obr.: Bjódó-in a jeho Fénixova síň.
V zadní části chrámu je muzeum, ve kterém jsou vystaveny původní exponáty a v jedné místnosti běží ve smyčce asi deseti minutový dokument s anglickými titulky o historii chrámu. Je v něm digitálně zobrazen chrám tak, jak vypadal po dokončení a musela to být opra
vdu nádhera. Z neuvěřitelně detailní a barevné výzdoby se bohužel téměř nic nedochovalo. V tomto chrámu nebyli skoro žádní turisté, přestože jde o velmi významnou památku. Od chrámu jsme pěšky šli poklidným malým městečkem Udži zpátky na nádraží a pokračovali do Nary. Nara je na japonské poměry malé městečko se zhruba čtyřmi sty tisíci obyvateli, a známé je kromě historických chrámů i srnkami, které si v obrovském počtu volně pobíhají okolo chrámu Tódai-dži. Jsou dost oprsklé, a když uděláte tu chybu, že si před nimi vyndáte nějaké jídlo, hned jich přiběhne tak patnáct a obklíčí vás ze všech stran. Ke chrámu nesmí, ale jejich bobky jsou všudypřítomné. Největší atrakcí v Naře je slavný chrám Tódai-dži, největší dřevěná stavba na světě.obr.: velkolepé Tódai-dži.
Jde se k ní přes několik už tak dost velkých bran, ale hlavní budova vás svými rozměry přímo omráčí. A to současná verze z roku 1709 je o třetinu menší původní chrám. Pod střechou chrámu se nachází obří socha Buddhy Vairóčana, vysoká patnáct metrů. K této monumentální soše se váže několik zajímavých historek, některé jsou ovšem smyšlené. Mezi ně například patří ta, že na stavbě se podílelo přes dva a půl milionu lidí. Pravda ovšem je, že kvůli soše, která měla Japonsku pomoci v době přírodních katastrof a epidemií, byla spotřebována zásoba bronzu v Japonsku na několik let, takže se měli k čemu modlit, ale byli na pokraji bankrotu. No, každému jde o něco jiného. Navíc jednu z největších chloub Japonska stvořil Korejec z království Pekče, protože domorodci neměli s podobnými záležitostmi zkušenosti. Vedle hlavní sochy Buddhy se ještě na obou stranách nacházejí zlaté sochy Buddhy a vedle nich obří dřevěné sochy strážců. Uvnitř je také krásný model původního chrámu. Tady už bylo turisty slušně narváno, ale na Kamakuru to nemělo ani zdaleka. Po prohlídce chrámu jsme se přesunuli na poněkud klidnější místo a to do překrásné klasicky japonské zahrady Isui-en. Vstupné dělalo 650 jenů a uvnitř bylo podivuhodně vylidněno, což bylo samozřejmě jenom dobře.
obr.: zahrada Isui-en, v pozadí Tódai-dži.
Celou zahradu pomyslně půlí budova malého muzea. V obou částech zahrady se nachází jezírko se spoustou okrasných ryb. Zahrada je velmi členitá a poměrně velká, dá se v ní procházet docela dlouho, aniž byste chodili dokola. Z její větší poloviny je vidět část chrámu Tódai-dži. Posedět tady můžete jak dlouho chcete. A snažte si to užít, protože krásnější zahradu nejspíš v životě neuvidíte. Od zahrady se šlo zase na vlakové nádraží, ale protože v Naře jsou na turisty evidentně dobře připraveni, tak uličky byli plné malých krámečků a restaurací se vším možných. Aby si každý mohl jít po svém, dal se rozchod se srazem na nádra
ží. Já jsem skončil v obchodě s hudbou a filmy (logicky) a koupil jsem si cd Cendre od slavného (držitel Oscara, Zlatého Glóbu i Grammy) japonského skladatele a pianisty Ryuichi Sakamota. Sám bych to cd nikdy nenašel, ale když jsem na mladou holčinu vyhrkl „Rjujči Sakamoto“, tak hned přiběhla k regálu a podala mi ho. Cenově vyšlo na stejno, co by tak stálo asi u nás. Poslechl jsem si ho ale až po návratu domů, v Japonsku nebylo jak. Cestou jsme se ještě krátce zastavili v chrámu Kófukudži (na malém obrázku vpravo) s druhou největší pagodou v Japonsku. Po návratu do Kjóta byla poslední oficiálním bodem dne procházka po místní zábavní čtvrti Gion (aka Pontóčó). Tato čtvrť je známá jako čtvrť gejš, které se tu ještě občas dají spatřit. Najdete tady spoustu míst označených červených lampionem, který většinou znamená přesně to, co si myslíte.obr.: jedna z malebných uliček v Gionu, Kjóto.
Do této čtvrti je taky zasazen známý román od Arthura Goldena Memories of Geisha (česky vyšel jako Gejša), v roce 2005 zfilmovaný Robem Marshallem (běžel i u nás). Na hotelu jsme skončili asi v sedm hodin, a přestože jsem byl z toho chození docela zničený, ani na vteřinu jsem neváhal nad tím, co se zbytkem dne. Plán byl jasný, vyrazit k nádraží na Kjóto Tower. Poučen z Pusa
nu, kde jsem došel těsně po zavíracích hodinách, vyrazil jsem brzo. Přepokládal jsem otevírací dobu stejnou jako v Pusanu, tedy do desíti hodin večer. Od hotelu (naprosti přes silnici byl císařský palác) to bylo až k nádraží naprosto přímou cestou, ale trochu jsem neodhadl vzdálenost. Trefil jsem dobře a vydal se do hotelu pod rozhlednou. Došel jsem tam asi ve čtvrt na devět a těšil se na vyhlídku. Bohužel mě zchladila slečna na recepci, která mi řekla, že mají otevřeno pouze do devíti. To jednoho povzbudí, zvlášť, když se mu to stane podruhé během krátké doby. Nedalo se nic dělat, šel jsem si tedy aspoň prohlídnout kjótské nádraží. V jednom obchůdku jsem si koupil nejdražší mandarinky v životě a vyrazil zpátky. Ty jsem spořádal na schodech před (asi) chrámem Higashi Hongaji.obr.: Higashi Honganji cestou k Kjóto Tower.
Mandarinky byly naprosto úžasný, a určitě to nebylo jenom tím, že jsem byl hladový. Zkoušel jsem dojít zpátky pěšky a i když jsem odpočíval každých sto metrů, musel jsem si přiznat, že to už nedám. Nahromadila se ve mně únava za několik posledních dní a těch asi šest kilometrů k hotelu bylo nepřekonatelně moc. Chytnul jsem si taxi, ukázal mu vizitku od hotelu a pohodlně se dovezl až před vstupní dveře. Na pokoji jsem se osprchoval a usnul jak zabitej.
Webové galerie
 |
| Udži - chrám Bjódóin |
 |
| Nara - chrám Tódai-dži |
 |
| Nara - zahrada Isui-en |
 |
| Kjóto - Gion |
Žádné komentáře:
Okomentovat