čtvrtek 31. ledna 2008

Smashing Pumpkins naživo

Včera jsem byl v našem hlavním městě na koncertu Smashing Pumpkins, jejichž profil jsem tu nedávno vystavil. Teď něco k včerejšímu koncertu. Koncert se konal na Výstavišti, čili na stadionu hokejové Sparty. Nikdy jsem tam nebyl, ale našel jsem ho v pohodě. Na místě jsem byl už hodinu a půl před začátkem a už na parkovišti se mě dvakrát ptali překupníci, jestli nechci lístek. Ten jsem už měl, a kdyby ne, tak na pokladně jich ještě pár bylo. Sektor na stání byl rozdělen do dvou částí, stání vpředu a obyčejné stání.

video: Zero.



Rozdíl dělal 150 korun a asi 12 metrů. Já měl obyčejné stání, stání vpředu se vyprodalo o den dřív, než jsem si šel koupit lístek. Ale díky tomu, že jsem byl na místě brzo, tak jsem byl v první řadě a mohl se aspoň opírat o zábrany a přehodit si přes ně kabát. Předkapela začala hrát kolem tři čtvrtě na osm a nebylo to jen tak nějaká předkapela. Větší radost mi výběrem předkapely udělat nemohli. Na pódium totiž přišli Tata Bojs, které si vybrali přímo Smashing Pumpkins. Měli jenom půl hodiny a zahráli asi šest písní. Jejich výběr mi přišel dost nezvyklý, jako by si vybrali schválně písně, které obvykle moc nehrají. Jinak by poslední písní nemohla být Vesmírná. Zajímavé je, jak řekl Mardoša před jednou písní, že Tata Bojs i Smashing Pumpkins slaví letos dvacet let existence.

video: Stand inside your love.



Diváci na ně reagovali docela dobře, ale na jejich koncertech je atmosféra samozřejmě podstatně lepší. Žádné sprosté slovo ani kelímek od piva na kapelu nepřiletěly a během poslední písně se diváci i roztleskali, což překvapilo i kapelu. Po půl hodině museli pryč a na podiu se objevili technici a začali chystat nástroje pro hlavní hvězdu večera. Něco před devátou se hala dočkala, na podium se nahrnula celá kapela v čele Billy Corganem a Jimmym Chamberlinem, jedinými členy původních Smashing Pumpkins. Billy nezklamal a měl takovou zvláštní pološílenou sukni, která k němu ž tak nějak neodmyslitelně patří a která se nedá popsat. Už první píseň předznamenala ladění celého koncertu a připomněla, v čem jsou Billy a spol. mistři. Během úvodní Porcelina Of The Vast Oceans (snad se nepletu) střídali pomalé zasněné pasáže rockové nářezy přesně tak, jak jsme na to od Smashing zvyklí.

video: Bullet with butterfly wings.



Úvodní část koncertu se nesla v rockovém duchu a hráli se především úderné skladby. První vrcholným okamžikem byla jedna z nejslavnějších písní Tonight tonight. Publikum poznalo hit už po pár tonech a bylo jen málo lidí, kteří by nezpívali s kapelou. I přes svižnější verzi se neztrácela vynikající melodie. Billy zpíval opravdu dobře, za celý koncert jsem neslyšel jediný nepatřičný tón. Když je řeč o zpěvu, můžeme si něco povědět o zvuku. Ten byl jedním slovem vynikající. Přestože ve spoustě písní byl sound tak hustý, že by se dal krájet, zněl naprosto čistě. Nic se neztrácelo, nic nesplývalo. Každý nástroj byl perfektně slyšet, vokály nebyly utopené a nebylo ani přebasováno, jak se občas stává. A reprobedny jely na plný výkon, byl jsem od nich v bezpečné vzdálenosti, přesto mi intenzita valícího zvuku téměř trhala bubínky.

video: Thirty-three.



Pokud jde o playlist, došlo na všechny desky, možná kromě té první, u té si nejsem jistý. Dobré bylo, že se kompletně nepřehrávala poslední Zeitgeist, a došlo na více starších písní. Ne, že by Zeitgest nebylo dost dobrá, ale přeci jen každé publikum více ocení známé kousky, které zná a může si je odzpívat s kapelou. Na začátku koncertu Billy jen minimálně komunikoval s publikem, omezil pouze na děkování a to po přibližně každé čtvrté písni. Přechody mezi písněmi obstarávala buď klávesistka Lisa, které předehrála melodii další písně, nebo bubeník Chamberlin, který bez pauzy na oddech plynule přecházel z jedné písně do druhé, takže se občas ani nedalo mezi písněmi zatleskat.

video: That´s the Way (My love is) - nejnovější videoklip SP.



Až zhruba v půlce koncertu si vzal na chvíli slovo Billy a nejdřív vysvětlil, že mu manažer řekl, aby držel hubu. Přesto divákům sdělil, že tahle kapela se už kurva nikdy nerozpadne. Že tu chybu už jednou udělal a že se nebude opakovat. V průběhu celého koncertu měl dobrou náladu a párkrát dokonce zavtipkoval s kapelou, třeba když si během jedné písně nemohl vzpomenout na slova. Stalo se to jen během jedné písně a rozhodně to nevyznělo trapně, Billy z toho vyklouzl s úsměvem na tváři a aspoň trochu odlehčil atmosféru. Zrovna tuhle píseň mám celou nahranou, takže se nakonec můžete podívat sami. Nic jiného už nemám, takže si to užijte. Ve dvou třetinách koncertu odešla kapela a na pódiu zůstal osamocený Billy s kytarou. Sam takhle v podstatě akusticky zahrál asi tři písně, včetně hitu 1979. To byl další vrchol koncertu.

video: Perfect - akusticky ze včerejšího koncertu.



Bohužel s koncem akustické vložky odešla i většina melodií, protože po celý zbytek vystoupení se hrály už jen rockové, občas až metalové vypalovačky. Nejlépe z nich vyzněl singl z posledního alba Tarantula. Hlavní část vystoupení ukončila píseň United States, která má na desce skoro deset minut a tady měla minimálně patnáct. A bylo to pravdu peklo, ze začátku v dobrém smyslu slova, ale když už vám kytary trhaly uši deset minut, přestávala to být zábava a začínala to být tak trochu onanie, kterou především starší ročníky těžce vydejchávaly. Představte si, že se na vás bez ustání patnáct minut valí opravdu hodně hlasitá vlna hudebního nářezu bez jediného uvolnění.

video: Try, try, try - necenzurovaná verze.



Připomnělo mi to kapelu Mars Volta, která je tímhle pověstná. Během United States jsem v duchu přemýšlel, co asi zahrají v přídavku, a uvědomil jsem si, že ještě nezazněla úžasná Disarm, a doufal jsem, že na ni dojde. Bohužel nedošlo, což byla velká škoda. Celý přídavek byly opět nářezy, což mi nepřišlo jako nešťastnější řešení. Většina lidí se ještě vzpamatovávala z United states a právě taková poklidnější, ale emocemi úžasně nabytá Disarm by byla dokonalou tečkou. Nestalo se tak. Před odchodem ještě Billy podepsal pár bookletů fandům u pódia. Chvíli jsem doufal, že by mohl přijít ještě jeden přídavek, ale po chvilce se v hale rozsvítila světla a zhasla moje naděje. Ani možná trochu zbytečně pouze tvrdé skladby na konci mi nezkazily vynikající dojem z koncertu. A ještě jedna pochvala na závěr, koncert měl dvě a půl hodiny. Klobouk dolů.

obr.: Playlist z Prahy, celá kapela a Billy. (foto musicserver, idnes)

pondělí 28. ledna 2008

O korejském fotbale

O tomto víkendu sehrála dvě česká fotbalová mužstva přátelské zápasy proti korejským soupeřům, proto jsem se rozhodl něco napsat o korejském fotbalu a jeho konfrontaci s naším. Nejdříve k těm dvěma přátelským utkáním. Na soustředění ve Španělsku proti sobě nastoupili Sparta a korejský výběr do 23 let, chystající se na olympiádu v Pekingu. Sparta vyhrála 2:0 góly Limberského a Voříška. Druhý zápas se hrál na Kypru a utkali se Viktorka Žižkov a FC GyeongNam. Vyhrál korejský tým a to 1:0 gólem Huanga. Podle stránek Viktorky byl korejský tým velmi dobrý. FC GyeongNam byl senzací loňského ročníku korejské K-League, když ve své druhé sezóně v první lize skončil na čtvrtém místě. Hlavními oporami jsou Brazilci Popo a Capore. Celkem jsou v týmu tři Brazilci, všichni ostatní hráči jsou Korejci.

obr.: momentka ze zápasu Sparty proti korejskému olympijskému týmu.



Korejská liga byla založena v roce 1983 a tehdy měla pouze pět mužstev. V roce 1994 prošla liga velkou změnou, počet týmu se změnil na současných čtrnáct a změnil starý název Korean Super League na K-League. Z původních pěti mužstev jsou v lize už jen tři. V základní části spolu hrají všechna mužstva dvakrát a prvních šest postoupí do závěrečného playoff. Playoff je pěkný guláš. Nejdříve spolu hraje třetí proti šestému a čtvrtý proti pátému. Vítězná mužstva hrají spolu o právo nastoupit proti druhému týmu základní části. Vítěz základní části celou dobu čeká, jak to dopadne a poté se utká s postupujícím. Složitější už by to opravdu být nemohlo. Nedovedu představit, že by se třeba v anglické lize hrálo playoff a to ještě tímto stylem. Vítěz korejské ligy postupuje do AFC Champions League, což je asijská obdoba evropské Ligy mistrů. AFC se hraje od roku 1967, ale v letech 1972 až 1985 si vzala volno. Tři z prvních čtyř ročníků vyhrál Maccabi Tel Aviv, tedy mužstvo z Izraele. V současnosti hrají izraelská mužstva evropskou Ligu mistru. Nutno říct, že korejská mužstva si v AFC vedou velmi dobře. Hned první ročník znovuobnoveného poháru vyhrál v roce 1986 Daewoo Royals. Mužstva z Koreje celou soutěž vyhrály celkem sedmkrát, naposledy v roce 2006 Jeonbuk Hyundai Motors. Japonci vyhráli čtyřikrát a mají i aktuálního vitěze, tým Urawa Red Diamonds. Čínské mužstvo se radovalo pouze jednou, v roce 1990 vyhrál FC Liaoning.

video: Park Ji-Sung, největší korejská hvězda skóruje za Manchester proti AC Milán.




Nejúspěšnějším a tudíž i nejlepším korejským týmem je Seongnam Ilhwa Chunma, který vyhrál sedm titulů, naposledy v roce 2006 a loni byl druhý. Zajímavým týmem je Incheon United. Incheon postoupil do ligy v roce 2004 a hned v druhé sezóně skončil na druhém místě. Zajímavý je ale tím, že o tomto týmu byl natočen dokumentární film Bi-sang, který se stal nejúspěšnějším korejským dokumentem všech dob. Mám ho doma, ale bohužel nemá anglické titulky.

Když se podíváme na soupisky prvoligových mužstev, najdeme tady několik zajímavosti. Za prvé, v celé lize působí strašně málo cizinců, celkem 33. Z toho 24 Bracilců, 3 Chorvati. 3 Srbové a jeden Severokorejec hrající v Suwonu. V Korejské lize tedy nehraje jediný nekorejský Asiat, žádný Japonec nebo třeba Číňan.

obr.: plakát k filmu B-Sang.



Korejská reprezentace se poprvé představila na letní olympiádě 1948 v Londýně. Za těch šedesát let se z ní stala nejúspěšnější fotbalová země Asie. Startovala ze všech asijských zemí na nejvíce mistrovstvích světa a jako jediná země dosud se dostala do semifinále. Dvakrát vyhrála Mistrovství Asie, naposledy ovšem v roce 1960. Loni skončila na třetím místě, když v nejprestižnějším možném zápase porazila Japonsko na penalty.



Největším úspěchem korejského fotbalu je samozřejmě na domácím mistrovství světa v roce 2002. V základní skupině nejprve porazili 2:0 Polsko, poté zachránili remízu 1:1 s USA a na závěr porazili 1:0 Portugalsko. V osmifinále vyřadili zlatým gólem Itálie, když vyrovnali až dvě minuty před koncem. Ve čtvrtfinále měli opět velkou kliku, na penalty vyřadili Španělsko. Jak Španělsko, tak Itálie si po svých zápasech stěžovali na rozhodčí a v několika případech s nimi lze souhlasit. Konečná přišla až v semifinále s Německem, kde je vyřadil gólem Ballack. V souboji o třetí místo prohráli s Tureckem 2:3, když dostali památný gól už v první minutě. I přes porážky v posledních dvou zápasech je účast v semifinále největším úspěchem nejen korejského, ale i asijského fotbalu vůbec. Nizozemský kouč Dick Advocaat je dodnes v Koreji bohem.

Česká reprezentace se asijskými soupeři utkává velmi zřídka. První měření přišlo v roce 1998 na turnaji Kirin Cup v Japonsku. S domácím Japonskem zápas skončil 0:0. Na zpáteční cestě jsme ještě hráli přípravný zápas v Soulu s Koreou. Zápas skončil 2:2, přestože jsme vedli už 2:0 góly Němce a Lokvence. Oba zápasy dohromady sledovalo 107 tisíc diváků. Podruhé a zatím naposledy jsme proti Koreji hráli v roce 2001 v Drnovicích a přátelské utkání jsme vyhráli 5:0. Hattrick dal Baranek, trefil se ještě Nedvěd a opět Lokvenc. I s Japonskem jsme se ještě jednou utkali na domácí půdě a prohráli jsme 0:1. Tenkrát to byla obrovská ostuda, kterou nezmírňuje ani fakt, že nastoupila hodně experimentální sestava. Poslední konfrontace s asijským fotbalem byl přípravný zápas proti Saudské Arábii během přípravy na mistrovství světa v Německu. V Rakousku jsme vyhráli 2:0.

obr.: Park Ji-Sung na mrakodrapu v Soulu.



Zajímavé duely odehrála proti Korejcům loni naše reprezentace do dvaceti let. Přestože jsme se na Mistrovství světa v Kanadě dostali až do finále, Jižní Korejci nás v přípravě porazili 1:0 a se Severní Koreou jsme ve skupině hráli 2:2, když jsme otočili zápas, ale minutu před koncem jsme dostali gól ze sporné penalty. Tento zápas jsem mimochodem sledoval v Karlových Varech, když jsem tam byl na filmovém festivalu, v pajzlu páté cenové kategorie od jedné hodiny v noci. Jeden místní ožrala se mě během zápasu asi sedmkrát zeptal, jestli nemám cigáro.

video: zápas Česko - Severní Korea, MS U20, Kanada, 2007.




Dodatek 30.ledna

Jen jsem to tady zveřejnil, zjistil jsem, že se další české mužstvo utkalo v přípravě s korejským týmem. Baník Ostrava změřil v turecké Antalayi síly třetím týmem korejské ligy Chunnam Dragons. Pokud máme věřit stránkám Baníku, a nic jiného nám nezbývá, tak byl sice Baník lepší a měl velkou převahu, gól ale vstřelili pouze Korejci. Trefil se Brazilec Víctor. Ono vůbec sledovat výsledky v přípravných zápasech nemá velký smysl, protože každé mužstvo je v jiné fázi přípravy, zkouší se noví hráči nebo herní varianty a záleží na tom, jak k zápasu tým i vedení přistupují. Kdy jindy si ale máte šanci zahrát proti dobrému korejskému týmu?

obr.: šance Baníku v zápase proti Chunnam Dragons.



Dodatek 31. ledna

A po včerejším dodatku tu je další. Jak správně tušíte, hrál se další česko-korejský zápas. Starý známý FC GyeongNam, který v sobotu porazil Žižkov 1:0 si vyšlápl i na Liberec a opět vyhrál, konkrétně 2:1. Nutno ale říct, že první poločas vyhrál Liberec a do druhého nastoupilo úplně jiné mužstvo, které druhou část nezvládlo. Nicméně toto srovnání českého a korejského ligového fotbalu pro nás zatím nevychází vůbec dobře, Korejci nám dávají jednu lekci za druhou. Asi na té korejské lize opravdu něco bude:)

obr.: hráči Liberce se zdraví s hráči FC GyeongNam.

úterý 22. ledna 2008

Korejské mýty a pověsti

Nedávno jsem dočetl skvělou knížku Vodopád devíti draků, která je sbírkou korejských mýtů a pověstí. Všechny jsou strašně zajímavé a založeny na úplně jiných morálních hodnotách, než ty evropské. Dvě jsem zestručnil a můžete si je přečíst. První je o Tangunovi, bájném zakladateli korejského národa a druhá je lásce.



Tangun – Princ santalového stromu

Jeden z nejstarších mýtů vůbec. Ve středověku byl Tangun považován za praotce všech korejských kmenů. Legendární rok Tangunova zrození rok 2333 př. N. l. byl prvním rokem tradičního korejského kalendáře.



V nebeské říši vládl bůh Hwanin. Vedlejší žena mu porodila syna jménem Hwanung. Ten tušil, že díky svému původu nebude moci převzít vládu po otci a zatoužil sestoupit na zem. Otec mu v tom nebránil a vybral mu nejvhodnější místo kolem tří vrcholků hory Tchebeksan. Na znak jeho božského původu mu daroval tři nebeské početi. Hwanung sestoupil na zem s třemi tisíci poddanými. Snesl se na duhovém obláčku přímo pod korunu posvátného santalového stromu. Tady vybudoval své sídlo, nazval ho Posvátné město a sám přijal titul Nebeský král. Svými činy rovněž řídil tři božstva přírodních živlů, vládce větrů, vládce deště a vládce mraků. Rozhodoval o osudu lidí, trestal zlo a nepravosti. V té době žili v jedné jeskyni spolu tygr a medvědice. Obě šelmi toužili stát se lidmi, vyhledali Hwanunga a prosili ho o vyslyšení svých přání.



Hwanungovi se jich zřelelo a daroval jim po svazku divotvorného pelyňku a po dvaceti paličkách česneku a přikázal jim: aby se vrátili do jeskyně a v naprosté tmě tam pobyli sto dní. Pokud to vydrží, stanou se z nich lidé. Tygr to nevydržel a proměny se nedočkal. Medvědice měla více trpělivosti a proměnila se v ženu. Ženě-medvědici bylo na světě smutno, protože se jí nedařilo najít životního druha. Zatoužila po dítěti a prosila Hwanunga, aby nedopustil vyhynutí jejího rodu. Hwanung se jí slitoval, dočasně na sebe vzal lidskou podobu a ženu-medvědici si vzal. Po nějaké době žena-medvědice porodila rozkošného chlapečka. Dostal jméno Tangun – Princ santalového stromu. Tangun poté zbudoval chráněné město Pchjongjang a ujal se vlády ve své říši, kterou nazval Čoson – země Jitřní svěžesti. Později hlavní město přenesl do Asadalu pod horu Pegaksan – Bílý štít. Své říši vládl půldruha tisíce let. Na sklonku života se uchýlil do lesní pustiny a přeměnil se v Ducha hor. Tehdy dosáhl požehnaného věku tisíce devíti set osmi let.



Dva draci na ostrově Sanghwa

V den návratu vlašťovek z jižní Číny do Koreji, který je předzvěstí jara, si obyvatelé vesnice Sosong vyprávějí pověst o dvou dracích. Kousek od vesnice je dvojitý ostrov Sanghwa. Každoročně sem přinášejí drakům oběti, aby si vymodlili bohatou úlovek. Když se nad ostrovem ukáží dva vysoké oblaky, dá se očekávat úrodný rok, protože v tomto znamení se oba draci setkávají. Pradávno prý žily v Hanjangu dvě zámožné rodiny, v jejich čelech stáli vysocí královští úředníci pan Kim a pan Ha. Rodiny se odedávna nepřátelili. I když se rodiny nenáviděli, jediný syn pana Ha se zamiloval do jediné dcery pana Kima. Zamilovaní si slíbili, že se vezmou. Mladý Ha se musel na rozkaz otce od dívky odloučit, protože měl studovat klasické knihy, aby se mohl stát královským úředníkem. Mladý Ha Činjong, jak se dívka jmenovala, řekl, aby na něho počkala, dokud nesloží úřednické zkoušky a ta s tím i přes záplavu slz souhlasila.



Na ostrově Sanghwa se mladík pod dohledem buddhistického mnicha Pekčanga pustil do studia, zapomenout na Činjong ale nemohl, chodíval po pobřeží, hleděl na sever a myslel na milou. V noci ji psal dopisy, přestože je neměl po kom poslat. Bloumal po pobřeží a volal jméno své milé, dopisy roztrhal na kousíčky a házel je do vody, jako by je vlny mohly donést k Činjong. Nakonec se rozhodl již dále netrápit své srdce a soustředit se pouze na studium. Říkal si, až složím zkoušky, poprosím otce, aby mi dovolil se s ní oženit. Mezitím došlo na královském dvoře k velkým změnám. Krále Tandžonga svrhl z trůnu jeho strýc, princ Sujang. Pan Ha, chlapcův otec byl odpůrcem nového krále a prohlašoval, že raději zemře, než aby sloužil králi, který se zmocnil moci nezákonně.



Své názory upřímný a zásadový pan Ha neskrýval ani před novým králem, později známým jako král Sedžo a stihl ho za to nejvyšší trest. Ale pan Kim, otec krásné Činjong, si uměl získat přízeň nového krále a za odměnu dostal ještě vyšší úřad. Když se to Činjong dozvěděla, byla velmi nešťastná, protože ztratila naději, že si jednou vezme svého milého. Jednou uslyšela Činjong v zahradě rozhovor z otcovi pracovny: „Neměl by přijít o hlavu každý příslušník zrádcovy rodiny?“ „Tak jest. Uděláme dobře, když co nejdříve sprovodíme ze světa toho kluka na ostrově. Bojím se, aby nám nezmizel.“ To byl hlas jejího otce. „Zítra ráno se tajně vydáme na ostrov s vojáky,“ bylo dále slyšet. Činjong se hned rozhodla vydat se na ostrov, aby zmařila úkladné plány na zmaření miláčkova života. Tajně se se sluhou vykradla zadní branou z města a vydala se k ostrovu. Na moři byly vysoké vlny a majitel lodic ji odmítl půjčit veslici. Nabídla mu své perly, ale stejně ji odmítl. Musela tedy čekat celý den. Vítr ale nepřestal ani nazítří.



Dále již čekat nemohla, tajně se přikradla ke člunu, naskočila a ze všech sil pádlovala k ostrovu. Když již byla téměř u jižního výběžku ostrůvku, uviděla mladého Ha, ale až na severním konci. Mladý Ha Činjong zahlédl a rozběhl se k ní. V té chvíli se už ale k ostrovu blížila loď s vojáky vyslanými otcem Činjong. Volala na něho, aby utekl, ale přes hukot vln se zoufalé volání k mladíkovi nedostalo. Ten ale tušil, že něco není v pořádku, skočil do člunu a začal veslovat k ní. Jak to spatřili vojáci, zamířili rovnou za ním. „Vojáci tě chtějí zabít. Spěchej! Rychleji!“ „Činjong, vydrž, hned jsem u tebe!“



Oba čluny se blížili k sobě, ale vojáci byli rychlejší. Nakonec, když člunky milenců byly takřka u sebe a mladí lidé užuž napřahovali po sobě ruce, proťal modrou oblihu zčistajasna ohnivý blesk a udeřil do člunu. Mladík a Činjong se vznesli k nebi. Obloha rázem ztemněla, dva velké, vysoké oblaky jako by se dotkly ostrova a proměnily se v dračici a draka. Nebe milence zahránilo a pomohlo jim naplnit jejich lásku. Sama nebesa se ustrnula na jejich touhou po společném životě na zemi a dovolila jim setkávat se na souči alespoň jednou do roka v podobě dvou draků. Sestupují na zem a setkávají se na ostrově Sanghwa vždy třetího dne třetího měsíce, když se vracejí vlašťovky.

čtvrtek 17. ledna 2008

Prorazí korejské hvězdy v Hollywoodu?

Jang Dong-gun, Ha Jeong-woo, Song Hye-kyo jsou první korejští herci obsazení do hlavních rolí v amerických filmech. Jedna za druhou jsou obsazovány korejské hvězdy do amerických filmů, včetně hvězd jako jsou Rain, Lee Byeong-Heon a Jeon Ji-hyeon. Ale proč by se měl Hollywood zajímat o korejské hvězdy?Podle analýzy Film Promotion Committee byly v Americe průměrné roční marketingové náklady na filmy v období let 2000 – 2005 okolo 31,6 miliard dollarů.

obr.: Ha Jeong-woo, dvakrát hrál pro Kim Ki-duka a natáčel i seriál v Praze.



V porovnání s Anglií (druhá v pořadí – 5,2 miliardy) a Japonskem (třetí – 4,6 miliardy), je americký trh přibližně šestkrát větší a je největším trhem na světě. Zvláště filmový průmysl zaznamenal dramatický rozvoj a ve filmech se objevil nespočet amerických herců. Proto se zdá, že není žádný důvod obsazovat korejské herce, které v zámoří prakticky nikdo nezná. Nicméně při výrobě filmů volí američtí producenti a velká filmová studia strategii mezinárodního marketingu velmi pečlivě. V letech 2000 až 2005 bylo mezi deseti největšími filmovými velmocemi (včetně Číny, která má zavedena omezení na zahraniční filmy) pouze dvě země, v níž podíl domácích filmů přesáhl 50% z celkového filmového průmyslu v zemi. Těmito zeměmi jsou Jižní Korea (9. největší trh) a Indie (10.). Následující Japonsko (41.3%), Francie (35.6%), Anglie (17.5%) a Itálie (24.7%), ukazují obrovský vliv amerického filmu na globálním filmový průmysl.

obr.: Rain, asijská hudební megastar ve filmu Speed Racer. Rain bude možná zpívat na úvodním ceremoniálu olympijských her v Pekingu.



Obzvláště v poslední době se hollywoodští producenti začínají zajímat o asijský trh, který velmi rychle roste. Známý japonský režisér Yoko Narahashi, který působí v zámoří, vysvětluje: "V současnosti v Hollywoodu dramaticky stoupá poptávka po asijských hercích. Další a další asijští herci jsou obsazování do rolí, které v minulosti obsazovali bělošští herci. Proto je právě teď nejlepší doba pro asijské herce, aby přicházeli do Hollywoodu“, uvedl režisér v říjnu loňského roku na Mezinárodním filmovém festivalu v Pusanu.

obr.: Never forever, korejsko americký nezávislý film.



Ve snaze zajistit si vliv na mezinárodním trhu, používají hollywoodští producenti dvě hlavní strategie. Obsadit asijskou nebo bělošskou filmovou hvězdu nebo natáčet film v dané zemi. Příkladem tohoto strategického obsazování jsou filmy jako Mission Impossible, které se natáčel v mnoha zemích včetně Číny a řady evropských zemí, nebo obsazování herců (hereček) jako je Gong Li (Miami Vice), Zhang Ziyi (Křižovatka smrti 2) a Don Juan Moreno y Jederique Jimenez (Šifra mistra Leonarda).První vlna obsazování asijských herců do amerických filmů proběhla v sedmdesátých letech, Japonci, v osmdesátých a devadesátých letech následování Číňany. Nyní se tento trend přesouvá na korejské herce, jak se korejská vlna šíří celou Asií. Korejský herec v Hollywood, John Cho, který hraje ve filmu "West 32nd" k tomu říká "Producenti upřednostňují populární asijské hvězdy, které ani neumějí pořádně anglicky, před asiaty amerického původu, kteří mají dokonalou angličtinu".

obr.: West 32nd, korejsko americká gangsterka.



Vzhledem k jazykovým limitům a strategickému zacilování na asijský trh obsazovali producenti asijské hvězdy úmyslně převážně do akčních filmů. Jako příklad mohou posloužit obsazení Raina do nového akčního filmu bratrů Wachovských Speed Racer (2008) a Lee Byeong-Heon do G. I. Joe (2009) od Stephena Sommerse. Oba filmy jsou výpravné komiksové adaptace. Bohužel těch, kteří by dokázali překročit tuto bariéru a zapsat se v Hollywoodu jako skutečný herec je velmi málo. Ze všech korejských herců se největší úspěch podařil Rainovi, jehož první zámořský film, Speed Racer, má rozpočet 300 milionů dollarů a je režírovaný autory Matrixu. Na druhou stranu v tom nelze vidět nic jiného, než že byl Rain obsazen za všechny ostatní asijské hvězdy a navíc pouze do vedlejší role. Andy Lau loni v rozhovoru pro My Daily Telegraph uvedl, "Hollywood nehraje fér s hongkongskými herci" vysvětluje své důvody, proč nikdy nezkoušel prorazit v Hollywoodu. Podobně ukázal své zklamání v roce 2005 v rozhovoru pro stejný magazín Jackie Chan, "Pořád jsem dostával nové nabídky, ale jediný žánr, který mi nabízeli, byl komediální akční filmy".

obr.: Jackie Chan se kření v americko německo irsko anglickém propadáku Cesta kolem světa za 80dní.



I největší čínská hvězda Jet Li musela při své debutu v zámoří (Smrtonosná zbraň 4) hrát padoucha. V podobném duchu se nesl i debut hongkongské hvězdy Chow Yun-Fata Střelci na útěku, kde počet přestřelek vysoce převyšoval počet scén, v níž Chow promluvil. Jang Dong-gun, Ha Jeong-woo a Song Hye-kyo si ale zvolili pro svůj debut jinou cestu. Výpravná akční fantasy Laundry worrier (právě se natáčí na Novém Zélandu) je cílena na mezinárodní trh a Jang Dong-gun v ní hraje ústřední postavu, což je pravý opak osudu, který potkal předchozí asijské hvězdy.

obr: Jang Dong-gun, jeden z nejpopulárnějších korejských herců.



Přestože tuto roli získal díky plánu producentů zabodovat na asijském trhu, je to velká šance ukázat se na mezinárodním poli, navíc v hlavní roli. Ha Jeong-wooův nezávislý film, "Never Forever" vzbudil velký zájem na největším světovém festivalu nezávislých filmů v americkém Sundance. Nyní přijímá nabídky od mnoha různých amerických producentů. Navíc je členem Americké herecké asociace.

obr.: Song Hye-kyo, naposledy hrála v úspěšném historickém filmu o osudech legendární korejské kiseag Hwang Yin-yi.



Song Hye-kyo právě natáčí svůj první film v Hollywoodu, jedná se nízkorozpočtový nezávislý film Fetish. Mohla podepsat smlouvu s velkou agenturou a hrát v amerických filmech cílených na asijský trh. Místo toho si zvolila cestu hraní v nezávislých filmech, odmítaje tak cestičku vyšlapanou jejími asijskými předchůdci.

obr.: Lee Byeong-Heon, hrál v japonském hitu Hero, dotočil ve Francii I Come with the Rain a chystá se na americký film G.I. Joe.


Originální text na hancinema.net.

Dodatek: další korejskou hvězdou, která zkouší prorazit je populární Jeon Ji-hyun, která se právě vrátila z natáčení americké předělávky klasického japonského anime Blood: last vampire. Jde o anglický mluvený film, produkovaný za hong kongské peníze a natočený francozským režisérem. Kvůli natáčení filmu v zámoří (Blood se točil v Argentině) jí teď možná budeme znát jako Giannu Jun. Toto jméno si zvolila jako svůj pseudonym pro americký trh. Moc se mi to jméno nelíbí. Už je pod tímhle jménem i na imdb.

obr.: Ji-hyun Jeon hrála hlavní roli v korejsko hongkongském filmu Daisy, odehrávajícím se v Nizozemí.

úterý 15. ledna 2008

Istanbulské rozhovory podruhé


Kdes teda první den všude byl?

Hotel byl v největší turistický oblasti, na staré evropské části kousek od Modré mešity. Prošel jsem si okolí Modré mešity, Hagia Sofii a Hipodromu, tam mě hned přepadl první otravný Turek, který mě začal zpovídat a že mě zavede k sobě do krámu s kobercema. Naštěstí se sám po dvou minutách odpojil, to se mi ulevilo. Pokračoval jsem na Velký bazar, protože ten měl být příští dny zavřený. Je to takový obří tržiště, celé pod střechou. Prodávají se tam v podstatě jen čtyři věci: koberce, zlato, oblečení z kůže a vodní dýmky. V úzkých uličkách se válí všude po zemi oblečení a koberce, z maličkatých krámků vykukují pokuřující Turci a volají na všechny, kdo jdou okolo.

obr.: Hipodrom, tady se dříve zavodilo na koních.



Stačí, aby se člověk na dvě vteřiny podíval na zboží, a už se ti věnují. Hned tě oslovují, ptají se, odkud jsi přijel, jak se ti líbí město, zda se zajímáš o koberce apod. Už po pár minutách mě to otravovalo. Po bazaru jsem chodil deset minut a dvacet minut jsem hledal cestu ven. Nejhorší je, že se vůbec neusmívají. Za pět dní se na mě usmáli asi dva Turci. Měl jsem z nich takový divný pocit. Většina Turků, co potkáš, jsou pouliční prodejci, takže je na nich vidět, že místo tebe vidí znak eura. Ale abych jim nekřivdil, někteří vidí znak dollaru. Zlatí Vietnamci, ti člověka vůbec neobtěžují. Na bazaru jsem si taky koupil první kebab. Byl nejdražší ze všech, co jsem měl. Stál pět tureckých lir. Kebabem jsem se živil celých pět dní. Normální jídlo v restauracích bylo příšerné drahé a chuti nejisté, kebab byl jistota. Prodávali většinou vedle sebe kuřecí a jehněčí a ládovali ho buď do veky, nebo do toho místního chleba, co je jako placka. Nejdražší kombinace byl jehněčí v chlebu, nejlevnější kuřecí ve vece. Od bazaru jsem dobloudil do nové evropské části, která je od staré oddělena Zlatým zálivem. Tam je taky dost památek, Galatská věž a několik pěkných paláců, většinou na břehu Bosporu.

obr.: istanbulská univerzita, vstup zakázán.



Šel jsem po pobřeží, až jsem došel k jednomu z mnoha přístavu, ze kterých jezdí trajekty do Asie. S dopravou je to v Istanbulu docela jednoduchý. Všechno je na žetony, metro, tramvaj, trajekty. Žeton stojí všude stejně, 1,3 liry. Všechny nástupiště mají hlídané turnikety a takovou malou budku, kde sedí chlápek a prodává ty žetony. Takže za ten žeton jsem se dostal trajektem asi za dvacet minut do Asie. Nevím, co jsem si od toho sliboval, ale když jsem vystoupil na asijském břehu, nějak jsem nepocítil žádnou změnu. Tak trochu zklamání, asi jsem čekal, že to tam bude jako v Japonsku, což teda vážně nebylo. Spíš jako někde v Chebu, kdyby byl na pobřeží moře. Šel jsem po pobřeží směrem na jih (asi intuitivně za teplem), ale když jsem se podíval do mapy a zjistil, že za tu hodinu jsem ušel asi centimetr a půl a další pět centimetrů není vůbec nic, co by stálo za vidění, tak jsem to zase otočil. Na pobřeží navíc docela dost foukalo.

obr.: poslední zastávka Orient expresu, před ní stojí benzínka.



Vlezl jsem na trajekt do Evropy a vydal se hledat náměstí Taksim, takový turecký Václavák. Šel jsem podle ukazatelů, takže jsem bloudil okolo asi třičtvrtě hodiny. U stadionu Besiktase se mi stala nejzábavnější historka. Šel jsem se sluchátky a míjel jsem chlápka, co se živí čištěním bot. Už jsem jich během dne několik odmítl, protože by si určitě řekli šílený prachy. Tomuhle chlápkovi upadl kartáč nebo něco a šel dál, já jsem ho sebral a podal mu ho. On se na mě usmál a náznakem se zeptal, jestli chci vyčistit boty. Myslel jsem, že to bude zadarmo, za to, že jsem mu podal ten kartáč.

obr.: ulička ke Galatské věži, moje nejoblíbenější fotka. Nejen, že se mi moc líbí, ale symbolizuje celý Istanbul.



To jsem se ale dost seknul. Během čistění mi vykládal historky, jak živí velkou rodinu a shání peníze na nějakou operaci. Prostě mi věšel bulíky na nos. Když to skončilo, zkusil jsem dokonalou fintu. Poděkoval jsem a odcházel. To se mu ale nezdálo a volal na mě, jak můžu odejít bez zaplacení. Bylo mi to blbý, tak jsem se vrátil, a že mu jako něco dám. Když si řekl o prachy, málem jsem dostal infarkt. Chtěl čtyřicet lir, asi sedm stovek našich. V tu chvíli jsem změnil taktiku a naznačoval, že mu nerozumím. Parchant mi to trpělivě opakoval jako gramofon. Když už mě to sralo, dal jsem mu dvacku. Naznačoval, že mi dá zpátky, tak jsem čekal, kolik mi teda vrátí. Nevrátil mi nic a chtěl ještě tu druhou. Tím mě fakt nasral a prostě jsem odešel. Tímhle si to u mě všichni Turci nadobro rozhodili a už si to do konce nenapravili. Když jsem mu říkal, že za ty prachy, který chce, si můžu koupit nový boty, tak jenom nechápavě kroutil hlavou.

obr.: noční Bospor z Galatské věže.



Náměstí Taksim jsem nakonec našel a bylo pěkně hnusný. Vůbec nic tam není, kromě jedné sochy. Z Taksimu jezdí metro do moderní mrakodrapové čtvrti, rozhodl jsem se tam vyrazit. Jel jsem na konečnou, 4 Levant. Když jsem vylezl, tak chcalo. Původně jsem tam jel na nákup, očekával jsem v obchodní čtvrti nějaké obchodní centra, ale žádné jsem nemohl najít. Stejně tak jsem nemohl najít chodník, po kterém by se dalo jít směrem zpátky vedle hlavní silnice. Šel jsem tedy vedle ní nějakou rozblácenou cestou společně s nějakou starou babkou. Moje čerstvě vyčištěné boty se okamžitě vrátili do původního stavu, možná do horšího. Nakonec jsem uviděl něco, co mohl být ochoďák a šel tam. U vchodu stáli stráže a kontrolovali tašky přicházejícím. Navíc jsem musel projít detektorem kovu jako na letišti.

obr.: pohled ze staré evropské části na novou. V mostu je třžiště, jako všude jinde.



Jednomu Japoncovi přede mnou důrazně vysvětlovali, že tam nesmí fotit. Fakt nechápu proč, byl to normální obchoďák. V duchu udělených rad jsem si hned pořídil pár fotek, abych to Turkům trošku vrátil. Moc velká pomsta to teda nebyla, ale aspoň něco. Koupil jsem si tam nějaký ovoce a čokoládu, abych přežil. Přímo v obchoďáku byl vstup do metra, takže jsem odfrčel zase zpátky na Taksim. Z Taksimu pěšo přes záliv do staré evropské části na hotel. To už bylo asi sedm hodin, byl jsem uchozenej jak sviňa, chvíli jsem se díval na telku a unsul. Spánek byl za celý den to nejlepší, co mě potkalo.

obr.: stará evropská část. Hlavní tah kolem zálivu.



Webové album

Istanbul - druhý den

pátek 11. ledna 2008

The Smashing Pumpkins - profil

Dnes jsem si koupil lístek na koncert obnovených Smashing Pumpkins, jedné z mých oblíbených kapel, a proto nebude na škodu, když tu zveřejním jejich profil, který jsem napsal před šesti lety do středoškolského časopisu, jenž jsem založil a jehož jsem byl šéfredaktorem. Proto jsem si tam mohl psát o Smashing Pumpkins, které nikoho nezajímali. Za profilem je ještě dodatek, co se událo za těch šest let. Příjemné čtení.

video: 1979.



The Smashing Pumpkins

Skupina vedená zpěvákem a kytaristou Billy Corganem patří zcela jistě k tomu nejlepšímu, co nám poslední desetiletí v rockové hudbě nabídlo. Podle mínění mnoha dalších (i jich samých) byly vůbec poslední skutečná rocková kapela. Proč ten minulý čas? Protože již dlouho dopředu avizovaný rozchod se stal 29. listopadu 2000 skutečností. Svůj poslední koncert odehráli v Chicagu v rodném klubu Metro, kde před téměř patnácti lety začínaly. Je až neuvěřitelné jak málo lidí tuto kapelu, která zásadně ovlivnila celou hudební scénu, u nás zná. Proto jsme se vám rozhodli o její bohaté historii něco napsat. Čtveřice Billy Corgan (kytara, zpěv), James Iha (kytara), D´Arcy Wretzky (baskytara) a Jimmy Chamberlin (bicí) se dala dohromady počátkem devadesátých let a jejich první singly téměř nikdo nezaregistroval.

video: Tonight, tonight



Následující dlouhohrající deska Gish už naznačila nezaměnitelný sound této kapely. Na jedné straně tvrdé rockové písničky, na druhé straně jemné a zasněné kompozice. Poznávacím znakem kapely se stal neopakovatelný Corganův zpěv – zasněný, melancholický, vřeštící, sklíčený. Přestože už první album Gish lecos o schopnostech kapely naznačilo, teprve druhé album Siamese Dream znamenalo skutečný posun do extratřídy. Způsob, jakým vletělo album na hudební scénu se dá přirovnat jedině k albu Nevermind od Nirvany. Jenže na rozdíl od rozervance Combeina má Corgan o zvuku své kapely zcela jasnou představu. Tvrdost se tu znovu citlivě snoubí s náladotvorností a přitom obě složky nejdou proti sobě. V roce 1994 vydává kapela album nevydaného materiálu a singlových béček, které si přesto vedlo velmi dobře a obstojí jako regulérní deska. To všechno byl však jen klid před bouří. Tuto bouři způsobilo vydání dvojalba Mellon Collie and Infinite Sadness.

video: Disarm



Už dlouho před vydáním desky vypouštěl Billy Corgan velkohubá prohlášení o monstrózním rozsahu své připravované desky, která však vedli spíše k tomu, že mnozí pochybovali o jeho soudnosti. Dvoucédéčko Mellon Collie… brzy ukázalo, že Corgan je vším, jen ne potrhlým megalomanem. Způsob, jakým se mu podařilo zaplnit obrovskou hudební plochu 120 minut, je naprosto bravurní. Jestliže na albu Siamese Dream dovedli svou hudbu téměř k dokonalosti, na Mellon Collie.. ji vybrousili do ostří diamantu. Deska je označována jako to vůbec nejlepší, co se dělo v devadesátých letech na Americké rockové scéně. Dvě neskutečné hodiny Corganových vypalovaček, v nichž je k dokonalosti dotažen těžko čitelný smashingovský styl střídajících se nálad: euforií a smutků, radosti a bolesti. Odtud ta vyjimečnost. Kdo by si nepamatoval báječné hitíky jako 1979 nebo Tonight, Tonight. O tom, jak velký je Corgan umělec svědčí i to, že při nahrávání Mellon Collie zplodil ještě další dvě hodiny (!) hudby, které vyšly v pětisinglové krabici Aeroplane Files High Box Set. Ač riskantní projekt sklidil obrovský úspěch, kapele se lepí smůla na paty. Nejprve umírá na předávkování koncertní klávesista Jonathan Melvoin a po něm je kvůli problémům s drogami vyhozen bubeník Jimmy Chamberlin. Aby toho nebylo málo, během nahrávání nové desky Adore umírá Corganovi matka.

video: Today.



I to je jeden z důvodů, proč je deska Adore velmi odlišná od svých předchůdců. Dalším důvedem je to, že kapela ve svém stylu již dosáhla naprostého vrcholu a musela se vydat zcela jiným směrem. Už žádné přímočaré rockové písničky, ale mnohem více melancholie a nálodotvornosti, vyvěrající z elektronického pulzujícího zvuku. Deska je to ovšem opět naprosto dokanalá, ale svádím k spekulacím, zda holohlaví skřet Corgan nezašel ve své sebestřednosti až příliš daleko. Nejen, že napsal všechny texty a složil všechnu muziku, ale dokonce si vše i sám produkoval. A když se mu nezdálo, jak hrají ostatní členové kapely, klidně jejich party vymazal a nahrál sám podle svých představ. To všechno svědčí o tom, jaký Corgan je: geniální nafoukaný spratek. Jenže desky se prodalo „jen“ něco přes milion kusů, což byl v porovnání s Mellon Collie dost znatelný propad (kapela prodala do dneška 25 milionů nosičů). Zrovná v té době přišli na svět dvě překvapivé novinky. Do kapely se vrátil omilostněný heroinista Chamberlin a naopak z kapely odešla baskytaristka D´Arcy Wretzky. Brzy jí však nahradila Mellisa auf der Maur z Hole. Všechny tyto faktory rozhodli o tom, že Billy prohlásil: natočím tvrdou rockovou desku. A jak řekl, tak i udělal. Deska Machina: The Machines of God je jednoznačně návrat ke starým kořenům. Skoro až heavy metalové písně vás nenechají po celých 74 minut oddechnout. Corgan vsadil na ostré kytary a takovým jako on vyjde prostě všechno na co sáhne.

video: Ava adore.



Ať je to balada s klavírem, nebo hřmoucí kytarové plochy, vždycky mu to vychází. Co byste ale taky čekali od chlapíka, který nejprve nazve svoji kapelu Báječní Kreténi? Přestože si to mnoho lidí myslí, Machina není poslední deskou Smashing Pumpkins. V roce 2000 rozeslal Billy svým přátelům 25 výlisků alba Machina II – The Friends and Enemies of Modern Music, aby je převedli do nějakého digitálního formátu a volně distribuovali na internetu. Čtyřiadvacetipísňové album obsahuje kromě nových věcí i nevydané písně a jiné verze písní z Machina: The Machines of God. Corgan k vinylům připsal mimojiné i následující vzkaz: „Toto je konečné fuck you pro nahrávací společnost, která Pumpkins nedala takovou podporu, jakou si zaslouží“. V současnosti by měla být většina z 24 skladeb bez problému ke stažení na smashingovských webech (já jich má doma 22), například přes oficiální smashingpumpkins.com. A netrvalo to dlouho a Smashing Pumpkins to s odůvodněním: „Je těžké bojovat správný boj proti všem těm Britneym…“ zabalili. Na závěr ještě pár zajímavých Billyho výroků:

video: To Sheila - Live, 2007.



"Mým cílem je zničit rock'n'roll."
"Rock je mrtvý, v rytmu našich písní tancujte na jeho náhrobku."
"Jsme nejhorší kapela v Americe... To nás dělá nejlepší."
"Podívej se, říkám co chci, a jestli se to někomu kurva nelíbí, tak je to kurva blbý."

V roce 2001 založil Corgan s Chamberlinem kapelu Zwan, s kterou vydal jedinou desku Mary star of the sea. Nezaznamenala nijak velký komerční ohlas, možná proto, že byla oproti předchozí tvorbě Smashing Pumpkins nezvykle optimistická. Sledovat usmívajícího se Corgana ve videoklipu k písni Honestly byl téměř bizardní zážitek. Rozhodně ale nejde o špatnou desku, jen je úplně jiná, než fanoušci očekávali. O dva roky později Corgan Zwan rozpustil s vysvětlením, že byl naivní, když si myslel, že by mohl najít něco, co by pro něho znamenalo tolik, co Smashing Pumpkins.

video: Zwan - Honestly.



Chvíli se poté hádal s bývalými členy kapely (Iha, Wretzky), kdo mohl za rozpad kapely. V roce 2004 vydal sólové album The future embrace a zároveň zveřejnil v Chicago Tribune svůj plán obnovit Smashing Pumpkins. Přidal se k němu Chamberline a v roce 2006 se noví Smashing Pumpkins stali oficiálně skutečností. Loňský rok vydali nové album po osmi letech nazvané Zeitgeist. Na nové Smashing se můžete přijít podívat do Sportovní haly na Výstavišti v Praze 7 ve středu 30. ledna. Já už lístek mám a po koncertu určitě něco napíšu.

video: Tarantula - noví Smashing Pumpkins.

středa 9. ledna 2008

Víkend šampionů

V neděli jsem byl v Praze na Víkendu šampionů, což je dvoudenní fotbalový turnaj v pražské Sazka Aréně. Šlo o druhý ročník, turnaje se účastnilo osm mužstev, čest českých a dvě slovenská. V sobotu se odehrály zápasy ve skupinách, v neděli byly na programu zápasy o konečné umístění, semifinále a finále. V sobotu jsem viděl v televizi obrázky z turnaje, které se mi moc líbily, tak jsem si v neděli přivstal a vyrazil fandit. Když řeknu, komu fandím, tak mi sem přestane půlka lidí chodit, ale to mě nestaví. Jsem Sparťan. Už od dětství a nehodlám na tom nic v budoucnu měnit.

obr.: takhle to v aréně vypadalo. Skvělý.



U nás doma ostatní víc zajímá hokej a ve fotbale fandí všichni Slavii, ale jen proto, aby si mě mohli dobírat. Do Sazka Arény jsem dorazil přesně podle plánu pár minut před jedenáctou, tedy před prvním zápasem. V něm k radosti celé arény (kromě pár fanoušků Slavie) představila Slavie a Ružomberok. Všichni chtěli, aby Slavie skončila poslední, což se podařilo. Slovenští fanoušky co do počtu převyšovali ty slávistické, což je opravdu ostuda a být slávista, tak to považuju za skandální. Fandilo se, jak někdo vtipně poznamenal, trochu teplým pokřikem „Růžo“. Co bylo dobře vymyšlené, bylo zavedení určitých sektorů v hledišti pro fanoušky jednotlivých týmů. Samozřejmě jste si mohli koupit lístek, kam chcete, ale většina fanoušků šla do „svých sektorů“, odkud mohli nejlíp podporovat svůj tým. Nejvíce bylo dle očekávání fanoušků Bohemky, kteří byli taky nejhlučnější. V semifinále ovšem jejich miláčkové vypadli na penalty s Žižkovem. Sparta si k mé velké radosti vedla ve svém semifinále se slovenskou Žilinou o poznání lépe a vyhrála 3:0. Sparťanských fanoušků bylo v hale tady dost a oba zápasy Sparty se ve stoje mohutně fandilo. Až na pár vulgarismů slušně.

obr.: semifinále mezi Žilinou a Spartou.



Co mě nejvíc potěšilo, byla přátelská atmosféra mezi fanoušky jednotlivých klubů. Ultras (rozuměj extrémistický hovada) zůstala nejspíš doma, takže všechno proběhlo v klidu. Žižkov měl fanoušky hned vedle nás a oni fandili nám a my jim. Všichni fandili proti Slavii a Bohemce. Teplicím a Plzni nefandil nikdo. Tento zápas v podstatě nikoho nezajímal a v hale bylo slyšet upadnout špendlík. Ve finále Sparta bohužel se Žižkovem prohrála, což byla jediná kaňka na této skvělé akci. Sice vedla brzo dva nula, ale soupeř otočil na dva čtyři. Velkým tlakem se nám podařilo vyrovnat, ale rychlý nešťastný tečovaný gól zápas rozhodl. Byla to jediná porážka Sparty na celém turnaji.

obr.: Společná děkovačka hráčů Žižkova a Sparty po finálovém utkání.



Zápasy se hrály na dvakrát patnáct minut s minutovou poločasovou přestávkou. Mezi samotnými zápasy bylo méně než deset minut, takže turnaj měl velký spád a než jsem se nadál byl konec. V Sazka Aréně jsem nikdy předtím nebyl a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se jel podívat ne tenhle fotbalový turnaj. A je opravdu moc hezká. V Pardubicích je taky moderní aréna, ale je úplně jiná. Je na ní znát, že je to jen rekonstrukce starého stadionu, i když povedená. Sazka je mnohem prostornější a má i mnohem větší kapacitu. Na druhou stranu v Pardubicích je často vyprodáno, a když přijde osm devět tisíc, tak je to normální návštěva. V Praze si mohou o podobných návštěvách nechat jenom zdát, a to, co přijde, se navíc v obří hale ztrácí ještě víc. No nic, Víkend šampionů byl moc fajn. Ať žije fotbal, ať žije Sparta.

video: kompletní penaltový rozstřel mezi Žižkovem a Bohemkou.

úterý 8. ledna 2008

Istanbulské rozhovory poprvé


Tak co, jak bylo?

Nic moc, nebylo mě dobře a Istanbul je hnusnej.




Hnusnej?

No moc hezkej není. Mešity jsou hezký, ale vypadají v podstatě všechny stejně. Celej Istanbul je plnej rozbořených baráků. V každý ulici i v těch nejprofláknutějších místech najdeš polorozbořený baráky, které mají vysklená okna, nikdo v nich nebydlí a jsou na nich nápisy jako Art gallery nebo Hotel. Šok je to o to větší, že jsem byl v Japonsku a v Koreji, kde jsem za čtrnáct dní neviděl takový barák ani jeden. Tady jich vidíš deset za pět minut.




Zpátky na začátek, jaká byla cesta?

Nejdřív jsem myslel, že to bude dobrý, když jsem zjistil, jak tam letím. Odlet z Ruzyně ve dvě hodiny ráno, přílet do Istanbulu o půl šesté. Odlet domů o půl jedenácté večer. Jako že budu mít celý den po příjezdu a celý den před odjezdem. Jenže potom jsem si uvědomil, že dostat se na Ruzyň v noci není prdel, takže jsem musel vyrazit dost brzo, abych stihnul bus na letiště z Holešovic. Na Ruzyni jsem potom tvrdnul jak idiot asi čtyři hodiny. Let byl v pohodě. Dokonce jsem asi hodinu spal. V Istanbulu jsme se díky tomu, že tam je v zimě málo turistů, dostali na své pokoje už ráno, takže jsem se šel dospat. Podařilo se mi usnout na dvě hodiny, takže dohromady jsem naspal tři hodiny.



Jakej byl první dojem z Istanbulu?

Docela dobrej. Z letiště jsme jeli v noci busem do hotelů a byla ještě tma. Míjeli jsme několik krásně osvícených mešit, osvícený vypadají opravdu nádherně. Navíc nejsou vidět ty rozbořené baráky.



Jak to bylo celý organizovaný?

Zaplacenou jsem měl dopravu a ubytování se snídaní. Bylo nás docela dost, ale byli jsme rozdělení do pěti hotelů, takže jsem většinu lidí viděl jen dvakrát. Program byl jenom na tobě. Bylo možnost účastnit se nějakých fakultativních výletů, čehož jsem nakonec využil. Ale mohl sis dělat, cos chtěl.



Cos teda dělal?

První tři dny jsem si chodil po svých, poslední dva dny jsem byl na výletech. Už se mi nechtělo nikde chodit pěšo, stejně jsem měl všechno projdutý už aspoň dvakrát, takže jsem si chtěl odpočinout a nechat se chvíli vozit.



První den?

No, potom, co jsem se vychrápal na pokoji, jsem vyrazil na průzkum města. Měl jsem průvodce od Lonely planet, ten jsem si předtím pročetl a vyrazil do nejzajímavějších oblastí. Když jsem se večer vracel na pokoj, trochu mě vyděsilo, že jsem měl projdutý všechny zajímavé části Istanbulu podle průvodce. Říkal jsem si, co tam kurva budu dělat ještě čtyři dny. Navíc počasí na prd, byla zima, foukal docela silný vítr a mrholilo, takže jsem nastydl hned první den. Istanbul mě navíc vyděsil svou škaredostí.



Webová galerie

Istanbul - první den