Palác v Kjótu, hrad v Himedži a kino v Ósace

Předposlední den v Japonsku nás čekali dvě významné památky a přesun do Ósaky. První byl císařský palác v Kjótu, který byl v parku přes silnici od našeho hotelu. Přestože již císař dávno v tomto paláci nesídlí a navštěvuje ho pouze párkrát do roku při mimořádných událostech, tak je jeho návštěva spojena s vyplněním několika lejster. Musíte o sobě vyplnit řadu údajů a číslo pasu, aby měli přehled, kdo všechno palác navštívil. Navíc tam nemůžou velké skupiny, nechápu proč, protože pak tam stejně je pár stovek lidí. Nejdříve musíte čekat ve velké čekárně se všemi ostatními a pak si vás vyzvedne průvodkyně s megafonem a jde se. Většina návštěvníků jsou běloši, průvodkyně mluví anglicky. Celkem jsem rozuměl, co říká. Samotný palác ale není moc zajímavý. Působí jako skanzen (aby taky ne, když tam nikdo nebydlí), část budov prochází rekonstrukcí a většinou jsou nově natřené, takže vůbec nepůsobí historicky.

obr.: císařský palác, žádný zázrak.



Prohlídka trvá asi hodinu a pořád jste v jednom velkém chumlu fotících a natáčejících lidí. Nejhezčí část paláce byly zahrady a jezírko. Palác leží v obrovském parku, kde jsou široké štěrkové bulváry, po kterých můžete v každou denní hodinu vidět nějakého běžce. Japonci si potrpí na zdraví životní styl a sportují v každém věku. V jednom zapadlém koutě parku je stará rezidence nějakého šlechtice, ve které se můžete volně procházet a třeba si na půl hodiny posadit a dívat se do zahrady nebo na jezírko, což jsem taky udělal. Bylo tu liduprázdno a klid, pravý opak císařského paláce. Tato rezidence bylo poslední navštívené místo v Kjótu, přesunuli jsme se na nádraží a šinkansenem odjeli směr Ósaka, se zastávkou v Himedži. Cesta vlakem je jedna radost. Člověk to ocení ještě víc teď, když české dráhy zdražili a v rámci novinek zavedli povinné zpoždění u každého vlaku (dnes jsem už viděl i 270minut). Cestou jsem se nadlábl a z nádraží se jelo k hradu taxíky. Taxi vypadali zdánlivě stejně jako v Tokyu, ale chování taxikářů bylo o poznání horší. V podstatě jsme byli na vesnici (město Himedži má půl milionu obyvatel) a tak nás jeden taxi natáhl a druhý nechtěl dát stvrzenku. Martin (náš průvodce) si to nenechal líbit a nahlásil to na policii, kde toho taxikáře dohledali a pravděpodobně se druhý den hlásil na pracovním úřadu. Pěkně ho to naštvalo a komentoval to slovy, že tohle si prostě nemůžou dovolit. Taky na to ten dotyčný dojel. Takže zatímco jsme připravili jednoho taxikáře o místo, prohlíželi jsme si místní hrad. Hrad Himedži je nejkrásnější a původně dochovaný hrad v Japonsku.

obr.: Himedži, japonský hrad v plné kráse.



Stojí na místě téměř pět set let a nikdy nebyl dobyt. Zevnitř je hrad téměř prázdný, slouží jako muzeum, ale expozic v něm mnoho není. Prolejzáte postupně hradby a poté jdete do věže. Na začátku se musíte přirozeně zout a boty si nosíte v tašce celou dobu sebou. Zabloudit se nedá, všude jsou směrovky a stejně vás nepustí, kam nechtějí. Na pár místech, když fotobuňka zachytí váš pohyb, začne hrát dobová hudba nebo se spustí komentář. Při stoupání do hlavní věže je v každém z pěti pater malá expozice. Zajímavější než vystavené předměty je výhled z nejvyššího pátého patra. Když jsme odcházeli z hradu, šli jsme kolem místnosti, ve které se páchali harakiri. Když si představíte, že si na tom místě několik lidí dobrovolně rozpáralo břicho, tak máte dost divný pocit.

video: Ósaka z šinkansenu, v pozadí je lehce vidět Umeda Sky Building.



Do Ósaky jsme dorazili až večer, hotel byl blízko od nádraží, ale protože moji drazí spolucestující byly dvakrát až třikrát starší než já, tak se jelo taxíky, které platil průvodce. Po ubytování jsem se na recepci zeptal, kde je nejbližší kino.

obr.: multikino v sedmém patře obchodního domu.



Jako velký filmový fanda byla návštěva kina jedním z mých dílčích cílů. Recepční mi vyznačil v blízkosti hotelu hned tři multikina, všechny byl do půl kilometru a v nejvyšších patrech obchodních domů. Našel jsem to nejbližší, posbíral letáky, program a filmový časopis a začal zkoumat, co to vlastně dávají. Metodou přiřazování obrázků z časopisu k filmům v programu podle japonských názvů jsem si jakžtakž sestavil program. Podle obrázku party mladých lidí jsem si vybral film a koupil si lístek. Podařilo se mi ten film najít na imdb a je to The Bandage club. Do začátku film byl ještě čas, tak jsem vyrazil na menší obhlídku okolí. Došel jsem k jednomu nadchodu přes několikaproudou silnici a tam uviděl a uslyšel hrát kapely. Celkem tam byli tři. Přímo na nadchodu hráli dva kluci na kytaru a jeden zpíval. Měli okolo sebe docela hlouček lidí, což se o ostatních říct nedá, takže asi byli nejlepší.

video: muzikanti na nadchodu blízko hlavního nádraží.



Chudák jeden kluk hrál sám na kytaru před nadchodem a nikoho nezajímal. Bylo mi ho líto, tak jsem si ho chvíli poslechl. Už jsem se ale musel vrátit do kina. Ještě jsem si koupil kolu a vynikající karamelový popcorn. Sál byl docela velký, úzký a celkem strmý asi pro dvě stě lidí. Obsazeny byly dvě procenta sálu, takže návštěvnost asi jako u nás. Matikáři mezi námi už si jistě spočítali, že jsme tam byli čtyři. Já, dvě mladý hezký holky a jeden starší pán. Film byl o partě mladých lidí, kteří řešili své a cizí problémy pomocí uzlů. Vždycky tu věc, která někomu dělala starosti obvázali látkou a uzli, vyfotili a dali na internet. Ty uzly měly určitě nějakou symboliku, ale tu jsem z japonštiny nepochytil. O komedii rozhodně nešlo, řešili se tam docela traumatické věci, včetně v Japonsku nesmírně populární sebevraždy. Film měl docela magickou atmosféru a krásný soundtrack.

video: upoutávka na film Ho-tai.



Rád bych ho viděl s anglickými titulky, abych ho konečně pořádně pochopil. Když jsem vyšel z kina, tak už bohužel nikde žádná kapela nehrála. Procházel jsem se po okolí, ale raději jsem nechodil moc daleko, protože jsem neměl okolí ještě dost nakoukaný. O půl noci jsem se vrátil na pokoj a šel spát na poslední den.

obr.: noční Ósaka.



Webové galerie

Kjóto - císařský palác

Hrad Himedži

Ósaka - město