sobota 22. listopadu 2008

Září v korejských kinech, první část

Po měsíční přestávce je tu zpět přehled korejských premiér. Přestávka je způsobena tím, že už nepředstírám práci na hospodářské komoře, ale studuji korejštinu a nemám téměř žádný čas na podobné srandičky, jako je nějaké psaní o nových korejských filmech. Možná se to nezdá, ale nějaký čas to zabere, než to dám do kupy. Chtěl dokončit aspoň tenhle rok, ale nevím nevím, kde na to vezmu čas. Takže si užijte tyhle zářijové filmy, možná jsou poslední, které se tu objeví.

My darling FBI
Premiéra 4. 9. 2008



Mimi se zamilovala do Alberta, když pracovala ve Spojených státech na korejském velvyslanectví. Ale Albert zmizel v den, kdy ji měl požádat o ruku. Ve skutečnosti je ale agentem FBI a musel to před ní utajit. Mimi vyprší její vízum a vrací se do rodného města. Albert se za ní vydává do Koreje, ale Mimi a její sousedé nemají z jeho opožděné omluvy žádnou radost.



Třetí film režiséra Lee In-sua a první, který nemá nic společného s armádou a není v něm žádné letecký souboj. Debutoval akčním trillerem Haan, který se točil okolo Pearl Harboru a ve svém druhém filmu se vrátil ještě více do minulosti. Hrdinami filmu With a blue sky byli letci bojující v období koloniální nadvlády Japonska o národní samostatnost. Lee má asi hodně rád letadýlka, o to větší překvapení je námět jeho posledního filmu, ke kterému si stejně jako k předchozím napsal vlastní scénář. Do své romantické komedie navíc obsadil neznámé herce, takže žádnou díru do světa opět neudělal.

The divine weapon
Premiéra 4. 9. 2008



Během vlády krále Sedžonga byla dynastie Čoson ztělesněním dokonalého státu. Pro minskou Čínu, ctižádostivou císařskou mocnost, znamenala dynastie Čoson překážku v jejich snaze o získání dalších území. Čína vyžadovala podřízenost a zasahovala do vnitřních záležitostí Čosonu. Po celou dobu držela Čína Čoson v šachu neustálým vydíráním. Znechucený Sedžong proto tajně vyvíjí mocnou zbraň, s kterou si hodlal dobít ztracená území a získat zpět svrchovanou moc. Když to zjistili Číňané, snaží se překazit vývoj této zbraně násilím, čímž spouštějí vlnu násilí.



Pro režiséra Kim Joo-jina je The divine weapon taky třetím filmem, ale na rozdíl od kolegy Leeho se Kimovi díru do světa udělat povedlo. Měl to taky mnohem jednodušší, výpravný historický blockbuster s celkem známými herci má mnohem větší šanci než řadová romance. Další nacionalistické historické drama, které se ovšem tentokrát nestrefuje do Japonců, ale do Číňanů. V hlavní roli ne moc známý Jeong Jae-young, který se ovšem objevil v řadě veleúspěšných filmů jako Silmido, Welcome to Dongmakgol nebo v letošním hitu Public enemy return. Slavného krále Sedžonga hraje veterán Ahn Seong-gi, který se pro podobné role snad narodil.

Our School E.T.
Premiéra 11. 9. 2008



Seong-gun je líný učitel tělocviku na střední škole. Když ale jeho škola schválí rozšíření své výuky v angličtině, Seong-gun se rozhodne naučit se anglicky a vyučovat ji, protože mu to přijde jako jediná cesta k vlastnímu přežití.



I třetí zářijový film je třetím filmem svého režiséra. Po skvělé romantické komedii Madeleine a o něco horší, ale stále dobré akční komedii She´s on duty přichází Park Gwang-joon s čistokrevnou komedií o natvrdlém tělocvikáři. V americkém filmu by ho stoprocentně hrál Billy Bob Thorton, tady je místo něho Kim Soo-ro, který se sice objevil v několika hitech, ale vždy jen jako vedlejší role. Když už dostal tu hlavní, za moc to nestálo. A tohle bohužel vypadá podobně.

Rough cut
Premiéra 11. 9. 2008



Gang-pae, číslo dvě v jeho organizaci, je zaplaven rutinním násilím, ale svého snu stát se hercem se nikdy nevzdal. Známý herec Soo-ta žije za oponou, stranou veškeré publicity. Postupem času se jeho chování mění a je čím dál víc rozčílený, jak ho neustále na každém kroku pronásledují paparazzi. Toto chování ho dostává do koloběhu nekontrolovatelných situací. Právě začíná točit nový film, kde hraje gangstera. Kvůli své náladovosti zmlátí hereckého kolegu a donutí producenty zastavit natáčení. Soo-ta se cítí provinile a proto požádá Gang-paeho, kterého potká čirou náhodou, aby s ním hrál v jeho filmu a zachránil tak produkci filmu. Gang-pae souhlasí pod podmínkou, že násilí ve filmu musí být skutečné a ne filmově předstírané. Soo-ta tuto podmínku přijímá a oba jsou připraveni na skutečný souboj.



Čím si nejspíš u nás získá film Rough cut pozornost je spoluúčastí Kim Ki-duka, který se podílel na scénáři. Režisérem je Jang Hoon, který má se slavným Kimem mnoho zkušeností. Svou spolupráci začali tím, že Jang se podílel na produkci 3-Ironu. Na dalších dvou Kimových filmech Luk a Čas už byl jako asistent režiséra a u času navíc jako střihač. Definitivně nasedl do sedla tady, kdy se stal režisérem a Kim mu pomohl se scénářem a produkcí. A zatímco většina Kimových vlastních věcí v korejských kinech vyšumí do prázdna, tak Rough cut se celkem slušný úspěch. V hlavní roli je seriálový hvězda So Ji-seob, který se vrácí na plátno z vojenské služby.

Boxoffice okénko

První zářijová várka dopadla s jednou výjimkou velmi dobře. V souboji dvou druhořadých filmů nakopal školní ET miláčkovi z FBI prdel. Na My darling FBI nepřišly ani dva tisíce diváků. Vedle toho jinak průměrný výsledek šest set padesát tisíc diváků u komedie Our school ET vypadá impozantně. Velmi slušný výsledek si připsal Rough cut, který se s více než milion a tři sta tisíci diváky stal nejspíš nejnavštěvovanějším filmem, na jakém se kdy Kim Ki-duk podílel. Nejsem si v tom úplně jistý, ale za boha mě nenapadá žádný jiný Kimův film, který mohl mít vyšší návštěvnost. A naprosto jasným vítězem se nijak překvapivě stala výpravná historická podívaná The divine weapon, na kterou bylo zvědavo přes tři miliony sedm set padesát tisíc Korejců. S takovým výsledkem má šanci být v letošním top ten.

pátek 21. listopadu 2008

Kazumasa Hashimoto & Midori Hirano

V pondělí hráli v Paláci Akropolis zástupci japonského labelu Noble a měli nám ukázat nový směr elektroniky. Vstupné byly sympatické tři stovky, takže jsem tam nemohl nejít. Na myspace jsem si poslechl od Kazumasi Hashimota i od Midori Hirano několik věcí, takže jsem plus mínus vědět co mám čekat. Hodně minimalistickou elektroniku, až ambientní a k tomu nějaké živé piánko. Hned první pohled na podium mě dal za pravdu. Před podiem vyrovnané sedačky, takže žádné poskakování do rytmu a na podiu nachystaný klavír a na něm připravený notebook, z kterého vedl spletenec kabelů. Asi v osm přišla Midory Hirano a začala své asi padesátiminutové vystoupení. Z notebooku si pustila elektronický podkres a do toho začala hrát na klavír a po chvilce zpívat, samozřejmě japonsky. Po první písni anglicky přivítala diváky. Mluvila strašně rozvážně, dlouze lovila každé slovo a vůbec vypadala, jako že se za chvíli chuděrka rozpláče, až mi jí bylo líto.

obr.: Midori Hirano



Hrála příjemnou poklidnou hudbu, žádné agresivní zvuky se nekonaly. V porovnání se stylově podobnou Tujiko Noriko, kterou jsem slyšel naživo v Pardubicích, byla Midori mnohem méně originální a experimentální a kdybych si měl vybrat na koho jít znova, určitě by to byla Tujiko. Když Hidori dohrála, začal si svůj notebook a drátky chystat Kazumasa Hashimoto. Asi nastal nějaké zádrhel, protože mu to trvalo skoro půl hodiny. Přišel ve vytahaných obnošených věcech a s kulichem na hlavě, prostě cool Japonec.

obr.: Kazumasa Hashimoto



Oproti Hidory používal elektroniku mnohem méně. V první písni měl ještě docela dynamický podkres, takže jsem si říkal, že by to mohlo být o něco živější než set od Miráno, ale to byla výjimka. Hrál moc hezky, to platí i o Hidory, ale problém byl asi v tom, že diváci podle anotace čekali něco jiného, proto jsem po konci slyšel několikrát padnout slovo zklamání. Z nějakého elektronického průkopnictví se nakonalo vůbec nic, šlo vlastně o klavírní koncerty okořeněné elektronickým podkresem a japonským vokálem. Zpívala ale jen Hidory, Kazumasa si vystačil jen s hrou na klavír. Co zklamalo téměř všechny byla doba vystoupení, protože Kazumasa hrál přibližně čtyřicet minut a to včetně přídavku. I přes výše jmenované výtky jsem si koncert užil, sice jsem dostal něco trochu jiného, než jsem čekal, ale rychle jsem se přizpůsobil. Mohl hrát sice aspoň o dvacet minut déle, ale s tím se nedalo nic dělat a nijak to nezkazilo to, co stihl odehrát.
Mrkněte sami na dvě celé písně od Kazumasi Hashimota. Ta druhá je přídavek.



pondělí 3. listopadu 2008

Tata Bojs & Ahn Trio

Včera večer o půl deváté jsem zažil jeden z nejúžasnějších koncertů svého čtvrtstoletí krátkého života. Tata Bojs mám rád už hodně dlouho a byl jsem na spoustě jejich koncertů, když se k nim ještě přidají tři slavné a krásné Korejky hrající klasickou hudbu a společně akusticky zahrají největší hity Tata Bojs, tak to muselo dobře skončit. Dobře je ale v tomto případě až trapně nevhodné slovo. Včera to byl až euforický zážitek a dokonalost po všech stránkách. Určitě si říkáte, že přeháním, ale v podobném duchu se o společných koncertech hudební osy Praha – Soul píše prakticky všude.

obr.: kompletení sestava. (© Petr Klapper / musicserver.cz)



Koncert ve Švandově divadle začal něco po půl deváté a byl to poslední ze čtyř pražských koncertů a celé turné k desce Smetana se tím přehouplo do své druhé poloviny, aniž by se kapela hnula z místa, jak pravil Mardoša. Ten byl hlavním průvodcem celého večera, když jako vždy komentoval jednotlivé písně. Tentokrát to bylo o to vtipnější, že své průpovídky tlumočil do angličtiny pro Ahn Trio a nutno říct, že v angličtině je ještě podstatně vtipnější než v češtině. Aby Tatáči hned na úvod ukázali, jak to s tou jejich akustičností bude horký, zahráli dost odpíchlou Toreádorskou otázku. Žádné tichounké brnkání za světel svíček a zpěv pomalu šeptem, ale hezky z ostra hned na začátku. O něco klidnější tóny odstartovala píseň C.V.A.N., přesto jsem měl nejednou sto chutí vstát ze sedadla a užít si koncert hezky postaru.

obr.: holky mohly na Mardošovi oči nechat. (© Petr Klapper / musicserver.cz)


Šest hráčů bylo na podiu srovnáno do půlkruhu s Tata Bojs uprostřed a Ahn Triem jistícím na křídlech. Chlapci byli v černém a holky v bílém. Na scéně byla ještě fontána se smetanou, ve které se uprostřed vystoupení pokřtila společná deska Smetana. Každou píseň vyprovázel ohromující potlesk, který se postupně měnil v ohlušující jásot, jak se lidé přestávali ohlížet na důstojnost divadelních prostor a nechávali se strhnout. Několik písní zahráli Tata Bojs sami bez doprovodu ze země jitřní svěžesti, když si posedali na polštářky co nejblíže publiku. V tu chvíli šlo o nejlepší možnou ukázku akustického hraní, když se třeba Bublajs doprovázel místo údery do bicí soupravy lehkými údery o svá stehna. Jednou z takto zahraných písní byla i Informační, kterou nikdy předtím na žádném „normálním“ koncertu nehráli a šlo o jeden z mnoha vrcholů večera.

obr.: akustická vložka akustického koncertu. (© Petr Klapper / musicserver.cz)


Těžko vyzdvihovat jednotlivé písně, protože tím bych zároveň upozaďoval ty zbylé, což nechci. Po konci normální hrací doby následovalo tradiční prodloužení o Jaro. Bouřící Švandovo divadlo si ale své hrdiny vyžádalo znovu a dostalo na výběr, jakou píseň chce jako další přídavek. Těsně vyhrála Šťastnější před Pěšáky. Co jsem četl ohlasy na předchozí tři koncerty, tak tady tři předchozí koncerty skončily. Ne tak v neděli. Přestože už se otevřely dveře ze sálu, tak téměř nikdo neodešel. Naopak svůj třetí (!) přídavek přišly zahrát hvězdy večera. Hráli se Pěšáci, kde si své sólo v refrénu zopakovali půvabné sestry Ahn. Závěrečný potlesk se změnil v ovace ve stoje. Jako památku na tento dokonalý večer mi právě z reproduktorů hraje poslední album Ahn Tria a vedle něho leží na stolu (v sektoru B3) Nanobook s úžasnými ilustracemi od Milana Caise.

obr.: Lucia křtí Smetanu ve smetaně. Zazněly i skladby od Smetany, Mardošou přejmenovaného na Cream.(© Petr Klapper / musicserver.cz)