Istanbulské rozhovory podruhé

Kdes teda první den všude byl?

Hotel byl v největší turistický oblasti, na staré evropské části kousek od Modré mešity. Prošel jsem si okolí Modré mešity, Hagia Sofii a Hipodromu, tam mě hned přepadl první otravný Turek, který mě začal zpovídat a že mě zavede k sobě do krámu s kobercema. Naštěstí se sám po dvou minutách odpojil, to se mi ulevilo. Pokračoval jsem na Velký bazar, protože ten měl být příští dny zavřený. Je to takový obří tržiště, celé pod střechou. Prodávají se tam v podstatě jen čtyři věci: koberce, zlato, oblečení z kůže a vodní dýmky. V úzkých uličkách se válí všude po zemi oblečení a koberce, z maličkatých krámků vykukují pokuřující Turci a volají na všechny, kdo jdou okolo.

obr.: Hipodrom, tady se dříve zavodilo na koních.



Stačí, aby se člověk na dvě vteřiny podíval na zboží, a už se ti věnují. Hned tě oslovují, ptají se, odkud jsi přijel, jak se ti líbí město, zda se zajímáš o koberce apod. Už po pár minutách mě to otravovalo. Po bazaru jsem chodil deset minut a dvacet minut jsem hledal cestu ven. Nejhorší je, že se vůbec neusmívají. Za pět dní se na mě usmáli asi dva Turci. Měl jsem z nich takový divný pocit. Většina Turků, co potkáš, jsou pouliční prodejci, takže je na nich vidět, že místo tebe vidí znak eura. Ale abych jim nekřivdil, někteří vidí znak dollaru. Zlatí Vietnamci, ti člověka vůbec neobtěžují. Na bazaru jsem si taky koupil první kebab. Byl nejdražší ze všech, co jsem měl. Stál pět tureckých lir. Kebabem jsem se živil celých pět dní. Normální jídlo v restauracích bylo příšerné drahé a chuti nejisté, kebab byl jistota. Prodávali většinou vedle sebe kuřecí a jehněčí a ládovali ho buď do veky, nebo do toho místního chleba, co je jako placka. Nejdražší kombinace byl jehněčí v chlebu, nejlevnější kuřecí ve vece. Od bazaru jsem dobloudil do nové evropské části, která je od staré oddělena Zlatým zálivem. Tam je taky dost památek, Galatská věž a několik pěkných paláců, většinou na břehu Bosporu.

obr.: istanbulská univerzita, vstup zakázán.



Šel jsem po pobřeží, až jsem došel k jednomu z mnoha přístavu, ze kterých jezdí trajekty do Asie. S dopravou je to v Istanbulu docela jednoduchý. Všechno je na žetony, metro, tramvaj, trajekty. Žeton stojí všude stejně, 1,3 liry. Všechny nástupiště mají hlídané turnikety a takovou malou budku, kde sedí chlápek a prodává ty žetony. Takže za ten žeton jsem se dostal trajektem asi za dvacet minut do Asie. Nevím, co jsem si od toho sliboval, ale když jsem vystoupil na asijském břehu, nějak jsem nepocítil žádnou změnu. Tak trochu zklamání, asi jsem čekal, že to tam bude jako v Japonsku, což teda vážně nebylo. Spíš jako někde v Chebu, kdyby byl na pobřeží moře. Šel jsem po pobřeží směrem na jih (asi intuitivně za teplem), ale když jsem se podíval do mapy a zjistil, že za tu hodinu jsem ušel asi centimetr a půl a další pět centimetrů není vůbec nic, co by stálo za vidění, tak jsem to zase otočil. Na pobřeží navíc docela dost foukalo.

obr.: poslední zastávka Orient expresu, před ní stojí benzínka.



Vlezl jsem na trajekt do Evropy a vydal se hledat náměstí Taksim, takový turecký Václavák. Šel jsem podle ukazatelů, takže jsem bloudil okolo asi třičtvrtě hodiny. U stadionu Besiktase se mi stala nejzábavnější historka. Šel jsem se sluchátky a míjel jsem chlápka, co se živí čištěním bot. Už jsem jich během dne několik odmítl, protože by si určitě řekli šílený prachy. Tomuhle chlápkovi upadl kartáč nebo něco a šel dál, já jsem ho sebral a podal mu ho. On se na mě usmál a náznakem se zeptal, jestli chci vyčistit boty. Myslel jsem, že to bude zadarmo, za to, že jsem mu podal ten kartáč.

obr.: ulička ke Galatské věži, moje nejoblíbenější fotka. Nejen, že se mi moc líbí, ale symbolizuje celý Istanbul.



To jsem se ale dost seknul. Během čistění mi vykládal historky, jak živí velkou rodinu a shání peníze na nějakou operaci. Prostě mi věšel bulíky na nos. Když to skončilo, zkusil jsem dokonalou fintu. Poděkoval jsem a odcházel. To se mu ale nezdálo a volal na mě, jak můžu odejít bez zaplacení. Bylo mi to blbý, tak jsem se vrátil, a že mu jako něco dám. Když si řekl o prachy, málem jsem dostal infarkt. Chtěl čtyřicet lir, asi sedm stovek našich. V tu chvíli jsem změnil taktiku a naznačoval, že mu nerozumím. Parchant mi to trpělivě opakoval jako gramofon. Když už mě to sralo, dal jsem mu dvacku. Naznačoval, že mi dá zpátky, tak jsem čekal, kolik mi teda vrátí. Nevrátil mi nic a chtěl ještě tu druhou. Tím mě fakt nasral a prostě jsem odešel. Tímhle si to u mě všichni Turci nadobro rozhodili a už si to do konce nenapravili. Když jsem mu říkal, že za ty prachy, který chce, si můžu koupit nový boty, tak jenom nechápavě kroutil hlavou.

obr.: noční Bospor z Galatské věže.



Náměstí Taksim jsem nakonec našel a bylo pěkně hnusný. Vůbec nic tam není, kromě jedné sochy. Z Taksimu jezdí metro do moderní mrakodrapové čtvrti, rozhodl jsem se tam vyrazit. Jel jsem na konečnou, 4 Levant. Když jsem vylezl, tak chcalo. Původně jsem tam jel na nákup, očekával jsem v obchodní čtvrti nějaké obchodní centra, ale žádné jsem nemohl najít. Stejně tak jsem nemohl najít chodník, po kterém by se dalo jít směrem zpátky vedle hlavní silnice. Šel jsem tedy vedle ní nějakou rozblácenou cestou společně s nějakou starou babkou. Moje čerstvě vyčištěné boty se okamžitě vrátili do původního stavu, možná do horšího. Nakonec jsem uviděl něco, co mohl být ochoďák a šel tam. U vchodu stáli stráže a kontrolovali tašky přicházejícím. Navíc jsem musel projít detektorem kovu jako na letišti.

obr.: pohled ze staré evropské části na novou. V mostu je třžiště, jako všude jinde.

Jednomu Japoncovi přede mnou důrazně vysvětlovali, že tam nesmí fotit. Fakt nechápu proč, byl to normální obchoďák. V duchu udělených rad jsem si hned pořídil pár fotek, abych to Turkům trošku vrátil. Moc velká pomsta to teda nebyla, ale aspoň něco. Koupil jsem si tam nějaký ovoce a čokoládu, abych přežil. Přímo v obchoďáku byl vstup do metra, takže jsem odfrčel zase zpátky na Taksim. Z Taksimu pěšo přes záliv do staré evropské části na hotel. To už bylo asi sedm hodin, byl jsem uchozenej jak sviňa, chvíli jsem se díval na telku a unsul. Spánek byl za celý den to nejlepší, co mě potkalo.

obr.: stará evropská část. Hlavní tah kolem zálivu.



Webové album

Istanbul - druhý den