Proč zrovna Sziget?
Tak zaprvé jsem vždycky chtěl aspoň jednou zažít opravdu velký festival. Když říkám velký, tak myslím opravdu velký, ne třeba Trutnov Open Air, kde jsem byl před sedmi lety. A tohle měřítko Sziget splňuje beze zbytku, průměrná návštěva několika posledních ročníků je přes 350.000 lidí. A když jsem vybíral na jaký festival jet, tak hlavní roli hrál line-up a vzdálenost a finanční náročnost. Sziget to jasně vyhrál, line-up skvělý (sice jsem hledal festival s Radiohead nebo Björk, ale The Killers mi to vynahradili), Budapešť je blízko a je tam levně.
obr.: Street of the nations aneb cesta k hlavnímu pódiu.
Cesta
Do Budapešti jede z Pardubic přímý spoj, cesta trvá jen šest hodin a navíc je na tento spoj 40% sleva, takže mě zpáteční cesta stála jen 1.300,-. Z nádraží Keleti na ostrov Óbudai na Dunaji, kde se festival koná, už to byla jiná legrace. Nějak jsem nenašel vlez do metra, takže jsem sledoval dav mladých lidí s krosnami, kteří podle mě měli určitě mířit na Sziget. Dav se pomalu zmenšoval až do stavu, kdy jsem jako indián stopoval trojici Slováků. Když jsem se jich pro ověření zeptal, zda jdou taky na Sziget, tak mě k mé hrůze řekli, že ne. To se může stát jenom mě. Asi dva kilometry v příšerném vedru a na zádech s taškou se spacákem a stanem jít za někým, kdo jde jinam. Naštěstí se ukázalo, že šli aspoň správným směrem. Dali mi mapu a potom už jsem se městským vlakem HEV dokodrcal na místo.
obr.: Main stage po ranním úklidu.
Ostrov
Jak už jsem zmínil, festival se konal na ostrově (Sziget znamená „ostrov“) Óbudai na Dunaji téměř v centru Budapešti. A ostrov je to pořádný, na délku má snad tři kilometry a na šířku tak jeden. Celá tato plocha je využita do posledního metru. Kde nejsou obří pódia nebo hudební stany, tak jsou různé stánky s občerstvením nebo zábavou všeho druhu, záchody a hlavně stany návštěvníků, kteří si mohou postavit stan kdekoliv a taky to dělají. Dále tu byly například telefonní budky, bankomaty, prádelna, první pomoc, sprchy, bungee-jumping, směnárny, pošta, stánky všech možných organizací, pinpongové stoly, šachový turnaj, úschovna zavazadel a kol, internet zadarmo, na velkoplošné obrazovce běžela živě olympiáda. Prostě pokud jste chtěli, nemuseli jste z ostrova vytáhnou paty.
obr.: i na ostrově se dá zabloudit.
Budapešť
To by ovšem byla velká škoda, protože Budapešť je moc hezké město. Na většině pódií začínal program odpoledne kolem čtvrté hodiny, takže každý měl dost času dát se po minulé noci do kupy a ještě vyrazit do města. O Budapešti jsem nevěděl prakticky nic, takže jsem byl příjemně překvapen jak hezké město to je. Hlavně oba břehy Dunaje jsou jako ze škatulky. Na jednom je krásná budova Parlamentu a na druhém Castle Hill. Tam navíc probíhal rzovna festival lidových řemesel, takže byl obsypaný stovkami stánků. Přímo v hradu byla navíc galerie s volným vstupem. Kromě toho byl z hradu krásný výhled na celou Budapešť. V Bazilice Svatého Štěpána jsem byl dokonce svědkem svatby nějakých maďarských celebrit, protože tam bylo několik televizních stábů a druhý den jsem viděl fotky novomanželů na titulních stránkách místních bulvárů.
obr.: Budapešť z Castle Hill.
Koncerty
Kaiser Chiefs – můj první koncert po příjezdu. Narval jsem se k hlavnímu podiu co nejblíž to šlo a čekal, než začne koncert. Všechny začínali přesně na čas, což je obzvlášť potěšující. Tlačenice byla docela slušná, ale čekali mě horší. Kaiser Chiefs hráli skvěle, nikdy jsem na nich nebyl, ale jejich desky mám doma. Jestli byl tenhle koncert něčím charakteristický, tak neuvěřitelným množstvím pivních spršek, které jsem já a všichni ostatní schytali. Bylo jich nejmíň deset. Unavený po cestě, zpocený z toho horka a zlitý pivem jsem si na Kaiser Chiefs pěkně zaskákal.
Ky-Mani Marley – místo Jamiroquaie na hlavním podiu jsem šel na jednoho ze synů nesmrtelného Boba na world music stage. Před obřím podiem byla hlava na hlavě. Vůbec jsem ho neznal, ale koncert byl super. Kromě vlastních věcí zazpíval kolem sedmi otcových věcí, včetně No woman no cry.
video: Ky-Mani Marley - No woman no cry.
Vietnamské národní vodní loutkové divadlo – ne, tohle opravdu není název nějaké kapely, ale skutečně divadelní soubor z Vietnamu. Vystupovali dvakrát denně a jejich vystoupení znělo tak lákavě, že prostě nešlo jednou nezajít. Vybaven čtvrtkou vodního melounu jsem zasedl na kopci nad nachystanou scénou. Spustila se poklidná skoro relaxační hudba a anglický voice over o těžkém životě vietnamského lidu. Kromě loutek hrajících v přehrazeném bazénku vystupovali i živí Vietnamci, které svůj původ opravdu nezapřeli a ti, kteří zrovna nehráli, prodávali v zákulisí typické vientnamské kloboučky.
obr.: Vietnamské divadlo vpředu, vientnamský stánek vzadu.
Transglobal Underground feat. Natacha Atlas – slavná jména, od kterých jsem snad ale nikdy nic neslyšel a byl jsem zvědavý. Nějak mě to nepřesvěčilo. Určitě to nebylo špatný, ale jak mám rád asijskou kulturu, tak tu arabskou nemám. Natasha se tam pořád točila dokola a každou chvíli odcházela a zase se vracela. Jsem rád, že jsem to viděl a slyšel, ale podruhé bych nešel.
obr.: exoty najdete všude.
Mory Kante "Yeke Yeke" Anniversary Tour – koukl jsem na pár minut na hlavním na Sex Pistols, ale přišli mi strašně směšný, jak tam poskakuje divnej důchodce celý v maskáčích od hlavy až k patě. Tak jsem raději šel na trochu africké kultury na world music stage. Upřímně, reggae bylo lepší.
Róisín Murphy – zpěvačka Moloko byla bohužel přesně taková jako její deska, už na první poslech extravagandní, ale nudná. Jako si nepamatuji jedinou píseň z její solové desky, stačilo mi pár minut jejího koncertu, abych pochopil, že o nic nepřijdu. Teda kromě jejich výstředních kostýmů, které měnila snad po každé písni.
obr.: noční Sziget.
Serj Tankian – další solista na hlavním podiu, tentokrát zpěvák Systém of a down. Jeho koncert byl o poznání lepší než Rósín Murphy, ale stejně jako ona si zakládá na svém vzhledu. V bílém saku, košili a klobouku uvěděl své písně proslovy a tom, jak se všichni musíme spojit proti všemu zlému na světě a jednou nám bude určitě dobře. Moc nevím, co si o takových řečích na koncertech myslet, ale hrál dobře.
obr.: Hlavní pódium a na něm Serj.
REM – hlavní sobotní tahák způsobil před hlavním podiem slušnou tlačenici, ale pivo se naštěstí nerozlejvalo. Den před pražským vystoupením zahráli REM skoro hodinu a půl dlouhý skvělý koncert na Szigetu. I scéna byla stejná jako v Praze. Užíval jsem si hlavně osvědčené starší hity jako Man on the moon a Losing My Religion. Poslední desku jsem sice taky slyšel, ale moc ve mně neuvízli. REM hráli prostě skvěle, sice nijak extra nekomunikovali s diváky, ale energie z nich přesto pryštěla.
obr.: koho nebaví festival, může sledovat olympiádu.
Maceo Parker – po REM jsem rychle přeběhl do velkého jazzové stanu, který byl narvaný k prasknutí, protože se chystala začít hrát legenda světového jazzu, soulu a funky, Maceo Parker. Další z mnoha vystupujících, u kterých jsem znal jen jejich jméno, ale nidky je neslyšel. Já se vůbec na celý festival nijak nepřipravoval, chtěl jsem se nechat hlavně překvapovat. A Maceo Parker byl asi to vůbec nejlepší překvapení, jeho koncert byl naprosto skvostný. Publikum reagovalo na každé jeho fouknutí do trumpety a muselo asi třikrát přidávat, protože každé jeho opuštění podia doprovázely ohromující a neustávají ovace.
obr.: někdo má holý zadek, někdo bohužel ne.
The Wombats – začátek neděle obstarali angličtí srandisti. The Wombats hráli rozvernou kytarovou hudbu a hlavně se ukázali jako nevtipnější kapela na festivalu. Mezi písněmi prohazovali k publiku jednu vtipnou hlášku za druhou a nejen díky tomu byl jejich koncert tak veselý.
The Killers – moje největší lákadlo a důvod, proč jsem se nakonec rozhodl na Sziget jet. A nezklamali, spíš naopak. Koncertu předcházela obrovská tlačenice o místa. Prorval jsem se až úplně dopředu, ale když se začali dělat vlny, které vás namačkávali na všechny okolo aniž byste mohli pohnout rukou, tak jsem raději o pár řad couvnul a dobře jsem udělal. Killers měli nádhernou scénu ozdobenou i květinami a hned od začátku spustili sérii hitů ze svých dvou studiových desek. Publikum zpívalo každou píseň a skákalo jako jeden muž. Jednoznačný vrchol festivalu, odskákal a odeřval jsem celý koncert. Na konci jsem byl úplně promáčený, trochu pomohlo pár pivních spršek, většinou šlo ale o poctivý pot. Posledním přídavekem byla All these things I have done s dneš již asi kultovním sloganem I got soul, but I´m not a soldier, známým ze spotu Nike.
video: The Killers - Smile like you mean it.
José Gonzales – španělský folkař s kytarou byl mým posledním koncertem na Szigetu. Narvaný obrovský stan v klidu poslouchal jeho pomalé písně a byl oázou klidu na hektickém ostrově v Budapešti. Po energických The Killers jsem tady hlavně odpočíval, opřel se o zadní stěnu stanu, natáhl nohy, zavřel oči a poslouchal. A taky nastydl, proto je tento report tak zpožděný.
Kromě těchto velkých koncertů jsem viděl řadu jiných koncertů, většinou jenom jejich části a rozepisovat se o nich by bylo zbytečný.
obr.: Parlament na břehu Dunaje.
Sziget 2008 byl po všech stránkách povedená akce, životní zážitek. Kromě spousty úžasné hudby jsem si prohlédl krásnou Budapešt, pořádně si odpočnul od pracovní rutiny a získal řadu krásných zážitků. Asi jako každý z 385.000 návštěvníků!
 |
| Budapešť |
 |
| Sziget 2008 |
Žádné komentáře:
Okomentovat