třetí oči. Znamená to: neslyším zlo, nemluvím zlo a nevidím zlo. Je to takový symbol Nikkó a najdete ho téměř ve všech materiálech o Nikkó. Protože jsme museli stihnout vlak zpátky do Tokya, byl čas odejít a raději se šlo na nádraží pěšky, protože silnice byly stále neuvěřitelně ucpané. Ucpanější než v Tokyu během špičky, protože tady byly pouze jednoproudové. Cestou jsem narazil na skvělé plakáty na místní hokejový tým, a protože jsem fanda do hokeje (Páááárdubice), tak jsem si musel jeden blísknout. Všechny byly dělané podle stejného vzoru, vepředu hokejista a zatím nějaká místní památka. Působilo to hodně nezvyklým dojmem. Jako kdyby dělal Vatikán plakáty na své fotbalové mužstvo, kdyby nějaké měl. Zpátky v Tokyu jsme byli asi v pět hodin a na programu byla návštěva čtvrti s elektronikou Akiahabary. Rozchod byl u jednoho z největších místních obchoďáků Yodobaschi – Akiba. Všude okolo byly další obchodní domy a malé krámečky se všemožnou elektronikou, kamery, foťáky, počítače, televize atd. Před jedním hrála, nebo spíš jen zpívala parta mladých Japonek, obklopena spoustou čumilů. Že by mě jejich produkce zrovna dvakrát brala se říct nedá. Ale koukalo se na ně hezky. Kromě elektroniky tu byla ještě spousta menších obchůdků s komiksy, normálními filmy a filmy jen pro dospělé. Dalo by se tam strávit několik dní a pořád by měl člověk co objevovat. Bohužel čas běžel strašně rychle a byl čas odjet na hotel. Protože se mi v Akiahabaře moc líbilo, tak jsem si od našeho průvodce, mladýho kluka, který vystudoval sinologii a za manželku má Japonku, půjčil kartu na metro a rozhodl se tam tam vrátit na vlastní pěst. Metrem jsme už v Tokyu předtím párkrát jeli a zdálo se mi celkem v pohodě, došel jsem tedy k závěru, že bych to mohl zvládnout. Navíc to nebylo zas tak daleko od Asakusy, takže bych to v nejhorším došel pěšky. Cestu tam jsem zvládl v pohodě, zpátky už to bylo komplikovanější, ale o tom později. Podařilo se mi najít obchodní dům Yodobaschi a hezky jsem si ho prošel patro po patře. V sedmém patře měli dvd, tam jsem strávil nejvíc času. Chtěl jsem si koupit nějaký film domů, ale nabídka nebyla zas tak široká, jak bych čekal. Našel jsem jeden film s Ryiheiem Matsudou, který vypadal podle obalu moc hezky, ale když jsem se ptal prodavače, jestli má anglické titulky, tak mi po chvíli zkoumání odpověděl, že nemá. Nakonec jsem si koupil dvd s korejskou romantickou klasikou (aspoň pro mě) Millionaire´s first love, které mělo mít anglické titulky, až doma jsem zjistil, že je nemá. Když jsem si tak prohlížel ty filmy, všiml jsem si, že okolo mě nikdo není. Nikdo mě ale nevyhazoval, ani nenaznačoval, že bych už měl vypadnout, tak jsem se nevzrušoval. Když jsem si konečně vybral a šel to zaplatit, zjistil jsem, že kromě mě, pokladního a ochranky už tam nikdo není. Chudáci všichni čekali na mě. Rychle jsem to zaplatil a chtěl odejít. Jenže jezdící schody už nejezdili a byli na nich zábrany, takže pěšky se dolů sejít nedalo. Nakonec mě jeden kluk z ochranky donavigoval k výtahu (což byl taky zážitek, vůbec neuměl anglicky, ale bylo mu jasný, že chci ven) a ukázal mi cestu ven. Před obchoďákem na plácku jezdili dva kluci na kolech, dělali na nich super triky, takže jsem je asi čtvrt okukoval. Kousek vedle jezdila další parta na skateboardech. Bylo to skvělý, sám uprostřed večerního Tokya, okolo velké osvícené obchoďáky a pár taxikářů, celkem klid a přede mnou freestyle na kolech.

video: kluci na kolech.




Vyrazil jsem ještě omrknout okolí a narazil jsem na rozesmátou partičku zaměstnanců nějakého středního obchodu, kteří se snažili o skupinové foto. Když jsem u nich stál už asi pět minut a pořád se jim nedařilo tu fotku udělat, což jim náladu vůbec nekazilo, tak jsem si je musel natočit. Byli naprosto neodolatelný, jako by se před vámi odehrával nějaký vtip. Pokaždé nastavili na foťáku, který byl na stativu samospoušť, zapózovali a pak zklamaně vydechli, že to zase nevyšlo. Nevím, co dělali špatně, ale působilo to strašně komicky. Po fotících se Japoncích jsem rozhodl, že už raději vyrazím zpátky. Věděl jsem, na jakou mám jít linku a kde vystoupit. Horší už bylo nalézt správný vstup. Uviděl jsem symbol metra a směr Asakusa, takže jsem bez obav vlezl dovnitř. V pohodě jsem dojel do Asakusy, ale když jsem vylezl, nemohl jsem najít jediné povědomé místo.

video: foticí se Japonci, asi pátý pokus o společnou fotku.




Věděl jsem, že jsem ve správné čtvrti, nic jsem ale nepoznával. Vyrazil jsem nazdařbůh jedním směrem a doufal, že uvidím něco povědomého. Celá situace mě nijak nerozhodila, spíš naopak, i pro takové zážitky jsem si přijel. Po chvíli bloudění jsem narazil na informační tabuly a směrovky a v tu chvíli mi došlo, že místo metra jsem přijel vlakem a tím pádem vystoupil úplně jinde. Bohužel vlak i metro bylo značeno úplně stejně a i samotné vagony vypadají stejně. Od průvodce jsem ráno zjistil, že ta karta na metro, na kterou jsem se do vlaku dostal, je jenom na metro a do vlaku mě neměla vůbec pustit. No ale povedlo se. Na pokoj jsem se dostal asi o půl dvanáctý, osprchoval se a šel po dalším skvělém dni spát.

obr.: vlevo jsem přijel vlakem, v pravo jsem měl přijet metrem.



Webové galerie

Nikkó - hrobky šógunů


Tokyo - Akiahabara

úterý 6. listopadu 2007

Yungchen Lhamo

Je to sice už týden, ale aspoň takovou menší zmínku. Minulou středu jsem byl v Praze na koncertu tibetské zpěvačky YUNGCHEN LHAMO. Zpívala úplně sama, bez doprovodné kapely. Duchovní písně prokládala menšími proslovy k divákům, většinou takové ty meditativní a zenová moudra, abychom se pořád nehnali za něčím, co nepotřebujeme atd., znáte to:) Zpívala ovšem naprosto neuvěřitelně, takový nádherný hlas jsem v životě neslyšel, natož naživo. Žádné video a fotky nemám, protože jsem seděl ve třetí řadě a něco takového jsem si nedovolil. Sál byl celý zkoprnělý úžasem nad jejím zpěvem, bylo by slyšet i spadnutí špendlíku. Musím říct, že jsem si to opravdu užil.

obr.: Yungchen Lhamo v akci.



Tady je její krátký profil.

Tibet dnes ve světě reprezentují dvě výjimečné osobnosti: Dalajláma a zpěvačka Yungchen Lhamo, jejíž jméno v překladu znamená "bohyně melodií a písní". Narodila se ve Lhase v době čínské kulturní revoluce a své jméno dostala od místního mnicha. Od čtyř let, kdy její rodiče byli odvedeni do pracovního tábora, ji vychovávala babička, která byla také několik let zavřená. V roce 1989 přešla přes Himaláje 1 600 km dlouhou cestu za hranice do Nepálu, označovanou za "nejriskantnější únikovou stezku" světa.

video: živě na Colors of Ostrava.





"Celkem nás bylo pět. Prchala jsem se svým pětiletým synem a dalšími Tibeťany, vedli nás dva pastevci. V Himalájích je ale také čínská armáda, lupiči i udavači, kteří Tibeťany chytají a předávají je úřadům. Viděla jsem své přátele umírat, omrzly jim ruce, nohy, totéž se mohlo stát mně. Na cestě jsme byli přes měsíc. Když vás chytí, jdete na 18 let do vězení. Ale věděla jsem proč to dělám. Mého dědečka Číňané zavraždili, moje matka strávila ve vězení řadu let. Když teď vzpomínám na přechod Himalájí, vím že ty obtíže nelze vyjádřit slovy. Ale když zpívám, tak to téměř dokážu. Cítím ty hory i všechno další co jsem na cestě zažila."
"Když jsem překročila tibetskou hranici, ztratila jsem vše, a zůstalo mi jen to, co mám v sobě, a to mohu nabídnout. Lidé si říkají: já bych mohl udělat to a to a to jen kdybych měl tolik a tolik peněz. Ale to není pravda. Když se usmějete na svého souseda, žádné peníze vás to nestojí."


obr: netřeba komentáře.



První zastávkou budoucí zpěvačky ve svobodném světě byla Dharamsala, středisko tibetských exulantů na indické straně Himalájí. Zde Yungchen poprvé vystoupila na veřejnosti před tibetskými uprchlíky, a Dalajláma byl prvním kdo rozpoznal její talent a povzbudil ji, aby svým zpěvem šířila tibetskou kulturu ve světě. Zpěvačka pak odjela do Austrálie, kde natočila první album, její pozdější nahrávky vydala značka Real World, založená Peterem Gabrielem. Jak zní její repertoár? "My v Tibetu nezpíváme, ale modlíme se, takže já zkouším ty modlitby zhudebňovat. Pokud se někdo mojí hudbou inspiruje, třeba ho k něčemu přivede. Ne aby se stal tibetským buddhistou, ostříhal si vlasy, to je maření času povrchními věcmi. To podstatné je uvnitř: všichni jsme stejní, bojujeme se stejnými démony, žárlivostí, zlobou, závistí." Přesto že na jejích nahrávkách se podílejí špičkoví hráči i aranžéři, poslech alb zdaleka neposkytuje představu o tom, co zpěvačka dokáže na koncertech. Její hudba se také podstatně odlišuje od rutinní představy o world music. Zhudebněné modlitby totiž doprovází jen pohyby svého těla, a výsledný účinek je nakonec silnější, než kdyby s ní hráli muzikanti.

obr.: s Billy Corganem ze Smashing Pumpkins a Michaelem Stipem z REM.



Yungchen Lhamo je člověk s jedinečným osobním kouzlem, které se projevuje nejen při koncertech, ale také při osobním setkání, proto jsme se rozhodli vám jedno takové zprostředkovat. Melodie a barevnost jejího hlasu přitom vytvářejí zážitek zcela odlišný od monotónního zaříkávání tibetských mnichů. I když Yungchen Lhamo vystupuje bez doprovodu nástrojů, publikum doslova zhypnotizuje jemným expresivním zpěvem i asijsky ladnými a přirozenými pohyby. Ve spektru světových hudebních stylů představuje její hudba naprostý unikát. Je jedním z nejúspěšnějších umělců vydavatelství Petra Gabriela Real World. (zdroj: www.treking.cz)

Yungchen Lhamo
oficiální stránky
myspace
rozhovor v češtině

pátek 2. listopadu 2007

Kamakura a noční Tokyo

Japonská část dovolené byla rozdělena na takové tři menší části, Tokyo a okolí, Kjóto a okolí a Ósaka. V Tokyu jsme byli čtyři dny, třikrát jsme ale byli na celodenních výletech, takže Tokyo bylo pro většinu jen hlavní noclehárna. Samozřejmě ne pro mě, já každý večer někam vyrazil. Přes den byl tedy povinný vzdělávací program (ekvivalent povinné četby) a večer volný program. Musím říct, že mi to takhle celkem vyhovovalo, protože bez jedné z těchto částí by to nebylo ono. Člověk si tak snadno uvědomí ten kontrast, když většinu dne strávíte v buddhistických chrámech a večer se touláte přelidněným Tokyem ozářeným tisícem neonových poutačů.

obr.: Tommy Lee Jones a jeho reklama ztracená v překladu.



První den v Japonsku byla v plánu Kamakura, tradiční centrum japonského buddhismu a večer čtvrť Šindžuku a vyhlídka na Tokyo z radnice. Z našeho hotelu v Asakuse jsme vyrazili metrem na obrovské nádraží v Šindžuku a odtud vlakem do Kamakury. V metru jsem si nemohl nevšimnout reklamy na pití Santory s Tommy Lee Jonesem. Kdo viděl Ztraceno v překladu a to je z vás, kdo to tady čtete určitě většina, tak ví, proč mě to upoutalo. Cesta vlakem byla naprosto pohodová, jezdí naprosto přesně a každých pár minut, takže je v nich spousta místa. Nevýhodou cestování vlakem po Japonsku je to, že dráhy jsou soukromé a těch společností je opravdu hodně a každá spravuje jiné tratě, takže než někam vyrazíte, tak si musíte zjistit, která společnost tam jezdí. Cesta trvala zhruba tři hodiny. Z nádraží jsme vyrazili na první památku šintoistickou svatyni Hačimandžingů.

obr.: nevěsta v tradičním oblečení.



Ve svatyni zrovna probíhala svatba, která na sebe strhávala veškerou pozornost přítomných turistů. Všichni svatebčané byli v tradičním oblečení a moc jim to slušelo. Evidentně měli vlastní filmový štáb, který jim natáčel svatbu a okolní čumili si moc nepouštěli k tělu. Museli to být opravdu hodně bohaté rodiny, protože mít svatbu na takovémto místě přijde na strašný prachy. Ještě pro upřesnění dodám, že u každé památky byl rozchod, takže jsme se nikde necourali za průvodcem ve skupině, ale každý si šel, kam chtěl. Druhou zastávkou v Kamakuře byl neznámější místní chrám Hase-dera, který se nacházel kousek od moře. Zasvěcený je bohyni milosrdenství Kannon a v jeho areálu je spousta sošek Džizó, patrona cestovatelů a ochránce duší zemřelých dětí. Tato protekční návštěva hned první den byla víc než užitečná, protože jinak by mi v Tokyu při mých nočních toulkách asi nepřálo takové podezřelé štěstí. Okolí každého chrámu je krásně upravené a všude najdete menší nebo větší tradiční japonskou zahradu. Když jsem u těch zahrad, tak jejich jezírka jsou ještě několikrát víc nadopována rybami než karlovarská říčka Teplá během filmového festivalu.

obr.: Hase-dera.



Hlavním občerstvovacím artiklem tu byly nanuky, taky jsem si jeden koupil. Posledním místem určeným k návštěvě byla slavná bronzová socha Buddhy. Amida Buddha Daibatsu je druhá největší socha buddhy v Japonsku (ta první nás čekala za pár dní) vysoká přes třináct metrů, na které je pro našince nejzajímavější to, že je dutá a můžete Buddhovi vlést téměř až do mozku. Nesmíte být ale obézní Američan, jinak neprojdete uzoučkou chodbou. Před pěti sty lety byl zničen vlnou tsunami a znovu obnoven. Po buddhovi už následoval přesun zpět do Tokya.

obr.: druhý největší buddba v Japonsku, ale za to dutý.



V Tokyu jsme byli kolem šestý a už byla tma, takže jsem se těšil, že konečně uvidím z rozhledny noční velkoměsto, což jsem chtěl už v Koreji a nepovedlo se. Radnice se nachází ve čtvrti Šindžuku, známé jako jedno z největších (možná úplně největší) železniční nádraží na světě a obchodní a administrativní centrum Tokya. Budova radnice je naprosto neuvěřitelná, obrovský mrakodrap dělící se na dvě samostatné věže. V jedné z nich je na vrcholu rozhledna, do které se jezdí speciálním rychlovýtahem. Museli jsme vystát menší frontu a projít důkladnou kontrolou, přeci jen jsme šli do tokyjské radnice. V rozhledně se kromě stánků se suvenýry nachází ještě nóbl restaurace, jejíž ceny bych si nepřál ani vidět.

obr.: budova radnice v Tokyu.



Pohled na noční svítící Tokyo byl neuvěřitelný. Kam až bylo vidět všude mrakodrapy nebo výškové budovy. Když jsme minulou noc přistávali na letišti v Naritě, tak jsme nad podobnou ozářenou plochou letěli asi dvacet minut, můžete si tedy udělat představu, jak obrovské Tokyo je. Samozřejmě je to i tím, že už dávno splynulo s okolními městy a vytvořilo obrovskou aglomeraci. Vydržel bych na to koukat hodiny.

video: noční Tokyo z rohledny.





Ale to nešlo, a aby se na vrchu nehromadili nenasytní turisti, musel jsem sjet zase dolů. Z radnice jsme šli na večeři do jiného mrakodrapu, opět rychlovýtahem nahoru a tam do salónku. Ze salónku bohužel nebyl výhled na město, jinak to byla restaurace s krásným výhledem. Jídlo bylo fajn, potřeboval jsem se pořádně najíst, takže jsem si dal něco evropštějšího, nějaké kuře rýží. Po večeři se šlo přes zábavní čtvrť Kabuki-čó ve východním Šindžuku (radnice je v západním Šindžuku, které je spíše administrativní čtvrtí) na metro do Asakusi k našemu hotelu. Tam jsme dorazili asi v deset hodin a po asi vteřinovém rozmýšlení jsem se rozhodl, že ještě vyrazím na průzkum okolí. Kousek od hotelu byla řeka Sumida, vtipná budova pivovaru Asahi a o další kousek dál chrám Sensódži. U mostu přes řeku Sumida jsem v noci viděl zvláštní věc, policisté zastavovali všechny cyklisty a potom nějak volali vysílačkou a za chvíli je zase pustili. Později jsem se dozvěděl, že kontrolovali jejich registrace, jestli nejsou kradená.

obr.: Kabuki-čó ve východním Šindžuku.



Většinu ze své dvouhodinové noční procházky jsem trávil u chrámu Sensódži, který byl krásně osvícený a kromě asi tří lidí tam nebyla ani noha. Sensódži má zvláštní atmosféru, na rozdíl od chrámů třeba v Kamakuře není v přírodě v krásném parku, ale v džungli velkoměsta. Hlavní budova byla samozřejmě v noci zavřená, ale to mi vůbec nevadilo. Stejně jako v Koreji i v Japonsku je naprosto bezpečno. Chodil jsem po nocích všude naprosto bez omezení, a i když jsem viděl několik bezdomovců hrabajících se v odpadkách, tak se vám nestane, že by vás někdo obtěžoval. Jen jednou ke mně přišel nějaký chudák, jestli mu nedám tisíc jenů, když jsem nezabral ani na pětset, tak šel zase jinam.

obr.: vedlejší budova u chrámu Sensódži.



Ve středu jsem byl večer v Praze a už na hlavním nádraží jsem viděl takové zjevy, že jsem si raději zkontroloval peněženku. To je asi ta nejhorší změna a vystřízlivění po návratu domů. Na pokoj jsem se vrátil asi v jednu hodinu, osprchoval jsem se, mrkl chvíli na baseball (běží snad nonstop a to na několika kanálech) a šel spát.

Webové galierie

Šintoistická svatyně Hačimandžingů


Hase-dera


Daibatsu - velký Buddha


Tokyo - Šindžuku a radnice