obr.: síra stoupající z hory.
Poté se přestoupilo na klasickou kabinovou lanovku a vyjelo se na nejvyšší bod cesty. V cílové stanici lanovky byla rozkopaná hora, ze které stoupala oblaka síry. Docela zajímavý pohled, vypadalo to jako Mordor z Pána prstenů. V té síře se vařili vajíčka, což byla hlavní atrakce pro přijíždějící turisty. Bylo skoro nemožné najít někoho, kdo by neloupal vajíčko. Já byl jeden z nich. Od této sírové hory už byla vidět samotná Fudži, kvůli které tu všichni samozřejmě byli.
obr.: posvátná hora Fudži.
video: sírová hora a Fudži.
Počasí sice nebylo nijak excelentní, ale podle místních jsme měli opravdu štěstí, že je Fudži vidět. Vystupovala si z oblaků a je vážně impozantní. Když se každý do syta pokochal pohledy na Fudži, jelo se opět kabinovou lanovkou dolů, ale tentokrát na druhou stranu k jezeru. Tam už byli připravené dvě lodi, které měli připomínat historické koráby, ale na mě působili trošku kýčovitě. Plavba ale byla příjemná, jezero bylo klidné, občas sice trochu mrholilo, ale okolní příroda národního parku stála za to. Potom už jenom zase přesun zpátky do Tokya, tam jsme byli zhruba kolem půl osmé. Protože byl tohle poslední celý den v hlavním městě, musel jsem se pořádně rozmyslet, kam vyrazím poslední noc na toulky.
obr.: křižovatka u metra v Šibuje.
Možnosti byli tři, buď ke královskému paláci, který by byl v noci hezky osvícený, ale protože není veřejnosti přístupný, viděl bych jenom venkovní opevnění, potom asi nejluxusnější obytná čtvrť Roppongi a poslední možností byla Šibuja, nákupní a zábavní centrum, kam chodí hlavně místní mládež. Rozhodl jsem se pro Šibuju, protože jsem jí znal už před odjezdem, viděl jsem několik fotek, které mě nadchly a i třeba hlavní hrdinka filmu Ztraceno v překladu se v jedné chvíli prochází po Šibuje.
obr.: tři kočky v Šibuje, typická mládež v Tokyu.
O půl devátý jsem tedy vyrazil z Asakusy metrem do Šibuji, což po Ginza line z jedné konečné na druhou. Je to vlastně přes skoro celé Tokyo a v metru jsem strávil skoro hodinu. Kdybych pak nechytl metro zpátky, nebo se nějak ztratil, tak taxík to jistil, ale byla by to docela drahá projížďka. V Šibuje jsem byl o půl desátý a metro končilo v obchodním domě ve druhém patře. Musel jsem se nejdříve vymotat na ulici. Všechno, co jsem od Šibuji očekával, se bezezbytku naplnilo. Obrovský ruch, všude výškové domy, na jejichž stěnách se promítali velkoplošné reklamy, všude samí mladí lidé, spousta módních obchodů, prostě živo. Naprosto úžasné místo.
video: lidi přecházejí křižovatku v Šibuje.
Procházel jsem se tam až do půlnoci. Poslední asi tři čtvrtě hodiny jsem byl známé (aspoň já ji teda už znal) velké křižovatky u obchodního domu, odkud jezdí metro. Bylo to takové menší náměstí se spoustou bavících se lidí. Jednou z atrakcí byla parta tří mladých lidí, jednoho kluka a dvou holek, kteří stáli na místě a mávali na ostatní nápisem „Free hug“. Když jsem si v mozkovně přelouskal, co to znamená, dostalo se mi i praktické ukázky. Angličtináři už vědí, pro ostatní řeknu, že free hug znamená „Objetí zadarmo“. Byla to strašná zábava, spousta lidí postávala okolo a vždycky, když se někdo odhodlal se jít objímat, doprovázelo to všeobecné veselí. Taky jsem to chtěl zkusit, ale pořád mě brzdila moje stydlivost. Za chvíli jedna z těch holek odešla a zůstal tam jen ten kluk s holkou. Nechtěl jsem o to přijít, tak jsem se přemohl a vyrazil k té holce, protože jako heterosexuálovi mi to skýtalo větší potěšení. Asi deset vteřin jsme se objímali, oba vysmátí. Nevěřili byste, jak takové objetí nabíje energií.
obr.: s tím děvčetem vedle chlapce v zeleném tričku jsem prováděl "free hug".
Já se vznášel ještě asi tři hodiny a vydrželo by mi to mnohem dýl, kdybych nemusel jít potom spát. Když se přiblížila půlnoc, většina lidí se začala rozcházet. Protože jsem měl strach, abych se nějak dostal zpátky do Asakusi, tak jsem taky vyrazil na metro. Co jsem
tam uviděl, mě dostalo. Za dvě minuty jelo poslední metro. Kdybych vyrazil o chvilku později, ujelo by mi a nevím, jak bych to řešil. Bylo tam sice napsaný, že je to do Uena, ale to byl správný směr na Asakusu. Docela mě překvapilo, když asi po čtyřiceti minutách vlak v Uenu zastavil a všichni vystoupili. Do Asakusi se evidentně už nejelo. Do Asakusy to byly už sice jen tři zastávky, dojít by to neměl být problém. Jenže jakým směrem? V Uenu jsem v životě nebyl, vyrazil jsem se tedy trochu rozhlédnout. Po chvíli jsem narazil na mapu okolí a vedle si něco četl nějaký mladý Japonec. Zeptal jsem se ho, jestli neví, jakým směrem je Asakusa. Nejdřív mi na Asakusu vůbec nezabíral, myslel, že chci do Asaksy, což je buď jiná čtvrť, nebo jiný název pro Asakusu, ale nakonec jsme se pochopili.obr.: Noční Ueno, ve třičtvrtě na jednu.
Na mapě jsme našli Asakusa dori, neboli ulici Asakusa, která by logicky měla vést do Asakusy. Když jsem ho ptal, jak to může být daleko, tak mi říkal, že to je dost daleko, tak pět kilometrů, a ať si raději vezmu taxi. Na to jsem mu řekl, že to zkusím pěšky a vyrazil jsem. Byla to příjemná procházka, moc jsem ani nebloudil a za půl hodiny rychlejší chůze jsem byl u hotelu. Odhadem to byli tak tři kiláky. Tuhle noc jsem si vážně užil, pokud někdy pojedete do Tokya, tak Šibuju rozhodně navštivte, nejlépe večer.
Webové galerie
 |
| Fudži - hora a národní park |
 |
| Tokyo - Šibuja |
Žádné komentáře:
Okomentovat