pondělí 26. listopadu 2012

Tchajwan - ztracen nejen v překladu

Už kroutím třetí týden na Zélandu a čtvrtý na ceste celkově, tak bych už tom mohl něco napsat. Začneme s Tchajwanem, se kterým se vypořádáme v několika málo článcích. Musím je ale napsat rychle, než to všechno zapomenu.

Proč tchajwan? Původně jsem chtěl zastávku cestou na Zéland udělat v Koreji, ale to se ukázalo jako o několik tisíc dražší varianta. Takže vyhrál nejlevnější Tchajwan s China airlines. Dopředu jsem toho o něm moc nevěděl, jen jsem si našel par tipů na výlety, protože jsme rozhodně neměl v plánu tvrdnout celý týden v hlavním měste. Přiletěli jsme navečer po hodně dlouhém letu přes Amsterdam a Bangkok, takže po příjezdu do Tchajpeje a nalezení hostelu, jsme vyrazili se jen najíst a pak spát. Čeho si člověk na místě všimne aniž by se nějak snažil, je neuvěřitelné množství skutrů. Jsou jich plné silnice a jezdi na nich všichni a občas mi jejich způsob předjíždění třeba autobusů ze všech stran přišel dost o hubu. Ale žádnou bouračku jsem neviděl, tak snad vědí, co dělají.

Náš hostel byl kousíček od hlavního vlakového i autobusového nádraží, takže zabloudit mohl jen ten největší ignorant. Kousek od nás byla i žrací čtvrť, jak jsem si ji pro sebe nazval. Několik ulic, které byly přeplněné různými stánky a restauracemi či kavárnami. Po chvíli tuhého (tupého taky) zírání na to všechno, co se dá koupit, jsme se rozhodli pro kompromis a šli do lepší restaurace na něco jistějšího. Menu v angličtině a obrázky to jistily. Ja se nakonec rozhodl jít do mé nejoblíbenější ryby a to jest do ryby drahý jako kráva (vlastně o dost dražší než kráva), úhoře. Ušel. Ale jo. Potom ještě menší průzkum okolí a šlo se spát, nebo spíš bojovat s časovým posunem.





 




Další den jsem sám vyrazil do národního parku Yangmingshan, který je kousíček od Tchajpeje. Chtěl jsem to vylézt až nahoru, když už jsem tam, že, ale velkou chybou se ukázalo slepé následovaní davu, které v Koreji skvěle fungovalo jako zpusob bezpečné navigace pro nejkratší cestu na vrchol. Takže jsem odmítl si zajít půl kilometru do visitor centra, odkud jak se později ukázalo, vedla krásná značená cesta na vrchol, a místo toho došel za bandou místních důchodců do nějakého nepodstatného parku. No tak jsem si tam aspoň dal zmrzlinu a zvolil druhou nejjistější cestu jak se dostat na vrchol, taktiku "běž pořád do kopce". A tak jsem šel a šel a šel, až jsem ušel několik kilometrů, aniž bych se někam dostal. Nejhorší bylo, ze jsem šel po silnici, což teda ma k nějakému dobrodružství dost daleko. Navíc je frustrující sledovat ty auta, co vás v jedním kuse předjíždějí. Jsem se teda zdravě naštval a hned při prvni příležitosti jsem to skočil ze silnice. Byly tam takové prudké shody, žádná informace kam vedou, ale šly nahoru, což bylo mým směrem, že. Kluzký a nekonečný shody mě dovedly k nějakému chrámu, který zrovna nevypadal jako že trpí pod náporem turistů. Kromě mě tam totiž byli jen dva psi bez voditka, kterým jsem se asi trochu nelíbil.




Po chvíli zabité jejich hypnotizovaním jsem si všiml malé cestičky, která k mé radosti vedla nahoru. Tak jsem šel. Tady už to konečně vypadalo jako cesta národním parkem. A na rozdíl od Koreje jsem tudy šel jen já sám. Nějaké cedule cestou byly, ale moje znalost čínských znaku (po několika měsících od zkoušky z nich mi jich v hlavě zůstalo tak asi... jednotky) mi s jejich pochopením moc nepomohla. Ani žádná čísla tam nebyla. Nic, co by mohlo znamenat něco jako "jdeš dobře a brzo tam budeš". Cesta přituhovala, po chvíli jsem se rozloučil s čistými botami, a taky krajina se docela měnila. No krajina, ta nebyla moc vidět, spíš porost kterým jsem procházel. Nakonec jsem šel jen takovou vysokou trávou, připadal jsem si jak ve filmu Gorily v mlze. V mlze jsem byl taky, gorily jsem teda neočekával, spíš jsem vůbec netušil, co tady muže žít a trochu jsem se toho obával. Na druhou stranu jsem se uklidňoval tím, že tohle je evidentně vyšlapaná cesta a lidi tu musí chodit pravidelně, tak to bude v klidu. Taky že bylo, až cestou dolu jsem narazil na veselou ceduli upozorňující na jedovaté hady.












Když už jsem byl asi nahoře, uslyšel jsem i osamocené lidské hlasy, což mě uklidnilo. Přestože byli evidentně jen pár desítek metru ode mě, nikoho jsem nevidel. Vlastně jsem neviděl vůbec nic, protože se naplnilo to, čeho jsem se obával. Vrchol národního parku byl po celý den v mracích.

Viditelnost deset metrů, v lepších momentech. Takže jsem ani nevěděl, jestli už jsem nahoře, ale následujích deset metru bylo z kopce, takže jsem se rozhodl to zabalit a vydat se na cestu zpátky. Stejná cesta, stejni psi. Jen o trochu víc nasraní, takže jsem se jistil dlouhým klackem. Až na silnic

i jsem se dal jiným směrem a v potravinách u asi stoletého dědečka jsem si koupil plechovku Coly, kterou jsem obřadně vypil u vyhlídky, prvni za celou cestu, a to už jsem byl skoro dole. U návštěvnického centra, ke kterému jsem se nějak záhadně dostal, jsem si všimnul krásné dlážděné stezky na vrchol, ale už jsem neměl silu se tomu zasmát. Jak se říká, zážitek nemusí byt pozitivni, hlavně když je hluboký, což se dokonale povedlo.

Tolik pro začátek. A to jsem to chtěl vzít stručně. Tak zas příště.

pátek 16. listopadu 2012

Pozdrav z Hory osudu

Krátké, ale snad zajimavé a vtipné video z národního parku Tongariro. Je to neupravený, takže stoprocentně autentické.

pondělí 29. října 2012

Videodeník 7 - Tchaj-wan

Než se dostanu k tomu, abych napsal o svém pobytu na Tchaj-wanu neco víc, což muže trvat, tak tady je video. Nejsou tam uplne vsechna mista, kde jsme byli, ale vetsina ano.



pátek 12. října 2012

Poválečná Severní Korea - fotografie Květy Boháčové - černobílý dodatek

Poslední várka fotografií od doktorky Květy Boháčové. Tyto jsou černobílé a ukazují především momenty ze života české výpravy; kantýnu, výlety a služební cesty, okolí, služebnou Ok Su-ni či cestu domů.

Užijte si poslední snímky!
















čtvrtek 11. října 2012

středa 10. října 2012

Poválečná Severní Korea - fotografie Květy Boháčové - oslavy 1. máje

Další část raritních a nesmírně zajímavých fotografií od doktorky Květoslavy Boháčové, jejíž manžel strávil v Koreji několik let prací na hydroelektrárnách. Více informací zde.

Tentokrát fotografie z oslav prvního máje, kterých se museli povinně účastnit. Na fotografiích jsou vidět někteří čeští pracovníci nesoucí oslavné transparenty.

Nemůžu si pomoci, ale ty fotografie mají prostě úžasné kouzlo. Přímo z nich dýchá historie a ty vybledlé barvy a kazy na nich... nádhera!