sobota 28. listopadu 2009

Rozdělení Koreje a korejská válka

Rozdělení Koreje

1947 – řešení korejské otázky bylo na návrh USA přeneseno na půdu OSN – ta rozhodla o pořádání voleb na celém poloostrově pod dohledem OSN. Komise UNTCOK – Dočasná komise pro Koreu. Volby se měly konat na jaře 1948. KLDR žádné cizince nevpustila – nejspíš na radu Stalina. Volby proběhly v květnu a pouze na jihu. Vznikl jednokomorový parlament a ten zvolil I Sŭng-mana za prvního prezident.

15. srpna 1948 – vyhlášena Korejská republika 대한 민국 – 3 roky po osvobození Koreje.

9. září 1948 vyhlášena Korejská lidově demokratická republika, po volbách ze kterých vzniklo Nejvyšší lidové shromáždění s Kimem jako předsedou vlády.

Obě země se prohlašují za jediné legitimní a obě tvrdí, že volby proběhly na celém území. Při volbách na jihu zakázané levicové strany. Levice přeběhla na sever – někteří lidé tak volili dvakrát. OSN prohlásila KR za jedinou legitimní zemi. KLDR to o sobě řeklo taky. Každou zemi podporuje její část světa. 1947 Trumanova doktrína – začátek studené války.

Korejská válka

Mohla vypuknout z obou stran. Na jihu byla spousta socialistů a komunistů – 1948-50 několik povstání. 1948 stažení Rusů, 49 stažení USA a vznik ČLR.

obr.: láska mezi McArthurem a I Sŭng-manem.



25. června 1950 ráno KLDR překročila 38. rovnoběžku a šla na Soul. Dobyt byl o tři dny později. Prchalo se na Pusan. Za tři měsíce se už bránil jen Pusanský perimetr (80x80 km) – zásoben byl ze vzduchu. 7. července vznik modrých baretů – Spojenecká vojska OSN – velel D. McArthur. 20. Září se vylodil v Inčchonu a osvobodil Soul a zahnal KLDR na sever. Postupoval až k Amnokangu. V listopadu vstupují do války čínští lidoví dobrovolníci – smetli jih, znovu dobyt Soul – leden 1951. Hranice se poté ustálila kolem 38. Rovnoběžky. Válka oficiální nikdy vyhlášena nebyla. V USA o tom mluví jako o policejní akci. 27. července 1953 podpis příměří v Pchanmundžomu 판문점. Od té doby se nic dalšího nepodepsalo. V první fázi ho KR nepodepsalo.

obr.: současný Pchanmundžom.



Vznik Dozorčí komise neutrální států – na severu Polsko a ČSSR, na jihu Švédsko a Švýcarsko. Teoreticky přístup na obě části poloostrova. Fungovala do roku 1991, poté KLDR vypověděla nás a Poláky. Vznik vojenská komise pro příměří.

obr.: památník korejské války ve Washingtonu a já.



Ženevská konference – duben – červen 1954 – řešení Vietnamu, Indočíny a Koreje. Účast KR, KLDR, SSSR, USA, VB a FR. KR chtěla doplňkové volby na severu a začlenit ji do KR. OSN jako garant voleb, do té doby vojska zůstanou tam, kde jsou. KLDR chtěla celokorejské volby za dohledu Korejců, podmínkou stažení cizích vojsk. Severní Vietnam porazil Francouze, komunistickým států se zvedlo sebevědomí.

Deklarace šestnácti – OSN jako zprostředkovatel při řešení korejské otázky, když volby, tak pod patronací OSN. Nepodepsalo KLDR a SSSR, ani si nevymysleli protideklaraci.

obr.: rok po válce přijela za americkými vojáky Merilyn Monroe.



KLDR – různé programy industrializace – mít navrch nad jihem. 1956 čistky. Konec 50. let hospodářsky a průmyslově daleko lepší než jih.

čtvrtek 19. listopadu 2009

Grand Kaňon, Route 66, Mojave desert, Joshua Tree

Na jižní stranu Grand kaňonu jsme přijeli večer za tmy, našli jsme svoje místo v jednom z mnoha obrovských kempů a jeli se osprchovat. Byl to téměř povznášející zážitek smít ze sebe čtyřdenní špínu. Sprcha byla za dva dolary a mohli jste si užívat osm minut, pak se voda automaticky zastavila. Večer jsme už jenom řešili, co podnikneme následující den. Upřímně se mi nechtělo jít až na dno kaňonu, což taky všudypřítomné plakáty zakazovali podnikat v rámci jednoho dne. Všechny ty údaje o nezbytných časech na túry jsou sice v Americe předimenzované, ale i tak vás informace o tom, že řada lidí, kteří to zkusili, skončili s vážným úrazem či zemřeli, donutí si to důkladně rozmyslet. Navíc to převýšení v místě, kde jsme byli, bylo devět set metrů, tedy ještě o trochu víc než náš první výšlap v Yosemitech, kde jsem málem nechal duši, a nechtělo se mi to absolvovat znova.

obr.: zdravá a výživná snídaně šampionů.



Navíc se mi nelíbila skutečnost, že tady se musí nejdřív dolů, až potom nahoru. Tady vlastně máte výhled, kvůli kterému aspoň já lezu na kopce, zadarmo bez práce. Martin ale byl rozhodnutý se jít s Luckou podívat na dno kaňonu a nenechal si to vymluvit. Ráno jsme se navíc probrali docela pozdě. Nedoporučuje se nikam chodit během poledne, kdy je nejvyšší teplota, další bod proti cestě na dno kaňonu. Martin s Luckou ale vyrazili, my šli zvlášť na mnohem snazší túru. Sešli jsme jenom asi o tři sta metrů a koukali na před námi se rozprostírající kaňon. Cestou nás zastavila zaměstnankyně parku a hned se nás vyptávala, kam se chystáme a kolik s sebou máme vody. Asi je nebaví vyzvedávat vrtulníkem polomrtvé turisty, kteří přecenili své síly.

obr.: jdeme do nitra země, skoro.



Odpoledne jsme se nechali odvézt kyvadlovým autobusem trochu dál od kempu a šli jsme několik kilometrů podél hrany kaňonu. Je opravdu nádherný, člověk má chuť ho pořád fotit, takže pak má milion stejných fotek. Přes jeho nádheru se nám ale po pár hodinách zírání na to samé už trochu okoukal. Ani na Monu Lisu se nedá koukat tři hodiny. Nasedli jsme zpět do autobusu a nechali se odvézt do informačního centra, kde měli krásné výrobky od indiánů.

obr.: budoucí koreanista a japanoložka v Grand kaňonu.



Opravdu nádherné, nejhezčí suvenýry, které jsme kde viděli. Koupil jsem mamce malou keramickou vázičku. Protože šlo o ruční práci certifikovaným původních obyvatel, nebyla zrovna nejlevnější. Ty větší už stály k padesáti dolarům. Večer jsme se už vrátili do kempu, nakoupili v místním obrovském supermarketu a čekali na Martina s Luckou. Venku se schylovalo k bouřce, začínalo se stmívat a naši cestovatele stále nikde. Když už jsme vážně přemýšleli, co budeme dělat, když nepřijdou, tak samozřejmě přišli. Celý vysmátý s tím, že byli na dně kaňonu. Přiznám se, že se mi tomu nechtělo moc věřit a vyžadoval jsem důkazy.

obr.: chtěli jsme zkusit hodit tam vlašťovku, ale nakonec jsme tam nechtěli dělat bordel. Ale mohlo to být zajímavý.



Martin mi pustil video z foťáku, jak se rochní na dně v řece Coloradu, tak jsem musel přiznat, že je opravdový nadsamec:). Zvládl to, co se striktně zakazuje podnikat v jednom dni, vlastně za pár hodin (vyrazili v devět a vrátili se po páté) a to ještě vyrazil pozdě. A co že to zvládl on, to ještě dokážu pochopit, je to kamzík v lidské podobě (to vím už z Yosemite), ale jak to přežila Lucka, to je záhada. Ulevilo se nám, když se vrátili. Další den byl dnem velkého přesunu. Prakticky celý jsme ho strávili v autě. Ráno jsme vyrazili od Grand kaňonu a chtěli jsme dojet do národní rezervace Mojave, kam strašně chtěla Lucka, že prý tam jsou písečné duny. Cestou jsme několikrát křížili nejslavnější americkou dálnici 66, teď už takovou naši okrsku, po které jezdí už jen nostalgičtí Američané a turisté. Utrhli jsme se z dálnice a asi hodinu po ní jeli. Zastavili jsme v jednom malém městečku, které doslova žilo ze značky Route 66.

obr.: není to krása? Není.



Chcípnul tam pes, ale všude byli liduprázdné krámy se všemožnými suvenýry se značkou 66. Místy to bylo tak nevkusné, že si nešlo nevzpomenout na Las Vegas. Ale ta atmosféra amerického zapadákova byla dokonalá, už chyběl jen kutálející se chomáč keře přes silnici. Některé věci ale byly hezké, zejména ty staré reklamy na coca colu.

obr.: měl jsem sto chutí si koupit tu ženskou s nápisem We can do it!



K Mojave jsme dorazili až po šesté, když už se začínalo stmívat a taky to vypadalo na hodně velkou bouřku. Jeli jsme do rezervace omrknout, zda tam půjde někde přespat, ale na mapě žádné kempy nebyly, co se pamatuju. Nakonec bylo jasné, že tam spát nebudeme, protože přímo před námi probíhala skoro apokalypsa. Obloha téměř černá a prakticky neustále se někde blýskalo. Strašně vlnitou silnicí jsme dojeli k železničnímu přejezdu, kde stála nádherná vybydlená budova. Strašně fotogenická, stará, zchátralá s vytlučenými okny a zpustlou zahradou. Před ní bylo asi dvacet nepoužívaných poštovních schránek, za ní byly ty nádherně tvarované černé mraky a probíhající bouřka. Prostě to tam mělo koule. Když jsme si té postapokaliptické atmosféry užili dost, nasedli jsme zpět do naší káry a pokračovali do národního parku Joshua Tree. Dojeli jsme tam za naprosté tmy po desáté hodině. Kemp v parku byl skoro naprosto prázdný, jaká to změna po přelidněném Grand kaňonu. Kromě nás tam byl jen jeden pár pod stanem. Někde mi v tom chronologickém vyprávění unikla skutečnost, že jsme si koupili další dva stany, protože ten původní pro osm lidí se nám porouchal v té písečné bouři v Monument Valley. Zlomila se jedna podpěrná tyčka. Takže tady jsme už spali ve dvou menších stanech. Když jsme se ráno probrali, konečně jsme viděli ty stromy Joshua, podle kterých se národní park jmenuje.

obr.: vymýšlení rozvrhu v národním parku.



Vypadají jako přerostlé kaktusy a pokud jste hudebními fanoušky, tak už je znáte ze stejnojmenného legendárního alba U2. Protože park tvoří z většiny dvě pouště, Coloradská a Mohavská, není tu toho moc k vidění. Je tu pár oáz a to je vlastně všechno. Vyrazili jsme k Forty nine palm oasis, tj. k Oáze čtyřiceti devíti palm.

obr.: Jde se omrknout palmy.



obr.: tak takhle to vypadalo. Docela působivé.



Bylo to celkem štreka, šlo se jenom po kamenech a o stínu jsme si mohli nechat leda tak zdát. Cestou jsme potkali pár turistů, kteří nás varovali, že na cestě je had, nejspíš chřestýš. Těšili jsme se na něho, hledali ho všude, ale nic. Snad příště. Samotná oáza jako by do té hromady šutrů ani nepatřila. Ale to je vlastně podstata oázy, život uprostřed pouště. Jestli těch palem bylo opravdu 49 jsem nezjišťoval, ale tu trochu vody, co tam byla, bych pil jen kdybych umíral. V oáze jsme byli jen ve čtyřech, protože David s Evou si museli udělat na internetu rozvrh na zimní semestr. Takže byli půl dne zavření v místní hospodě, která měla wifi. Když jsme je vyzvedávali, překvapili jsme je naším supervýhodným nákupem šesti dvanáctikusových balení plechovek pepsi. Byly v akci a na kus nás vyšly snad na čtyři koruny. Měli jsme v autě cooler, nakoupili jsme led, který je k sehnání všude včetně benzínek a následující asi čtyři dny jsme měli studené pití. Někomu možná po pár dnech lezlo krkem, ale nekupte to, když je to skoro zadarmo. Jsme přeci Češi a nenecháme to tam ležet. Má se to zkazit? Když jsme tak projížděli městem Joshua Tree, viděli jsme jednu z nejsmutnějších věcí v Americe. Mladé Mexičany, jak nahánějí zákazníky k benzínce. Stojí celý den na šíleném slunci a mávají na projíždějící auta velkými poutači, aby zastavili právě u této benzínky. Tomu říkám práce hodná člověka. Připomíná mí to scénu s Pekařova císaře, kdy Werich říká člověku, který má na zádech psací stůl, aby toho nechal a šel dělat něco pořádného. Ten poutač stačí píchnout do země, nechápu, proč ho musí držet Mexičani a mávat s ním na auta. Jakou almužnu za to dostávají si asi dokážete představit. Odpoledne jsme už všichni jeli do Cholla Cactus garden, podívat se na kaktusy. Nakonec tam byl jen jeden druh kaktusu, který byl naštěstí dostatečně divnej na to, aby to nebylo úplný zklamání. Navíc ta potvora má strašně zákeřný ostny, které mají trny zahnuté dolů, takže vytahovat je z kůže je obzvlášť bolestivé. Já to naštěstí dělat nemusel, ale Evě se nějaké chytly na nohu, takže si s nima užila perné chvilky.

obr.: Cylindropuntia fulgida neboli jumping cholla neboli skákající kaktus neboli pěkná mrcha.



Když jsme se rozjeli zpátky, tak si momentální řidič Martin všiml, že jaksi máme skoro prázdnou nádrž. K nejbližší benzínce to bylo šedesát kilometrů a palubní počítač ukazoval dojezd na stávající nádrž jen o pár kilometrů větší. Navíc jsme samozřejmě nevěděli, kde přesně benzínku hledat. Takže jsme se šourali minimální rychlostí, abychom měli menší spotřebu a modlili se, abychom brzy našli benzínku. Nakonec nám to asi o patnáct kilometrů vyšlo, ale představa zaseknutí se uprostřed pouště na cestě, kde projede za den pár aut, nebyla zrovna nejlákavější.

obr.: městečko Twenty nine palms. Rozlehlé, ale moc lidí tam nežije. Ani se nedivím.



A to jsme si samozřejmě pořád dávali pozor, abychom měli dost benzínu, a většinou jsme tankovali, jakmile klesla nádrž pod třetinu. Ale tady jsme to nějak uhlídali. Touhle veselou historkou jsme se rozloučili s posledním národním parkem, který jsme navštívili. Odpoledne nás čekal dlouhý přesun do San Diega, protože jsme se rozhodli si zaskočit do Mexika. O tom zase příště.

čtvrtek 12. listopadu 2009

Gramatika korejštiny 61 - 70

61. Pomocné sloveso –아 보다 / 어 보다 / 여 보다

Připojuje se k dějovým slovesům a znamená pokus nebo zkoušku.

한식을 먹어 보았어요? Už jsi zkusil korejské jídlo?
그 남자를 만나 보겠습니다. Zkusím se sejít s tím mužem.
이 술을 한 번 마셔 보세요. Zkus se jednou napít toho alkoholu?
한국말로 말해 볼까요? Mám to zkusit říct korejsky?

62. Vyjádření přání nebo touhy –았으면 / 었으면 / 였으면 하다

Připojuje se k dějovým slovesům a vyjadřuje přání nebo touhu. Sloveso 하다 je tu jako dějové sloveso.

한국말을 잘 했으면 합니다. Přál bych si umět dobře korejsky.
돈이 많았으면 합니다. Přál bych si mít hodně peněz.
시험이 빨리 끝났으면 합니다. Přál bych si, aby zkoušky brzo skončily.
정희는 가수가 되었으면 해요. Čonghi si přeje stát se zpěvačkou.

Když je podmětem první osoba, lze použít místo 하다 sloveso 좋겠다.

방학이 되었으면 좋겠습니다. Přál bych si, aby byly prázdniny.
날씬했으면 좋겠어요. Přál bych si být hubený.
그만 했으면 좋겠습니다. Přál bych si odejít.

63. Vyjádření změny – 아 지다 / 어 지다 / 여 지다

Připojuje se ke kvalitativním slovesům a vyjadřuje změnu.

날씨가 퍽 따뜻해졌습니다. Počasí se docela oteplilo.
요즘 자꾸 뚱뚱해져요. Poslední dobou pořád tloustnu.
한국말이 점점 재미있어져요. Korejština je víc a víc zajímavá.
대학생이 되니까 친구가 많아집니다. Co jsem vysokoškolák, mám více přátel.
산에 올라오니까 기분이 좋아졌어요. Když jsem vylezl na horu, zlepšila se mi nálada.

64. Vyjádření volby (nebo) -나 / 이나

Připojuje se k podstatným jménům a znamená buď „třeba“ nebo volbu, resp. „nebo“.

차나 한잔합시다. Dejme si čaj nebo drink.
심심한데 음악이나 들을까요? Nudím se, neposlechneme si třeba hudbu?
주말에 극장에나 갑시다. Pojďme o víkendu do kina nebo někam.
방학에는 책이나 읽고 쉬겠습니다. O prázdninách budu číst knížku nebo něco a odpočívat.

Mezi dvěma podstatnými jmény znamená „nebo“.

버스나 택시를 탑니다. Pojedeme autobusem nebo taxíkem.
커피나 홍차를 드릴까요? Mám vám přinést kávu nebo černý čaj?
독일이나 프랑스에 가 보고 싶어요. Chci zkusit jet do Německa nebo Francie.
아주머니나 아저씨한테 물어 봅시다. Zkus se zeptat tetičky nebo strýčka.

65. Vyjádření rozhodnutí -기로 하다

Připojuje se k dějovým slovesům a znamená „rozhodnout se něco dělat“. Místo 하다 lze užít 정하다 (usnést se na něčem), 약속 하다 (slíbit, zavázet se udělat), 결정하다 (rozhodnout se) a další.

언제 다시 만나기로 할까요? Kdy se rozhodneme se zase sejít?
우리는 내년에 결혼하기로 약속했어요. Rozhodli jsme se, že se vezmeme příští rok.
늦는 사람은 벌금 내기로 해요. Rozhodněme se, že kdo přijde poslední, zaplatí pokutu.
우리 회사는 토요일에 쉬가로 결정했습니다. Naše firma se rozhodla dát nám v sobotu volno.

66. Vyjádření zkušenosti – (으)ㄴ 일이(적이) 있다/없다

Tato přípona se pojí pouze ke slovesnému kmeni dějových sloves a znamená zkušenost s něčím. Častěji než 일이 se používá적이. Často s pomocným slovesem 보다 (vyzkoušet).

남대문시장에서 물건을 산 적이 있습니다. Na tržišti Namtemun jsem už nakupoval.
전에 외국어를 배운 일이 있습니까? Už ses někdy dřív učil cizí jazyk?
한국에 와서 영화를 본 적이 있어요? Viděl jsi někdy film, než jsi přijel do Koreje?
만두국을 먹은 일이 없습니다. Nikdy jsem nejedl knedlíčkovou polévku.
은행에서 돈을 찾은 일이 없습니다. Nikdy jsem si nevybíral peníze z banky.
한국에 가 본 적이 없어요. Do Koreje jsem ještě nejel.

67. Zdvořilá koncovka - 요

Tato zdvořilostní koncovka se dá připojit prakticky ke všemu. Ve spojení se spojovacími koncovkami -니까, -는데, -어서 atd. se stává finální koncovkou promluvy.

오늘은 일찍 가겠습니다. 손님이 오시니까요. Dnes půjdu dříve. Protože přijde host.
조심하십시오. 길이 미끄러니까요. Dávejte pozor. Protože to klouže.
아직도 주무십니까? 늦었는데요. Ještě spíte? Už je docela pozdě.
놀러 갑시다. 연휴인데요. Pojďme někam. Je přece prodloužený víkend.
잡지를 하나 샀습니다. 심심했어요. Koupil jsem si časopis. Protože jsem se nudil.

68. Neúplné substantivum -는 것

Následuje za participiálním tvarem slovesa a vytváří jmennou frázi.
것 lze se často zkracuje na 게 nebo 거!

걷는 것이 건강에 좋습니다. Chození je dobré pro zdraví.
저 사람이 웃는 것을 보니까 나도 웃음이 나요. Když jsem ho viděl se smát, smál jsem se taky.
이 가게에는 없는 것이 없습니다. Není nic, co by v tomto obchodě neměli.
이것은 공짜로 드리는 것입니다. Tohle Vám dávám zadarmo.
이 물거은 어디에 쓰는 겁니까? Jak se tohle používá?

69. Tvoření příslovce koncovkou –게

Připojuje se za slovesný kmen a vytváří příslovečnou frázi. Pro slovesa s 하다 se lze použít koncovku –히 nebo 하게.

옷을 싸게 샀습니다. To oblečení jsem koupil levně.
이것을 예쁘게 싸 주세요. Prosím hezky mi to zabalte.
주말을 즐겁게 지내셨습니까? Strávil jste víkend příjemně?
손님을 친절하게 대해요. Chová se k hostům příjemně.
선명을 간단하게 했어요. Vysvětlil to jednoduše.

70. Po nějaké době –만에

Tato koncovky se pojí k podstatným jménům vyjadřujícím čas a znamená „po nějaké době, co jsem nějakou činnost nedělal, ji konečně dělám nebo budu dělat“.

오랜만에 여행을 떠나요. Po dlouhé době vyrážím na výlet.
오래간만에 친구를 만나서 반가웠습니다. Byl jsem šťastný, že jsem se sešel po dlouhé době s přítelem.
몇 년 만에 귀국하십니까? Po kolika letech jste se vrátil do vlasti?
십 년 만에 한 번 휴가를 얻덨어요. Obdržel dovolenou poprvé za deset let.

sobota 7. listopadu 2009

Monument Valley, Arches a Canyonlands

Do Monument Valley jsme přijeli pozdě v noci v téměř totální tmě a že jsme na místě jsme jenom tušili podle názvů hotelů a restaurací. Potmě jsme nakonec našli místo k zaparkování a postavili stan. Už si nejsem stoprocentně jistý, ale myslím, že to bylo tady, kde jsme v noci zažili menší pouštní bouři. V noci nás probudil vítr lomcující stanem a nebyla to zrovna legrace.

obr.: svítání v Monument Valley.



obr.: mimozemšťan vycentrovaný mezi monumenty.



Vítr byl tak silný, že jsme museli zevnitř přidržovat jeho konstrukci, jinak by se rozlámal. Navíc nebyl v zemi nijak pevně připoután, protože kolíky zaražené v písku vytáhne i kojenec. Kdyby v něm nespalo šest těžkých lidí, určitě bychom ho našli ráno o několik kilometrů dál. Protože jsme netušili, kde přesně jsme, o to větší bylo překvapení, když jsme se ráno probudili přímo u vyhlídky a viděli nádherné skalní útvary Monumentální údolí.

obr.: Foreste utíkej! Mě už to nebaví, jdu domů.



obr.: gruppen foto.



Užili jsme si celé svítání a ještě jsme se zastavili na silnici, po které běžel Forest Gump a kde s běháním přestal, protože ho to už nebavilo a šel domů. Na přesné místo natáčení jsme se optali Indiána myjícího okna u jednoho hotelu po cestě, přesně věděl, co máme na mysli. Asi se ho na to ptá spousta podobných bláznů. Samozřejmě jsme se museli po téhle slavné cestě taky proběhnout. Když jsme se vyblbli, pokračovali jsme do národního parku Arches, známého obrovskými skalními oblouky. Původně jsme tu chtěli přespat, ale byli jsme tu brzo a upřímně, nebylo tu moc co dělat. Podívali jsme se na Balanced Rock, která byla přímo u silnice, potom jsme šli kousek k Oknům, které by se měly jmenovat spíše oči. Všechno to byly krátké procházky. V návštěvním centru jsme si vytipovali místa, které jsme chtěli vidět, a šli jsme se podívat na největší skalní oblouk na světě, Landscape Arch. Má necelých devadesát metrů a dříve se mohlo i pod něj, ale co v roce 1991 jeho větší část spadla, tak už je to zakázaný.

obr.: Landcape arch o šířce fotbalového hřiště.



Ten pád mimochodem natočil nějaký turista na video a promítají ho v kině v návštěvním centru. Odpoledne jsme konečně vyrazili na pořádný hike, když jsme šli k Delicate Arch, státní symbolu Utahu, který je na každé druhé poznávací značce. Tam a zpátky to bylo pět kilometrů, převýšení pět set metrů, takže konečně nějaký výkon. I když předchozí oblouky byly hezký a u nás je rozhodně neuvidíte, nebylo to nic, z čeho byste si sedli na prdel. Delicate Arch bylo konečně něco, pro co stálo vůbec do parku jet. Celý výstup není vidět, těsně před koncem už jsou vidět krásné skály a nakonec na vás vykoukne i nádherný Delikátní oblouk. Není to žádný prcek, navíc je na hraně té plošiny a za ním je sráz dolů a působí opravdu majestátně.

obr.: zvláštní skalní útvary vedle Delicate Arch.



obr.: Delicate Arch osobně.



Zpátky v autě jsme byli už v pět hodin a vlastně celý národní park jsme zvládli za necelý den. Rozhodli jsme se to stočit zpět na jih a vlastně jsme se začali vracet zpět směrem na Vegas. Arches tak bylo naše nejvýchodnější místo, které jsme navštívili. Zastávku v národním parku Canyonlands jsme ani neměli v plánu, ale nakonec to bylo dobré místo pro přenocování, protože v každém parku jsou kempy, kde se dá postavit stan. V průvodci jsme si našli aspoň jedno místo, na které se v parku podívat, když jsme tam byli. Stala se jím Mesa arch, která je prý nejkrásnější za svítání, což znamenalo další den brzké vstávání už kolem páté hodiny, abychom stihli přijet a dojít na místo. Ne, že by se ve stanu a na karimatce dalo nějak kvalitně rozjímat, ale přece jen bych i klidně ještě chvíli spal. Nedalo se nic dělat, v podobných případech jsme hlasovali a prováděli demokracii v praxi. Naštěstí průvodce nekecal a výhled z Mesa Arch byl dechberoucí. Na místě už bylo asi deset nedočkavých fotografů, kteří zabrali celou šířku oblouku a bylo to tam jak na srazu paparazzi. Čekalo se jen na slunce, a když se objevilo, spouště se nezastavili ani na pár vteřin. Já se toho se svým trapným starým malým digošem taky na chvíli zúčastnil, ale vedle těch půlmetrových teleobjektivů (jeden měl dokonce foťák, který měl závoj na přetažení přes hlavu a časovanou spoušť jako ze starých filmů s indiány) jsem si připadal méně vyvinutý, takže jsem po pár fotkách utekl zpět nahoru na oblouk a koukal do dálky.

obr.: další svítání, tentokrát skrz Mesa Arch.



Samotné svítání bylo fajn, ale nejlepší bylo, když už bylo vidět do údolí tvořeného množstvím kaňonů, jak se dá podle názvu parku Země kaňonů odtušit. Byla to prostě paráda a stejně jako na Grand kaňon i tady se dalo jen tupě zírat na nekonečné údolí. V těchhle chvílích mě museli ostatní popohánět, protože já jsem schopný tam sedět a koukat klidně hodinu, což ostatním přijde asi zbytečně moc.

obr.: spadnout by bylo o hubu.



obr.: no nekecej!



Nasedli jsme do naší Toyoty a jeli směr Grand kaňon, tentokrát na jižní stranu. Protože jsme byli už smradlavější než si většina z nás byla ochotna připustit, když jsme na mapě našli po cestě jezero, zastavili jsme u něho.

obr.: na druhou stranu se s autem dostanou jen největší frajeři.



Voda ale nějak smrděla a bylo docela studená, i když byla určitě teplejší než řeka v Yosemitech, odmítl jsem do ní vlézt. Nebyl jsem sám, ale naštěstí jsem smrděl už jenom pár hodin, protože v Grand kaňonu mají v kempu sprchy. Díky jim za to. O něm ale zase příště.

Všechny fotky zde.

neděle 1. listopadu 2009

Zion a sever Grand Kaňonu

Z Vegas jsme zamířili do národního parku Zion. Protože jsme měli po dlouhé době příležitost vyspat se v posteli a osprchovat se, tak jsme toho náležitě využili a spali myslím až do desíti. Kvůli nákupu suvenýrů a dalších věcí jsme se ještě vrátili na Strip a až odpoledne konečně vyrazili ven z města. Do Zionu to byl pořádný kus a v cíli jsme byli kolem páté. Do setmění zbývala přibližně hodina, takže nějaký výstup absolutně nepřicházel v úvahu. Sedli jsme alespoň na kyvadlový autobus a projeli s ním celý park a udělali dvě menší zastávky na až trapně krátké procházky. Kapitola sama pro sebe jsou řidiči v těchto autobusech. Nejspíš jsou povinni cestující informovat o všem, co se týká parku. Mají namontovaný mikrofon až k ústům a do něho bez ustání vypráví o každé zastávce, zvířeti a květině. Ti línější to mají nahrané a jenom to pustí, ti aktivnější to vypráví z hlavy a ještě přitom vtipkují s cestujícími. Ale běda, když něco není podle předpisů. Jednou jsme vystoupili zadními dveřmi, abychom umožnili vystoupit jiným cestujícím a zase těmi samými dveřmi nastoupili zpět do autobusu. Řidič si toho všiml, jak taky ne, když mají v autobusech kamery a obrazovky, a mikrofonem nás donutil vystoupit ven a nastoupit zpět předními dveřmi. Byli jsme z toho docela vedle. To už pomalu hraničí z buzerací. Ale o nic nejde, aspoň zajímavá historka. Druhý den jsme vstali v celkem rozumnou dobu a vyrazili na Angels Landing. V kempu jsem si našel nějaké fotky ze Zionu a byl tam i neskutečně krásný pohled do údolí, který byl právě z Angels Landing. Bylo mi jasný, že tam musíme jít. Stejného názoru byli i všichni ostatní, takže žádný hádky se nekonaly.

obr.: náš cíl, Angels Landing.



Hned po pár metrech jsme narazili na nějakou tarantuli. Je fajn ji vidět takhle po cestě, když si uvědomíte, že až si někde dáte pauzu, tak vám může vlézt do trenek. Od aktivního řidiče a taky z parkových novin jsme věděli, že v parku žijí i pumy, ale že jsou nesmírně plaché a napadení je velmi vzácné. V Zionu prý nikdy nikoho nezabili, ale v jiných parcích se už pár případů stalo. Pumu jsme naštěstí nepotkali, i když jsem je viděl v každé druhé srnce. Prostě jsem ji chtěl vidět, ale z nějaké rozumné vzdálenosti. Nestalo se, jako jsme marně v dalších parcích hledali hady, ale to až příště. Posledních několik set metrů výstupu do míst, kam přistávají andělé, bylo velmi strmých, za pomocí řetězů, po velmi úzkých cestách s kolmými srázy občas po obou stranách.

obr.: konečně nahoře.





obr.: kvůli tomuhle pohledu jsme sem šli.



Rozhodně to byl nejnebezpečnější výstup, jaký jsme v Americe absolvovali. Pro mě zároveň asi i ten nejkrásnější. Měřit se se Zionem může snad jen výstup k Nevada Falls v Yosemitech. Na samém vrcholu se nám naskytl nádherný výhled na údolí. Bohužel byl trošku zamlžený kouřem s požáru, který plál někde nedaleko parku. V Yosemitech jsme taky zažili požár, asi je nějak přitahujeme. Až jsme si dělali legraci, ať si dají pozor v Grand kaňonu, že přijedou žháři z Čech. Zatímco jsme tupě čuměli na tu krásu pod námi, vylezli za námi další Češi. Pak doktor s dcerou a jejím přítelem a potom ještě jeden mladý kluk. V jednu chvíli to tam vypadalo jako v Krkonoších, protože byla slyšet víc čeština než angličtina. Pan doktor jel podobnou trasu jako my, akorát opačným směrem. Moc sympatií si u nás ale nezískal, působil až moc sebejistě a chlubil se, jak po dálnici jedou sto padesát a dostali od policie jenom napomenutí. My jsme oproti nim neustále dodržovali dopravní předpisy, protože jsme nechtěli s policií žádné oplétačky.

obr.: pro někoho to byla zívačka.



obr.: prostě nádhera všude okolo.



To ten kluk, bohužel si nepamatuji jeho jméno, byl mnohem sympatičtější a celou cestu dolů jsme si s ním vykládali zážitky z Ameriky. On sám pracoval na Alijašce a teď je nejspíš někde v Jižní Americe a potom se přesune do Austrálie. Trochu jiný level než naše cestování, ale co není teď, může být zítra. Zion nás všechny naprosto okouzlil a rozhodně bych se tam chtěl ještě někdy vrátit. Ale protože jsme byli dole už v jednu hodinu, sbalili jsme stan a vyjeli směr Grand kaňon. Mířili jsme k jeho severní, méně navštěvované části. Tu slavnější jižní jsme si naplánovali na zpáteční cestu, až pojedeme do Los Angeles. Čtyřhodinovou cestu jsme si přepůlili obědem v mexické restauraci v nějakém menším městečku. Já si celkem pochutnal, což se nedá říct o Davidovi, který si objednal neznámé jídlo a pak dostal maso v čokoládové omáčce. Nadšený z toho opravdu nebyl. Když už jsme projeli bránou do parku a zaplatili za vjezd, pořád jsem nějak necítil, že by tu někde měl být Velký kaňon. Projížděli jsme totiž krajinou ne nepodobnou té naší s listnatými stromy a loukami. Moje představa byla, že je někde uprostřed vyprahlé pouště. Cestou jsme potkávali řadu kravských stád, když už jsme si mysleli, že míjíme další, všimli jsme si, že ty krávy mají nějaký divný zobáky, když mám trochu upravit slavnou hlášku s filmu Jedna ruka netleská. Byly to totiž bizoni.

obr.: ještě mít tak luk a čelenku a cítil bych se jako Vinetou.



Od vjezdu do parku jsme ujeli ještě asi padesát kilometrů, než jsme dojeli na místo. Zaparkovali jsme vedle těch všudypřítomných korvet a šli tu krásu omrknout. Když se před námi otevřel v celé své kráse a majestátnosti, skoro nás to připravilo o řeč. Něco tak obrovského jsme v životě neviděli. Prošli jsme pár vycházkových cest a vyhlídek a stavili se na zmrzlinu. Grand kaňon má totiž trochu jiný standard služeb pro návštěvníky. Jak to vlastně nejsou hory, ale díra do země, tak tam je vybudováno něco na způsob luxusního domova důchodců.

obr.: na Grand Canyon se nedá než tupě zírat.



obr.: Martin dělá to samé, jen v jiné poloze.



Ládovali jsme se točenou zmrzlinou a koukali na dno kaňonu a marně hledali řeku Colorado. Když jsme se dosyta vynadívali, bylo na čase nasednout zpět do auta a pokračovat v cestě. Jak už jsem zmínil, tohle byla jen zastávka po cestě, průzkum Grand kaňonu byl v plánu až o několik dní později. Po dalších čtyřech hodinách cesty jsme byli v Monument Valley, ale o tom zas za týden.