neděle 17. října 2010

V Pusanu na festivalu

Tak se konečně dostávám k tomu, abych napsal o minulém víkendu, který jsem celý strávil v Pusanu na filmovém festivalu. Z tohoto víkendu vám neskutečné množství zážitků, takže jsem si musel vyhradit pořádný čas k tomu, abych to sepsal. Před odjezdem do Koreje jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se mi podařilo se dostat do Pusanu na filmový festival, ale nic konkrétního jsem v tom směru nepodnikal ani po příjezdu do Soulu. Měl jsem spoustu jiných starostí, důležitějších věcí k vyřizování. Ale když se mi podařilo ve škole dosáhnout toho, co jsem chtěl, tak jsem se k tomu plánu vrátil. Rezervoval jsem si lístek na vlak, ale zádrhel byl v tom, že k vyzvednutí toho lístku chtějí pas, který mi sebrala škola k vyřízení cizinecké registrace.

obr.: na Soul station.



Ta měla být hotová právě v pátek, kdy jsem měl odjíždět. Hotova ale samozřejmě nebyla, naštěstí jsem si raději předtím tu rezervaci zrušil. Ale aspoň mi řekli, že k běžnému cestování vlakem pas nepotřebuju, tak jsem vyrazil na soulské nádraží. Večer předtím jsem si chtěl rezervovat ubytování v Pusanu, ale už to nešlo, protože už bylo po půlnoci a rezervační systém nebyl schopný zjistit volné pokoje. Abych toho s sebou netahal moc, sbalil jsem si jen pár věci ze školy, foťák, náhradní tričko a spoďáry, peníze a brýle a jel jsem. Na soulském nádraží jsem si koupil lístek na nejlevnější vlak do Pusanu, který stál lehce přes 20.000wonů, cca 350Kč. Že byl taky nejpomalejší, se rozumí samo sebou.

obr.: nádraží se až tolik neliší od hlaváku v Praze.



Rychlovlaky KTX to zvládnou do Pusanu pod tři hodiny, můj šourák tam jem pět a půl hodiny. Myslel jsem si, že jsem si koupil normální lístek, ne místenku. To jsem byl ale na omylu, protože ty dvě kategorie znamenali místenku a bez místa, tudíž stání.

obr.: nahoře KTX expres (to nejlepší), dole můj vlak Mugunghwa (to nejhorší).



Naštěstí ve vlaku byl jídelní vůz, kde jsem si sednul na zem k dalším lidem a celkem to šlo. Asi po dvou hodinách se uvolnilo místo u jednoho z počítačů, které tam byly, takže jsem seděl na židli. Navíc jsem si za pětset wonů patnáct minut zaserfoval na internetu. Servis naprosto neuvěřitelný. A to vedle mě byly ještě hrací automaty s playstationem dvě a samostatná místost s masážním křeslem. Asi hodinu před koncem mě z toho místa vyhodil jeden starý Korejec, že chce na internet. Vhodil tam peníze na hodinu a celý zbytek cesty tam hrál nějakou online strategickou hru. Když jsme se blížili Tegu a Pusanu, tak to bylo v jídelňáku jako v soulském metru ve špičce, prostě se nedalo hnout.

obr.: v jídelním voze, ještě před nahrnutím davů.



Když jsem večer za tmy dorazil do Pusanu, tak se zrovna rozpršelo. Ideální podmínky na hledání ubytování. Za pár šupů jsem si koupil deštník, který mi asi po čtyřiceti minutách přestal fungovat. Prostě skrz něj kapala voda, což mně fakt nenadchlo. Metrem jsem po hodině dojel k pláži heunde, kde bylo centrum festivalu. Hotelů a motelů bylo všude dost, ale já chtěl najít jeden z pár hostelů, které v Pusanu jsou. Cestou k domnělé poloze hostelu jsem se zeptal v pár motelech, kolik tam stojí nocleh. V prvním mi stará babča řekla, že 30.000 za ondol (spaní na zemi), v dalším 40.000 za postel, další měl vyprodáno a poslední, kde jsem se ptal, byl za 80.000. Vzhledem k vzestupné tendenci se mi už ten první za třicet nezdál tak strašně drahý, jako v první chvíli. A po hodině marného hledání hostelu v dešti jsem se rozhodl vrátit se k tomu prvnímu motelu.

obr.: můj ondol pokoj v motelu Ju.



Celkem prochcaný jsem byl vděčný za střechu nad hlavou. Z toho nevábně vypadajího motelu se nakonec vyklubalo překvapivě slušné ubytování. Pokoj jsem měl jen pro sebe, byl tam vlastní záchod, sprcha, lednička a televize. Asi hodinu jsem koukal na telku, na asi čtyřiceti kanálech byla nabídka slušná. Dávali všechno, zprávy, filmy, televizní univerzitu, dokumenty o přírodě, drby o hvězdách, telenovely, soutěže a estrády. Náhradní věci jsem měl morké skrz na skrz a uschly až v pondělí v Soulu. Ráno jsem vyrazil k pláži heunde do centra festivalu, od kterého jsem byl jen kousek.

obr.: ta slečna si tam tak hezky ležela a nikdo si jí nevšímal. Tady to někdo přehnal s chlastem.



Ještě tam bylo docela mrtvo, ale nemohl jsem si nevšimnout plakátů na české filmy, které dokonce měly na festivalu vlastní sekci. Sebral jsem program a došlo mi, že bych si mohl jít vyzvednout lístek na svůj jedinný rezervovaný film a možná sehnat lístek i na něco dalšího. V multikině Sfunz, kde byla nejbližší pokladna, byl fronta jak ve Varech, takže dost velká. Bohužel tu na rozdíl od Varů nebylo žádné info o tom, kolik lístků zbývá na jednotlivé filmy. Po chvíli jsem pochopil, že ty dobrovolníci, co tam pořád něco korejsky hlásili, říkali, který film byl právě vyprodán. Až úplně u pokladny byl program, ze kterého byly vyškrtané vyprodané filmy. Nedalo se ale k tomu jít blíž, aniž bych opustil frontu, takže mi to bylo víceméně k ničemu.

obr.: na Koreu jsem čekal důmyslnější systém informování o lístcích.



Tak jsem pak slečně řekl, ať mi dá lístek na cokoliv v ten den odpoledne. Vyfásl jsem Syna babylonu, koprodukční drama Iráku, Francie, Anglie, Nizozemí, Emirátů, Egypta a Palestiny, které se odehrávalo v Iráku těsně po pádu Saddamova režimu. Film soutěžil na festivalu v Sundance a vůbec nebyl tak strašný jak jsem se bál. Velký sál byl narvaný do posledního místa, žádné pouštění před sálem čekajících diváků na volná místa se tu nedělá.

obr.: jedno z multikin, kde probíhal festival.



Film vypraví o chlapci hledajícím se svou babičkou svého otce, který byl uvězněn před dvanácti lety a nikdy ho neviděl. Je to taková road movie se špatným koncem, během které se objeví masové hroby a vůbec je to velmi depresivní podívaná. Teď koukám, že běžel letos i ve Varech. Protože do začátku večerního filmu jsem měl dost času, šel jsem se podívat na další místa, kde probíhal festival. Jak se nakonec ukázalo, tak většina festivalu probíhá v multikinech, která jsou docela daleko od sebe, takže festival nemá pořádné centrum, kde by se všichni návštěvníci potkávali, jako ve Varech na kolonádě či okolo Thermalu.

obr.: večeře u výstaviště Bexco. Kde jinde si dát rybu, když ne v Pusanu.



Před velkým výstavištěm Bexco jsem si na tržnici dal makrely. Objednal jsem si jednu, dostal jsem jednu a půl. Pak mi ještě přinesli vynikající placku nevím z čeho, ale byla skvělá. Byl jsem tam jediný cizinec, takže jsem měl nejspíš protekci. Cestou zpátky k multikinu Sfunz jsem šel okolo jachtařské klubu, kde je zbudován takový obří amfiteatr pro pět tisíc lidí a kde je pravidelně slavnostní zahájení festivalu.

obr.: jeden z exponátu před Muzeem moderního umění.



Tam jsem pak šel na svůj rezervovaný film, filipínskou megaúspěšnou komedii Here comes the bride, takže jsem se dost těšil. K filmu přijela velká delegace a taky skupinka filipínských fanoušků, kteří dělali kotel jak na fotbale. Samotná komedie byla přesně tak střeštěná, jak napovídal plakát a polovina vtipů svou prvoplánovitostí vyznívala naprosto do ztracena. Ale protože jejich kadence byla jak v Bláznivé střele, našly se i dobré fóry, takže na konci všichni odcházeli s úsměvem na rtech.

obr.: jeden z mnoha úchvatných mostů v Pusanu.



Přestože jsem během festivalu narážel na docela dost cizinců, stejně se mi pořád stávaly milé příhody, kdy jsem dostal něco zadarmo jen proto, že jsem cizinec. Něco bylo zadarmo pro všechny, něco jen pro cizince a občas ze mě asi byli tak mimo, že mi věnovali něco navíc, jako třeba na tom tržišti. Takže dohromady jsem měl zadarmo pivo, zmrzlinu, rýžový koláček, tričko a několik energetických nápojů. Na jeden den slušná bilance.

obr.: jachtový klub, aneb kde se scházejí místní chudáci.



obr.: promítání pro pět tisíc diváků.



Navíc se mi podobné věci stávají i tady v Soulu, takže mám možná nějakou dobrou karmu. Lenka je taky cizinka a té se prý naopak stává, že po ní chtějí víc peněz než po domácích. A to mělo to nejlepší ještě přijít. Po filmu jsem se tak různě toulal po městě a po pláži s tím, že spát půjdu zase do toho samého motelu jako den předtím. V jednu hodinu v noci, kdy tam bylo stejně živo jako v pravé poledne (což jedna z věcí, které na Koreji miluju), jsem si dal v restauraci čadžangmjon, neboli černé nudle a šel se vyspat. Babka na recepci spala na zemi a musel jsi vzbudit, aby mi řekla, že mají vyprodáno. Takže jsem se ve dvě hodiny v noci ocitl bez ubytování.

obr.: je to zážitek sedět v přístavu a koukat na obří plátno s tisíci dalších lidí.



Říkal jsem si, že zkusím jít spát do nějaké sauny, kterých je tu spousta a dá se tam levně vyspat. A cestou jsem v zahrádce jedné restaurace zahlédl Michala Procházku, českého filmového publicistu. Michala znám, protože nám dělal přednášku pro náš Filmový klub Česko-korejské společnosti, na kterém se podílím. Seděl tam ještě s dalšími dvěma lidmi, které jsem neznal, ale vydal jsem se k němu. Když jsem se představoval tomu druhému pánovi, řekl mi, že mě zná, a že kdo je on není důležité. A jméno té paní jsem bohužel zapomněl, ale byla to šéfka něčeho od propagace českého filmu.

obr.: pouliční kapela, hráli skvěle.



Po chvíli jsem z vyprávění toho pána poznal, že jde o českého velvyslance v Koreji, pana Jaroslava Olšu. Když se ptal, jak jsem ho odhalil, tak jsem mu řekl, že podle jeho zmínky o orientalistickém vzdělání. Ale nesmírně mě potěšilo, že mě zná velvyslanec v Koreji, aniž by mě kdykoliv viděl. Ona koreanistika a věci nabalené na ni jsou malý rybníček a stačí být trochu aktivní, a už vás zná i velvyslanec. Takže mi velvyslanec zaplatil pivo.

obr.: vstupní hala hotelu Grand a výhled z Michalova pokoje.



Seděl jsem v téhle společnosti asi hodinu a půl až do půl čtvrté. Většinu času jsem spíše poslouchal, protože historky velvyslance nešli ničím přebýt. Byl jsem navíc dost unavený, ospalý a ještě v situaci, kdy o věcech, o kterých něco jakžtakž vím, tj. Korea a film, tam byli lidé, kteří toho o nich věděli víc, takže jsem se nechtěl ztrapnit nějakou debilní poznámkou. Když jsem si k nim přisedal, říkal jsem Michalovi, že nemám kde spát, a on mi hned nabídl, že můžu spát u něho na pokoji, že tam má dvě postele. A tak se i stalo, spal jsem v hotelu Grand, kde bydlí většina festivalových hostů a hvězd, zadarmo u Michala na pokoji. Líp to prostě dopadnout nemohlo.

obr.: v neděli bylo konečně krásně a tomuhle se nedalo odolat.



Po pěti hodinách spánku jsem si šel užít posledních pár hodin v Pusanu. Bylo nádherné počasí, teplo a jasno, takže jsem se rozhodl zaplavit si v moři. Kromě mě tam plaval jen jeden černoch a přítomní Korejci na mě koukali jako na blázna. Ale já si to užil, voda byla celkem teplá. Za peníze ušetřené za nocleh jsem šel do Pusanského akvária. Před ojdezdem jsem si ještě prohlédl klášter, který byl asi kilometr od pláže. Pak už jen cesta „domů“, hodinu v metru v Pusanu, pět a půl hodiny ve vlaku a další hodina v Soulském metru. Ale celé to stálo za to, i když jsem tam byl jen na víkend, byla to paráda.

obr.: japonské bojové rybky, přesně ty z Bláznivé střely.



5 komentářů:

Jan řekl(a)...

Ten ondol vypada fakt luxusne, asi taky nakej zkusim az budu cestovat.

tombac řekl(a)...

Pěkné. Tomu říkam dobrodružství! :)

Mouša řekl(a)...

mmm to moře vypadá krásně a perutýni taky :)

Anonymní řekl(a)...

To si pamatam, ako mi Michal stretnutie s tebou den na to spominal...skoda, pretoze v tu inkriminovanu noc sme neboli daleko od seba...a vidiet tak doverne zanme miesta, kde sa clovek kazdorocne rad vracia, tiez potesi :)

Anonymní řekl(a)...

a kedze pisem ako anonym, tak len dodavam meno...Adrian :)