Tablo - mluvčí jedné generace

Pokud někdo neví, kdo je Tablo (vlastním jménem I Son-ung), a takových se asi většina, tak Tablo je frontman hiphopového tria Epik High, mé nejoblíbenější korejské kapely. Ale hlavně je to nesmírně zajímavý člověk, okolo kterého se toho dost děje a jehož hudba si zaslouží rozhodně pozornost. Jeho poslední desce a co jí předcházelo se bude věnovat další příspěvek, dnes je to spíše jeho pohled na život v Koreji, na problémy s cenzurou a životní osudy. 

O vztahu k hiphopu:

"Nechtěl jsem dostat hip hop do mainstreamu. Hip hop je moje osobní záležitost. Miluji ho. Je to hudba, která mě nutí přemýšlet. Prostě jsem dělal to, co mám rád a úspěch přišel sám."

"Hudba Epik High je hodně upřímná. Což není v zahraničí nic zvláštního. Ale v Koreji je pro umělce velký problém mluvit otevřeně o různých tématech. A podle mě by hudba měla otevírat témata."

O K-popu: 

"Není to tak, že bych nenáviděl kpop, občas si ho s chutí poslechnu. Ale já sám bych ho nedokázal dělat. Já takhle nežiju. Možná pro mou ženu nebo přátele dokážu být srdečný, ale jinak takový spíše nejsem."

O začátcích: 

"Moje první album Map of the human soul jako by vůbec nebylo. Myslím, že to bylo snad první hiphopové album, které vyšlo v rámci mainstreamu a lidé na to nebyli připraveni. Na té desce nebyly žádné zamilované písně. Všechny jsou o tom, čím v životě procházíme a to nikdo nečekal."

"Druhé album High society bylo o všech členech společnosti. O lidech, na kterých nikomu nezáleží. A zase jsme měli potíže s cenzurou. Lidé si říkali, co jsou zač a proč dělají takovou hudbu. A zase nezaznamenalo žádný velký ohlas."

"Před třetí deskou Swan songs jsem se dostal do televizního sitcomu a měl jsem vlastní pořad v radiu. Pak vyšla deska se stejnou hudbou a tématy jako ty přechozí, ale měla obrovský úspěch."

O cenzuře: 

"Někdy si říkám, že mě cenzoři prostě nemají rádi. Myslím to vážně. Když se dívám na důvody, proč jsou mé písně cenzurovány a porovnám to s okolím, další kapely za to samé cenzurovány nejsou. U některých písní rozumím důvodům, proč tomu tak je. Jsou o politice a tabuizovaných sociálních problémech a to chápu. Ale častokrát je to úplný nesmysl."

"Nejvíce cenzurované bylo naše čtvrté album Remapping the Human Soul. To bylo to album s písněmi Fan a Love love love. Ale na druhou stranu to bylo naše komerčně nejúspěšnější deska. Vydali jsme singl Love love love a všichni se soustředili na tuhle píseň. A přitom zapomněli, že zbytek desky je o věcech, o kterých bych neměl mluvit. Zafungovalo to, protože když nás potom cenzurovali, tak se všechny děcka ozývala, proč jsme cenzurováni a co je na tom albu špatného. Takže potom začali opravdu poslouchat naše texty."

"Vlastně jsem za tu cenzuru opravdu vděčný, protože je to nejlepší reklama, jakou jsme mohli dostat. Tak nějak ze mě tím udělali někoho výjimečného. Pro mě jsou moje písně normální věc, já takhle přemýšlím, píšu takhle texty a vydávám takový desky. Takže když mě vláda za to cenzuruje nebo se k tomu vyjadřuje, tak z toho dělají výjimečnou věc."

Videoklip Breakdown pro jeho násilnost odmítly některé jihokorejské televize vysílat. Několik písní bylo zakázáno v rádiích pro kritiku vzdělávacího systému, náboženství a cenzury.

O studiu na Stanfordu (o skandálu příště): 

"Po pravdě ani nevím, proč jsem byl na Stanfordu. Nejspíš  jsem tam byl jen proto, abych potěšil rodiče. Nešel jsem tam s tím, jak bude úžasný absolvovat tuhle školu a pak se vrátím a změním svět. Mám jen rád psaní a rodiče mě donutili tam jít. Nemohl jsem to tam vystát, což není nic proti Stanfordu. Je to skvělá škola, ale prostě není pro mě. Když jsem se tam dostal, snažil jsem se přijít na způsob, jak co nejrychleji vypadnout. Prostě jsem nasbíral dost kreditů a bakalářský a magisterský program jsem dokončil za tři a půl roku. Bylo to o tom, že mě buď vyhodí, nebo to musím rychle absolvovat."

O rodičích: 

"Když první album nemělo žádný úspěch, rodiče na to reagovali způsobem: my ti to říkali. Měls jít na práva. Povídám jim na to, že já jsem spíše ten typ, co porušuje zákon. Proč bych šel na práva? Nedávalo mi to žádný smysl. Pak jsem o tom začal přemýšlet, protože druhé album pohořelo taky a začal jsem si říkat, že s hudbou to možná nepůjde. Řekl jsem si, že to nakonec s tím právem zkusím a připravoval jsme se na přijímačky a tehdy vyšlo naše třetí album. Takže jsem okamžitě zahodil učebnice a rozhodl se zůstat ve studiu."

O depresích: 

"Nevím, jestli někdy překonám svoje deprese. Je to součástí mého života. Takže to není tak špatný, nejsem žádný šílenec. Podle mě každý v současný společnosti trpí nějakými depresemi. Dívám se okolo sebe a vidím lidi, co potřebují terapii. Ale jít na ni není v Koreji normální, protože okolí vás bude mít za blázna. Když zajdete ke psychiatrovi, hned dostanete nálepku šílence. Takže si lidé odmítají přiznat své deprese. Mladí, už teď ale myslí jinak. Vidí to jinak i než moje generace. Korea se mění strašně rychle a přizpůsobuje se okolí. Když jen před pár lety někdo zmínil, že trpí depresí, lidé by reagovali způsobem: pane bože, ten má fakt problémy. Teď už je přijatelné. Lidé o tom mluví a není jim to jedno."

O Hongdä: 

"Skvělá věc na Hongdä (zábavní čtvrť v Soulu) je, že je tam hodně pouliční umělců. B-boys tancují v parku, hodně se tu dělá freestyle, taky je tu dost klubů, kde lze vystoupit. Ale smutné na Hongdä je, že se všechno mění. Děje se to, že cokoliv vydělává peníze, se hned rozšíří. Takže majitelé klubů mění své prostory na cokoliv, co jim vydělá. A to je vážně depresivní, protože je hodně nezávislých umělců."

obr.: pouliční kapela na Hongdä.

O turné po USA 2009: 

"Nikdy mě nenapadlo, že budu ve Státech vystupovat. Ale když jsem se tam dostal, myslel jsem, že tam nejspíš bude plno Korejců. Ale byl jsem překvapený, že tomu tak nebylo. Byla tam spousta Američianů, Hispánců a dalších a oni se mnou zpívali moje písně, což mě trošku vyděsilo, protože jsem vůbec netušil, jak moc lidí poslouchá mou hudbu. Já žiju v Koreji, nejezdím moc mimo zemi, nesetkávám se často s mými posluchači, takže vlastně moc nevím, kolik lidi mě poslouchá. Netušil jsem, že mě poslouchají po celém světě. A když mi to došlo, tak jsem začal pochybovat, jestli jsem na to dost dobrý, abych v tom pokračoval. Ale jsem za to vděčný, že lidi z celého světa, kteří mě nevídají v televizi, mají z nějaké podivného důvodu rádi mou hudbu."

obr.: fanoušci korejského filmu určitě poznávají film Welcome to Dongmakgol. Uprostřed je Kang Hje-džong, Tablova manželka. 

O výchově dítěte: 

"Chci, aby moje dítě milovalo to, co dělám, což je hiphop. Je mou součástí, aby mi rozumělo, musí rozumět i jemu. Na druhou stranu nedávám hiphopu přednost před dalšími žánry. Chci aby se zajímalo o hiphop, malířství, rock, architekturu, chci pro své dítě celý svět."

O budoucnosti: 




"Dj Tukutz je teď na vojně. Dva roky jsou dlouhá doba, když o tom přemýšlíš tak přemýšlíš, ale taky je dost krátká doba, když to bereš jako přípravu na něco velkýho. Teď se nejspíš budu soustředit na to, že náš návrat proběhne ve fakt velkým měřítku.

"Přemýšlel jsem o tom, jak dlouho můžu dělat hiphop, a nedokážu si sám sebe představit rapovat ve čtyřiceti. Prostě si sám takhle nedokážu představit. Lidi jako Jay-Z, ten může, dokáže to. Takže dokud si to v hlavě nepředělám tak, že si to dokážu představit, tak pokračovat nebudu. Přijde mi, že na mě stárnutí nepůsobí moc dobře."