Všude po Pardubicích se válely plakáty na hudební festival České hrady.cz u Kunětické hory, takže jsem si jich všiml i já. Program vypadal dost dobře a i přes spoustu zvučných jmen mě zlákala jedna ne tak známá kapela, ale pro mě největší lákadlo, Bratři Orffové. Program byl rozdělen na dva dny, to nejlepší hrálo v sobotu, tak jsem vyrazil jenom na ni. Bratři Orffové měli hrát už v 13:30, takže jsem si musel v sobotu přivstat a vstát už deset hodin, abych stihl očistu, oběd a cestu na „Kuňku“. Ani jsem moc nebloudil a těch pětatřicet kiláků dal ve svém malém červeném cliu za nějakých čtyřicet minut. Parkování bylo zřízeno na nějakém ohrazeném poli a stálo třicet káčé. Cestou z parkoviště jsem našel na silnici dvacku, takže to zas tak drahé vlastně nebylo.
obr.: část areálu s Kunětickou horou v pozadí.
První zajímavý výjev jsem spatřil ještě před Kuňkou, když jsem uviděl procházet se v příkopě páva. To jsem vážně nečekal, ale páva ty davy lidí kolem něho nechávali evidentně v klidu. O pár metrů dál, kousek před vstupem do areálu, ležela (pravděpodobně i spala) v příkopě jedna návštěvnice festivalu a přestože byla v mnohem horším stavu než páv, tak jí byli lidi taky ukradení. Potom už stačilo si jen za 330 káčé koupit lístek a hurá dovnitř. Do areálu bylo zakázáno nosit jídlo a pití a protože už jsem byl kolikrát donucen vyhodit skoro netknuté pití, tak jsem ani nezkoušel nějaké propašovat. Ale zkusit jsem to měl, protože mi bágl u vchodu nikdo nekontroloval. Škoda, tak zase příště to zkusím.
obr.: i tohle slučníčko dokáže pěkně rozpálit, studená sprcha se hodila.
Přijel jsem přesně podle plánu a tak jsem stihl ještě část vystoupení UDG. Nic světobornýho to nebylo, ale poslouchat se to dá a na začátek docela dobrá volba. UDG hráli na hlavním pódiu, asi stopadesát metrů západně od něho bylo vedlejší. Skupiny se pravidelně (s jednou výjimkou) střídaly na obou pódiích a každá měla na své vystoupení přesně hodinu. Zatímco jedna hrála, druhá prováděla na druhém pódiu zvukovou zkoušku, což občas trochu rušilo, ale ne nijak výrazně, díky tomu celý festival docela rychle odsejpal a nebyly téměř žádné prostoje. Co je ale naprosto nevídané, bylo přesné dodržení časového harmonogramu. To se málokterým pořadatelům podaří. U jednoho stánku mě odchytila jedna pěkná holka v tričku Vodafone a bylo mi jasné, co bude následovat. Něco jsem jí nakukal a potom zaskočil, když jsem odmítl zadarmo vyzkoušet nějakou vodafone věcičku, ale dala mi Lipo, z čehož jsem měl větší radost.
obr.: Bratři Orffové, nejlepší koncert festivalu.
videoklip: Bratři Orffové - Na hadím ocase
O půl druhé jsem se přesunul před vedlejší pódium, kde už se chystali začít hrát Bratři Orffové. Ještě chvíli zkoušeli a pár lidí se přesunulo před pódium. Bylo mi líto, že jich bylo dost málo, mnohem míň než na UDG. Protože bylo jen chvíli po poledni, tak byl pořádný pařák. Nikde nebyl ani mráček a teplota hodně přes třicet. Pár stíněných míst od stromů bylo neprodyšně obsazeno, na sluníčko se nikomu nechtělo. Pár metrů přede mnou sedělo několik mladých holek, které měly společnou jednu fajn věc a nešlo ji přehlédnout. Jejich hrudníky byly opravdu krásně vyvinuté, vystavené povětšinou v plavečkách a když ještě holky začaly po sobě stříkat vodou, nechtěl jsem být v tu chvíli nikde jinde na světě. To už ale začali hrát Orffové. Jejich debutovou desku Bigriwingri mám doma a je naprosto úžasná. Přestože je tato deska chválena snad všude, kde se o ní cokoliv napíše, tak kapela zůstává stále poměrně neznámá a jejich písničky v radiích moc neuslyšíte. Hrají něco na pomezí folku a elektroniky. Jejich texty jsou dost surreálný, popisují imaginární světy, jsou křehké a zasněné. A přesně takový byl i jejich koncert. Asi po druhé písničce zpěvák Ivan Gajdoš řekl směrem k ve stínu sedícím divákům, že by byl blázen, kdyby jim říkal, ať na tohle paří a že jim vyhovuje, jak to je. Škoda jen, že jejich vystoupení bylo tak krátké, hráli asi 40 minut. Pro mě vrchol festivalu.
O půl druhé jsem se přesunul před vedlejší pódium, kde už se chystali začít hrát Bratři Orffové. Ještě chvíli zkoušeli a pár lidí se přesunulo před pódium. Bylo mi líto, že jich bylo dost málo, mnohem míň než na UDG. Protože bylo jen chvíli po poledni, tak byl pořádný pařák. Nikde nebyl ani mráček a teplota hodně přes třicet. Pár stíněných míst od stromů bylo neprodyšně obsazeno, na sluníčko se nikomu nechtělo. Pár metrů přede mnou sedělo několik mladých holek, které měly společnou jednu fajn věc a nešlo ji přehlédnout. Jejich hrudníky byly opravdu krásně vyvinuté, vystavené povětšinou v plavečkách a když ještě holky začaly po sobě stříkat vodou, nechtěl jsem být v tu chvíli nikde jinde na světě. To už ale začali hrát Orffové. Jejich debutovou desku Bigriwingri mám doma a je naprosto úžasná. Přestože je tato deska chválena snad všude, kde se o ní cokoliv napíše, tak kapela zůstává stále poměrně neznámá a jejich písničky v radiích moc neuslyšíte. Hrají něco na pomezí folku a elektroniky. Jejich texty jsou dost surreálný, popisují imaginární světy, jsou křehké a zasněné. A přesně takový byl i jejich koncert. Asi po druhé písničce zpěvák Ivan Gajdoš řekl směrem k ve stínu sedícím divákům, že by byl blázen, kdyby jim říkal, ať na tohle paří a že jim vyhovuje, jak to je. Škoda jen, že jejich vystoupení bylo tak krátké, hráli asi 40 minut. Pro mě vrchol festivalu.
obr.: dvě ze skupiny holek, o kterých jsem psal. Najdete tři rozdíly?
Ihned po nich začal na hlavním pódiu hrát Divokej Bill. I přestože jim chyběl zpěvák Štěpán Karbulka, tak odehráli svůj klasický koncert, při kterém díky svým jednoduchým chytlavým melodiím a skvělým refrénům dokáží všechny pěkně rozpálit. A ani k tomu nepotřebují ohně, které dříve na koncertech používali. Aby se náhodou někdo nevznítil, tak všechny přítomné zchladilo vodní dělo. Při první vodním náletu to lidi překvapilo, následující spršky už ale každý vyhlížel s úsměvem a bylo vidět i sprintující jedince, kteří si něchtěli nechat spršku utéct. O půl čtvrté rozjeli svou šou Hudba Praha. Přiznám se, že jsem o nich nic nevěděl, jen jsem měl takové neblahé tušení, že to bude asi nějaká obskurní banda postarších pánů a že se mi to nebude líbit.
obr.: Hudba Praha, máte chuť?
Jak se ukázalo, tohle tušení bylo naprosto přesné. Této „díry“ v programu jsem chtěl využít k občerstvení, ale nebylo to tak lehký, jak jsem myslel. V areálu byl výběr celkem slušný, ale to jen na první pohled. Langoše, klobásy, koláče, sele, kuřecí stehna, palačinky, bramboráky. Dal jsem si jeden langoš, byl tak hnusný, že jsem ho nakonec vyhodil. Sele a stehýnka vypadaly dobře, ale byly neuvěřitelně drahý. Večer jsem přemohl svou vrozenou šetřivost a koupil si jedno stehno s jedním chlebem za 62 kaček a docela si pochutnal. Nikde se ale nedalo koupit něco tak běžnýho jako párek v rohlíku, hamburger, hranolky nebo pizza. Natož nějaký nanuk nebo zmrzlina, podle mě by šla na dračku. Hranolky nebo teplé psy šlo koupit mimo areál, ale když jsem si večer na ně poctivě vystál frontu, tak už nebyly.
obr.: PSH a Indy a Wich, dva protiklady.
O hodinu později se hrálo zase na hlavním stejdži a to v podání Wohnoutů. Mám dvě jejich starší desky, ale v současnosti je už moc nesleduji a nové věci vůbec neznám. Možná jste i vy ale zaregistrovali Duo Egon, nejlepší tanečníky na světě. Uprostřed koncertu naběhli na scénu a ukázali něco ze svého umu. Veselá chvilka. Zajímavější věci se začali dít později na vedlejším stejdži, kde začínala hiphopová dvojhoďka. První na řadu přišli Indy & Wich a po nich nastoupili PSH (Peneři strýčka homeboye). Obě uskupení patří mezi naprostou špičku českého hiphopu, ale na převážně rockovém festivalu tolik fanoušků neměli. Sice se našlo pár jedinců, co znali jejich texty a věděli, jak to na takovém hiphopovém koncertu chodí, ale normální návštěvníci si je přišli na okamžik omrknout a pak šli zase po svých. Indy a Wich byli další kapelou, která nebyla kompletní. Nemocného raper La4 nahradil velký černoch NI, který rapoval anglicky. Málokdo mu asi rozuměl, ale rozjet to uměl. Druhý raper Adré si koncert evidentně užíval, i když musel často hrát jen půlky skladeb, protože NI by asi těžko zarapoval české party La4. Působil skromně a neustále se usmíval, což se už nedá říct o PSH, kteří nastoupili okamžitě po nich. Hlavně na začátku se songy nesly v duchu „my jsem nejlepší na světě, ostatní jsou ču*áci a já jsem fakt borec a včera mi ho kou*ily tři holky“. Je to fakt velká změna od alba Repertoár, kde po podobné namachrovanosti nebyla ani stopa a je to naprosto úžasná deska s chytrými texty. Takže nakonec bylo všechno obráceně, Indy & Wich na desce trochu namachrovaný, v reálu skromní, PSH opačně.
obr.: Aneta a Richard, už víte co je letos in?
Teď už ale byla na řadě Aneta Langerová, největší lákadlo pro davy. Znám obě její desky (rodiče ji zbožňují) a musím uznat, že nejsou špatné. Nové album Dotyk je až skvělé. Aby ne, když ho produkoval Jan P. Muchow, lídr kultovní Ecstasy of Saint Theresa. Nejlepší song koncertu i nové desky byl (je) podle mě Jiný sen. To byla vyloženě radost. Po jejím vystoupení byla druhá „díra“ a tu jsem zaplnil čekáním ve frontě na vyprodaný hot dog a poté na předražený kuřecí stehýnko. Posledním koncertem, na který jsem zůstal byl Kryštof. Mám je rád, jsou to vynikající muzikanti a skvělí šoumeni. Byl jsem na nich mockrát a všechny koncerty jsou skvělé, tenhle nebyl výjimkou. Krajčo nastoupil v kovbojském klobouku a skvělé spolupracoval s fanoušky. Dokázal je rozezpívat i roztančit. Po skončení vystoupení jsem už byl dost unavený (už jsem tam byl přes devět hodin) a rozhodl jsem se odfrčet domů. Stejný nápad jsem ale nedostal sám, nastal doslova exodus. Po mém odchodu hrála ještě Vypsaná fixa (mám rád), Xavier Baumaxa (těžko říct), Gaia Mesiah (mám rád) a Moimir Papalescu (nemám rád).
Tak to byla jen taková menší vsuvka o mojí sobotě. Jako u každého příspěvku platí, že pokud vás něco naštvalo, nebo pobavilo, tak se vyjádřete v komentářích.
Žádné komentáře:
Okomentovat