Cinepur choice

Včera jsme jel pracovně do Prahy a tak jsem se rozhodl svou cestu do hlavního města spojit s festivalem Cinepur choice. Cinepur choice je malý festival filmového časopisu, který čtou v republice asi dvě stovky lidí. A to možná ještě přeháním. Ale zajímavý byl celý den, nejen festival, takže popořadě. Z Pardubic jsem jel s kolegou Tomášem do Prahy autem. Jeli jsme podle gps navigace, takže jsme se neztratilo, pouze jsme dojeli pozdě. Asi o půl hodiny, což nám přišlo ještě v normě. Školení bylo celkem nudný, takže jsem jim aspoň na počítače ustanovil nové rekordy v hledání min. Na hledání min jsem opravdový expert, můj rekord na experta je 172 vteřin. Na jednom počítači jsme měl dokonce dvě vteřiny, ale to bylo špatnými hodinami. Jednou mě pěkně vytočil lektor, když se ptal, co je to medián. Odpověděl jsem mu, že střední hodnota a on že je to nejčastější hodnota, což mu všichni potvrdili. Držel jsem tedy hubu. Poté jsem se podíval na net a zjistil jsem, že jsem měl pravdu já. Po školení jsem mu to tedy vytmavil, protože nemám rád, když mám pravdu a někdo před dalšími dvaceti lidmi tvrdí, že ne. Po školení zbylo ještě nějaké občerstvení, o které už neměl nikdo zájem, tak jsem si vzal jednu bagetu do zásoby. Den bude ještě dlouhý a bude se hodit. Potom jsem si šel do Francouzského insitutu koupit vstupenky na dva filmy festivalu Cinepur choice. Prodával mi jen nějaký Francouz, který uměl trošku česky a za dva lístky po stovce si řekl čtyři stovky. Trochu mě tím zaskočil. Po asi minutě počítání jsme se shodli, že sto a sto jsou dvě stovky. Ještě byl čas, tak jsem si zašel ke Světozoru na pizzu a do knihkupectví pro nějaké knížky. Koupil jsem si Hadi a náušnice od mladé japonské senzace Hitomi Kaneharové (kniha vypadá naprosto úžasně, ale má příšernou obálku) a Knihu o kundě. Ano, o kundě. Není to žádný pornočasák, ale sbírka textů o této zajímavé problematice. O knize jsem nic nevěděl, ale toto je mi blízké, tak jsem neváhal. V jedné trafice jsem si ještě za stovku koupil dvd s úžasným filmem Nauka o snech od Michela Gondryho a za skvělých čtyřicet dvd Láska nebeská. Přiblížila se šestá a vyrazil jsem na první film festivalu a to korejský film Tale of cinema. Bohužel to byla neskutečná pseudoumělecká nuda.

video: co funguje na ploše dvou minut nestačí na hodinu a půl.



No, co o této hříčce napsat? Tak zaprvé, většinu času jsem se dost nudil, zadruhé, bylo mi naprosto jedno, co se s hrdiny stane a konečně zatřetí, je to natočeno tak nezajímavým odcizeným a statickým způsobem, že se to nedá koukat. Nápad s rozdělením filmu do dvou polovin, které se dopňují je sice fajn, ale rozhodně to není něco, co by mě zabavilo na devadesát minut a nad čím bych jásal blahem. Docela chápu, že to kritiku zvedlo ze židlo, kdybych tak neměl rád Koreu, tak bych taky asi odešel. Navíc všechny mužské postavy se chovají jako psychicky narušení magoři, což mi lezlo dost na nervy. Druhý film promítaný od půl deváté byl Redigováno od Briana de Palmy. Tento film mě totálně uzemnil a dokonale přebil mdlý dojem s prvního filmu.

video: Redigováno.



Jde o dokumentární formou natočenou rekonkustrukci událostí v iránské Samaře, kde dva američtí vojáci znásilnili a zavraždili patnáctiletou dívku. Její tělo poté zapálili a ještě vyvraždili téměr celou její rodinu. Je to celý nesmírně zneklidňující nejen tím, že kamera nikam neuhne ani v těch nejhorších chvílích, ale hlavně tím, že se to doopravdy stalo. Na konci filmu je série fotek zmrzačených iránských civilistů, především dětí. Poslední fotkou, jak jsem až doma dozvěděl naštěstí vyrobenou v počítači, je fotka oné mladé dívky, jak leží nepřirozené poloze v kaluži krve s roztaženými nohami a otevřenými očmi směrem ke kameře. Něco tak děsivýho jsem nikdy neviděl. Film nelze než doporučit, je o několik tříd lepší než Flandres s podobným námětem, který vyhrál v Cannes, ale většinu diváků pouze střídavě pekelně nudil nebo znechucoval. Domů jsem jel rychlíkem jedoucím až do Moskvy, který měl jako vždy zpoždění, což je o to divnější, že vyráží z Prahy a na nástupišti je vždy už minimálně půl hodiny před odjezdem. To mi hlava opravdu nebere. Jezdím tím vlakem často a ještě nikdy nevyrazil včas. Ve vlaku jsem za Kolínem usnul a probudil se, až když jsme stáli v Pardubicích. Zaklel jsem „Kurva“, rychle naházel všechny věci do tašky a sprintoval z vkladu ven. Naštěstí jsem to stihl. Kdyby ne, jel jsem možná až do Olouce a noc ztrávil na nádraží. Uf, to byl den.