Na Pekingské opeře

Včera jsem byl v Praze v Paláci Akropolis na představení Pekingské opery. Šlo o představení žáků a učitelů, kteří předvedli čtyři zhruba půlhodinové ukázky z pravděpodobně mnohem delších her. A hned musím dodat, že se mi to strašně líbilo. Asi o to víc, že jsem se dlouho rozmýšlel, jestli na to mám vůbec jít a i když jsem si lístek nakonec v předprodeji koupil, tak sem se nijak extra netěšil. Akropolis jsem našel v pohodě (nikdy jsem tam nebyl) a po čaji na rozehřátí jsem šel na představení. Překvapilo mě, jak je to uvnitř malé, mnohem menší než v divadle Archa a ještě horší byly ty židle. Spíše židličky, staré, nepohodlné a nahečmané jedna vedle druhý. Seděl jsem v druhé řadě a výhled jsem měl tedy dokonalý. Scéna byla extrémně jednoduchá, v pozadí bylo velké bílé plátno a to bylo vše. Začala hrát klasická čínská hudba a bubínky a po chvíli vtančila na podium mladá Číňanka v krásném pestrém kostýmu a za chvíli začala zpívat. Hlas měla jako zvon a rozhodně se ho nebála použít. Občas ječela hodně nahlas, a jak dlouze natahovala některé hlásky, tak to působilo pro středoevropana hodně nezvykle a na některé přímo legračně. Mně se to moc líbilo a naštěstí se nikdo nesmál a diváci byli docela tolerantní. K dívce za chvíli přidal chlapec a něco si střídavě povídali a zpívali. Před začátkem představení jsem si zapomněl vzít program, takže jsem moc netušil, o co asi šlo. Když jsem to o přestávce napravil a přečetl si ho, ulevilo se mi. Ani s programem mi to nebylo o nic jasnější. Na druhou stranu mi to ani v nejmenším nevadilo v tom, abych si to celé užil. Druhá ukázka byla asi nejvtipnější ze všech, účinkovala mladá dívka a starý převozník, zřejmě učitel. Šlo asi o komedii, protože se oba často smáli, stejně jako publikum. Třetí ukázka byla nejkratší a jediná, ve které hrál pouze jeden herec.

obr.: foto z první ukázky. Není to moje fotka a je z jiného vystoupení, ale jde o stejné představení.

Chlapec představoval důstojníka převlečeného za rybáře číhajícího na nepřátelské vojsko. Celé představení bylo něco mezi tancem, cvičením a bojovým uměním. Poslední ukázka se mi líbila nejvíc, účinkovala mladá dívka a chlapec. Dívka měla neuvěřitelně nádherný kostým s čelenkou s pavími oky a dvěma dlouhými pavími pery, s kterými si občas hrála, a krásně zdůrazňovaly každý její pohyb. Jenom pohled na ní byl kouzelný. Když se ke konci jejich dialog a tanec změnil v zápas a chlapec začal předvádět svou ohebnost a gymnastické prvky, nemělo to chybu. To všechno za zvuků pravděpodobně živé hudby ze zákulisí. Všichni herci byli úžasně nalíčeni a měli nádherné bohatě zdobené kostýmy. Moc se mi to celé líbilo. To už bohužel neplatí o cestě domů. Čekání na vlak mi zpříjemnila parta ožralých kreténu říkajících si fanoušci Baníku. Měli obzvlášť dobrou náladu, jejich Baník píčo prohrál se slabým Kladnem tři nula. Dobře jim tak. Ještě se sluší poděkovat Českým dráhám za to, že mi svým zpožděním sebraly hodinu z již tak krátkýho spánku. Poslední část cesta po zasněžených silnicích v zasněženém autě stála díky spoustě smyků taky za to. Ještě že jsem byl jediný blázen na silnici.

Trochu informací o Pekingské opeře.

V Číně existuje více jak 300 regionálních divadel, jejichž dosah však většinou nepřesahuje danou oblast. Divadla totiž používají místní dialekty, kterým lidé z jiných regionů nerozumí. Pekingská opera má v tomto rozložení „sil“ výsostné postavení. Jako divadlo původem z císařova paláce má celonárodní význam i popularitu. Pekingská opera je dnes zároveň nejrozšířenější forma tradičního čínského divadla. Patří do ní různé slavné divadelní rodové školy. Vzhledem k nesmírně vysokému nároku kladenému na herce se děti začínají učit pekingskou operu již jako velmi malé. Když je jim okolo 12 let, jako dětem, kteří spolu se svými profesory přijedou do Prahy, je jejich technika a herectví již na velmi vysoké úrovni.