čtvrtek 27. prosince 2007

MSJ v LH 2008 v Pardubicích

Tahle pro někoho neznámá zkratka znamená Mistrovství světa juniorů v ledním hokeji v Pardubicích. A jako fanda hokeje jsem se byl samozřejmě podívat. Včera mistrovství začalo a v Pardubicích, kde se hraje česká skupina, se hrála hned na úvod dvě atraktivní utkání: Švédsko – Slovenko a Česko – Kanada. Lístky jsem si mohl koupit dlouho dopředu, pracuju naproti stadionu, ale nějak na to nedošlo. Včera jsem potom zjistil, že zbývá už jen pár vstupenek, což mě docela zaskočilo, s takovým zájmem jsem nepočítal. Pardubice jsou sice nejhokejovější město u nás, ale že bude vyprodáno na zápas juniorů, to jsem vážně nečekal. Nakonec jsem koupil dva lístky od jednoho pána, který je měl přes internet, a nějak mu vypadli dva lidi, takže jsme s bráchou měli dva lístky na skvělá místa a ještě ušetřili dvě stovky. První zápas Slováků se Švédy byl moc pěkný, padaly góly a hrál se rychlý hokej se spoustou šancí. Diváci fandili Slovákům, ale ani to jim k výhře nestačilo. Bylo znát, že Švédi jsou o trošku lepší a výsledek 4:3 pro Švédy odpovídal dění na hřišti. Mezeru mezi zápasy jsme zabili pizzou u Žraloka. Pizza byla dobrá a navíc ji roznášela pěkná opálená slečna v přiléhavém trikotu bez podprsenky, takže spokojenost. Na zápas našich se stadion zaplnil a byl v očekávání, jestli něco proti Kanadě uhrajeme. Kanada je v této kategorii společně s Ruskou nepřekonatelný soupeř a převyšuje všechny ostatní. Je to dáno hlavně tím, že v Kanadě berou toto mistrovství opravdu vážně, hodně ho sledují a posílají to nejlepší, co mají. Juniorské mistrovství je přehlídka hvězd budoucnosti a proto se na něho slétají všemožní lovci talentů, samozřejmě hlavně z NHL. V posledních ročnících zářili Crosby, Ovečkin nebo Malkin.

video: nástup obou mužstev na led.



A naši začali opravdu dobře, v první třetině jsme byli lepším týmem, vytvořili jsme si spoustu šancí, ale gól bohužel nedali. Ve druhé třetině Kanada přidala a z přesilovky vstřelili první gól. V poslední třetině už našim docházeli síly a Kanada trestala. Konečný výsledek 0:3 je trochu krutý, ale vyhrát si opravdu zasloužili. Po každém gólu se hodně radovali, evidentně berou turnaj vážně a nás brali vzhledem k domácímu prostředí za nejtěžšího soupeře ve skupině. Vsaďte na mě, že bude finále stejně jako loni Kanada – Rusko. Z posledních šesti ročníků mělo finále jen jednou jiné obsazení. V roce 2002 se stejné mistrovství hrálo také v Pardubicích a finále porazilo Rusko Kanadu 5:4. Zápas jsem tenkrát viděl na vlastní oči a byl to opravdu skvělý hokej. Lístky jsou levné, takže pokud chcete vidět atraktivní útočný hokej v podání hvězd budoucnosti, tak přijďte do hal v Pardubicích a Liberci.

video: část naší přesilovky.

pondělí 24. prosince 2007

Veselé vánoce

Právě jsem přijel z Istanbulu, je Štědrý den a tak všem hodným lidem a ještě víc těm, kteří si chodí počíst na moje stránky, přeju Veselé vánoce.

Na povídání o Istanbulu je ještě čas, první díl mám předběžně v plánu na čtvrtek, protože to budu v práci:) Návštěva Istanbulu bylo moje poslední cestování na delší dobu, takže se v příštím roce možná konečně donutím psát víc o těch filmech, jak stojí v záhlaví tohoto blogu. Samozřejmě o asijských a nejvíce o korejských. Ne, že by nebyly peníze, ale možná je budu potřebovat na něco jiného, takže s rajsováním je útrum. Někteří to už vědí, většina asi vůbec netuší, ale hlásím se na univerzitu. Jestli to výjde, to je ve hvězdách. Celkem se mi daří překonávat vrozenou lenost, zalátat ale mezery v inteligenci dá mnohem víc práce. I kdyby se to nepovedlo, tak učením a čtením člověk nic nezkazí. Klidně to zkuste, uvidíte sami:)

Poslední měsíc sem chodí docela dost lidí, takže díky vám za to. Díky vám se pořád snažím něco dělat (číst, vidět, slyšet, navštívit) a psát o tom, takže díky tomuto blogu vlastně žiju kulturněji než předtím, což je zajímavé zjištění.

Veselé vánoce

obr.: A stejně jako první fotka z Koreje byly noční rybáří, tak tady je první fotka z Istanbulu. Asi udělám nějaký cyklus o rybářích:)

úterý 18. prosince 2007

Předvánoční Istanbul

Dnes vyrážím na další dovolenou. V podstatě za zbylé peníze z té velké v Koreji a v Japonsku vyrážím na pět dní do Istanbulu. Vrátím se na štědrý den. Proč zrovna Istanbul? Společně s Moskvou mi přijde jako nejzajímavější evropské velkoměsto, možná právě proto, že už nejsou moc evropské. Od cestovky mám zajištěnou pouze dopravu a hotel, program závisí vyloženě na mě. Vybavil jsem se průvodcem Lonely Planet a asi se budu celou dobu toulat na vlastní pěst. Jsem na Istanbul docela zvědavý. Nic moc o něm nevím, chci se nechat překvapit. Až se vrátím, tak podám nějakou zprávu. Mějte se tady hezky a vyražte někam do světa. Čau





Poslední den ve výšinách

Tak máme tu poslední den, když nepočítáme odlet domů. Nevím jak pro vás, ale pro mě je to úleva, mít to konečně sepsané a už si jen tak vzpomínat, zachce-li se mi. Poslední den začal návštěvou divu moderní architektury, mrakodrapem s otevřenou vyhlídkou, Umeda Sky Building. Protože jsme ve čtvrti Umeda bydleli, tak jsme to měli k mrakodrapu jen kousek pěší chůze. Sky Building je opravdu fascinující, dvě výškové budovy na vrcholu spojené vyhlídkou, které těsně pod vrcholem spojují jezdící schody v prosklených tunelech, ze kterých vidíte pod sebe na město.

obr.: Umeda Sky Building ze země.



Co je ale nejlepší, je samotná plovoucí zahrada neboli vyhlídka. Není zde totiž žádné sklo, žádné překážky v rozhledu, jste přímo pod otevřeným nebem a máte absolutní rozhled na všechny strany. Samozřejmě vás hlídá stráž a je tu plot proti sebevrahům, ale to je vše. K navození lepší nálady tu ještě hraje hudba. Od mrakodrapu jsme šli směrem k místnímu hradu. Cesta k hradu vedla krásně upraveným parkem, ve kterém místní lyžovali na kolečkových bruslích nebo lyžích. Okolní keře byly krásně střižené, hned jsem si vzpomněl na Střihorukého Edwarda. Hrad má kolem sebe široký vodní příkop a mohutně působící hradby. Jeho současná podoba je z roku 1997, takže na dálku vypadá krásně, ale z blízka je vidět, že jde o betonový odlitek. Původní verzi stavělo na příkaz sjednotitele Japonska Tojotomi Hidejošiho sto tisíc dělníků tři roky a měl být nedobytný. Co se zdálo nemožné, dokázal Iejasu Tokugawa za třicet dva let, kdy hrad dobyl. Hrad srovnal se zemí samotný rod Tokugawů před revolucí Meidži, aby nepadl do rukou vojákům. V areálu hradu vznikly kasárny pro vojáky, které tam stojí dodnes.

obr.: pohled na Ósaku z místního hradu.



Vnitřek hradu je stejně jako v Himedži muzeum. Tady je expozice mnohem větší, je tu spousta velkých modelů bitev a budov i digitální projekce. Z poslední patra hlavní věže je krásný výhled na město. Od hradu se pokračovalo k chrámu Šitennódži. Bylo docela šeredně, mrholilo a chrám mě z dálky moc nezaujal, takže jsem místo jeho placené návštěvy šel kousek vedle do města na nákup něčeho k snědku. Když jsem viděl slabou nabídku v několika samoobsluhách, rozhodl jsem se koupit si nějaké smažené něco, co sice moc nezasytilo, ale aspoň zahřálo. Další přesun byl taxíky do zábavní čtvrti Šinsekai. Ta byla postavena v roce 1912 a měla být centrem zábavy moderního Japonska a dominuje jí 103 m vysoká vyhlídková věž Nový svět. Jde ale spíše o svět starý. Už na první pohled je vidět, že tady se místní smetánka rozchodně neschází.

obr.: věž Nový svět v Šinsekai.



Je plná levných hotýlků, heren a restaurací, v odlehlých uličkách se prý scházejí podezřelé osoby. Docela bych tomu věřil, nepůsobilo to tam zrovna moc přívětivě. Po setmění jde o jedno z mála míst v Japonsku, které by se dalo s trochou nadsázky označit na nebezpečné. My tam ovšem byli v poledne a nic podezřelého jsme neviděli. Teda kromě místní speciality, smažených kuliček s kouskem chobotničky v těstíčku uvnitř. Protože se prodávali po šesti kusech, koupil jsem si je napůl ještě s jedním pánem. Když jsem jednu ochutnal, málem jsem si popálil ústa, protože byli neuvěřitelné horké. Chobotnice tam byl jenom kousíček a chutnala jako tužší žvýkačka. No nic, zkusil jsem to, zbylé kusy předal dál a pokračovalo se v krasojízdě. V jednom krámku jsem si koupil hezké tričko, v přepočtu za padesát korun. V celé čtvrti je jeden krámek s dvd a časáky s velmi spoře oděnými Japonkami za druhým. Procházka skončila v dalším zábavním centru, tentokrát ale opravdu novém a pěkném, Namba parks. Jde o čtyři roky starý obří obchodní dům, který má několik desítek drobných střešních zahrad s bujnou zelení. Vypadá to opravdu hezky a nezvykle. Tímto bodem skončil oficiální program a zbytek si mohl každý dělat, co chtěl. Já jsem se vrátil do Umedy a zašel si na večeři. V jedné malé restauraci u nádraží jsem si dal maso s rýží a hnědou omáčkou. Jídlo jsem vybral na automatu podle obrázku, vyjel mi lístek, ten jsem zaplatil u pokladny a za chvíli bylo jídlo nachystané. K jídlu byla zadarmo voda v neomezeném množství, což bylo fajn o to víc, že mě pálila huba jako čert. Počasí stálo pořád za prd, tak jsem se rozhodl jít opět do kina, pokud by dávali Hero, na který byly poutače po celém Japonsku, asi velký hit. A opravdu šel. Lístek byl docela mastný, koupil jsem si ještě kolu a karamelový popcorn. Film promítali v obrovském sále možná pro tisíc lidí a byl narvaný k prasknutí. Když jsem si sedal na své místo, koukali na mě vedle sedící trochu udiveně, ale já se tvářil, jako že chodím na japonské filmy každý den. Film se mi moc nelíbil, byl hodně dlouhý, téměř celý se odehrával v interiérech a pořád se tam mluvilo. Řešila se nějaká vražda a kromě krátkého vyšetřování v Koreji, kde hrál známý korejský herec Lee Byung-hun, jsem se spíše nudil. Domácí diváci nejspíš ne, protože se několikrát v průběhu filmu mohutně smáli. Až doma jsem se dozvěděl, že Hero je filmová verze oblíbeného televizního seriálu a že za první čtyři týdny vydělala v kinech 50 milionů dollarů. Když jsem vylezl z kina, už nepršelo. Chtěl jsem si poslechnout nějakou kapelu, ale žádnou jsem nemohl najít. Když jsem konečně našel jednoho kluka hrajícího na klávesy, tak dohrál poslední píseň a začal balit. Prostě smůla. Kousek od hotelu bylo obří červené ruské kolo. Na podobné atrakci jsem nikdy v životě nebyl a tak jsem na ni vyrazil. Kolo jsem našel rychle, ale najít k němu cestu už bylo o dost těžší. Nakonec se to samozřejmě povedlo a po zaplacení vstupného (500 jenů) jsem si nasedl do kabinky a hezky pomaloučku jsem začal stoupat. Celá otočka trvala k půl hodině. Přestože se to při pohledu z Umeda Sky Building nezdálo, tak na vrcholu toho kola jste opravdu hodně vysoko, většina výškových budov je pod vámi a máte na co koukat.

video: pohled na noční Ósaku z ruského kola.




Teď se mi podařilo přesně dohledat to kolo a je to HEP (Hankyu Entertainment Park) Five, třinácté nejvyšší kolo na světě vysoké 106 metrů. Navíc toto kolo není na zemi, ale asi v desátém patře obchodního domu. Zbytek večera jsem se toulal po Umedě a zabloudil jsem i do obchodu s cd a dvd. Tady konečně byl vývěr podle mých představ a tak jsem si za poslední peníze koupil cd s dvd japonského rappera Krevy, které jsem si předtím částečně poslechl na stojanu. Na hotel jsem vrátil pozdě v noci a ještě jsem si musel sbalit věci, protože druhý den ráno jsme hned odjížděli na letiště. K cestě domů jen krátce. Ráno vlakem na letiště, tam snídaně, přelet do korejského Soulu, tam rychlý přestup a dlouhých jedenáct hodin do Vídně, tam přestup na let OK do Prahy. Z Prahy vlakem do Pardubic a autem domů. Závěrečné shrnutí, stálo to sice šílené peníze, ale nelituji ani koruny. Mějte se všichni fajn a taky někam vyražte.

Webové galerie
Ósaka - Umeda sky building

Ósaka - hrad

Ósaka - Šinsekai

Ósaka - ruské kolo

pondělí 17. prosince 2007

Xavier Baumaxa

Další návrat z dalšího koncertu (psáno v sobotu), teď neslyším na levé ucho a štípou mě oči. Kde že jsem k tomu přišel? To jen Xavier Baumaxa zavítal do Pardubic. Žluťák se nakonec naplnil velmi slušně, ještě slušněji se poté zakouřil. Baumaxova dvouhodinová šou je hodně netradiční zážitek. Písně jsou hojně prokládány Xavierovou poezií, konverzací a popichováním s publikem a ponořeny v jeho nezvyklé interpretaci, plné beatboxových efektů a ruzných citoslovců. Těžko to popsat, kdo už něco od Baumaxy slyšel, ten ví o čem je řeč a kdo, tak ať mrkne třeba na youtube. Nejsilnější Baumaxovou stránkou není ale zpěv nebo hra na kytaru, ale interakce s publikem mezi i během písní. V té je skutečný mistr a to nekompromisní. Nepoplácává posluchače po zádech, spíše naopak. Leze-li mu někdo na nervy, a že takoví se vždycky najdou, nemá problém si to s nimi vyříkat. Teď si zase ale nemyslete, že tam jenom uráží posluchače, i když na to taky chvílemi dojde. Většině lidí to ale nevadí, protože jsou buď zkouření nebo opilý, nebo mají radost, že se nevěnuje jim, nebo jim to nedochází či si myslí, že to není míněný přímo tak, jak to vyznívá. A tak tady opakovaně docházelo ke slovním přestřelkám na účet tří opilých a otravných holek z první řady, jejich prsa byla podrobena důkladné analýze. A nebyly to jediné cíle, z přední řady to koupil kde kdo. Dobře jim tak, nemají provokovat. Mě teda štvali někteří dost, takže můžete hádat, na čí straně byly moje sympatie. Navíc tyto slovní průjmy byli velmi vtipné.

video: Retrofutro Discotheque (video z Budějovic).



Během koncertu se děly i další zajímavé věci, jako že někdo v publiku ubalil jointa, ten koloval publikem, poté se dostal na podium, na to se vrhla mladá fotografka, která si chvíli fotila kapelu a poté se zmocnila onoho putovního jointa a za hrající kapelou si vesele pokuřovala. Ta měla samozřejmě starost, aby si ho neuzurpovala jen pro sebe a tak jí byl zabaven, načež byl rozebrán její hrudník. Ano, děli se věci. Vrcholem po stránce hudební byla poslední píseň, coververze Stingova hitu Englishman in NY, která měla dobrých deset minut a neuvěřitelně gradovala. Po ní Xavier prohlásil, že to je konec a že po této písni nemá nějaký přídavek žádnou cenu. I já jsem čekal, že kecá a že přídavek bude, ale nekecal. V klubu se rozvítilo, já si promnul oči a vyrazil domů.

video: dokument o Baumaxovi z Paskvilu.

neděle 16. prosince 2007

Dan Bárta & Illustratosphere

Právě jsem se vrátil (psáno v pátek) z pardubického koncertu Dana Bárty a jeho kapely Illustratosphere a pomalu začínám slyšet na pravé ucho (stál jsem přímo u repráků). Nebudu zbytečně kličkovat okolo horké kaše, koncert byl vynikající. Dana Bártu zná každý a každý na něho má svůj názor, protože jde bezesporu o osobnost, která nemusí kvůli popularitě lést do televizních estrád a je prostě svá. Někoho to může štvát (stejně jako téměř každoroční vítězství v Andělovi), někomu to přijde jako pozérství a jiní to oceňují. Já osobně nejsem útcívač půdy, po které Bárta chodí, ale ani nepálím jeho fotky v novinách. Jeho poslední desku nemám, tu první jsem slyšel jen párkrát a naposledy před možná třemi lety. Když jsem včera zjistil, že bude hrát v Pardubicích a lístky ještě jsou, neváhal jsem ani chvíli, protože co na desce může znít jako vznešená nuda, promění se naživo ve vynikající zážitek. Takový byl aspoň můj plán. Vyšel dokonale.

obr.: Dan by měl z téhle fotky určitě radost, protože na ní vypadá jako vážka v letu.



Kulturní dům v Hronovické byl velmi dobře zaplněný diváky, kteří na koncert nemuseli dlouho čekat. Kapela nastoupila rovnou v plném složení a bez zdržování začla hrát jednu píseň za druhou, ze začátku jen vzácně doprovázené nějakým slovem k posluchačům. Bárta byl z každé strany obklopen spoluhráči, zepředu klávesisty, v pozadí kytarity a úplně vzadu bubeníkem. Nejen prostorově, ale zvukově obklopen. A nebyl ten jen doprovod k vyniknutí Bártova skvělého hlasu, ale stejně dokonale vyladěné nástroje, jako Danovi hlasivky. I když jazzová hudba snadno svádí k instrumentálním solům, které si užívají víc hráči než posluchači, tady se nic takového naštěstí nedělo. Všichni hráli jako jednolitý celek a nikdo si nemastil svoje triko. Bárta zpíval jako o život a postupně se i rozpovídal, když představoval pár písní a nastiňoval jejich vznik a význam metafor ukrytých v textech. Ani chvíli přitom nepůsobil nuceně nebo křečovitě a téměř vždy rozesmál celý sál. Publikum reagovalo nad očekávání skvěle, ne že by nějak extra tančilo, což se na hudbu Illustratosphere ani moc nedá, ale každou píseň oceňovali bouřlivým potleskem, často i během jednotlivých písní po povedném kousku kohokoliv z kapely. Třípísňový přídavek tedy rozhodně nebyl jen splněním povinosti, ale opravdovou odměnou a vrcholem. Celý koncert zakončila píseň "I Feel Good", známý hit od Jamese Browna. V sále nebyl nikdo, kdo by s ní v tu chvíli nesouhlasil.

Mám natočený kromě prvních tří písní celý koncert, tady jsou tři bez výjimky úžasné písně.

video: Tábory šestek.



video: Kontrabásník.



video: Killing Time.


čtvrtek 13. prosince 2007

Palác v Kjótu, hrad v Himedži a kino v Ósace

Předposlední den v Japonsku nás čekali dvě významné památky a přesun do Ósaky. První byl císařský palác v Kjótu, který byl v parku přes silnici od našeho hotelu. Přestože již císař dávno v tomto paláci nesídlí a navštěvuje ho pouze párkrát do roku při mimořádných událostech, tak je jeho návštěva spojena s vyplněním několika lejster. Musíte o sobě vyplnit řadu údajů a číslo pasu, aby měli přehled, kdo všechno palác navštívil. Navíc tam nemůžou velké skupiny, nechápu proč, protože pak tam stejně je pár stovek lidí. Nejdříve musíte čekat ve velké čekárně se všemi ostatními a pak si vás vyzvedne průvodkyně s megafonem a jde se. Většina návštěvníků jsou běloši, průvodkyně mluví anglicky. Celkem jsem rozuměl, co říká. Samotný palác ale není moc zajímavý. Působí jako skanzen (aby taky ne, když tam nikdo nebydlí), část budov prochází rekonstrukcí a většinou jsou nově natřené, takže vůbec nepůsobí historicky.

obr.: císařský palác, žádný zázrak.



Prohlídka trvá asi hodinu a pořád jste v jednom velkém chumlu fotících a natáčejících lidí. Nejhezčí část paláce byly zahrady a jezírko. Palác leží v obrovském parku, kde jsou široké štěrkové bulváry, po kterých můžete v každou denní hodinu vidět nějakého běžce. Japonci si potrpí na zdraví životní styl a sportují v každém věku. V jednom zapadlém koutě parku je stará rezidence nějakého šlechtice, ve které se můžete volně procházet a třeba si na půl hodiny posadit a dívat se do zahrady nebo na jezírko, což jsem taky udělal. Bylo tu liduprázdno a klid, pravý opak císařského paláce. Tato rezidence bylo poslední navštívené místo v Kjótu, přesunuli jsme se na nádraží a šinkansenem odjeli směr Ósaka, se zastávkou v Himedži. Cesta vlakem je jedna radost. Člověk to ocení ještě víc teď, když české dráhy zdražili a v rámci novinek zavedli povinné zpoždění u každého vlaku (dnes jsem už viděl i 270minut). Cestou jsem se nadlábl a z nádraží se jelo k hradu taxíky. Taxi vypadali zdánlivě stejně jako v Tokyu, ale chování taxikářů bylo o poznání horší. V podstatě jsme byli na vesnici (město Himedži má půl milionu obyvatel) a tak nás jeden taxi natáhl a druhý nechtěl dát stvrzenku. Martin (náš průvodce) si to nenechal líbit a nahlásil to na policii, kde toho taxikáře dohledali a pravděpodobně se druhý den hlásil na pracovním úřadu. Pěkně ho to naštvalo a komentoval to slovy, že tohle si prostě nemůžou dovolit. Taky na to ten dotyčný dojel. Takže zatímco jsme připravili jednoho taxikáře o místo, prohlíželi jsme si místní hrad. Hrad Himedži je nejkrásnější a původně dochovaný hrad v Japonsku.

obr.: Himedži, japonský hrad v plné kráse.



Stojí na místě téměř pět set let a nikdy nebyl dobyt. Zevnitř je hrad téměř prázdný, slouží jako muzeum, ale expozic v něm mnoho není. Prolejzáte postupně hradby a poté jdete do věže. Na začátku se musíte přirozeně zout a boty si nosíte v tašce celou dobu sebou. Zabloudit se nedá, všude jsou směrovky a stejně vás nepustí, kam nechtějí. Na pár místech, když fotobuňka zachytí váš pohyb, začne hrát dobová hudba nebo se spustí komentář. Při stoupání do hlavní věže je v každém z pěti pater malá expozice. Zajímavější než vystavené předměty je výhled z nejvyššího pátého patra. Když jsme odcházeli z hradu, šli jsme kolem místnosti, ve které se páchali harakiri. Když si představíte, že si na tom místě několik lidí dobrovolně rozpáralo břicho, tak máte dost divný pocit.

video: Ósaka z šinkansenu, v pozadí je lehce vidět Umeda Sky Building.



Do Ósaky jsme dorazili až večer, hotel byl blízko od nádraží, ale protože moji drazí spolucestující byly dvakrát až třikrát starší než já, tak se jelo taxíky, které platil průvodce. Po ubytování jsem se na recepci zeptal, kde je nejbližší kino.

obr.: multikino v sedmém patře obchodního domu.



Jako velký filmový fanda byla návštěva kina jedním z mých dílčích cílů. Recepční mi vyznačil v blízkosti hotelu hned tři multikina, všechny byl do půl kilometru a v nejvyšších patrech obchodních domů. Našel jsem to nejbližší, posbíral letáky, program a filmový časopis a začal zkoumat, co to vlastně dávají. Metodou přiřazování obrázků z časopisu k filmům v programu podle japonských názvů jsem si jakžtakž sestavil program. Podle obrázku party mladých lidí jsem si vybral film a koupil si lístek. Podařilo se mi ten film najít na imdb a je to The Bandage club. Do začátku film byl ještě čas, tak jsem vyrazil na menší obhlídku okolí. Došel jsem k jednomu nadchodu přes několikaproudou silnici a tam uviděl a uslyšel hrát kapely. Celkem tam byli tři. Přímo na nadchodu hráli dva kluci na kytaru a jeden zpíval. Měli okolo sebe docela hlouček lidí, což se o ostatních říct nedá, takže asi byli nejlepší.

video: muzikanti na nadchodu blízko hlavního nádraží.



Chudák jeden kluk hrál sám na kytaru před nadchodem a nikoho nezajímal. Bylo mi ho líto, tak jsem si ho chvíli poslechl. Už jsem se ale musel vrátit do kina. Ještě jsem si koupil kolu a vynikající karamelový popcorn. Sál byl docela velký, úzký a celkem strmý asi pro dvě stě lidí. Obsazeny byly dvě procenta sálu, takže návštěvnost asi jako u nás. Matikáři mezi námi už si jistě spočítali, že jsme tam byli čtyři. Já, dvě mladý hezký holky a jeden starší pán. Film byl o partě mladých lidí, kteří řešili své a cizí problémy pomocí uzlů. Vždycky tu věc, která někomu dělala starosti obvázali látkou a uzli, vyfotili a dali na internet. Ty uzly měly určitě nějakou symboliku, ale tu jsem z japonštiny nepochytil. O komedii rozhodně nešlo, řešili se tam docela traumatické věci, včetně v Japonsku nesmírně populární sebevraždy. Film měl docela magickou atmosféru a krásný soundtrack.

video: upoutávka na film Ho-tai.



Rád bych ho viděl s anglickými titulky, abych ho konečně pořádně pochopil. Když jsem vyšel z kina, tak už bohužel nikde žádná kapela nehrála. Procházel jsem se po okolí, ale raději jsem nechodil moc daleko, protože jsem neměl okolí ještě dost nakoukaný. O půl noci jsem se vrátil na pokoj a šel spát na poslední den.

obr.: noční Ósaka.



Webové galerie
Kjóto - císařský palác

Hrad Himedži

Ósaka - město

pondělí 10. prosince 2007

Od Buddhy ke gejše

Už se pomalu blížíme ke konci, čekají nás už jen poslední tři dny a cesta domů. Středa 27. září byla určena k návštěvě Nary, historicky prvního hlavního města Japonska v osmém století. Hned po Kjótu je Nara největší místo s koncentrací památek UNESCO. Po snídani jsme vlakem vyrazili směr Nara se zastávkou ve městě Udži, kde stojí krásný chrám Bjódó-in. Pokud jste někdo viděl japonskou desetijenovou minci, tak na ní je právě Bjódó-in. Nejslavnější částí chrámu je Fénixova síň ve tvaru letícího draka, postavená před téměř tisíci lety. Před chrámem je umělé jezírko, na jehož břehu bylo několik staříků, kteří přebírali kameny, asi aby měly správnou blyštivost a velikost. Kdyby takovou péči někdo věnoval památkám u nás, tak ho budou mít ostatní za blázna.

obr.: Bjódó-in a jeho Fénixova síň.



V zadní části chrámu je muzeum, ve kterém jsou vystaveny původní exponáty a v jedné místnosti běží ve smyčce asi deseti minutový dokument s anglickými titulky o historii chrámu. Je v něm digitálně zobrazen chrám tak, jak vypadal po dokončení a musela to být opravdu nádhera. Z neuvěřitelně detailní a barevné výzdoby se bohužel téměř nic nedochovalo. V tomto chrámu nebyli skoro žádní turisté, přestože jde o velmi významnou památku. Od chrámu jsme pěšky šli poklidným malým městečkem Udži zpátky na nádraží a pokračovali do Nary. Nara je na japonské poměry malé městečko se zhruba čtyřmi sty tisíci obyvateli, a známé je kromě historických chrámů i srnkami, které si v obrovském počtu volně pobíhají okolo chrámu Tódai-dži. Jsou dost oprsklé, a když uděláte tu chybu, že si před nimi vyndáte nějaké jídlo, hned jich přiběhne tak patnáct a obklíčí vás ze všech stran. Ke chrámu nesmí, ale jejich bobky jsou všudypřítomné. Největší atrakcí v Naře je slavný chrám Tódai-dži, největší dřevěná stavba na světě.

obr.: velkolepé Tódai-dži.



Jde se k ní přes několik už tak dost velkých bran, ale hlavní budova vás svými rozměry přímo omráčí. A to současná verze z roku 1709 je o třetinu menší původní chrám. Pod střechou chrámu se nachází obří socha Buddhy Vairóčana, vysoká patnáct metrů. K této monumentální soše se váže několik zajímavých historek, některé jsou ovšem smyšlené. Mezi ně například patří ta, že na stavbě se podílelo přes dva a půl milionu lidí. Pravda ovšem je, že kvůli soše, která měla Japonsku pomoci v době přírodních katastrof a epidemií, byla spotřebována zásoba bronzu v Japonsku na několik let, takže se měli k čemu modlit, ale byli na pokraji bankrotu. No, každému jde o něco jiného. Navíc jednu z největších chloub Japonska stvořil Korejec z království Pekče, protože domorodci neměli s podobnými záležitostmi zkušenosti. Vedle hlavní sochy Buddhy se ještě na obou stranách nacházejí zlaté sochy Buddhy a vedle nich obří dřevěné sochy strážců. Uvnitř je také krásný model původního chrámu. Tady už bylo turisty slušně narváno, ale na Kamakuru to nemělo ani zdaleka. Po prohlídce chrámu jsme se přesunuli na poněkud klidnější místo a to do překrásné klasicky japonské zahrady Isui-en. Vstupné dělalo 650 jenů a uvnitř bylo podivuhodně vylidněno, což bylo samozřejmě jenom dobře.

obr.: zahrada Isui-en, v pozadí Tódai-dži.



Celou zahradu pomyslně půlí budova malého muzea. V obou částech zahrady se nachází jezírko se spoustou okrasných ryb. Zahrada je velmi členitá a poměrně velká, dá se v ní procházet docela dlouho, aniž byste chodili dokola. Z její větší poloviny je vidět část chrámu Tódai-dži. Posedět tady můžete jak dlouho chcete. A snažte si to užít, protože krásnější zahradu nejspíš v životě neuvidíte. Od zahrady se šlo zase na vlakové nádraží, ale protože v Naře jsou na turisty evidentně dobře připraveni, tak uličky byli plné malých krámečků a restaurací se vším možných. Aby si každý mohl jít po svém, dal se rozchod se srazem na nádraží. Já jsem skončil v obchodě s hudbou a filmy (logicky) a koupil jsem si cd Cendre od slavného (držitel Oscara, Zlatého Glóbu i Grammy) japonského skladatele a pianisty Ryuichi Sakamota. Sám bych to cd nikdy nenašel, ale když jsem na mladou holčinu vyhrkl „Rjujči Sakamoto“, tak hned přiběhla k regálu a podala mi ho. Cenově vyšlo na stejno, co by tak stálo asi u nás. Poslechl jsem si ho ale až po návratu domů, v Japonsku nebylo jak. Cestou jsme se ještě krátce zastavili v chrámu Kófukudži (na malém obrázku vpravo) s druhou největší pagodou v Japonsku. Po návratu do Kjóta byla poslední oficiálním bodem dne procházka po místní zábavní čtvrti Gion (aka Pontóčó). Tato čtvrť je známá jako čtvrť gejš, které se tu ještě občas dají spatřit. Najdete tady spoustu míst označených červených lampionem, který většinou znamená přesně to, co si myslíte.

obr.: jedna z malebných uliček v Gionu, Kjóto.



Do této čtvrti je taky zasazen známý román od Arthura Goldena Memories of Geisha (česky vyšel jako Gejša), v roce 2005 zfilmovaný Robem Marshallem (běžel i u nás). Na hotelu jsme skončili asi v sedm hodin, a přestože jsem byl z toho chození docela zničený, ani na vteřinu jsem neváhal nad tím, co se zbytkem dne. Plán byl jasný, vyrazit k nádraží na Kjóto Tower. Poučen z Pusanu, kde jsem došel těsně po zavíracích hodinách, vyrazil jsem brzo. Přepokládal jsem otevírací dobu stejnou jako v Pusanu, tedy do desíti hodin večer. Od hotelu (naprosti přes silnici byl císařský palác) to bylo až k nádraží naprosto přímou cestou, ale trochu jsem neodhadl vzdálenost. Trefil jsem dobře a vydal se do hotelu pod rozhlednou. Došel jsem tam asi ve čtvrt na devět a těšil se na vyhlídku. Bohužel mě zchladila slečna na recepci, která mi řekla, že mají otevřeno pouze do devíti. To jednoho povzbudí, zvlášť, když se mu to stane podruhé během krátké doby. Nedalo se nic dělat, šel jsem si tedy aspoň prohlídnout kjótské nádraží. V jednom obchůdku jsem si koupil nejdražší mandarinky v životě a vyrazil zpátky. Ty jsem spořádal na schodech před (asi) chrámem Higashi Hongaji.

obr.: Higashi Honganji cestou k Kjóto Tower.



Mandarinky byly naprosto úžasný, a určitě to nebylo jenom tím, že jsem byl hladový. Zkoušel jsem dojít zpátky pěšky a i když jsem odpočíval každých sto metrů, musel jsem si přiznat, že to už nedám. Nahromadila se ve mně únava za několik posledních dní a těch asi šest kilometrů k hotelu bylo nepřekonatelně moc. Chytnul jsem si taxi, ukázal mu vizitku od hotelu a pohodlně se dovezl až před vstupní dveře. Na pokoji jsem se osprchoval a usnul jak zabitej.

Webové galerie





Udži - chrám Bjódóin







Nara - chrám Tódai-dži







Nara - zahrada Isui-en







Kjóto - Gion

Cibelle v Akropolis

V sobotu jsem byl opět v Praze za kulturou, tentokrát na brazilské zpěvačce Cibelle v Paláci Akropolis. Nic jsem o ní nevěděl, ale co jsem se dočetl mě zaujalo a její duet s americkým písničkářem Devendrou Banhartem (spolu na fotce), který je k vidění na youtube se mi taky líbil, takže jsem vyrazil. Lístek za čtyři kila jsem si pořídil už v předstihu v Pardubicích. Na místo jsem dorazil přesně na čas uvedený na vstupence jako začátek koncertu, tedy o půl osmý. Začalo se o padesát minut později, což je sice naprosto běžná praxe, ale nechápu, proč tedy psali začátek kncertu zrovna na půl osmou. Cibelle nestoupila na podium v doprovodu kytaristy a bubeníka, sama taky s kytarou. První píseň byla taková pomalá balada, tedy to, co jsem čekal. Další byly o poznání živější a zvukově hutnější, na což jsem si musel chvíli zvykat. Jak bych vám jen přiblížil, co přesně Cibelle hraje? Nejsem žádný hudební kritik a vyznat se v těch desítkcáh hudební proudů není žádná prdel, takže si vezmu na pomoc magazín Paláce Akropolis, kde je to hezky popsaný. Cibelle spojuje všetečnou hravost a kuriózní nástroje s elektronikou a odzbrojujícím naivismem. Jednou nohou stojí v brazilské bossa nově, ale zároveň je řazena k „divné nové Americe“ či freak-folku.




Tak tady to máte. Něco takového bych nevypotil, ani kdy byste mě máčeli v plnotučném jogurtu. Pokud si pod tím nedovedete nic představit, tak vám snad pomůže několik kompletních písniček, které jsem natočil z první řady na svůj foťák.

video: Cibelle živě v Paláci Akropolis.








Cibelle měla na sobě takový divný úbor, jehož vršek si po pár minutách shrnula dolů, což vyvolalo bouřlivý ohlas mezi diváky. Pod ním měla jednodílné plavky, což asi způsobilo nevídanou koncetraci profesionálních fotografů v první řadě. Všichni fotili ostošest a to včetně žen. Během koncertu Cibelle naživo pracovala se zvukovými efekty, převážně s echem (nebo jak se jmenuje ta věc na dělání ozvěny) a předehráváním si různých smyček. Zpívala hezky a neustále se usmívala, občas něco prohodila směrem k divákům, z čehož jsem většinou prd rozumněl. Jednou musela rozjet jednu píseň na druhý pokus, protože se jí nějak nepovedlo vytvořit správnou smyčku či co a v přídavku zapomněla slova písně. Omlouvá jí jen to, že to nebyla její píseň, ale prý to je „something like that“. Koncert byl fajn, jediné, co mě mrzí, je, že skončil velmi brzo. Včetně dvou přídavků trval asi osmdesát minut, což opravdu není bůhvíjaká porce.


pátek 7. prosince 2007

Cinepur choice

Včera jsme jel pracovně do Prahy a tak jsem se rozhodl svou cestu do hlavního města spojit s festivalem Cinepur choice. Cinepur choice je malý festival filmového časopisu, který čtou v republice asi dvě stovky lidí. A to možná ještě přeháním. Ale zajímavý byl celý den, nejen festival, takže popořadě. Z Pardubic jsem jel s kolegou Tomášem do Prahy autem. Jeli jsme podle gps navigace, takže jsme se neztratilo, pouze jsme dojeli pozdě. Asi o půl hodiny, což nám přišlo ještě v normě. Školení bylo celkem nudný, takže jsem jim aspoň na počítače ustanovil nové rekordy v hledání min. Na hledání min jsem opravdový expert, můj rekord na experta je 172 vteřin. Na jednom počítači jsme měl dokonce dvě vteřiny, ale to bylo špatnými hodinami. Jednou mě pěkně vytočil lektor, když se ptal, co je to medián. Odpověděl jsem mu, že střední hodnota a on že je to nejčastější hodnota, což mu všichni potvrdili. Držel jsem tedy hubu. Poté jsem se podíval na net a zjistil jsem, že jsem měl pravdu já. Po školení jsem mu to tedy vytmavil, protože nemám rád, když mám pravdu a někdo před dalšími dvaceti lidmi tvrdí, že ne. Po školení zbylo ještě nějaké občerstvení, o které už neměl nikdo zájem, tak jsem si vzal jednu bagetu do zásoby. Den bude ještě dlouhý a bude se hodit. Potom jsem si šel do Francouzského insitutu koupit vstupenky na dva filmy festivalu Cinepur choice. Prodával mi jen nějaký Francouz, který uměl trošku česky a za dva lístky po stovce si řekl čtyři stovky. Trochu mě tím zaskočil. Po asi minutě počítání jsme se shodli, že sto a sto jsou dvě stovky. Ještě byl čas, tak jsem si zašel ke Světozoru na pizzu a do knihkupectví pro nějaké knížky. Koupil jsem si Hadi a náušnice od mladé japonské senzace Hitomi Kaneharové (kniha vypadá naprosto úžasně, ale má příšernou obálku) a Knihu o kundě. Ano, o kundě. Není to žádný pornočasák, ale sbírka textů o této zajímavé problematice. O knize jsem nic nevěděl, ale toto je mi blízké, tak jsem neváhal. V jedné trafice jsem si ještě za stovku koupil dvd s úžasným filmem Nauka o snech od Michela Gondryho a za skvělých čtyřicet dvd Láska nebeská. Přiblížila se šestá a vyrazil jsem na první film festivalu a to korejský film Tale of cinema. Bohužel to byla neskutečná pseudoumělecká nuda.

video: co funguje na ploše dvou minut nestačí na hodinu a půl.




No, co o této hříčce napsat? Tak zaprvé, většinu času jsem se dost nudil, zadruhé, bylo mi naprosto jedno, co se s hrdiny stane a konečně zatřetí, je to natočeno tak nezajímavým odcizeným a statickým způsobem, že se to nedá koukat. Nápad s rozdělením filmu do dvou polovin, které se dopňují je sice fajn, ale rozhodně to není něco, co by mě zabavilo na devadesát minut a nad čím bych jásal blahem. Docela chápu, že to kritiku zvedlo ze židlo, kdybych tak neměl rád Koreu, tak bych taky asi odešel. Navíc všechny mužské postavy se chovají jako psychicky narušení magoři, což mi lezlo dost na nervy. Druhý film promítaný od půl deváté byl Redigováno od Briana de Palmy. Tento film mě totálně uzemnil a dokonale přebil mdlý dojem s prvního filmu.

video: Redigováno.




Jde o dokumentární formou natočenou rekonkustrukci událostí v iránské Samaře, kde dva američtí vojáci znásilnili a zavraždili patnáctiletou dívku. Její tělo poté zapálili a ještě vyvraždili téměr celou její rodinu. Je to celý nesmírně zneklidňující nejen tím, že kamera nikam neuhne ani v těch nejhorších chvílích, ale hlavně tím, že se to doopravdy stalo. Na konci filmu je série fotek zmrzačených iránských civilistů, především dětí. Poslední fotkou, jak jsem až doma dozvěděl naštěstí vyrobenou v počítači, je fotka oné mladé dívky, jak leží nepřirozené poloze v kaluži krve s roztaženými nohami a otevřenými očmi směrem ke kameře. Něco tak děsivýho jsem nikdy neviděl. Film nelze než doporučit, je o několik tříd lepší než Flandres s podobným námětem, který vyhrál v Cannes, ale většinu diváků pouze střídavě pekelně nudil nebo znechucoval. Domů jsem jel rychlíkem jedoucím až do Moskvy, který měl jako vždy zpoždění, což je o to divnější, že vyráží z Prahy a na nástupišti je vždy už minimálně půl hodiny před odjezdem. To mi hlava opravdu nebere. Jezdím tím vlakem často a ještě nikdy nevyrazil včas. Ve vlaku jsem za Kolínem usnul a probudil se, až když jsme stáli v Pardubicích. Zaklel jsem „Kurva“, rychle naházel všechny věci do tašky a sprintoval z vkladu ven. Naštěstí jsem to stihl. Kdyby ne, jel jsem možná až do Olouce a noc ztrávil na nádraží. Uf, to byl den.

úterý 4. prosince 2007

Akustický Kryštof v divadle a NiceLand

Včera jsem byl ve Východočeském divadle v Pardubicích na koncertu kapely Kryštof. Kryštof se rozhodl pro na české poměry neobvyklému kroku a vyrazil hrát své největší hity akusticky a to dokonce po divadlech. Dopředu jsem věděl, že by koncert měl být interaktivní a na pomezí talkshow, kdy se diváci budou moci ptát, na co budou chtít. Měl jsem trochu obavy, jak to s těmi dotazy bude, o to víc jsem byl příjemně překvapen. Jako předkapela vystoupila skupina NiceLand, vítěz jediné kvalitní hudební soutěže u nás, Coca-Cola PopStar. Přemýšlel jsem, k čemu bych ho přirovnal a potom jsem se dočetl, že se mu přezdívá český James Blunt, což je docela trefný. Každopádně hrají něco mezi britskou kytarovou a moderním písničkářstvím. První píseň Belief odehrál a odzpíval sám frontman kapely Michal Motyčka.

video: NiceLand - Leave me out




Na zbylé čtyři písně se k němu přidal ještě jeden kytarista a hráč hrající na něco jako bonga, ovšem ve tvaru krabice, na které seděl. Ten měl na starost rytmus a šlo mu to fakt skvěle. Kluci mezi sebou vtipkovali a působili uvolněně a sympaticky, stejně jako jejich hudba. Rozhodně se je vyplatí sledovat i nadále, příští rok vydávají debutové album. Po pár minutách přišli na scénu hlavní hvězdy večera. Scéna byl jednoduchá, po obou stranách byly tři papírové paravany ze zadu prosvícené barevnými reflektory a vzadu bylo plátno, na něž se živě přenášelo dění s pódia spolu s jemnými vizuálními efekty. Všichni hráči seděli na barových stoličkách a pouze výjimečně povstali. Kromě obvyklé sestavy se kapele ještě přidaly sestry Holišovy hrající na housle. Koncert začal písní První veselá, po které Richard Krajčo oznámil, že šlo o první a zároveň poslední veselou píseň večera, protože jsou smutná a melancholická kapela a budou hrát smutné a melancholické písně. Akustická úprava písním opravdu slušela a do prostor divadla se skvěle hodila. Vynikly tak nejen melodie, ale i jednotlivé nástroje, které všechny dostaly spoustu prostoru se předvést. A nutno říct, že ho využily dokonale. Ne ve všech písních samozřejmě hrála celá kapela, hráči, kteří zrovna měli volno, ale podium neopouštěli a poslouchali své spoluhráče a evidentně si užívali atmosféru, což působilo velmi sympaticky. Po zhruba třech písních nastal čas pro divácké dotazy.

obr.: Kryštof v Karlových Varech.


Této části jsem se obával, protože lidi u nás nejsou na něco podobného zvyklí, ale dotazy padaly jeden za druhým a poměrně vtipné a nebulvární. Většinou samozřejmě odpovídal Richard, který se při projevil jako skvělý a pohotový bavič. Jako nejlepší dotaz mi přišla otázka, jak je to s upřímností textů, když v jedné písni zpívá, že „dívat se můžeš a vstupné si nech“? Když si divadlo přestalo smát, odpověděl Richard, že „dívat se můžeš, ale nesmíš poslouchat. Za to se už platí.“ Divadlo propuklo v další záchvat smíchu. A rozhodně to nebylo naposledy. I na slabší otázku se dá totiž vtipně odpovědět, což se neustále potvrzovalo. Kromě diváckých dotazů provázelo vystoupení ještě vyprávění různých historek z historie kapely. Ty byly opravdu vtipné a rozhodně nepůsobily kašírovaně, i když je jasné, že i přes obměnu na různých vystoupeních je kapela musela slyšet již nesčetněkrát. Bylo až neuvěřitelné, jak pohodová atmosféra vládla celému koncertu a jak nenuceně to celé působilo, na rozdíl od takového Uvolněte se prosím s Krausem, který vždy hraje na jednu kartu a jde mu hlavně o sebeprezentaci.

obr.: Kryštof v Havířově.


Aby se diváci nebáli ptát, kapela jim slíbila za nejlepší otázky ceny, které na konci skutečně rozdala. Celé to ani jednou nezaskřípalo, což je při tomto modelu koncertu opravdu neuvěřitelné, ani když se Richard na půl omlouval, že musí říct, že si můžeme ve foyer koupit desky kapely. Neotřele byl vyřešen i přídavek. Po dohrání hlavní části vystoupení se kapela klaněla divákům a ti samozřejmě tleskali. Poté Richard směrem k divákům velmi vtipně řekl, že teď by jako měli tleskat, oni jako odejít, diváci stále tleskat a oni přijít začít hrát a že to udělají jako by se už vrátili a rovnou začali hrát. To se mi opravdu líbilo, protože z vytleskávání přídavku na koncertech se stala víceméně povinnost a formalita, která snad už ani kapely nemůže bavit, protože se tak děje vždy (mluvím o všech koncertech obecně) a všichni vědí, jak to dopadne.

video: Kryštof - Sqěle, moje oblíbené video.




Po závěrečné Lolitě celá vynikající show skončila, bohužel. Pokud byste si chtěli na akustického Kryštofa zajít, tak máte nejspíš smůlu, protože i když se snad ve všech městech konají dvě vystoupení, tak jsou všechna beznadějně vyprodaná. A pokud se vám zdá, že jsem moc nekritický, tak si přečtěte recenzi na iDNES, která je možná ještě nadšenější než ta moje.