V sobotu jsem byl opět v Praze za kulturou, tentokrát na brazilské zpěvačce Cibelle v Paláci Akropolis. Nic jsem o ní nevěděl, ale co jsem se dočetl mě zaujalo a její duet s americkým písničkářem Devendrou Banhartem (spolu na fotce), který je k vidění na youtube se mi taky líbil, takže jsem vyrazil. Lístek za čtyři kila jsem si pořídil už v předstihu v Pardubicích. Na mís
to jsem dorazil přesně na čas uvedený na vstupence jako začátek koncertu, tedy o půl osmý. Začalo se o padesát minut později, což je sice naprosto běžná praxe, ale nechápu, proč tedy psali začátek kncertu zrovna na půl osmou. Cibelle nestoupila na podium v doprovodu kytaristy a bubeníka, sama taky s kytarou. První píseň byla taková pomalá balada, tedy to, co jsem čekal. Další byly o poznání živější a zvukově hutnější, na což jsem si musel chvíli zvykat. Jak bych vám jen přiblížil, co přesně Cibelle hraje? Nejsem žádný hudební kritik a vyznat se v těch desítkcáh hudební proudů není žádná prdel, takže si vezmu na pomoc magazín Paláce Akropolis, kde je to hezky popsaný. Cibelle spojuje všetečnou hravost a kuriózní nástroje s elektronikou a odzbrojujícím naivismem. Jednou nohou stojí v brazilské bossa nově, ale zároveň je řazena k „divné nové Americe“ či freak-folku.
to jsem dorazil přesně na čas uvedený na vstupence jako začátek koncertu, tedy o půl osmý. Začalo se o padesát minut později, což je sice naprosto běžná praxe, ale nechápu, proč tedy psali začátek kncertu zrovna na půl osmou. Cibelle nestoupila na podium v doprovodu kytaristy a bubeníka, sama taky s kytarou. První píseň byla taková pomalá balada, tedy to, co jsem čekal. Další byly o poznání živější a zvukově hutnější, na což jsem si musel chvíli zvykat. Jak bych vám jen přiblížil, co přesně Cibelle hraje? Nejsem žádný hudební kritik a vyznat se v těch desítkcáh hudební proudů není žádná prdel, takže si vezmu na pomoc magazín Paláce Akropolis, kde je to hezky popsaný. Cibelle spojuje všetečnou hravost a kuriózní nástroje s elektronikou a odzbrojujícím naivismem. Jednou nohou stojí v brazilské bossa nově, ale zároveň je řazena k „divné nové Americe“ či freak-folku. 
Tak tady to máte. Něco takového bych nevypotil, ani kdy byste mě máčeli v plnotučném jogurtu. Pokud si pod tím nedovedete nic představit, tak vám snad pomůže několik kompletních písniček, které jsem natočil z první řady na svůj foťák.
video: Cibelle živě v Paláci Akropolis.
Cibelle měla na sobě takový divný úbor, jehož vršek si po pár minutách shrnula dolů, což vyvolalo bouřlivý ohlas mezi diváky. Pod ním měla jednodílné plavky, což asi způsobilo nevídanou koncetraci profesionálních fotografů v první řadě. Všichni fotili ostošest a to včetně žen. Během koncertu Cibelle naživo pracovala se zvukovými efekty, převážně s echem (nebo jak se jmenuje ta věc na dělání ozvěny) a předehráváním si různých smyček. Zpívala hezky a neustále se usmívala, občas něco prohodila směrem k divákům, z čehož jsem většinou prd rozumněl. Jednou musela rozjet jednu píseň na druhý pokus, protože se jí nějak nepovedlo vytvořit správnou smyčku či co a v přídavku zapomněla slova písně. Omlouvá jí jen to, že to nebyla její píseň, ale prý to je „something like that“. Koncert byl fajn, jediné, co mě mrzí, je, že skončil velmi brzo. Včetně dvou přídavků trval asi osmdesát minut, což opravdu není bůhvíjaká porce.
video: Cibelle živě v Paláci Akropolis.
Cibelle měla na sobě takový divný úbor, jehož vršek si po pár minutách shrnula dolů, což vyvolalo bouřlivý ohlas mezi diváky. Pod ním měla jednodílné plavky, což asi způsobilo nevídanou koncetraci profesionálních fotografů v první řadě. Všichni fotili ostošest a to včetně žen. Během koncertu Cibelle naživo pracovala se zvukovými efekty, převážně s echem (nebo jak se jmenuje ta věc na dělání ozvěny) a předehráváním si různých smyček. Zpívala hezky a neustále se usmívala, občas něco prohodila směrem k divákům, z čehož jsem většinou prd rozumněl. Jednou musela rozjet jednu píseň na druhý pokus, protože se jí nějak nepovedlo vytvořit správnou smyčku či co a v přídavku zapomněla slova písně. Omlouvá jí jen to, že to nebyla její píseň, ale prý to je „something like that“. Koncert byl fajn, jediné, co mě mrzí, je, že skončil velmi brzo. Včetně dvou přídavků trval asi osmdesát minut, což opravdu není bůhvíjaká porce.
Žádné komentáře:
Okomentovat