středa 1. srpna 2007

Dějiny Koreje potřetí: dynastie Čoson a drzí Japonci

Minule jsme skončili uzavřením míru mezi Korjem a Mongoly. Mongolové měli ale v tomto „míru“ jasně navrch a Korejci se museli účastnit mongolských výprav proti Japonsku. Ty skončily neúspěchem, ale ještě horší následky mělo pro Korjo vztahy s jüanskou dynastií (Mongolové), s kterou uzavřeli mír. Korejší králové byli nuceni brát si za manželky princezny z rodu Jüan a jejich synové si poté dělali nárok na korejský trůn. Situace se změnila až díky nově vznikající čínské dynastii Ming, která zatlačila Jüan na sever a toho využil korejský král Kongmin, který provedl čistku v projüanské i promongolské frakci a zaútočil na jüanské vrchní velitelství. Roku 1368 po založení dynastie Ming okamžitě zaujal promingský postoj. Začal brát půdu mocným rodům a vracet ji původním vlastníkům a osvobodil většinu otroků. Tím si ale udělal příliš mocných nepřátel a ti ho zabili.

obr.: Japonci vyloďující se v Pusanu.




Dynastie Čoson


Značný vliv na celou zemi měly více než stoleté nájezdy japonských pirátů wägů, kteří pustošili úrodné pobřeží a ochromili námořní dopravu. Diplomatická jednání s Japonci selhala, na řadu přišla vojenská tažení. Největší úspěchy zaznamenali Čchö Jong a I Song-gje. Oba se ale zásadně lišili v postoji vůči Číně. Když dynastie Ming roku 1388 vyhlásila svůj záměr nárokovat si severní území Korja, pobouřený Jong se na ně hned vrhl. I Song-gje (posmrtným jménem Tchädžo), který se výpravy účastnil jako Jongům zástupce, ale uprostřed tažení otočil armádu zpátky a téměř nekrvavým převratem zbavil moci krále i Jonga, svrhl Korjo a založil novou dynastii. Zkonfiskoval většinu půdy a tím si zajistil nejen velké příjmy pro svou dynastii, ale i velké oslabení mocných rodů a tím pádem definitivní konec Korja. Svou dynastii pojmenoval Čoson, po nejstarším korejském království, a přestěhoval hlavní město do Hanjangu. Že vám to město nic neříká? Hanjang je dnešní Soul, který je od té doby politickým, ekonomickým i kulturním centrem Koreje. Novou vládnoucí vrstvou se stali úředníci-literáti, kteří vzešli díky zkouškovému systému pro státní úředníky. Z názvu je zřejmé, že šlo o vzdělance v mnoha oborech. Literáti opovrhovali mocnými rody a společně se Songem provedli rozsáhlou pozemkovou reformu. Literáti jsou rovněž nazýváni jako „jangbané“, což znamená úředníky „dvou skupin“, kterými se myslí civilní i vojenský zároveň. S novou dynastií přišli velké změny ve státní správě, administrativním členění země, výběru daní nebo členění vojenské moci. Společnost ale nadále zůstávala fakticky otrokářská. Pozice otroka se dědila a jen v Soulu jich v roce 1462 bylo více než 200 000. Za vlády Tchädžoa se Korea mírně rozšířila směrem na sever a získala hranice, které přetrvaly dodnes.

obr.: Výzbroj Hidejošiho armády.




Vlastní písmo

Za vlády krále Sedžonga vznikla korejská hlásková abeceda. Král si uvědomoval, že korejská řeč se líší od čínské a proto by měla mít vlastní abecedu. Nová abeceda „hangul“ byla vyhlášena roku 1446 a skládala se z 28 písmen. Byla tedy podstatně jednodušší než čínská a šlo nejvýznamnější kulturní počin v dějinách Koreje.



Válka s Japonskem


obr.: Tojotomi Hidejoši.




Právě jsme poskočili téměř o dvě stě let dopředu na konec šestnáctého století. Do té doby si Čoson užíval míru a stali se pouze dvě významnější události, které stojí za zmínku. První z nich jsou tzv. literátské čistky, kdy jedna frakce usilující o moc zlikvidovala tu vládnoucí, tím si vyměnily pozice a stalo se to samé, tj. zase byly zlikvidovány opozicí. Čistky byly celkem čtyři a asi na ně nebyl hezký pohled. Druhou akcí bylo povstání chudiny, které vedl řezník Im Kkok-čong, ale v podstatě ničeho nedosáhl. A teď už k Japoncům. Tojotomi Hidejoši sjednotil celé Japonsko a začal spřádat plány na podrobení mingské Číny. Korea měla být jen takový předskokan. Roku 1592 se japonská vojska vylodila v Pusanu v neuvěřitelném množství (220 tisíc mužů pěchoty a 9 tisíc námořníků). Počáteční korejský odpor přímo v Pusanu byl marný, i když hrdinně bojovali do posledního muže. Japonci si to tedy mašírovali rovnou na Soul a místní vláda upínala veškeré naděje k Sin Ipovi, který se proslavil v bojích džurdženskými kmeny. Byl ale poražen a král se dvorem prchl na sever k hranicím s Čínou a žádal o pomoc mingský dvůr. Lidi by naštvaní na neschopnost vlády a jejich odchodu ze Soulu využili otroci a zapálili budovu ministerstva trestů, kde byly jejich soupisy. Obraz války změnil až admirál I Sun-sin, který se snažil sjednotit korejské námořnictvo, stavěl lodě a cvičil jejich posádky. Slavné jsou jeho „kobukson“ (želví lodě) pokryté železnými pláty a s děly na všech stranách, takže mohly útočit z libovolné pozice. S touto flotilou začal ničit japonské loďstvo, až nakonec dosáhl úplné kontroly nad mořem. Tím odřízl japonské jednotky na souši a navíc uchoval úrodnou jižní část země v korejských rukou.

obr.: Socha admirála I Sun-sina v centru Soulu.


Po celé zemi začaly spontánně vznikat jednotky domobrany, které způsobovaly Japoncům slušné škody. Pomoc poskytla i dynastie Ming, přestože nebyla moc platná. 50 tisíc čínských vojáků osvobodilo Pchjongjang, ale po porážce severně od Soulu se stáhli zpět. Japoncům asi došlo, že to se svým plánem trochu přepískli a začali s Mingy vyjednávat o míru. Jednání ale byla přerušena, Čína chtěla využít situace a začlenit Japonsko mezi své vazalské státy. Hidejoši se ovšem cítil jako vítěz a odpověděl absurdním požadavkem, aby si dcera čínského císaře vzala japonského panovníka, aby mu byl přiznán nárok na část korejského území a korejský princ se stal rukojmím v Japonsku. Po krachu jednání vlítli Japonci do Koreje podruhé, tentokrát se 140 tisíci vojáky. Korejská armáda už ale byla vycvičena a čínská taky na nic nečekala. Na souši tedy neuspěli. Na moři ale Korejce porazili, protože flotilu už nevedl I Sun-sin, který byl intrikánský zbaven funkce. Vláda vyděšená nečekanou porážkou ho ale povolala zpět do zbraně a admirál roku 1598 slavil vítězství obklíčením japonské flotily při pokusu o vylodění u Mokpcho. Zanedlouho Hidejoši zemřel a Japonci se úplně stáhli z Korejského poloostrova. Při pronásledování prchajících vojsk zabila náhodná kulka i admirála I Sun-sina. Sedmiletá válka velmi zpustošila celou zemi a změnili situaci v celé východní Asii. Zatímco Čínané byli zaměstnáni v Koreji, Džurdženové ovládli Mandžusko a poté i dynastii Ming a stali se vládci Číny. V Japonsku založil rod Tokugawů nový vojenský stát.


obr.: Replika želví loďě v muzeu v Soulu.




Válka s Mandžuskem

Roku 1624 vypuklo v Koreji povstání I Kwala, aristokrata, který si připadal nedoceněný. Podařilo se mu dokonce dobýt hlavní město, poté byl ovšem poražen vládními vojsky. Jeho přívrženci utekli do Mandžuska, kde požadovali invazi do Koreje jako pomstu za sesazení předchozího panovníka, s kterým si tak pěkně rozuměli. Mandžuové toho využili jako záminky ke své první invazi do Koreje. Brzo dobyli Pchjongjang a celá země chtěla mír. Mandžuové se spokojili pouze s projevem úcty vůči svému trůnu a uznáním svého státu za staršího bratra a poté se z Koreje stáhli. Mandžuský císař změnil jméno svého nového státu na Čching a vyslal do Koreje posly s požadavkem uznání své suverenity. Korejci si ale připadali kulturně nadřazeni a arogantně tento požadavek odmítli. To ale neměli dělat, Mandžuové na ně roku 1636 tedy vlítli podruhé a hravě je rozprášili. Krále donutili ke kapitulaci a požadovali přerušení styků s Mingy, dva královy syny jako rukojmí, slib věrnosti dynastii Čching a vyslání vojsk na pomoc při tažení proti Mingům. Ve srovnání s válkou s Japonci měla tato válka jen krátké trvání a škody byly relativně malé. Pocit kulturní nadřazenosti vůči Čchingům vyvolal následně i intenzivní nenávist.

obr.: Brána pevnosti Namhansan, ve které se skrýval král před svou kapitulací.

2 komentáře:

Eles řekl(a)...

Čau. Tak jsem se přes odkaz na Asiantitulky dostal sem a přelouskal tu historii. Ale moc jsem z toho popravdě neměl :), jak je to nahuštěný, tak jsem se totálně ztrácel. Budu si to muset přečíst ještě minimálně jednou. Ale dobrá práce. Taky jsem si přečet tu reportáž ze Severní Koreje. To je síla co? Když jsem se koukal na State of Mind, vypadala SK jako vlastně docela přátelské (i když ideologicky zvrácené) místo. Ale to, co ti kluci napsali o pobytu tam, je tak pětkrát drsnější než jsem si představoval... Tak zatim

Vojta řekl(a)...

Ahoj. Nahuštěný to je, ale to je účel:) Jinak bych mohl tu knížku rovnou přepisovat:) Kdyby ti nebylo něco jasné i po opakované přečtení, tak dej vědět a já to rád rozvedu. Mě to jasné je, ale to je tím, že jsem to četl dvakrát třikrát v knize a pětkrát tady. A další díly budou ještě mnohem víc zhuštěný, protože dvacáté století je rozebrané na více než 150 stránkách! Ta reportáž je neuvěřitelná. Kdyby to bylo smyšlené, asi bych se u toho dost bavil, ale takhle mi z toho bylo spíš smutno. Zatím