Zápisky koreofila: Kjóto: památky, kultura a hospoda

První den v Kjótu byl ve znamení památek, kultury a hospody. Přesně v tomto pořadí, takže začneme přirozeně památkami. Vzhledem k tomu, že Kjóto bylo přes tisíc let hlavní město, tak na každém druhém rohu najdete nějaký chrám a významnou památku. Většina památek UNESCO v Japonsku je právě v Kjótu. Díky svému historickému významu a množství památek bylo rovněž ušetřeno spojeneckého bombardování během druhé světové války. Navrženo je podle čínské města Yi´an, ulice jsou rovnoběžné a město je orientované na sever. První památkou dne byl chrám Kjómidzu-dera. Na pozemku buddhistického chrámu je rovněž šintoistická svatyně zasvěcená lásce a vztahům. Jsou tu dva kameny vzdálené od sebe asi dvanáct metrů, a když poslepu dojde od jednoho k druhému, tak najdete životní lásku. Taky jsem to zkusil a nějak mi to nevyšlo. Musím se utěšovat, že jde jen o pověru. Chrámem protéká posvátný vodopád Otawa-no-taki.

obr.: tak tady odsud se skákalo.

Vody z vodopádu se dělí na tři prameny, ze kterých se můžete napít a očekávat nemalé věci. První pramen vám zajistí zdraví, druhý dlouhověkost a třetí úspěch při studiu. Vystál jsem si delší frontu a napil se ze všech tří pramenů. Jsem zdraví a žiju, takže to zatím asi funguje. Jen s tím studiem to budu muset teprve vyzkoušet. Další zajímavostí je, že z dřevěné verandy u hlavní budovy se dříve skákalo dolů do korun stromů. Kdo skok přežil, tomu se splnilo přání. Tato legenda mi hned připomněla skvělý film Tygr a drak. Skok prý přežili až tři čtvrtiny skokanů, ono to taky není zas taková výška a větve stromů brzdili jejich pád. Tohle ovšem byla jediná věc, kterou se rozhodl nezkoušet. A co jsem si všiml, tak to nezkoušel nikdo. Přesun mezi památkami byl městskou hromadnou dopravou, konkrétně autobusem. Další památkou byl Stříbrný pavilon neboli Ginkaku-dži. Postaven byl roku 1482 a sloužil jako klidný azyl pro šóguna Ašikagu Jošimasu během občanské války.

obr.: Stříbrný pavilon.

Možná byste od Stříbrného pavilonu čekali nějaké stříbro, žádné tam ale není. V letošním roce proběhl v areálu vědecký výzkum, během něhož se hledali známky stříbra, a žádné se nenašly. Chrám měl být postříbřen, ale během války na to nebyly peníze a asi ani čas. K pavilonu patří ještě nádherná zahrada s jezírkem a písečnou zahradou. Součástí písečné zahrady je i asi metr a půl vysoký kužel z písku. Ten vznikl při stavbě pavilonu z normální hromady písku, když si ale stavitelé všimli, že vypadá jako posvátná hora Fudži, rozhodli se ho na místě nechat. Po Stříbrném pavilonu musel logicky přijít na řadu Zlatý. Zlatý pavilon neboli Kinkaku-dži je jedna z nejslavnějších památek v celém Japonsku a určitě jedna z nejfotografovanějších. Postavena byla roku 1397 jako sídlo pro odpočinek Ašikagy Jošimacua, dědečka Jošimasua, který postavil Stříbrný pavilon. Zlatý pavilon je na břehu nádherné a poměrně velkého jezírka. Na rozdíl od Stříbrného je Zlatý pavilon opravdu zlatý. Vrchní dvě patra jsou pokryta tenkými plátky zlata.

obr.: nejznámější pohled na Zlatý pavilon.

V pavilonu jsou uchovány části ostatků Buddhy a na vrcholu je rovněž zlatý čínský fénix. Současná budova je bohužel pouze rekonstrukce a nemůže za to válka, ale šílený mnich, který pavilon roku 1950 podpálil a ten kompletně shořel. Podle této události napsal román spisovatel Mišmia Jukio Zlatý pavilon. Sám Mišima na tom asi nebyl o moc líp, protože o čtrnáct let později spáchal rituální sebevraždu seppuku. Další známou památkou v Kjótu, kterou jsme navštívili je chrám Rjóandži, známý hlavně díky své slavné kamenné zahradě. V uhrabaném štěrku rozmístěno patnáct kamenů tak, že z každého místa vidíte pouze čtrnáct z nich. Před zahradou si můžete sednout a v klidu si vychutnávat pohled na kameny, ti odvážnější mohou přímo meditovat.

obr.: kdo na téhle fotce najde patnáct kamenů, dostane klíčky od mého auta.

Ač se to nezdá, tak je to opravdu moc příjemný zážitek. Po neustálém cestování se na půl hodiny posadit, pozorovat kameny a stromy v pozadí, poslouchat vítr a vyčistit si hlavu od zbytečností. Krásně jsem si odpočinul a nabral další síly. Teď už na řadu přichází kultura. Kdo chtěl, mohl si fakultativně připlatit čajový obřad a pásmo ukázek tradičního japonského umění. Protože do Japonska nejezdím každým týden, tak jsem se i přes značnou drahotu této kultury rozhodl nabídky využít. Abych byl konkrétní, tak čajový obřad v areálu luxusního hotelu Westin Miyako v Kjótu stál 45 EUR a pásmo dalších 30. Doprava tam i zpět taxi byla v ceně. Z čajového obřadu jsem nijak extra nadšený nebyl. Trval asi čtyřicet minut, nejdříve nám jedna Japonka každému udělal čaj, celý zelený a s pěnou a pak ho každý vypil tradičním způsobem, což znamená, že to do sebe nemůžete jen tak kopnout, ale musíte dodržovat pevně daný postup, co jak uchopit, jak šálek natočit, jak to vypít, jak odložit apod. Čaj mi vůbec nechutnal. Kdo potom chtěl, mohl si ten stejný čaj ještě sám vyrobit, což jsem si zkusil. Podle Japonky mi to šlo, což rozhodně neříkala všem. Po čajovém obřadu jsme se ve čtyřech přesunuli na pásmo ukázek z japonského umění. První ukázka byla ikebana, tj. tradiční japonský způsob aranžování květin, další byl nějaký tanec a potom ukázky tradičního divadla. Sál byl šíleně narvaný, samozřejmě pouze cizinci a každý druhý fotil. Vypadalo to jako na tiskové konferenci s nějakou filmovou hvězdou. Zajímavé to ale rozhodně bylo a trvalo to necelou hodinu, takže šance začít se nudit byla snížena na minimum.

video: ukázka tradičního japonského divadla.

Ale takovou Pekingskou operu v úterý v Paláci Akropolis jsem si užil mnohem víc. Pásmo skončilo zhruba v sedm hodit a poté (kdo chtěl už i předtím) si mohl každý dělat, co chtěl. Jedna z možností byla jít s naším mladým průvodcem do normální klasické japonské hospody kousek od hotelu. Tuto nabídku nešlo odmítnout a šel jsem. Hospůdka to byla strašně útulná, většina sezení byla klasicky na zemi, ale pár evropských stolů s židlemi se taky našlo. Ty jsme hbitě obsadili a hned si objednali jídlo, konkrétně tempuru a velkou mísu s kousky syrových ryb. Nejdříve jsem se trochu ostýchal, ale nakonec jsem samozřejmě syrové ryby ochutnal. Chutnalo to fakt dobře. Když nám ještě přinesli saké, teplé i studené, rozjela se zábava plným proudem. Ochutnával jsem jednu rybu za druhou a neustále testoval, zda mi víc chutná teplé nebo studené saké. Když se mi začala motat hlava, rozhodl jsem se pro remízu. Pro velký úspěch se musela tempura i mísa s rybami objednat ještě jednou.

obr.: Kdo si dá rybičku? Mňami.

V hospodě byla úžasná atmosféra. Bylo narváno, my byli jediní cizinci, všichni mluvili nahlas a dobře se bavili, všemu vévodili veselí číšníci, kteří se každým hostem hlasitě vítali a loučili a nás pořád oslovovali Čéko a uznale pokyvovali nad naším zacházením s hůlkami a spotřebou saké a jídla. Za sebe musím říct, že tak jako tady v té hospodě mi to už s hůlkami nikdy předtím ani potom nešlo. Asi kombinace velkého hladu a saké vylepšila moje motorické schopností. Možná. V hospodě jsme byli asi dvě hodiny a teoreticky byl ještě čas potom vyrazit na obhlídku Kjóta, ale byl jsem rád, že jsem ve zdraví došel do hotelu. Vyčvachtal jsem se vaně, chvíli se díval na telku a šel spát.

obr.: klasická hospoda a štangasti.