pondělí 13. srpna 2007

Žlutý fest: co je malý, to je hezký

Tak jsem si zase vyrazil za trochou hudby, letos potřetí. Poprvé to byl pardubický Majáles, kam mě přitáhli Tata Bojs, potom České hrady na Kuňce kvůli Bratrům Orffovým a včera (psáno v neděli) Žlutý fest v Pardubicích, kam mě přitáhla touha poslechnout si skupiny, jejichž názvy mi sice něco říkají, ale v životě jsem od nich nic neslyšel a pokud slyšel, tak nevěděl, že to bylo od nich. Vyrazil jsem ve svém sporťáku Renault Clio ročník 91 (brzo půjde na operaci, čeká ho výměna přední poloosy) do důvěrně známého areálu pardubického koupaliště, kde jsem byl nedávno na zmiňovaném Majálesu a před pár lety na hip hop kempu. Trochu mě překvapilo, že se akce nekonala přímo v areálu, ale vedle něho. Na koupališti stejně nikdo nebyl, ale pronajmout si louku vedle bylo asi o dost levnější. Při vstupu jsem k lístku za 250 dostal kartu na vstup na koupálko. Kdyby ji někdo chtěl, tak dejte vědět. U vstupu mi jedna gorila (ale celkem usměvavá a v pohodě) omrkla obsah mé tašky a zeptala se mě, jestli nemám s sebou alkohol nebo drogy. Ubezpečil jsem ho, že jenom sušenky. Trochu jsem si zalhal, byl tam ještě foťák. U vstupu visel zákaz focení a natáčení, později jsem oboje porušil. A rozhodně jsem nebyl sám, nikdo to ale neřešil, co by z toho taky měli?

První, co mě po vstupu do areálu festivalu překvapilo, byla jeho prťavost. V nejširším místě měl tak třista metrů, asi se nečekala moc velká návštěva. Lidí přišlo celkem akorát, areál nakonec naprosto vyhovoval. Větší hlavní podium se nacházelo jen nějakých necelých sto metrů od vedlejšího a hrálo se současně, ne na střídačku jako na Kuňce. Kdyby tu hrál někdo méně zvukově průrazný, jako třeba Bratři Orffové, tak bylo jejich vystoupení přeřváno z vedlejšího podia. V porovnání s fesťákem na Kuňce tu byla návštěva tak třikrát čtyřikrát menší. Žlutý fest je ovšem mnohem skromnější akce a probíhá jen během jednoho dne. Nemusel jsem se tím pádem rozmýšlet, na jaký den pojedu.

video: krátká ochutnávka Ladmine spring a festivalové atmošky.




Přijel zrovna do koncertu – 123 minut. Párkrát jsem je viděl v telce, kdysi slyšel jednu jejich desku a teď poprvé viděl naživo. Zdeněk Bína je vynikající zpěvák, ale přesto mi jejich hudba nic moc neříká. Působí na mě sice jako skvělí hudebníci, ale jejich dlouhá sóla občas nudí a celé to působí jako večírek v lepší společnosti, který je na úrovni, ale lehce zavání snobismem. Po minutách začali hrát kluci z Landmine spring. Hráli celkem fajn něco na pomezí rocku a emo, ale dopláceli na to, že je nikdo nezná a na texty v angličtině, takže si těžko mohl někdo s nima pobrukovat. Jinak příjemná hodinka. Ve čtyři nastoupili Krucipüsk. Možná ten styl trochu zmotám, ale já to fakt neposlouchám. Přišlo mi to jako něco mezi punkem a metalem. Před podiem se to slušně zaplnilo a většina přešla ze sedu do stoje. Přestože se do toho opírali zhruba stejně jako Ladmine spring, tak mi přišlo, že byli mnohem víc slyšet, jako by někdo otočil volume doprava.

obr.: zhmotněný sen všech pivařů, obří pivo.

V pět se na podiu rozsvítilo jamajské sluníčko a všechno se krásně rozvlnilo v rytmu reggae. To všechno díky Švihadlu, jedné z těch kapel, jejichž název je mi povědomý, ale nic jsem od nich neslyšel. Přestože hráli příjemně, nemůžu se zbavit pocitu, že to mohlo být i lepší. Nemyslím lepší na jejich poměry, ale na to, co se dá z reggae vytěžit. Já znám ale trochu jen Boba Marleyho (mám bestovku a živák), takže to srovnání asi není moc fér. Jednoznačně nejlepší písničky byly duety mezi autorem většiny textů a na Jamajce narozeným Vincentem Richardsem a Marií Šturmovou, v kterých byla cítit ta pravá hravost, pohoda a pestrost.

video: Švihadlo a jeden z podařených duetů.



Asi nejlepší koncert zahráli taneční Skyline. Taneční hudbu moc nemusím, ale pokud je něčím stříknutá, tak se to většinou dá. Tady je to trochu do rocku a živý bubeník dodal jejich vystoupení pravý grády. Od Skyline mám jejich první desku Raiders in the store z roku 2001, kterou jsem jednu dobu docela poslouchal, ale od té dobu se sestava dost proměnila. To cédo mám dokonce podepsané od celé tehdejší sestavy, odchytl jsem je někde na fesťáku ve Svitavách asi před pěti lety, pokud se nepletu. Celý jejich koncert jsem vesele proskotačil kousek od podia, na chvíli se ke mně přidala i Martina, o které jsem psal v článku o Varech.

video: Skyline a jejich nadupaný koncert, který by rozhejbal i mrtvolu.



Po roztančených Skyline se trochu přitvrdilo a na řadu přišel rock ve svém tvrdším kabátu v podání Cocotte minute. Moderátora Pomeranče (existuje ještě?) Zellera určitě znáte. Jako frontman dokázal fanoušky (i značná část goril si pobrukovala) pěkně rozjet. Během vystoupení na něho přilétl kelímek s pivem. Nevím, který debil ho hodil, ale Zeller to přešel jako by se nic nestalo. Dovedu si ale představit, že by ho v tu chvíli nejraději zabil. Co to může být za vypitý hovada, když po někom hodí kelímek s pivem? Nepostříkal jen zpěváka, ale i diváky a fotografy.

obr.: Coccote minute v plné síle.

Podobnou kulturní vložku si o hodinu později vychutnal i Michal Hrůza. Koncert byl fajn, ale po protančené hodině se Skyline jsem si potřeboval orazit a nějak jsem stejně neměl chuť jít skákat do kotle. Brácha má doma dvě jejich desky, ale žádnou z nich jsem doteď neslyšel a tento stav ještě nějakou chvíli vydrží. Prostě nejsou můj šálek kávy, já mám raději klidnější věci, ambient, downtempo, chillout atd.

video: Hrůza a jeho asi největší hitovka.



Poslední tři kapely se opíraly hlavně do kytar a postupně se na hlavním podiu vystřídali Michal Hrůza se svojí novou kapelou, slovenská Peha a na vedlejším všechno zakončili Prohrála v kartách. Hrůza hrál klasický kytarový rock pop, který byl příjemný a chytrý, ale písničky mi dost splývaly a chyběl najaký výraznější nápad. Asi v půlce ho osvěžil nějaký nespokojený posluchač a Hrůza to sympaticky okomentoval slovy, „Že to je poprvé, co dostal pivem, že věděl, že to jednou muselo přijít a že je rád, že to bylo právě tady.“ Tím si mě získal a když na konci začal hrát své starší hitovky ještě z dob Ready Kirken, tak jsem se fakt dobře bavil. Po Hrůzovi přišla řada na Pehu, největší tahák Žluťáku. Pehu jsem slyšel celkem nedávno jako předkapelu Kryštof, věděl jsem tedy, co od nich můžu čekat. Nezklamali. Katarina zpívala moc hezky a často nechávala zpívat publikum, které reagovalo celkem dobře, nejlépe samozřejmě při Spomal, kterou odehrála úplně sama jen na klávesy.

video: Peha a moje nejoblíbenější píseň.



Po přídavku odešla tak polovina návštěvníků domů, já se ale ještě docela těšil na Prohrála v kartách. Nic jsem o nich nevěděl, tak jsem si na jejich stránkách pustil poslední video Kosmonaut a to mě navnadilo. Kosmonaut byl ale výjimka, celý koncert byl o poznání rychlejší a hutnější než pomalá balada o Kosmounatovi. Zpěvák dokonce uprostřed koncertu sešel s kytarou mezi diváky a předal jedné holce, co tančila před podiem. Ta tím byla evidentně dost zaskočená, já bych byl taky, a žádný tón se ani nepokusila vyloudit. Končit museli přesně o půlnoci, asi aby si někdo nestěžoval na porušování nočníno klidu, takže s úderem půlnoci jsem vyrazil ke svému rudému ďáblovi a odfrčel domů. Fesťák byl fajn a kapely naživo dobrý, ale že bych si nějakou zatoužil pustit doma z céda, tak to spíš ne. Jestli bude v okolí ještě nějaká podobná akce, tak určitě zase vyrazím, ale jezdit někám dál se mi nechce, na to jsem línej.

PS: všechny videa a fotky jsou přímo z místa činu a mojí výroby.

4 komentáře:

tomino řekl(a)...

vYsel...ale tfffuj!

Vojta řekl(a)...

Ale no tak, to se stává:) Opraveno.

Camiseta Personalizada řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Vojta řekl(a)...

To smazání není cenzura, ale byl to spam.