Hrobky v Nikkó, elektronika v Akiahabaře

Další den, další téměř celodenní výlet. Po snídani jsme vyrazili na nádraží a vlakem jsme jeli směr Nikkó. Cesta trvala asi dvě hodiny a počasí stálo za prd. Cestou bylo pořád na co koukat, ale normální Japonsko není tak krásné, jak si ho asi většina lidí představuje. Malé šedivé baráčky nahečmané jeden vedle druhého a úzké uličky mezi nimi a nad tím vším velká změť drátů.

video: cesta vlakem do Nikkó.



Má to své kouzlo, pro někoho kdo jenom prochází, ale kdyby takové bydlení bylo u nás, moc lidí by se tam nadšeně nehrnulo. V Národním parku Nikkó jsou krásné svatyně a chrámy obklopeny staletými cedry. V 17. století si Nikkó vybral slavný šógun Takugawa Iejasu jako místo pro svou hrobku.

obr.: hrobky v Nikkó obklopené krásnými cedry.



Pracovalo na ní patnáct tisíc umělců z celého Japonska. Samozřejmě tam není jen jeho hrobka, ale spousty jeho pokračovatelů. Tolik krátce k historii. Z hlavního nádraží v Nikkó to byl ještě docela kus cesty k hrobkám a protože pršelo, tak jsme jeli busem. Cesta byla ale neuvěřitelně ucpaná. Zajímalo by mě, jak by to tam vypadalo, kdyby bylo hezky. Protože už takhle tam nebylo k hnutí a byla to nejspíš památka s největší koncentrací turistů, co jsem v Japonsku viděl. Na prohlídku jsme měli asi dvě hodiny, což bylo úplně akorát. Celý areál je dost rozlehlý, ale všude okolo jsou krásné vysoké staré cedry, takže se tam příjemně prochází. Horší už to je s obrovským přívalem japonských, korejských a čínských turistů. Neasijských turistů tam zas tak moc nebylo. Samotné hrobky vypadají úplně jinak než ty korejské. Nejsou to žádné kopečky, ale podobají se spíše klášterům. Jsou opravdu nádherně zdobené, hodně barevné a mají na sobě spoustu zlata. Pokud se člověk trochu vzdálí nebo odbočí z hlavního proudu turistů, tak i tady se dají najít klidná místa téměř bez lidí. V areálu je i slavné sousoší tří opiček, první si zakrývá uši, druhá ústa a třetí oči. Znamená to: neslyším zlo, nemluvím zlo a nevidím zlo. Je to takový symbol Nikkó a najdete ho téměř ve všech materiálech o Nikkó. Protože jsme museli stihnout vlak zpátky do Tokya, byl čas odejít a raději se šlo na nádraží pěšky, protože silnice byly stále neuvěřitelně ucpané. Ucpanější než v Tokyu během špičky, protože tady byly pouze jednoproudové. Cestou jsem narazil na skvělé plakáty na místní hokejový tým, a protože jsem fanda do hokeje (Páááárdubice), tak jsem si musel jeden blísknout. Všechny byly dělané podle stejného vzoru, vepředu hokejista a zatím nějaká místní památka. Působilo to hodně nezvyklým dojmem. Jako kdyby dělal Vatikán plakáty na své fotbalové mužstvo, kdyby nějaké měl. Zpátky v Tokyu jsme byli asi v pět hodin a na programu byla návštěva čtvrti s elektronikou Akiahabary. Rozchod byl u jednoho z největších místních obchoďáků Yodobaschi – Akiba. Všude okolo byly další obchodní domy a malé krámečky se všemožnou elektronikou, kamery, foťáky, počítače, televize atd. Před jedním hrála, nebo spíš jen zpívala parta mladých Japonek, obklopena spoustou čumilů. Že by mě jejich produkce zrovna dvakrát brala se říct nedá. Ale koukalo se na ně hezky. Kromě elektroniky tu byla ještě spousta menších obchůdků s komiksy, normálními filmy a filmy jen pro dospělé. Dalo by se tam strávit několik dní a pořád by měl člověk co objevovat. Bohužel čas běžel strašně rychle a byl čas odjet na hotel. Protože se mi v Akiahabaře moc líbilo, tak jsem si od našeho průvodce, mladýho kluka, který vystudoval sinologii a za manželku má Japonku, půjčil kartu na metro a rozhodl se tam tam vrátit na vlastní pěst. Metrem jsme už v Tokyu předtím párkrát jeli a zdálo se mi celkem v pohodě, došel jsem tedy k závěru, že bych to mohl zvládnout. Navíc to nebylo zas tak daleko od Asakusy, takže bych to v nejhorším došel pěšky. Cestu tam jsem zvládl v pohodě, zpátky už to bylo komplikovanější, ale o tom později. Podařilo se mi najít obchodní dům Yodobaschi a hezky jsem si ho prošel patro po patře. V sedmém patře měli dvd, tam jsem strávil nejvíc času. Chtěl jsem si koupit nějaký film domů, ale nabídka nebyla zas tak široká, jak bych čekal. Našel jsem jeden film s Ryiheiem Matsudou, který vypadal podle obalu moc hezky, ale když jsem se ptal prodavače, jestli má anglické titulky, tak mi po chvíli zkoumání odpověděl, že nemá. Nakonec jsem si koupil dvd s korejskou romantickou klasikou (aspoň pro mě) Millionaire´s first love, které mělo mít anglické titulky, až doma jsem zjistil, že je nemá. Když jsem si tak prohlížel ty filmy, všiml jsem si, že okolo mě nikdo není. Nikdo mě ale nevyhazoval, ani nenaznačoval, že bych už měl vypadnout, tak jsem se nevzrušoval. Když jsem si konečně vybral a šel to zaplatit, zjistil jsem, že kromě mě, pokladního a ochranky už tam nikdo není. Chudáci všichni čekali na mě. Rychle jsem to zaplatil a chtěl odejít. Jenže jezdící schody už nejezdili a byli na nich zábrany, takže pěšky se dolů sejít nedalo. Nakonec mě jeden kluk z ochranky donavigoval k výtahu (což byl taky zážitek, vůbec neuměl anglicky, ale bylo mu jasný, že chci ven) a ukázal mi cestu ven. Před obchoďákem na plácku jezdili dva kluci na kolech, dělali na nich super triky, takže jsem je asi čtvrt okukoval. Kousek vedle jezdila další parta na skateboardech. Bylo to skvělý, sám uprostřed večerního Tokya, okolo velké osvícené obchoďáky a pár taxikářů, celkem klid a přede mnou freestyle na kolech.

video: kluci na kolech.



Vyrazil jsem ještě omrknout okolí a narazil jsem na rozesmátou partičku zaměstnanců nějakého středního obchodu, kteří se snažili o skupinové foto. Když jsem u nich stál už asi pět minut a pořád se jim nedařilo tu fotku udělat, což jim náladu vůbec nekazilo, tak jsem si je musel natočit. Byli naprosto neodolatelný, jako by se před vámi odehrával nějaký vtip. Pokaždé nastavili na foťáku, který byl na stativu samospoušť, zapózovali a pak zklamaně vydechli, že to zase nevyšlo. Nevím, co dělali špatně, ale působilo to strašně komicky. Po fotících se Japoncích jsem rozhodl, že už raději vyrazím zpátky. Věděl jsem, na jakou mám jít linku a kde vystoupit. Horší už bylo nalézt správný vstup. Uviděl jsem symbol metra a směr Asakusa, takže jsem bez obav vlezl dovnitř. V pohodě jsem dojel do Asakusy, ale když jsem vylezl, nemohl jsem najít jediné povědomé místo.

video: foticí se Japonci, asi pátý pokus o společnou fotku.



Věděl jsem, že jsem ve správné čtvrti, nic jsem ale nepoznával. Vyrazil jsem nazdařbůh jedním směrem a doufal, že uvidím něco povědomého. Celá situace mě nijak nerozhodila, spíš naopak, i pro takové zážitky jsem si přijel. Po chvíli bloudění jsem narazil na informační tabuly a směrovky a v tu chvíli mi došlo, že místo metra jsem přijel vlakem a tím pádem vystoupil úplně jinde. Bohužel vlak i metro bylo značeno úplně stejně a i samotné vagony vypadají stejně. Od průvodce jsem ráno zjistil, že ta karta na metro, na kterou jsem se do vlaku dostal, je jenom na metro a do vlaku mě neměla vůbec pustit. No ale povedlo se. Na pokoj jsem se dostal asi o půl dvanáctý, osprchoval se a šel po dalším skvělém dni spát.

obr.: vlevo jsem přijel vlakem, v pravo jsem měl přijet metrem.



Webové galerie

Nikkó - hrobky šógunů

Tokyo - Akiahabara