Asia Song Festival 2010

Protože se tu na mě valí jedna akce za druhou, tak o nich ani nestíhám psát. Takže teď musím dohnat jeden restík a napsal o Asia Song Festivalu. Ten byl minulou sobotu na olympijském stadionu a lístek na něho jsem si nejdříve stáhl zadarmo z oficiálních stránek, abych ho potom ještě dostal ve škole. U stadionu jsem si dal pulgoki, protože jsem do sebe potřeboval dostat nějaké jídlo na těch pět hodin, po které měl celý festival zhruba trvat. Pulgoki sice dobrý, ale málo, takže jsem si koupil ještě takovou tašku od kfc, kde byla spousta hambáčů, kuřat a pití. Bylo to dost drahý a nebylo to dobrý, takže něco takového zase už dlouho neudělám, ale tady fakt kromě sušených chobotnic, které mi smrdí a nejím je, nebylo. Na olympijském stadionu, kde před dvaadvacetilety bylo olympiáda, bylo zhruba padesát tisíc lidí (odhad dle předchozích ročníků), všichni zadarmo. Ještě před hlavním programem vystoupilo pár vycházejích hvězd, z kterých jsem znal jen E.Viu, protože je to korejská mladá raperka. Ostatně ze všech umělců vystupujících na festivalu poslouchám jen jednoho, Raina, většinou ostatních jsem vůbec neznal. Rain je sice taky k-pop, který vůbec neposlouchám, ale mě je ten člověk prostě sympatickej (hlavně díky filmu I´m cyborg but´s ok od Park Chan-wooka) a občas mu na albech hostuje nějaký hiphoper, tak mám aspoň výmluvu, proč ho poslouchám. Ano, v tomto jsem pozér:) Na stadionu jsem potkal svého spolužáka Či-songa, což není Korejec, jak by se podle jména dalo soudit, ale Číňan. Všichni Číňané jsou tu překřtěni korejskými jmény, která se podle názoru Korejců podobají jejich čínským jménům. Či-song je moc fajn kluk, ale jako většině Číňanů mu skoro není rozumět, takže si s ním moc nepokecám a anglicky nemluví. Takže jsme vedle sebe seděli jako Pávek se svým závozníkem z Vesničky střediskové, navíc Ztraceni v překladu. Ale máme se rádi, to je důležitý. Během festivalu hrálo snad patnáct umělců, většinou korejských, ale i z Číny, Vietnamu, Taiwanu, Japonska, Malajsie atd. Nikdo nedostal větší prostor než na tři songy. Během večera jsem asi třicekrát slyšel charitativní píseň, na které se podílela většina vystupujících. Nejlepší bylo, že jeden z nich, nějaký fešák, kterého jsem neznal, měl v publiku dost velký fanklub nejspíš ze středoškolaček, který pokaždé, když se on objevil na obrazovce, ječel jak fanynky Jacksona. Po pár posleších se podle nich daly řídit hodinky. Čestným předsedou této akce byl Jackie Chan, tak jsem si v duchu říkal, že by se třeba mohl aspoň na chvíli objevit na podiu a říct ahoj Vojto. Nejen, že to neřekl, ale vůbec nepřišel. Vrchol večera bylo samozřejmě vystoupení Raina, který ale bohužel nějak nebyl ve své formě. Měl nějaký blbý mikrofon a nebyl skoro vůbec slyšet. Po něm hrála ještě BoA, ale lidi začali odcházet už po Rainovi, což jsem čekal a moc jsem nepochopil pořadatele, že ho nedali na konec. Cestou zpátky na kolej jsem narazil na Honzu a jeho spolužáky. Trochu jsme se neshodli v názoru na krásu korejských zpěvaček. Já tvrdil, že neznám žádnou šerednou. On tvrdí, že třeba tyhle holky (podívejte se dole na fotky 2NE1) nejsou hezký. Netvrdí to ovšech, jen myslím o dvou z nich, ale už nevím o kterých, protože mě přijdou hezké všechny. Honza by si je nevzal, já bych se teda obětoval. Kousek od koleje jsme ještě vyrazili na jídlo a já si náramně pochutnal na samkjopsalu.

obr.: před olympijským stadionem.



obr.: 뚝배기불고기.



obr.: před začátkem festivalu.



obr.: trocha kýče nikoho nezabije.



obr.: když to fanoušci rozjeli, všechno zmodralo.



obr.: korejský způsob užívání si koncertu. Mávání svítícíma tyčkama.



obr.: holky z 2NE1. Jsou hezký nebo škaredý? Dejte vědět svůj názor.



obr.: dvě Taiwanky, s kterýma většinou obědváme.



obr.: Kevin z Francie, který umí trochu korejsky, ale skvěle čínsky.



obr.: do salátového listu zabalíte kousek rýže, osmahlé maso, trochu pálivé omáčky, osmahlý česnek a třeba i trochu kimčchi, zabalíte do kulička a najednou sníte. Boží!

Noční Suraksan

Minulý čtvrtek jsem opět vyrazil do místních kopců, takže o tom musím podat zprávu. Tentokrát se to obešlo bez večeře s doktorem, ale o srandu jsem se postaral sám. Protože dva nejvyšší kopečky v okolí Soulu už mám zdolané, vybral jsem si jeden náhodný, který není moc daleko. Suraksan (neplést s národním parkem Soraksan) je kousek od Tobongsanu, ale je na druhé straně menšího údolí a není součástí národního parku Pukhansan. Ale to mu na kráse nijak neubírá. Když jsem dojel metrem na stanici Suraksan, vůbec jsem netušil, kterým směrem se dát. Tak jsem šel tam, kam šla většina, viděl jsem stánky s outdoorem, takže jsem si říkal, že snad jdu správně. No, nebudu napínat, našel jsem to. Na vrchol to bylo pět kilometrů, takže žádný strmý výstup, ale za to pořádná procházka. Už jste si někdy říkali, když jste lezli někde po horách, jak by bylo príma, kdyby tam byl třeba stánek s jídlem nebo aspoň s pitím? Tady se mi poprvé stalo, že jsem na takové stánky narazil. Po cestě byly asi tři, poslední těsně pod vrcholem. Každý den si tam musí většinu věcí vynést a pak zase snést. Nic jsem si tam nedal, měl jsem svoje zásoby, ale kdybych umíral hlady, hodilo by se to. Téměr nahoře jsem byl už před pátou, ale problém byl v tom, že tenhle kopec neměl jasnou cestu na vrchol, šlo chodit po různých hřebenech a skálách, což jsem taky dělal. Tahle legrace spojená s neustálým focením vyústila v situaci, kdy se začalo stmívat, a já byl na vrcholku. Nechtělo se mi vracet se asi dva kilometry po štítu i s řetězy, tak jsem šel prostě dolů, aniž bych věděl, kde se vynořím. Cesta to byla, občas tam byly schody a lana. Vedla kolem říčního koryta, takže byla dost přímá, ale taky prudká a plná kamení. Jak už byla tma, viděl jsem celkem hovno, takže jsem každých dvacet metrů sešel z cesty a musel ji znova hledat. Několikrát jsem spadnul, ale vždy to bylo spíš takové podklouznutí. Druhou půlku cesty jsem si už musel svítit ipodem, protože už fakt nebylo vidět a baterku jsem samozřejmě neměl. Jednou jsem s ním spadnul, takže od té doby má na sobě slušný škrábanec. Naštěstí ne na monitoru. Aspoň má teď svoje osobité kouzlo. Když jsem si každých pár minut málem vyvrtnul kotník, přestávalo mě to bavit. Jako bylo to dobrodružný, zážitek fajn, ale spíš až zpětně, tehdy mi moc do zpěvu nebylo. Nakonec jsem to sešel asi za hodinu. Když jsem našel metro, zjistil jsem, že jsem o dvě zastávky jinde, než kde jsem začínal. Třeba si příště na západ slunce dám větší pozor, ale nic neslibuju. Mrkněte na fotky.

obr.: přestup na stanici Tobongsan.



obr.: moderní umění nebo tam vyrábí kečup?



obr.: pět kiláků na vrchol. Začátek jak na svatbě.



obr.: tuhle cestu už hodně dlouho neudržovali. Vyvrácených stromů jsem po cestě musel obcházet desítky.



obr.: taková pátá cenová.



obr.: podobných skal je tu všude plno. Jsou fakt krásný.



obr.: podobných balvanů taky, na některé se dá vylézt, jinde už je to moc nebezpečný. Jinak viditelnost tradičně nic moc, a to to byl jeden z těch lepších dnů.



obr.: pro změnu další balvan. Už se začíná stmívat.



obr.: po těchto hřebenech jsem si tak různě lezl.



obr.: korejský podzim opět zasahuje.



obr.: jak se začalo město rozsvicet, věděl jsem, že už je pozdě.



obr.: vrchol Suraksanu, 637 metrů vysoký.



obr.: první civilizace, na kterou jsem narazil, když už jsem byl dole. O tmě si můžete udělat obrázek sami.

MC Sniper a spol naživo

Minulou sobotu jsem byl na koncertu korejské hiphopové legendy MC Snipera. Tu legendu berte v uvozovkách, ale opravdu mě nenapadá nikdo důležitější pro domácí scénu než MC Sniper, který má vlastní label, na kterém vychází snad polovina všeho zajímavého, co korejský hiphop produkuje. A tak jsem tak trochu doufal, že se někteří z jeho stáje ukážou na jeho koncertu, přestože v anotaci byl zmíněn pouze MC Sniper. A doufal jsem správně, byli tam skoro všichni. Lístek jsem koupil až na místě a stál 22 000 wonů, takže asi čtyři stovky. Koncert proběhl v Sangsang madangu, což je několikapatrová multikulturní budova, v jejíchž sklepích se pořádají koncerty.

obr.: budova Sangsang Madang.



Klub byl zhruba rozměrů pražské Akropole, akorát neměl balkon. Nachází se ve čtvrti Hongde, která je takovým soulským centrem pro místní mládež s řadou klubů a vůbec nočním životem. Na rozdíl od zbytku Soulu tu najdete například grafiti. Koncert měl začít už v sedm hodin, což mě docela překvapilo a ještě překvapivější bylo, že pár minut po sedmé taky opravdu začal. První čtvrthoďku hrála předkapela, která byla poměrná dobrá, ale vůbec jsem je neznal a jméno se mi nepodařilo zachytit. Každopádně to byly dva kluci. (teď jsem je našel na webu snipersound, jde o DOZ a zatím za sebou mají pouze první singl)

obr.: DOZ, budoucnost korejského hiphopu? Kdo ví.



A po nich hned na scénu bez jakékoliv přestávky naběhl MS Sniper podporovaný dalšími dvěma mc, MC BK a Mr.Room9. Ti ještě žádnou svoji desku nevydali, ale na scéně jsou už poměrně dlouho a hostují na albech kde komu. Začali hned od největších hitů, jako 봄이여 오라 (ft. 유리) nebo BK Love, známé ze soundtracku k filmu Windstruck. Došlo téměř na všechny singly. MC Sniper skoro mezi každou písní něco sděloval publiku, ale kromě toho, že nečekal, že přijde tolik lidí a že se na ten koncert dlouho připravoval, jsem mu moc nerozuměl.

obr.: MC Sniper (uprostřed), MC BK a Mr.Room9.



Jednou vytáhl z první řady na podium malého kluka, s kterým pak udělal evidentně vtipný rozhovor. Klukovi bylo dvanáct a přišel tam se starším bráchou. V průběhu koncertu na scénu přibíhali různí členové snipersound company, například Illinit, Keikei a myslím, že tam byl i Leo Keoka.

obr.: MC Sniper (vlevo) a Illinit.



Nakonec přišel i ten, na ktérého jsem se z potencionálních hostů těšil nejvíce, nejrychlejší raper v Koreji, Outsider (pozn. včera mu vyšlo nové, třetí album). Naskočil na podium na píseň Better than yesterday, což je taková téměř hymna Snipersoundu, ve které se vystřídají úplně všichni členová, je v ní sampl z Rockyho a je to ultimátní záležitost. Pochází z předposlední desky MC Snipera How bad do you want it?, kterou osobně považuju za to nejlepší, co korejský hiphop kdy stvořil. Celý tenhle song mám natočený, ale v Koreji nejde nahrávat videa na youtube, tak ho máte aspoň na rapidshare. Pokud se teda najde aspoň jeden zájemce, který ho bude chtít vidět.

obr.: Outsider v bílém.



V publiku jsem byl samozřejmě jediný cizinec, ale až na jednu výjimku v závěru mi nikdo z vystupujících nevěnoval zvláštní pozornost. Na konci šlo o to, že na stejdži byli MC Sniper, MC BK a Mr.Room9 a rozdělili si publikum na tři části, každá pro jednoho z nich a pak se tyhle části přeřvávali. Zrovna tomuhle jsem rozuměl, ale MC BK mi to raději řekl anglicky, čímž na mě upozornil. Publikum bylo skvělé, na rozdíl od nás tam byla spousta holek a většina znala texty, takže se mohutně zpívalo. Druhou polovinu koncertu se už i skákalo, včetně mě. MC Sniper vyměnil během koncertu dva převleky a tři pokrývky hlavy, které ani na vteřinu nesundal.

obr.: dvě fotky pro nastínění atmosféry.





Celá akce skončila v devět hodin, po dvou skvělých hodinách. Ještě před odchodem jsem si koupil desku, zmíněnou How bad do you want it?, protože stála pouhých 10 000 wonů a MC Sniper si zaslouží, abych měl aspoň jeden origoš, ne jenom stáhnuté empétrojky. Zajít si na koncert jednoho z mých oblíbenců byla jedna z položek na mém pomlsném seznamu věcí, které musím v Koreji stihnout. MC Sniper byl na seznamu interpretů tak třetím až čtvrtém místě (za Epik High, Drunken Tiger, Nell), takže bylo úžasný si tohle splnit už po pár týdnech tady. Navíc oni ti Korejci nějak málo koncertují (nikdo z výše zmíněných umělců nemá podle svých webových stránek naplánovaný jediný koncert), takže jsem strašně rád, že jsem MC Snipera nepropásl. Navíc, když tam byl i můj další oblíbec Outsider.

obr.: na Hongde to žije.



Po koncertu jsem si ještě zašel prohlédnout noční život na Hongde a narazil jsem na bubeníky, úžasnou kapelu, breakdancery a úžasného kytaristu (pro zájemce video na rapidshare). Všechno kousek od sebe a všechno obsypáno davem posluchačů. A všechno naprosto úžasné, Korejci jsou strašně talentovaní hudebníci a ať narazíte na jakoukoliv pouliční kapelu, můžete si být jistí, že budou úžasní.

obr.: zpěvačka v extázi, kapela v transu a diváci v nadšení.



obr.: zájem byl obrovský.



obr.: trochu jiný styl, ale ten člověk ví co dělá a dělá to sakra to dobře.

Národní Park Pukhansan - Pekunde

V pátek se udělalo krásné počasí a navíc byla vynikající viditelnost, takže se nedalo dělat nic jiného než vyrazit do hor. Jen co nám v jednu skončila škola, zašel jsem na oběd, sbalil si mikinu, pití a foťák a metrem jel na stanici Gupchabal, která je úplně jinde než Togonsan, kam jsem jel minule, ale národní park Pukhansan je holt velký. U vstupu do parku jsem byl o půl čtvrté, takže jsem měl před sebou dvě a půl hodiny světla a čtyři kilometry cesty na nejvyšší vrchol v parku, 836 metrů vysoký Pekunde. Už cestou k parku jsem se rozloučil s myšlenkou, že budu dole za světla. Cesta nahoru byla standard, až na to, že tentokrát na mě koukali jako na naprostého blázna. Za prvé, všichni šli tou dobou už dolů, zadruhé, tričko a kraťasy jim nepřišlo jako vhodné oblečení v porovnání s jejich vysokohorskými outlety a zatřetí jsem cizinec. Dalšího jsem samozřejmě cestou nahorů ani dolů nepotkal. Nejlepší část cesty byl úplný konec, kde jste se museli vyšplhat po kabelech. Trochu mi to připomínalo slavné kabely na Half Domu v Yosemitech (o kterém teprve musím napsat, vyprávění z Ameriky neskončilo, určitě ho dokončím), akorát v menším měřítko a ne tak náročné a děsivé. Na vrchol jsem vylezl už v pět hodin a byli jsme tam asi tři, ale jenom já přišel z té delší strany. Vzájemně jsme se vyfotili s jedním mladým Korejcem a šlo se dolů. Celkem jsme se dali do řeči a přemluvil mě, abych se vrátil druhou stranou, že je to kratší, tak jsem šel s ním celou cestu dolů. On na mě mluvil korejsky a celkem rychle, takže jsem chytal tak polovinu toho, co říkal. Ale tvářil jsem se, jako že rozumím všemu. Horší bylo, když se na něco ptal, protože pak jsem mu odpověděl na něco jiného, nebo jsem ho musel požádat, aby mi to zopakoval. Když jsme došli dolů, bylo tam jenom parkoviště, takže jsem aspoň pochopil, proč jsem tuto cestu nenašel v žádných průvodcích, protože tam není veřejná doprava. Takže mě milý Korejec naložil do auta a odvážel mě do civilizace. Cestou se mě zeptal, jestli nezajdeme na večeři, tak jsem mu s hladovým výrazem přitakal. Přeci jen takové pozvání se neodmítá. A tak jsme šli do celkem dobré restaurace (rozhodně lepší, do jakých chodím normálně) na pudečigé. Bylo to naprosto vynikající jídlo, nejlepší, co jsem doteď v Koreji jedl. A bylo toho strašně hodně, takže jsem opravdu pořádně najedl. Pálivé to bylo akorát, můj společník požádal obsluhu, aby to udělali méně pálivé. Mimochodem, dnes jsem měl to samé jídlo v menze k obědu, a přestože to bylo taky dobré, nedalo se to srovnávat. Jediné, v čem menza vyhrála, byla pálivost. Po hostině, jinak se to nedá nazvat, mě odvezl na metro. Vyprávěl mi, že je vystudovaný doktor, specializace rehabilitace a že je momentálně internant v Národním rehabilitačním centru. Ještě než jsem se s ním rozloučil, tak mi dal vizitku, takže vím, že ten neskutečně milý a pohostiný Korejec byl doktor Rju Bjong-ču. Něco takové se vám prostě u nás stát nemůže, ale tady jsou lidé prostě jiní.

obr.: cíl mojí cesty.

obr.: korejský podzim, nádhera.



obr.: pro mě radost, pro někoho jiného třeba i konečná.

obr.: výhled z nejvyššího bodu v parku.

obr.: můj společník a hostitel, Rju Bjong-ču.



obr.: pohled na východ.



obr.: soumrak o půl šesté a stále na vrcholu.



obr.: vynikající 부대찌개, pro dva obrovská hostina.

V Pusanu na festivalu

Tak se konečně dostávám k tomu, abych napsal o minulém víkendu, který jsem celý strávil v Pusanu na filmovém festivalu. Z tohoto víkendu vám neskutečné množství zážitků, takže jsem si musel vyhradit pořádný čas k tomu, abych to sepsal. Před odjezdem do Koreje jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se mi podařilo se dostat do Pusanu na filmový festival, ale nic konkrétního jsem v tom směru nepodnikal ani po příjezdu do Soulu. Měl jsem spoustu jiných starostí, důležitějších věcí k vyřizování. Ale když se mi podařilo ve škole dosáhnout toho, co jsem chtěl, tak jsem se k tomu plánu vrátil. Rezervoval jsem si lístek na vlak, ale zádrhel byl v tom, že k vyzvednutí toho lístku chtějí pas, který mi sebrala škola k vyřízení cizinecké registrace.

obr.: na Soul station.

Ta měla být hotová právě v pátek, kdy jsem měl odjíždět. Hotova ale samozřejmě nebyla, naštěstí jsem si raději předtím tu rezervaci zrušil. Ale aspoň mi řekli, že k běžnému cestování vlakem pas nepotřebuju, tak jsem vyrazil na soulské nádraží. Večer předtím jsem si chtěl rezervovat ubytování v Pusanu, ale už to nešlo, protože už bylo po půlnoci a rezervační systém nebyl schopný zjistit volné pokoje. Abych toho s sebou netahal moc, sbalil jsem si jen pár věci ze školy, foťák, náhradní tričko a spoďáry, peníze a brýle a jel jsem. Na soulském nádraží jsem si koupil lístek na nejlevnější vlak do Pusanu, který stál lehce přes 20.000wonů, cca 350Kč. Že byl taky nejpomalejší, se rozumí samo sebou.

obr.: nádraží se až tolik neliší od hlaváku v Praze.



Rychlovlaky KTX to zvládnou do Pusanu pod tři hodiny, můj šourák tam jem pět a půl hodiny. Myslel jsem si, že jsem si koupil normální lístek, ne místenku. To jsem byl ale na omylu, protože ty dvě kategorie znamenali místenku a bez místa, tudíž stání.

obr.: nahoře KTX expres (to nejlepší), dole můj vlak Mugunghwa (to nejhorší).

Naštěstí ve vlaku byl jídelní vůz, kde jsem si sednul na zem k dalším lidem a celkem to šlo. Asi po dvou hodinách se uvolnilo místo u jednoho z počítačů, které tam byly, takže jsem seděl na židli. Navíc jsem si za pětset wonů patnáct minut zaserfoval na internetu. Servis naprosto neuvěřitelný. A to vedle mě byly ještě hrací automaty s playstationem dvě a samostatná místost s masážním křeslem. Asi hodinu před koncem mě z toho místa vyhodil jeden starý Korejec, že chce na internet. Vhodil tam peníze na hodinu a celý zbytek cesty tam hrál nějakou online strategickou hru. Když jsme se blížili Tegu a Pusanu, tak to bylo v jídelňáku jako v soulském metru ve špičce, prostě se nedalo hnout.

obr.: v jídelním voze, ještě před nahrnutím davů.

Když jsem večer za tmy dorazil do Pusanu, tak se zrovna rozpršelo. Ideální podmínky na hledání ubytování. Za pár šupů jsem si koupil deštník, který mi asi po čtyřiceti minutách přestal fungovat. Prostě skrz něj kapala voda, což mně fakt nenadchlo. Metrem jsem po hodině dojel k pláži heunde, kde bylo centrum festivalu. Hotelů a motelů bylo všude dost, ale já chtěl najít jeden z pár hostelů, které v Pusanu jsou. Cestou k domnělé poloze hostelu jsem se zeptal v pár motelech, kolik tam stojí nocleh. V prvním mi stará babča řekla, že 30.000 za ondol (spaní na zemi), v dalším 40.000 za postel, další měl vyprodáno a poslední, kde jsem se ptal, byl za 80.000. Vzhledem k vzestupné tendenci se mi už ten první za třicet nezdál tak strašně drahý, jako v první chvíli. A po hodině marného hledání hostelu v dešti jsem se rozhodl vrátit se k tomu prvnímu motelu.

obr.: můj ondol pokoj v motelu Ju.

Celkem prochcaný jsem byl vděčný za střechu nad hlavou. Z toho nevábně vypadajího motelu se nakonec vyklubalo překvapivě slušné ubytování. Pokoj jsem měl jen pro sebe, byl tam vlastní záchod, sprcha, lednička a televize. Asi hodinu jsem koukal na telku, na asi čtyřiceti kanálech byla nabídka slušná. Dávali všechno, zprávy, filmy, televizní univerzitu, dokumenty o přírodě, drby o hvězdách, telenovely, soutěže a estrády. Náhradní věci jsem měl morké skrz na skrz a uschly až v pondělí v Soulu. Ráno jsem vyrazil k pláži heunde do centra festivalu, od kterého jsem byl jen kousek.

obr.: ta slečna si tam tak hezky ležela a nikdo si jí nevšímal. Tady to někdo přehnal s chlastem.

Ještě tam bylo docela mrtvo, ale nemohl jsem si nevšimnout plakátů na české filmy, které dokonce měly na festivalu vlastní sekci. Sebral jsem program a došlo mi, že bych si mohl jít vyzvednout lístek na svůj jedinný rezervovaný film a možná sehnat lístek i na něco dalšího. V multikině Sfunz, kde byla nejbližší pokladna, byl fronta jak ve Varech, takže dost velká. Bohužel tu na rozdíl od Varů nebylo žádné info o tom, kolik lístků zbývá na jednotlivé filmy. Po chvíli jsem pochopil, že ty dobrovolníci, co tam pořád něco korejsky hlásili, říkali, který film byl právě vyprodán. Až úplně u pokladny byl program, ze kterého byly vyškrtané vyprodané filmy. Nedalo se ale k tomu jít blíž, aniž bych opustil frontu, takže mi to bylo víceméně k ničemu.

obr.: na Koreu jsem čekal důmyslnější systém informování o lístcích.

Tak jsem pak slečně řekl, ať mi dá lístek na cokoliv v ten den odpoledne. Vyfásl jsem Syna babylonu, koprodukční drama Iráku, Francie, Anglie, Nizozemí, Emirátů, Egypta a Palestiny, které se odehrávalo v Iráku těsně po pádu Saddamova režimu. Film soutěžil na festivalu v Sundance a vůbec nebyl tak strašný jak jsem se bál. Velký sál byl narvaný do posledního místa, žádné pouštění před sálem čekajících diváků na volná místa se tu nedělá.

obr.: jedno z multikin, kde probíhal festival.

Film vypraví o chlapci hledajícím se svou babičkou svého otce, který byl uvězněn před dvanácti lety a nikdy ho neviděl. Je to taková road movie se špatným koncem, během které se objeví masové hroby a vůbec je to velmi depresivní podívaná. Teď koukám, že běžel letos i ve Varech. Protože do začátku večerního filmu jsem měl dost času, šel jsem se podívat na další místa, kde probíhal festival. Jak se nakonec ukázalo, tak většina festivalu probíhá v multikinech, která jsou docela daleko od sebe, takže festival nemá pořádné centrum, kde by se všichni návštěvníci potkávali, jako ve Varech na kolonádě či okolo Thermalu.

obr.: večeře u výstaviště Bexco. Kde jinde si dát rybu, když ne v Pusanu.

Před velkým výstavištěm Bexco jsem si na tržnici dal makrely. Objednal jsem si jednu, dostal jsem jednu a půl. Pak mi ještě přinesli vynikající placku nevím z čeho, ale byla skvělá. Byl jsem tam jediný cizinec, takže jsem měl nejspíš protekci. Cestou zpátky k multikinu Sfunz jsem šel okolo jachtařské klubu, kde je zbudován takový obří amfiteatr pro pět tisíc lidí a kde je pravidelně slavnostní zahájení festivalu.

obr.: jeden z exponátu před Muzeem moderního umění.

Tam jsem pak šel na svůj rezervovaný film, filipínskou megaúspěšnou komedii Here comes the bride, takže jsem se dost těšil. K filmu přijela velká delegace a taky skupinka filipínských fanoušků, kteří dělali kotel jak na fotbale. Samotná komedie byla přesně tak střeštěná, jak napovídal plakát a polovina vtipů svou prvoplánovitostí vyznívala naprosto do ztracena. Ale protože jejich kadence byla jak v Bláznivé střele, našly se i dobré fóry, takže na konci všichni odcházeli s úsměvem na rtech.

obr.: jeden z mnoha úchvatných mostů v Pusanu.

Přestože jsem během festivalu narážel na docela dost cizinců, stejně se mi pořád stávaly milé příhody, kdy jsem dostal něco zadarmo jen proto, že jsem cizinec. Něco bylo zadarmo pro všechny, něco jen pro cizince a občas ze mě asi byli tak mimo, že mi věnovali něco navíc, jako třeba na tom tržišti. Takže dohromady jsem měl zadarmo pivo, zmrzlinu, rýžový koláček, tričko a několik energetických nápojů. Na jeden den slušná bilance.

obr.: jachtový klub, aneb kde se scházejí místní chudáci.

obr.: promítání pro pět tisíc diváků.

Navíc se mi podobné věci stávají i tady v Soulu, takže mám možná nějakou dobrou karmu. Lenka je taky cizinka a té se prý naopak stává, že po ní chtějí víc peněz než po domácích. A to mělo to nejlepší ještě přijít. Po filmu jsem se tak různě toulal po městě a po pláži s tím, že spát půjdu zase do toho samého motelu jako den předtím. V jednu hodinu v noci, kdy tam bylo stejně živo jako v pravé poledne (což jedna z věcí, které na Koreji miluju), jsem si dal v restauraci čadžangmjon, neboli černé nudle a šel se vyspat. Babka na recepci spala na zemi a musel jsi vzbudit, aby mi řekla, že mají vyprodáno. Takže jsem se ve dvě hodiny v noci ocitl bez ubytování.

obr.: je to zážitek sedět v přístavu a koukat na obří plátno s tisíci dalších lidí.

Říkal jsem si, že zkusím jít spát do nějaké sauny, kterých je tu spousta a dá se tam levně vyspat. A cestou jsem v zahrádce jedné restaurace zahlédl Michala Procházku, českého filmového publicistu. Michala znám, protože nám dělal přednášku pro náš Filmový klub Česko-korejské společnosti, na kterém se podílím. Seděl tam ještě s dalšími dvěma lidmi, které jsem neznal, ale vydal jsem se k němu. Když jsem se představoval tomu druhému pánovi, řekl mi, že mě zná, a že kdo je on není důležité. A jméno té paní jsem bohužel zapomněl, ale byla to šéfka něčeho od propagace českého filmu.

obr.: pouliční kapela, hráli skvěle.

Po chvíli jsem z vyprávění toho pána poznal, že jde o českého velvyslance v Koreji, pana Jaroslava Olšu. Když se ptal, jak jsem ho odhalil, tak jsem mu řekl, že podle jeho zmínky o orientalistickém vzdělání. Ale nesmírně mě potěšilo, že mě zná velvyslanec v Koreji, aniž by mě kdykoliv viděl. Ona koreanistika a věci nabalené na ni jsou malý rybníček a stačí být trochu aktivní, a už vás zná i velvyslanec. Takže mi velvyslanec zaplatil pivo.

obr.: vstupní hala hotelu Grand a výhled z Michalova pokoje.

Seděl jsem v téhle společnosti asi hodinu a půl až do půl čtvrté. Většinu času jsem spíše poslouchal, protože historky velvyslance nešli ničím přebýt. Byl jsem navíc dost unavený, ospalý a ještě v situaci, kdy o věcech, o kterých něco jakžtakž vím, tj. Korea a film, tam byli lidé, kteří toho o nich věděli víc, takže jsem se nechtěl ztrapnit nějakou debilní poznámkou. Když jsem si k nim přisedal, říkal jsem Michalovi, že nemám kde spát, a on mi hned nabídl, že můžu spát u něho na pokoji, že tam má dvě postele. A tak se i stalo, spal jsem v hotelu Grand, kde bydlí většina festivalových hostů a hvězd, zadarmo u Michala na pokoji. Líp to prostě dopadnout nemohlo.

obr.: v neděli bylo konečně krásně a tomuhle se nedalo odolat.

Po pěti hodinách spánku jsem si šel užít posledních pár hodin v Pusanu. Bylo nádherné počasí, teplo a jasno, takže jsem se rozhodl zaplavit si v moři. Kromě mě tam plaval jen jeden černoch a přítomní Korejci na mě koukali jako na blázna. Ale já si to užil, voda byla celkem teplá. Za peníze ušetřené za nocleh jsem šel do Pusanského akvária. Před ojdezdem jsem si ještě prohlédl klášter, který byl asi kilometr od pláže. Pak už jen cesta „domů“, hodinu v metru v Pusanu, pět a půl hodiny ve vlaku a další hodina v Soulském metru. Ale celé to stálo za to, i když jsem tam byl jen na víkend, byla to paráda.

obr.: japonské bojové rybky, přesně ty z Bláznivé střely.