čtvrtek 31. července 2008

Červen v korejských kinech, druhá část

Je tu zbytek červnových filmů. A to zbytek mimořádně zajímavý, jde možná o nejzajímavější filmy od začátku roku. Proto jsem se tentokrát nějak hodně rozepsal, hlavně u Crossing, ale tak zajímavé filmy nešlo jen tak odbít pár slovy.

Public Enemy Returns
Premiéra 19. června 2008



Kang Chul-jung jako detektiv bojoval proti zločinu patnáct let, ale vedl finančně nejistý život. Mezitím se muž, kterého v minulosti dostal za mříže, vrátil na svobodu a vede si mnohem lépe. Chul-jung začíná litovat, že se dal na dráhu policisty. Na druhé straně společnosti stojí Jae-young, bohatý šéf společnosti, která se zabývá finančnictvím, stavebnictvím, řeznictvím, zábavním průmyslem a patří ji řada klubů. Jae-young trénuje mladé chlapce, aby pro něho pracovali, a v kritických chvílích je nutí, aby na základě falešných přiznání přebírali odpovědnost za zločiny, které sám spáchal. Kang k Jae-youngovi, který obratně dělá z mladých chlapců zločince pro svůj prospěch, cítí neuvěřitelnou nenávist a přísahá, že ho dostane.



Třetí pokračování divácky velmi úspěšné série opět láme rekordy. Režisér Kang U-seok je vůbec hitmaker v pravém slova smyslu. Doteď natočil pět filmů a producenti by už mu měli pomalu začít stavět pomník, protože jestli někdo dokáže spolehlivě přilákat diváky, tak je to on. Na jeho první film Public enemy přišly tři miliony diváků. Dalším filmem pana režiséra byl megahit Silmido, který byl dva roky nejúspěšnějším korejským filmem všech dob s deseti miliony diváky, než ho předstihl velkofilm o korejské válce Pouta války. Následoval druhý díl Public enemy se čtyřmi miliony. Předposledním filmem bylo Hanbango s třemi miliony a teď chodí miliony na třetí díl Public enemy. Všechno to jsou neuvěřitelné výsledky a Kang si ještě nepřipsal jediný propadák. Zajímavé je, že Kang produkoval už řadu filmů, z kterých žádný hit nevzšel, ale do vlastních úspěšných filmů ještě nevrazil ani won. Možná to nechce zakřiknout. Představitel hlavní role Sol Keyeung-gu pravidelně střídá artové filmy s velkými blockbustery, natočil například dva filmy se světoznámým artovým režisérem Lee Chang-dongem, bývalým ministrem kultury. V srpnu začne natáčet další velkofilm, tentokrát katastrofický, což je v Koreji dost neobvyklý žánr. Bude se jmenovat Haeundae, což je nejslavnější korejská pláž nacházející se v Pusanu. A na tuto pláž se přivalí vlna, hodně velká vlna. Jistě vás hned napadne, že to bude něco jako Den poté nebo Dokonalá bouře. Potom věřte, že na triky bude dohlížet Hans Uhlig, která se podílel na obou jmenovaných amerických filmech. Rozpočet je deset milionů dolarů. V Americe by byl směšný, na Koreu je to hodně slušná suma. S největší pravděpodobností bude film opět lámat divácké rekordy.

Indie Anibox : Selma's Protein Coffee
Premiéra 20. června 2008





Selma´s Protein Coffe je soubor několika nezávislých animovaných filmů. K jednotlivým filmům se nedá skoro nic zjistit, ani kolik jich vlastně je. Jeden z filmů jménem The Ordinary Life of Murim Ilgeom vypráví o mistrovy bojových umění, který se reinkarnuje na tento svět v podobě prodejního automatu. Na scéně se brzy objeví nebezpečný zabiják, kterého bude potřeba zpacifikovat. Hodně originální námět, to se musí uznat. Jeden z režisérů Jang Hyeong-yoon začíná být známý už i v Japonsku, zemi animovanému filmu zaslíbené. V Japonsku vyjdou jeho filmy na dvd a za svůj předchozí film dostal ocenění na festivalu v Gifu. Pětadvacetiminutový příběh o automatu byl otevíracím filmem na loňském třetím ročníku Festivalu nezávislých animovaných filmů v Soulu.

My Mighty Princess
Premiéra 26. června 2008

Krásná Kang So-hwi, zázračné dítě v bojových uměních, se chystá nastoupit cestu směrem k dospělosti. Ale její cesta je naprosto jedinečná. Její nadlidská síla a bojové dovednosti zatrašují spolužáky a dokonce i chlapce, do kterého se zamilovala. Zničená So-hwi se rozhodne vzdát se bojových umění a vydat se jinou cestou. Její otec, rovněž mistr bojových umění, se bojí, že přijde o dědičku rodinného bojového umění a pověří jejího starého kamaráda Il-younga, aby ji přesvědčil, ať neopouští rodinnou tradici. Mezitím strašlivý Heuk-bong vyprovokuje válku, aby s legendárním mečem přemohl jednoho šermíře za druhým. So-hwiin otec se s Heuk-bongem utkává v rozhodující bitvě, po které je ovšem smrtelně raněn. Na pokraji otcovi smrti bere So-hwi do rukou opět meč a baží po pomstě.



Gwak Jae-yong je režisérská první liga v oblasti romantických filmů. Má na svém kontě hned tři vynikající a i u nás trochu známé filmy, The classic, Windstruck a hlavně nebojím se říct kultovní My sassy girl. My sassy girl je významný film hned v několika ohledech. Tak hlavně odstartoval vlnu podobně laděných romantických filmů, zaznamenal obrovský divácky úspěch (skoro pět milionů diváků) a udělal hvězdu Jeon Ji-hyeon. Úspěch My sassy girl, kterou Američané zremakevoli, ale film půjde rovnou na dvd, už Gwak zopakovat nedokázal. Kritiky jsou nemilosrdné a podle nich je mocná princezna plná klišé. Ovšem kritiky nás nemusí zajímat, protože ty nešetřili ani Windstruck, který je prý údajně ještě horší než nová My mighty princess. A protože Windstruck se u nás těší slušně oblibě, nemusí být špatná ani princezna. To ale jenom hádám a přání je otcem myšlenky. Korejská kritika rovněž filmu vyčítá potlačení romantiky na úkor akčních scén, což si myslím u nás setká spíš s kladným ohlasem. Za téměř nulový divácký ohlas princezny možná z části může i fakt, že jde do kin až dva a půl roku po svém dotočení. Buďme za to rádi, protože mu hrozilo, že do kin nepůjde vůbec.

Crossing
Premiéra 26. června 2008



Yong-soo žije se svou ženou a malým synem v malé hornické vesničce v Severní Koreji. Přestože žijí v extrémní chudobě, rodina je šťastná už jen proto, že mohou být spolu. Jednoho dne ale Yong-soova těhotná žena těžce onemocní. Young-soo pro ni nemůže v Severní Koreji najít nejen léky, ale ani jídlo. Tajně proto překročí hranice do Číny v naději, že najde léky pro svou ženu. Po mnoha životu nebezpečných chvílích v Číně je donucen odcestovat do Jižní Koreje. Stává se nechtěným uprchlíkem, který má zakázáno vrátit se ke své rodině. Mezitím jeho žena umírá a zanechává jejich syna samotného v zoufalství. Syn se nemá na koho obrátit a vydává se hledat svého otce, aniž by věděl kde nebo jak ho hledat.



Poslední červnový film není o nic méně zajímavý než ostatní, spíše naopak. Film měl pauzu od natočení k uvedení ještě delší než My mighty princess a to konkrétně čtyři roky. Ze strachu ze zásahu Severní Koreje se natáčelo na utajených místech v Jižní Koreji, Číně a Mongolsku a herci nesměli o filmu mluvit, dokud nebyl dotočen. Příběh je založen na skutečném příběhu severokorejského uprchlíka Yoo Sang-juna, který se pokusil v roce 2002 dostat v Pekingu na španělskou ambasádu a v Severní Koreji po sobě zanechal hladovějící ženu a syna. Crossing je první jihokorejský film, který je o životech Severokorejských uprchlíků. Před samotným natáčením proběhli asi roční přípravy, během kterých štáb zpovídal kolem sta severokorejských uprchlíků (v Jižní Koreji jich je celkem asi deset tisíc), aby byl příběh co nejautentičtější. Uprchlíci filmu pomáhali mnoha způsoby, poskytli spoustu cenných informací o životě v Severní Koreji i řadu fotografií a byli přítomni celému natáčení. Představitel hlavní role Cha In-pyo nejdříve odmítl ve filmu hrát, protože očekával propadák. Když ale uviděl fotografie hladovějících severokorejských dětí, tak se podle vlastních slov rozplakal. Cha, který je v Číně dobře známý díky svým seriálovým rolím, je nyní bezplatným velvyslancem kampaně proti zneužívání dětí a sponzoruje na dálku třicet dětí z celého světa. Některé výrazné scény se štáb rozhodl z filmu vystřihnout, protože je považovali za natolik šokující, že by jim v Jižní Koreji nikdo nevěřil. Před dvěmi měsíci byl film jako součást Severokorejského týdne svobody promítán v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Na projekci bylo kolem sto lidí, včetně několika kongresmanů. Přítomen byl například Peter Beck, výkonný ředitel Americké komise pro lidská práva v Severní Koreji, Kim Sung-min, bývalý uprchlík a nyní vedoucí radia Svobodná Severní Korea nebo zástupci japonského velvyslanectví. Z jihokorejského velvyslanectví nebyl přítomen nikdo. Všichni přítomní několikrát během filmu propadli v pláč a po skončení filmu zůstala řada z nich zaraženě sedět v křeslech. Peter Beck o filmu řekl, že je to nejlepší natočený film na toto téma a doufá, že ho uvidí co nejvíce lidí, aby pochopili situaci v komunistické zemi. An In-ok, severokorejský uprchlík, jehož životní příběh je téměř totožný s tím filmovým, proplakal téměř celý film. Uvedení doprovázel benefiční koncert a bude nahráno album „Cry with us“ (Plač s námi), jehož výtěžek půjde na pomoc dětem v Severní Koreji. Čtyři dny po premiéře filmu byl film zpracován do formátu dětské knížky. S ohledem na závažnost tématu a konkurenci letních blockbusterů se dá říct, že zaznamenal i divácký úspěch. Navíc byl zakoupen i do japonské distribuce. V této souvislosti bych chtěl jen zmínit, že v neděli 29. července poskytl ministr vnitra Ivan Langer pomoc pěti severokorejským uprchlíkům, kteří uprchli do Číny. Tam jim hrozilo okamžité vyhoštění zpět do země. Nemusím dodávat, že to je mimořádně dobrá zpráva.

Boxoffice poznámka

Vezmeme to jako tradičně od nejhorších. Tam je suveréně a nikoho to nemůže překvapit animovaný Indie Anibox s necelými dvěmi tisíci diváky. Takže žádný překvapivý hit se nekoná, jak před premiérou doufali producenti. Pouhých dvacetsedm tisíc diváků přišlo na My mighty princess, což je obrovské překvapení a pro režiséra My sassy girl první skutečný propadák. Necelých devětset tisíc přišlo na Crossing, což už je vzhledem k tématu úspěch, protože to není film pro teenagery. A podle očekávání kraluje Public enemy 3, který hraje překonal čtyři miliony a míří k pátému. Kang U-seok má další zásek na pažbě a jeho Public enemy je zároveň letošním králem. Ale nejspíš mu to dlouho nevydrží, protože v kinech teď řádí nový hit. Chcete vědět jaký, počkejte si do příštího měsíce.

pondělí 28. července 2008

Studnice fest

O víkendu jsem byl na dalším hudebním festivalu. Menším než České hrady na Kuňce, jen s jedním podiem, ale také dvoudenním. Tím festivalem byl Studnice fest u Hlinska. Byl jsem jen jeden den a to v sobotu. Z pátečního programu mi utekli Imodium a hlavně Southpaw, což mě trochu mrzí. Sobotní program jsem absolvoval zhruba od čtyř hodin odpoledne až téměř do konce ve čtvrt na tři v noci. A po hudební stránce byl snad lepší než České hrady. Sice se o žádné z kapel, co jsem slyšel, nedá říct, že by hrála něco zásadního či novátorského, ale až na pár výjimek hráli všichni skvěle. Ale hezky po pořádku. Na festivalu ve Studnici jsem nikdy předtím nebyl, takže jsem vůbec netušil, jak to tam bude vypadat. Areál byl poměrně malý, ze všech stran obklopen lesy a podium a parket před ním byl zastřešený.

obr.: areál festivalu.



Všude byla spousta laviček, bylo fajn si občas sednout, ovšem na druhou stranu většina lidí strávila celý festival na lavičce u piva a před podiem bylo plno opravdu výjimečně, což je škoda. Už na první pohled tu bylo oproti Kuňce víc alkáčů a ožralých a smradlavých pankáčů. Asi tím, že tu hrálo několik punkových skupin, ale těm jsem se vyhnul. Chvíli po příjezdu jsem si říkal, co tady kurva dělám, mezi tou bandou pivařů, kteří budou zanedlouho ožralý a už ožralými pankáči. Chvíli mi to vždycky trvá, než si na podobnou společnost zvyknu. Proto tak rád jezdím do Varů, tam ve frontě na lístky na žadnýho smradlavýho pankáče nenarazíte.

obr.: co je moc, to je moc:)



Svůj příjezd jsem si načasoval tak, abych přijel na litevskou kytarovku Živile. Samozřejmě jsem o ni nikdy neslyšel, ale spojení litevská kytarovka mě lákalo. Přijel jsem trochu dřív a tak jsem chytil ještě konec koncertu Jaksi Taksi. Podle stránek festivalu hrají punkrock, mě to teda přišlo jako ten nejprůměrnější pop a nelíbili se mi. Po nich měla nastoupil Živile se svou kapelou, ale basák nějak nestihl přijet včas, takže nastoupila sama s kytarou a odehrála půlhodinový akustický set. Ten se mi líbil o poznání víc než Jaksi Taksi. Co vám budu vyprávět, mrkněte na video.

video: Živile - Take me home.



Její koncert, ale už s kompletní kapelou, měl pokračovat po původním konci programu ve dvě hodiny v noci. Jestli opravdu hráli jsem už nezjistil, protože po slovenských Polemic jsem ve čtvrt na tři odjel domů. Uznávám, z Litvy je to dálka, ale mají jezdit včas. Dalším vystupujícím byli táborští Sunshine, headliner festivalu. Trochu mě proto překvapilo, že hrají už v šest hodin a ne v nějakém lepším pozdějším čase. Dostali ale nadstandardních sedmdesát minut, asi byli mezi místními kapelami i nadstandardně drazí. Když porovnám tenhle jejich koncert s tím z minulého týdne na Kuňce, tak tady hráli déle a možná i proto došlo na víc starších věcí.

obr.: Sunshine.



Jenom mě mrzí, že pod podiem nebylo tak narváno, jak bych na hvězdu festivalu čekal. Vůbec publikum si vybíralo dost divně a nejvíc bylo narváno na kapely, které mi přišli nejslabší. Asi jsem divnej. Další kapelou byli němečtí rockeři Gung Fu. Nebylo to nic světobornýho, ale příjemně se to poslouchalo, a když drobounká zpěvačka Sandra hrála v několika písních na flétnu, tak to bylo příjemně osvěžující.

video: Gung Fu živě na Studnici.



Následující Ska2tonics byli první ze dvou slovenských ska kapel. Ska nijak extra neposlouchám, vlastně mám doma jen jednu desku Polemic, ale na koncerty je tahle hudba jak dělaná. Hlavně dechy dodávají těmto kapelám šťávu. Ska2tonics hráli moc hezky a navíc mě překvapili svou cover verzí Fell in love with a girl od The White Stripes. Mrkněte na ni.

video: Ska2tonics - Fell in love with a girl (from White Stripes)



Další vystupující byli Dukla vozovna, pardubičtí punkeři hrající na harmoniky. Asi mají okolí hodně obježděný a v Hlinsku hrají často, jinak si nedovedu vysvětlit to narvané podium během koncertu, který byl to nejhorší, co jsem v sobotu slyšel. Strašně podbízivá jednoduchá hudba s dětinskými texty, vedle kterých vypadají texty Divokého Billa jako čirá poezie. Navíc písně uváděl jeden člen kapely, který úspěšně předstíral mentální retardaci. Nevím, jestli to dělal schválně nebo takhle mluví normálně, ale bylo to vážně k smíchu. Jestli je opravdu retardový, tak se mu upřímně omlouvám a klaním se před ním. Aspoň jsem si během jejich vystoupení stihl dojít na parkoviště pro teplejší oblečení.

obr.: někde tam je Dukla vozovna.



Po harmonikách měli hrát Airfare, ale jeden jejich člen měl nějaké zdravotní problémy, takže místo nich vystoupili narychlo sehnaní náhradníci Sunset blvd. Podle vlastních stránek hrají pop funk rock, s čímž se dá souhlasit. V jejich písních je cítit něco jako letní melancholie, přesně v duchu jména kapely. Nejlepší byla jasně jejich poslední věc All what U want, která je i jejich singlem z nové desky. Poslední kapelou a druhým headlinerem festivalu byli slovenští Polemic. Stejně jako Sunshine měli k dispozici víc než hodinu času a během ní stihli roztancovat celé publikum. Koncert neměl chybu, přestože začínal až skoro v jednu hodinu. Sama kapela tím byla překvapená a pořád opakovali, že takhle skvělou atmosféru tak pozdě v noci ani nečekali. Říkali to tolikrát, že to nejspíš mysleli upřímně.

video: Polemic - Farebná.



Dohráli ve čtvrt na tři a mě už se fakt nechtělo čekat na půlhodinový koncert Živile s kapelou, takže jsem nabral směr Ostrov. Ještě pár poznámek k organizaci. Všehovšudy jsem viděl asi dva organizátory, přesto celá akce proběhla úplně v klidu. Mezi podiem a publikem nebyly žádné zábrany, takže každou chvíli vylezl nějaký divák na podium a skončil si do davu. Přežili všichni. Geniální nápad byl výkup prázdných kelímků, díky němuž bylo v areálu docela čisto. Za dvacet kelímků bylo pivo zdarma, takže spousta lidí se opilo zadarmo. A kuřecí lomeno vepřové stejky s chlebem, okurkou, hořčicí a kečupem za padesát kaček byly vynikající, hlavně v jednu v noci.

Studnice fest

středa 23. července 2008

Červen v korejských kinech, první část

Měsíc se blíží ke konci a tak je tu přehled korejských filmových novinek. Tentokrát opět rozdělený na dvě části, protože se urodilo hned deset filmů. Prvních šest si představíme teď. To nejlepší přijde ale až v druhé části, kdy nás čekají velmi zajímavé a úspěšné filmy a jeden nečekaný propadák.

Girl Scout
Premiéra 5. 6. 2008


Mi-kyung řídí dodávku pro soukromou vzdělávací společnost. Yi-man pracuje na částečný úvazek v supermarketu. Bong-sun žije se svými nemocnými dětmi a Eun-ji pronásledují kvůli otcovu dluhu. Už na tom nemohou být hůře a jejich jediným snem je vést normální život, ale jednoho dne se dostanou do pořádného problému, když Hye-ran uteče s jejich penězi. Mi-kyung svolá ostatní ženy a vydávají se za Hye-ran pro svoje peníze. Jak se dostávají hlouběji do krutého podsvětí, jejich situace se neustále zhoršuje.



Debutující režisér Kim Sang-man mluví o svém filmu jako o akční komedii. Podle recenzí má ale film do komedie daleko a působí překvapivě realisticky. Příběh se točí okolo soukromého kolektivního spoření, v Koreji nazývaného „kye“, které je stále ještě velmi oblíbené mezi ženami v domácnosti. Často se ovšem stává, že během pravidelného měsíčního spoření někdo sebere společné úspory několika lidí a uteče s nimi. S jednou takovou osobou se hodlá vypořádat banda tetiček v tomto filmu.

Phill Soong Ver 2.0 - The Song on the Road
Premiéra 6. 6. 2008


Yeon Young-suk, zpěvák a osvětový pracovník, skládá hudbu, která je útěchou pro nové liberalisty a částečně i pro jeho vlastní vyčerpávající život. Navzdory této ironické situaci pokračuje ve svém dobývání světa.




K filmu jsem nenašel nikde ani slovo, takže nezbývá než hádat z upoutávky. Podle ní to vypadá na dokument o mladém společenském aktivistovi, který když zrovna někde nezpívá protestsongy, tak se účastní kdejaké stávky a dojde i na nějaký ten střet s policií.

Like Father, Like Son
Premiéra 12. 6. 2008


Tae-soo se po patnácti letech nepřítomnosti vrací ke svému synovi Gun-sungovi. Když Mari přivede domů dítě, zvláštní rodina je na světě. Brzo se ale objeví problém.



Další červnový propadák, o kterém se nedá nic moc zjistit. Jde o režisérský debut zkušeného scénáristy Lee Moo-yeonga, který se podílel například na dvou scénářích k filmům slavného Park Chan-wooka JSA a Sympathy for Mr. Vengeance. Je trochu překvapující, že s takovouhle filmografií si pro svůj debut vybral zrovna rodinné drama. Nicméně scénář si k němu napsal taky sám. Asi další scénárista, který už měl dost toho, jak mu cizí režiséři mrví jeho scénáře a vzal všechno do svých rukou.

Beyond All Magic
Alternativní název: Black Heart
Premiéra 12. 6. 2008


Nam-hee se snaží vydělat si na živobytí prodáváním ovoce, protože matka, se kterou žije, si díky Alzheimerově nemoci myslí, že je stále malé děvče. V domě s nimi žije ještě její necitlivá dcera Na-rae, jejímž jediným snem je být televizní moderátorkou. Jednoho dne se před těmito třemi potrhlými ženami objeví záhadný mladík Joon. Jak tráví společně čas, životem unavená Nam-hee se najednou cítí klidná a její srdce se díky Joonovi poprvé rozbuší. Když si toho všimne Na-rae, je zmatená a začne na matčinu lásku žárlit. Nakonec si ale uvědomí, že její matka je taky žena. Díky Joonovi si pomalu začínají uvědomovat skutečný význam rodiny.




Přehlídka filmů debutující režisérů pokračuje romantickou komedií Jo Nam-hoa, který si ji i částečně produkoval. Třígenerační love story s morálním poselstvím by jistě ráda přilákala do kin ženy všech generací, ale to se ji nepovedlo.

Spare
Premiéra 12. 6. 2008


Gwang-tae se rozhodne prodat svůj orgán, aby zaplatil za soukromou půjčku, a požádá Gil-doa, aby to zařídil. Gwang-tae má ale v plánu vrátit Gil-doovi podvod z minulosti a spojí se se Satem, japonským členem jakuzy.




Nízkorozpočtová černohumorná akční gangsterka si odbyla premiéru už loni na mezinárodním festivalu v Pusanu. Debutujícímu režisérovi (jako to překvapení) se ho dokonce podařilo protlačit i do kin, kde si ho ale nikdo ani nevšiml, což ovšem neznamená, že jde automaticky o špatný film. Pochvalu si zaslouží už jen za to, že japonského gangstera hraje opravdu Japonec, což rozhodně není ve filmovém světě pravidlo, stačí si vzpomenout na casting Gejši.

Life is Cool
Premiéra 12. 6. 2008


Tři přátelé lehce přes třicet se setkávají po deseti letech. Věci se ale trochu zkomplikují, když si jeden z nich vyrazí na rande naslepo s nádhernou dívkou.




Na závěr něco zajímavého. Life is cool je totiž animovaný film. A ne jen tak obyčejný, je to první korejský film natočený technikou rotoscoping, kdy je film nejdříve natočený s živými herci a poté rozanimován okénko po okénku. V tomto případě živé natáčení trvalo jeden měsíc, animace zabrala stočtyřiceti lidem dva roky. Stejnou technikou vznikl například Scanner darkly s Keanu Reevesem. Režisér Choi Ik-hwan zatím natočil pouze čtvrtý díl hororové série Whispering corridors a Life is cool je jeho prví animovaný film. Scénář o třech přátelích, kteří se všichni zamilují do stejné dívky, si napsal sám, ale opisoval přitom ze života svého kamaráda.

Boxoffice okénko

První várka červnových filmů byla po komerční stránce tragická. Podle očekávání jsou na úplném dně dokument aktivistickém hudebníkovi a nezávislá gangsterka. Dohromady na ně přišlo pětset dvacet diváků. A nemyslím to v tisících. O dvanáct diváků více, asi početnější rodina, přišlo na The Song on the Road. Když se nad tím zamyslíte, tak to je vlastně jedno spíš menší kino. To je vlastně samotná premiéra, na které byly možná chlebíčky (nebo spíš kimči) zadarmo a nějaká ta minerálka. A tím cesta filmu kinosály končí. To snad ani není k smíchu. Několikanásobně lepšího výsledku dosáhly filmy Like father, like son a Life is cool. Úspěch je to ale jen v porovnání s těmi chlebíčkovými filmy, jinak je to spíš producentská tragedie a sebevražda. Oba filmy se rovným dílem dělí o osm tisíc diváků. Na necelých šedesát tisíc se vyškrábal film Beyond All Magic. Korejské ženy šly asi raději Sex ve městě. Relativně nejlépe dopadl Girl scout se čtvrt milionem. Stále slabota, ale pořád je to víc než jeden sál. Příště už to ale bude o dost lepší, čeká nás třeba film, co už vydělal třináctkrát víc než všechny dnešní dohromady.

pondělí 21. července 2008

Festival České hrady - Kunětická hora

V pátek a v sobotu proběhl druhý ročník festivalu České hrady.cz na Kunětické hoře. Loni jsem byl, a protože se mi na festivalu opravdu líbilo, nebyl důvod nevyrazit ani letos. O loňském ročníku můžete číst tady. Opět jsem šel jenom na druhý nabytější den. Program byl dost jiný než loni, ale dramaturgicky dost podobný. Nějaké to lákadlo na rodiny (Chinaski), něco pro hiphopery (Kontrafakt), trochu punku pro máničky (Plexis), svoje si našli dědové (Jasná páka) a nějaký ten skrytý talent (Sunflower Caravan, Airfare). Někteří návštěvníci ale utřeli, protože Malátný si zlomil klíční kost a Kontrafakt ze Slovenska nepřijel. Místo Chinaski hráli hvězdní náhradníci Kryštof, což osobně beru jako obrovskou změnu k lepšímu.

obr.: areál byl už v poledne docela zaplněný.



Ale hezky popořadě. Na místě jsem byl už kolem druhý hodiny a hned bylo jasný, že přijde o dost více lidí než loni. Na druhém pódiu hrála nějaká hrůza a nemyslím Michala. Proto jsme (nebyl jsem tam sám) šli omrknout Kuňku. Jako návštěvníci festivalu jsme nemuseli platit vlezný, což potěší. Jen je škoda, že z žádného normálně přístupného místa nebyl vidět celý areál festivalu. Někteří takové místo našli, ale zavánělo to sebevraždou. Kuňku jsme prolejzali i přes vystoupení Divokého Billa, kterého jsem slyšel dřív tolikrát, že jsem neměl žádnou potřebu je vidět na vlastní oči. Když vydali svou první desku, tak se mi docela líbili, ale od té doby je poslouchám čím dál míň, až se dá říct, že je vlastně v současnosti neposlouchám vůbec. Do areálu jsme se vrátili, když zrovna hráli Horkýže slíže. O těch se dá pro změnu říct, že je vlastně nemám vůbec rád a někdy mi přijdou až trapný. Po nich měli hrát slovenští hiphopeři Kontrafakt, ale bylo ohlášeno, že jsou pořád na cestě. Nakonec to nestihli ani do jedný v noci, takže buď někde zkouřili a zabloudili, nebo je nepustili přes hranice. Jsou to ale jen nepotvrzené spekulace.

obr.: lidí přišlo o dost víc než loni.



Určitou dobu tedy nehrál nikdo, což byla asi jediná výtka k organizaci. Všechno ostatní klapalo skvěle, kapely hráli podle časového harmonogramu, v areálu bylo relativně čisto a hlavně nabídka občerstvení byla o dost pestřejší než loni. Během dne jsem ochutnal co se dalo, kuře s hranolkama, indickou placku, dvakrát staročeský trdelník, párek v rohlíku, dvakrát nanuk a chipsy. K tomu točenou kofolu nebo zadarmo minerálku od české spořitelny. Jsem řidič, takže žádný alkohol. Po rautu jsem chytl už jen konec vystoupení Iscream boyz. Podle názvu jsem vůbec netušil o do jde, až na místě se z toho vyklubala nějaká hiphopová parta. Před podiem bylo dost prázdno a někteří z těch fanoušků byli docela nevrlí. Ona dramaturgická pestrost je hezká věc, ale někdy to končí podobně. Slyšel jsem jenom půl jedné věci, ale pro představu mi to stačilo. Už mě fakt nebaví poslouchat po stopadesáté stejná klišé o tom, že tohle je ten pravý hiphop ulice a všichni ostatní jsou kokoti. Proto v současnosti poslouchám hlavně korejský a japonský hiphop, kde jsou možná podobná klišé, ale textům naštěstí nerozumím. Jinak příští měsíc napíšu něco o korejském hiphopu, takže bude i nějaká osvěta. To už se ale na hlavním podiu schylovalo ke koncertu Kryštof, náhradníků za Chinaski. Jak se organizátorům podařilo takhle na rychlo sehnat tuhle vynikající náhradu je mi záhadou, ale jenom to svědčí o jejich kompetentnosti.

obr.: zatímco loni frčeli výstřihy, letos holé zadky:)



Kryštof hráli skvěle jako vždy, jenom lidi nereagovali tak dobře, jak bývá na jejich vystoupeních zvykem. Možná tím, že vlastně málokdo věděl, že budou hrát. Jejich nasazení to ale nijak nezmenšilo. Všichni to jsou fakt vynikající hudebníci, především převážně balkánská dechová sekce nemá chybu a je nesmírně osvěžující v záplavě kytarových a bicích ryfů slyšet i něco jinýho. Akorát škoda, že nehráli později, aby mohli využít i slušné světelné efekty. Po zhruba hodinovém vystoupení přišel další přesun k béčku na Sunflower Caravan. Název mi byl povědomý, ale nějak jsem nedokázal přesně vybavit, co hrají. Možná i proto jsem byl opravdu příjemně překvapení ze jejich vynikajícího vystoupení, které bylo o několik světelných kroků lepší než Jasná páka, která hrála po nich hlavním stejdži. Kluci sice vypadali, jako že právě utekli z přehlídkového mola, ale hráli opravdu skvěle. Žádný přiteplený boyband se nekonal. Co vám tady budu vyprávět, mrkněte na vlastnoručně pořízené video.

video: Sunflower Caravan - Dublin (live)




Nebyla to sice taková extáze jako loni Bratři Orffové, ale i tak velmi příjemné překvapení. Stejně loni se do programu asi nějakým omylem dostala podivná obstarožní kapela, ze jejíž vystoupení se mi téměř obracel kufr. Jasně že přeháním, ale dobře mi z nich nebylo. Minule to byla Hudba Praha, teď Jasná páka. Co napsat? Snad jen never more. Po nich si druhého podia užili Plexis, což byl sice posun k lepšímu, ale zas ne o tolik, aby mě donutil se přiblížit k podiu na víc než sto metrů. Největší ohlas mělo další vystoupení a to patřilo Wohnoutům. Už se setmělo, světla jela na plný výkon a před hlavním podiem bylo narváno jak za celý den ne.

obr.: hlavnímu podiu to večer slušelo.



K Wohnoutům mám prakticky stejný vztah jako k Divokému Billovi. Jejich druhá deska Zlý noty na večeři se mi líbila, následující Pedro se vrací už míň a další jsem doteď neslyšel a nechybí mi. Ta jejich „legrační“ hudba se mi už nějak přejedla a nášup nepotřebuju. Koncert ale v pohodě, mrkněte na video, opět vlastní výroba. Není sice nejkvalitnější, ale pro ilustraci stačí.

video: Wohnout - Kulibrci (live)




Po Wohnoutech už měli hrát jen dvě kapely, Airfare a Sunshine, ale na druhém podiu se nikdo nechystal, takže oproti programu začali dříve hrát na hlavním Sunshine. Na těch jsem byl nedávno na vysokomýtském majálesu, report zde. Proti majálesu mi přišlo, že tady hráli od dost tvrději. Akorát mi bylo líto, že po Wohnoutech odešlo dost lidí domů, takže na kotel, jaký měli Wohnout, mohli Sunshine zapomenout. Hráli skvěle, jediná výtka snad jen k tomu, že nebyl žádný přídavek. Dohráli zhruba o půl jedný, já chtěl jít ještě na Airfare, ale byl jsem přehlasován poměrem dvě ku jedný, takže místo k druhému podiu se šlo na parkoviště. Příští rok zase na viděnou, Kuňko.



Festival České hrady 2008

pondělí 14. července 2008

Skandinávské Vary

Festival nám skončil a je na čase ho trochu zhodnotit.

Co je novýho?

Největší změnou oproti loňsku je mnohem delší čekací doba, pokud chcete na film bez lístku. Před festivalem jsem psal, že stačí hodina až hodina a půl. To platilo loni. Letos k tomu přidejte hodinu. Dvakrát jsem čekal na film dvě a půl hodiny, ale pokaždé jsem se dostal, takže to nebylo zbytečný. Příjemnější změnou jsou nové sedačky ve velkém sále, které jsou o hodně pohodlnější než ty staré, takže je zase o něco snadnější u filmu usnout. Když jsme u usínání u filmů, tak úplně usnout se mi nepodařilo ani jednou, ale je několik filmů, u kterých mám dost oken a pamatuji si jen začátek a závěrečné titulky. Většinou je chyba na straně filmu (Šachta, Divizionz, Dracula), párkrát jsem byl přemožen únavou proti své vůli (Mořská víla).

obr.: hotel Thermal, šeredné srdce krásného festivalu.



Úspěšnost

Z vytipovaných filmů před festivalem (38) jsem se dostal na všechny, na které jsem chtěl (20). Ostatní jsem vypustil buď proto, že půjdou u nás normálně do kin (Hank a Mike), nebo kolidovaly s jinými filmy (hlavně dokumenty a Powersova dobrodružství), ukázaly se jako kravina nehodna sledování (Divoký býk, V moci davu) nebo jsem na ně nějak zapomněl (První císař, Bob a Carol a Ted a Alice). A na některé se mi prostě nechtělo (čínské Hodné kočky a Věříme v lásku). Docela mě mrzí, že jsem kvůli špatným ohlasům úmyslně nešel na japonské Děti temnoty, protože až doma jsem zjistil, že v tom hrají moji nejoblíbenější japonští herci Satoshi Tsumabuki a Aoi Miyazaki. Ale film to podle všeho není moc dobrý. Na Fighter jsem nešel, protože ho mám doma.

obr.: celá karlovarská kolonáda je vyzdobena filmovými plakáty.



Filmy

Ve Varech samozřejmě narazíte na spoustu artových a nezávislých filmů a nedá se říct, jestli je to špatně nebo dobře. Stejně jako u normálních mainstreamových filmů je mezi hodně vynikajících a spousta pitomých. Záleží na tom, co snesete. Zajímavý je přístup festivalových dramaturgů k filmům z jednotlivých zemí. Když se podíváte, co běželo za asijské filmy (a korejské obzvlášť) a potom co za filmy ze Skandinávie, tak ten rozdíl nemůže být zřetelnější. Můžete hádat, na které filmy se sedělo před sálem už dvě a půl hodiny (včetně mě) a na které se dali sehnat lístky ještě v den promítání? Zatímco třeba korejská kinematografie celkem pravidelně trpí výběrem těch největších artů, ze kterých je špatně divákům jak ve Varech, tak doma v Koreji, tak ze Skandinávie se promítají divácky úspěšné filmy, které doma lámou rekordy v návštěvnosti a bez větších potíží by je asi dokoukali i moje rodiče.

obr.: ranní fronta na lístky.



Přijde mi to strašně nefér a zajímalo by mě, kdo to má na svědomí. A pak si ve festivalovém deníku přečtete v rozhovoru s nějakou dramaturgyní, že asijské filmy jsou v krizi. Větší kravinu jsem nečetl. Proto se mezi normální návštěvníky festivalu korejské filmy již staly synonymem pro příšernou nudu, což je dost nezasloužený titul. Kdyby si dali tu práci, určitě by našli zajímavé filmy, které navíc nenudí k smrti. Jistě někdo může namítnout, že loni běžel Mutant nebo No mercy for the rude, ale to jsou pořád naprosté výjimky a i loni to bylo vyváženo několika pekelnými arty. Co se mi opět potvrdilo, je můj názor na italské filmy. Na Gomorru jsem se docela těšil a šlo o dost slušné zklamání. Hlavně tím, že film neměl příběh a působil jako hraná verze nějakého publicistického pořadu. Navíc moc dlouhá.

obr.: když nečekáte ráno na lístky, můžete čekat před kinem na volný vstup.



A ještě víc jsem utvrdil v tom, že sledovat švédské, norské, či dánské filmy se opravdu vyplatí. Jsou prostě vynikající, mají svůj styl, jsou technicky skvělé, jsou současné, plné skvělého černého humoru a nikdy nejsou trapné. Ale to jsem taky čekal. Pokud nasloucháte festivalové šeptandě nebo sledujete průběžně diváckou cenu (rozhodně doporučuji), tak můžete objevit klenoty, do kterých by to nikdo neřekl. Já se takhle dostal ke dvěma naprosto úžasným filmům, britskému Chlapci A a balkánskému Svět je velký a záchrana kyne odevšad.

U nejlepších, nejhorších či nejzajímavějších filmů postuju svoje komentáře z csfd. Všechny komenty jsou zde.

Muž, který miloval Yngveho

Vynikající retro komedie, které se ke konci mění v drama. Vynikající herci a úžasný soundtrack. Humor navíc nikdy nesklouzává do fekálních nebo jinak trapných uliček, což musím taky ocenit. Moc příjemný film.

obr.: početná delegace k filmu, všichni mluvili skvěle anglicky a byli moc vtipní.



video: skvělý film si zaslouží i trailer.





Chlapec A

Vynikající drama o chlapci, který se snaží zapojit do normálního života. Skvěle napsané a zahrané postavy vás udržují v permanentním napětí, co se stane a co se stalo. Velmi smutný film u něhož se mi ulevilo, když jsem zjistil, že je podle knihy a ne podle skutečné události, což klidně mohl být.

obr.: nejpříjemnější překvapení letošního ročníku.



Svět je velký a záchrana kyne odevšad

Svět je velký a záchrana kyne odevšad je vynikající balkánská koprodukční komedie s prvky dramatu o hledání vlastní minulosti. Hlavní hrdina ztratí po autonehodě paměť a přijde o rodiče. Přijede si pro něho jeho svérázný bulharský děda a společně odjíždějí z Německa do Bulharska na dvojkole. Během cesty se sbližují a odkrývají vlastní minulost. Je to krásně natočený, skvěle zahraný a vůbec po všech stránkách povedený film.

Ať vejde ten pravý

Vynikající film, který mě uchvátil hlavně svou temně romantickou atmosférou osudového vztahu malého šikanového kluka a upírského děvčete. Všechno mi přišlo na správném místě, neměnil bych ani jedno okénko. Paráda.

video: mrazivý trailer ke švédské drsné romanci.




R(evolution)

Souhlasím s tím, že Mustafa je nesmírně zajímavý člověk. Bohužel to už se nedá říct o jeho filmu, u kterého jsem byl každou chvíli na hranici výbuchu smíchu. Celý příběh na mě působil neskutečně vykonstruovaně a ty herci, bože, já se musel každou chvíli smát. Navíc nechápu, proč to pan režisér natočil v angličtině, protože tomu dodala jen další vrstvu nechtěné vtipnosti a ještě víc ubrala na uvěřitelnosti. Když jedno děvče v diskuzi řeklo, že se ten film dotkl jejího srdce, tak jsem málem spadl ze židle. I přestože se mi opravdu nelíbil, je mi ten film sympatický. Vznikl za pár dní za pár korun od rodiny a přátel mladého režiséra (který navíc hraje jednu z hlavních rolí) a je nesmírně osobní, jak vyplynulo z následné diskuze, která opravdu byla delší než samotný film. Hlavně díky této diskuzi jsem nelitoval času stráveného s tímto filmem, ale ten film opravdu nedoporučuji.

Arthur Russell: Riskantní kombinace

Dokument o nesmírně zajímavém hudebníkovi Arthurovi Russelovi je poměrně tradiční, nijak experimentující, ale poctivý. Arthur Russel je objevován až nyní, šestnáct let po své smrti na AIDS (byl homosexuál). Byl nesmírně pruduktivní, natočil několik set kazet své hudby, podle řady osobností mluvících v dokumentu nezpochybnitelně geniální, ale taky naprosto pohroužený do své hudby a reálný svět mu nic neříkal. Díky tomuto dokumentu mám velkou chuť se o něm dozvědět a sehnat si nějakou jeho hudbu, takže dokument podle mě naprosto splnil svůj účel.

Pozvání na večeři se soudruhem Stalinem

Koncetrovaný peklo. Delších deset minut jsem snad v kině nezažil. Pokud bylo cílem tvůrců diváky nasrat, tak se mim to povedlo dokonale. Ale to není žádné umění, taky umím na deset minut zapnout kameru namířenou do stropu a vytvořit něco podobnýho. Sledovat dvě nehybné ženské, jak někde stojí a potom sedí, mě fakt nebaví, ať už tím chtěli autoři říct cokoliv. Teď budu trošku nekorektní, ale komu se tohle líbí, toho bych nechal zavřít do blázince

obr.: kdo najde můj stan, vyhrává roční dovolenou dle vlastního výběru.



Hodně štěstí

Skvělá komedie o dvou svérázných kamarádech a jejich obchodních cestách, první do Vídně a druhé do Egypta. Nejzajímavější že, že první část (Vídeň) je vlastně dokument, který byl součástí cyklu evropských dokumentů. Po dvou letech k této části režisér dotočil egyptskou část. Herci (jestli se dají vůbec takhle nazývat) hrají sami sebe a problémy řeší svým způsobem. Život jejich postav kopíruje jejich vlastní život, což je na tom nejlepší. Komedie plná energie a radosti ze života.

Divizionz

Můj poslední film ve Varech a rozhodně nejhorší. Od horšího hodnocení ho uchránilo jen to, že jsem to v polovině vzdal a jal se polehávat a jen občas zkontroloval, jestli je to pořád takového peklo, jako první polovina. Technicky příšerné, ale to bych ještě přežil. Horší je, že se tam dělo úplný ho*no a vlastně mě štvali úplně všechny postavy, co se na plátně jen mihly.



IFF Karlovy Vary 2008

středa 2. července 2008

Karlovy Vary počtvrté

Vary jsou už za dveřmi, a protože zítra vyjíždím, tak je načase si vytipovat filmy, které prostě musím vidět. Nejdříve si vezmeme na paškál Asii a potom to projedu dle programových sekcí. Do Varů jedu už počtvrté a opět na celý festival, takže se mi snad podaří vidět většinu mých vybraných filmů. Rada pro všechny, kdo si neustále stěžují, že se nemůžou dostat na film, který si vybrali. Vykašlete se na ranní vstávání a modlení se ve frontě, aby byly ještě lístky. Pokud o nějaký film hodně stojíte, tak prostě běžte tak hodinu až hodinu a půl před začátkem ke kinu, ve kterém půjde, a dřepněte se u vchodu. Takhle se vám nemůže stát, že byste se na film nedostali. Většinou stačí být mezi prvními dvaceti až padesáti lidmi (záleží na velikosti sálu) a máte jistotu, že vás pět minut před začátkem filmu pustí bezplatně dovnitř na festivalový pas. Spolehlivě jsem se takhle loni na všechno, o co jsem stál. A teď ty tipy.

Asijské filmy - Letos opravdu hodně slabá nabídka, takže by se mělo celkem v pohodě dát vidět všechno. Pokud teda o to budete stát, protože už na první pohled jsou mezi nimi filmy, které vás budou nudit k smrti. Uvádím jen filmy velké trojky.

Korea

Noc a den – právě jeden z těch filmů, u kterých nejspíše usnete. V únoru měl premiéru v Koreji a můžete si o něm přečíst tady. Já rozhodně půjdu, i když vím, že se budu nudit.



Děvčátko z černé země – sociálně kritický absurdní snímek o neutěšené situaci v hornickém městečku. Další potencionální nuda k smrti. Ale třeba to tak strašné nebude. Je to Korea, takže stejně jdu.


Napsáno – poslední korejský kousek vypadá aspoň na první pohled mnohem lákavěji. Videoklipově stříhaný a snímaný příběh fiktivní postavy z románu, která potkává alter ego svého autora, svého hereckého představitele a která je nucena autorem dělat věci, které sama vůbec nechce.



Japonsko

Cvičitel brouků – dokumentární film o průkopníkovi filmové animace nemá s Japonskem moc společného. Japonsko je ale jednou ze čtyř koprodujících zemí. Dokument ale vypadá celkem zajímavě.

Děti temnoty – drsný snímek o thajských dětech chycených v obchodě s dětskými orgány a prostitucí. Podle kontroverzního románu japonsko-korejského autora, podle jehož románu vznikl i film Blood and Bones s Takeshi Kitanem.



Čína

Hodné kočky – film o urbanizaci Číny. Zní to nudně a nudné to nejspíš i bude. Anotace k filmu uvádí: „Pohled kamery kopírující ospalý a nezaujatý pohled hrdiny apaticky sleduje mizanscénu.“ Podobné věty mě dost děsí a nevěští nic dobrého. Pudu jedině, že bych se hodně nudil a nešlo nic lepšího.

Rudá osina – tohle už vypadá líp, ale ne o moc. Příběh o sbližování se otce se synem získal řadu festivalových ocenění, například na nejvýznamnějším asijském festivalu v korejském Pusanu.



Šachta - podle anotace „delikátní oslav obyčejného života“ v zapadlém hornickém městečku. Proboha proč se každý druhý festivalový film odehrává v zapadlém hornickém městečku? Jediný čistě asijský zástupce v hlavní soutěži. Nic moc od něho nečekám.

Věříme v lásku – film o manželském páru vychovávajícím závažně nemocnou dceru. Scénář byl oceněn na Berlinale, režisér loni v Cannes, takže festivalová klasika.



Soutěžní sekce

Dr. Aléman – příběh mladého idealistické doktora, který odjíždí léčit do Kolumbie, kde se zamiluje do dívky z místního slumu.


Zajatec – ruský snímek o jednotce ztracené v Čečensku, která unese místního horala, který je má vyvést z obklíčení. Ruské filmy jsou čím dál zajímavější, tak mě snad tohle nezklame.



Soutěž dokumentárních filmů

Hrdinové: K létání křídel netřeba – nesmírně zajímavě vypadá dokument o handicapovaném umělci, který k práci používá pouze chodidla. Má to 25 minut, takže by to nemělo ani chvíli nudit.



Větší, silnější, rychlejší – americký dokument o posedlosti po úspěchu vypráví o třech bratřích, kteří propadli steroidům. Popkulturní dokument od producentů filmů Michaela Moora. To by nuda být rozhodně neměla.



Všechno je relativní – dánský dokument o obavách, snech a přáních lidí z různých koutů světa, konkrétně z Dánska, Mosambiku, Japonska, Thajska a USA.

Na východ od Západu - soutěžní sekce

Hodně štěstí - originální hraný dokument o dvojici maďarských Boratů na cestě Evropou. To by mohl být vynikající film na odlehčení.



Mao Ce-tung – albánská komedie a negramotném Rómovi, který se v zájmu komunity rozhodne pojmenovat své deváté dítě po Maovi.



Fórum nezávislých

Divizionz – příběh z Ugandy o partě přátel, kteří se snaží stát hudebníky. Přirovnáváno k Městu bohů, což je skvělé doporučení.

Hank a Mike – kanadská nezávislá looserovská černá komedie a dvojici přátel, kteří se živí jako velikonoční králíčci.



Mořská víla – ruská událost loňského roku. Příběh dívky, která dokáže předpovídat budoucnost a plnit lidem přání. Na tohle se těším opravdu hodně.


Muž, který miloval Yngveho – zábavná dánská retro komedie o chlapci, který volí mezi svou krásnou přítelkyní a novým spolužákem. Podle programu „hořce melancholické vyprávění o nemožné lásce“. Maximální očekávání.



Powerova dobrodružství – příběh outsidera, který touží vyhrát bubenickou soutěž, aniž by měl bubny. Údajně má jít o komedie ve stylu Wese Andersona.

Otevřené oči

Gomorra – že bych se poprvé v životě těšil na italský film? I to je možný. Podle kritiky „nejpravdivější film o mafii, jaký byl kdy natočen“. Vychází z mezinárodního bestselleru a letos v Cannes dostal Velkou cenu poroty.



V moci davu – originální švédský film o experimentující mládeži.

Valčík s Baširem – izraelsko-německý animovaný dokument o krutém masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Podle fotek vypadá strašně zajímavě. Pozor: běží jen jednou!



Horizonty

Elitní jednotka - akční drama z drogami ovládaných favel Rio de Janeira, které má Zlatého medvěda z Benátek, to si nechám líbit. Navíc největší brazilský hit.



Jiný pohled

Ať vejde ten pravý – „Děsivý, krvavý a temný, současně ale poetický a plný krásy – takový je netradiční švédský horor o dospívání, lásce a přátelství mezi dvěma podivnými dětmi, z nichž jedno je upír.“ Tolik říká anotace. A já jsem moc zvědavý.



Berlin Lou Reeda – přestože mi jméno Lou Reed nic moc neříká, tak na tohle se poměrně těším. Žádné hornické městečko, ale rocková hudba a režie Julian Schnabel.


Divoký býk – obyvatelé malé indické vesnice se rozhodnou zkrotit divokého býka, který je ohrožuje. Film je samozřejmě plný symbolů, ale hlavně má jít o komedii.



Pohlednice z Leningradu – život v guerille očima malého dítěte. Koprodukce Venezuely a Peru.



Dny kritiků Variety

Bojovnice – je mladá turecká imigrantka v Kodani, jejíž vášní je kung-fu. Choreografii bojových scén dělal Xiana Gao (Tygr a drak).


Ciao bella – švédská romantická komedie o mladém Švédovi íránského původu.



Půlnoční filmy – v této sekci budou promítány staré anglické horory s hvězdami jako Christopher Lee nebo Vincent Price. Tyhle půlnoční projekce mají vždycky úžasnou atmosféru, aspoň na jeden bych si chtěl zajít.

Nový Hollywood II

Francouzská spojka – klasika z největších, kterou jsem doteď neviděl. Vidět ji ve velkém sále na obřím plátně by bylo fajn.

Bob a Carol a Ted a Alice – hippie komedie o sexuální revoluci šedesátých let. To slibuje mnohé.


2008: Hudební odysea – v této sekci se dá doporučit opravdu všechno, ale já vybírám pro mě dvě největší lahůdky. Všechny filmy této sekce jdou v Divadle Husovka, které má strašně málo míst, takže doporučuji přijít dost dopředu.

Sigur Rós: Heima – hudební road movie po Islandu za doprovodu Sigur Rós. To musím vidět. Lístek na srpnový pražský koncert mi už lebedí v peněžence.


Tan Dun: První císař - velkolepém spektáklu z newyorské Metropolitní opery se na mnoha rovinách prolíná čínská a západní kultura. Inscenaci s Plácidem Domingem režíroval filmař Zhang Yimou (Klan létajících dýk, Hrdina). Součástí tříhodinového záznamu, který se původně přenášel do kin přímo, je i pohled do zákulisí. Bude to moje první opera v životě, ale tohle bych snad mohl přežít.



Fresh Selection - pět filmových nadějí
Nejlepší filmy Festivalu krátkých filmů Praha

Dvě sekce tvořené krátkými filmy. V obou případech jde o blok pěti krátkých filmů. Krátké filmy jsou ve Varech strašně populární a o lístky je rvačka. Obě pásma jdou třikrát, ale opět ani jednou ve velkém sále. Tady je holt někdo nepoučitelný.