Třetí den jsem vyrazil do paláce Topkapi, dřívějšího sídla sultána. Od okolí je oddělen obrovskou zdí a dřív tam údajně žilo na pět tisíc lidí. Dnes je to asi nejdražší istanbulská památka. Za vstup jsem zaplatil 10 lir (150 kaček). Palác je docela obrovský, má spoustu nádvoří, chodeb a místností, většina slouží jako muzeum. Zbrojnice byla naštěstí zadarmo, což se ale už nedá říct o harému. Ten stál dalších 10 lir, ale v Istanbulu nejsem každý den, tak jsem se tam šel taky podívat. A popravdě řečeno, kdybych nevěděl, že jde o harém, tak bych to z ničeho nepoznal.
obr.: jedna z mnoha komnat Harému v Topkapi.
Prostě několik převážně vykachličkovaných komnat propojených úzkými chodbami. Celý harém jsem si prošel s japonskou výpravou, která to kupodivu ani nijak extra nepřeháněla s focením. Mimochodem japonština a turečtina jsou si prý velmi podobné jazyky a pro Turka je jednoduché se naučit japonsky. Celý harém jsem si prohlížel asi hodinu, je docela velký, a potom jsem z paláce vypadnul. Dohromady jsem byl v Topkapi skoro půl dne, je tam opravdu strašná spousta expozicí. Turistů taky, hlavně Turků. Odpoledne jsem nasedl v centru na moderní tramvaj a vyrazil na konečnou. Chtěl jsem se podívat, kde sakra bydlí ty miliony obyčejných Turků, protože v paláci Topkapi rozhodně ne. V tramvaji se seděl přes hodiny, než skončila na konečné zastávce Zeytinburnu. Po dlouhém nadchodu jsem přešel několikaproudou silnici směřující do centra města, na které už byly slušné zácpy. Celá čtvrť byla bytovek a nevypadala jako nejlepší místo k životu. Ale abych ji nepomlouval víc než je nutný, tak byla hezčí než řadové české panelákové sídliště.
obr.: okrajová čtvrť Istanbulu Zeytinburnu.
Na nějakou stopu turistického ruchu jsem tady nenarazil ani náhodou, pouze v dálce vyčnívalo několik minaretů ze všudypřítomných mešit. Po chvíli couraní mi došlo, tady opravdu není nic k vidění a vyrazil tramvají zpět do centra. Šel jsem na náměstí Taksim a z něho na nejrušnější istanbulskou třídu Istiklal Caddesi. Ta je něco jako Příkopy v Praze, akorát mnohem delší a ještě po ní jezdí historická tramvaj. A doslova proudí davy lidí. Uviděl jsem na ní cukrárnu a tu jsem si musel omrknout. Tolik cukru na jednom místě se hned tak nevidí. Koupil jsem si aspoň pár zákusků, které jsem večer snědl na pokoji. Byly dobrý. Na konci třídy je tunel s podzemní dráhou k pobřeží, tak jsem se v ní svezl. To už bylo sedm hodin večer, takže tma. Moje poslední kroky vedly ten den ještě k mešitám v staré evropské části.
obr.: osvícená Hagia Sofia.
Chtěl jsem si je omrknout a nafotit hezky nasvícené. U jedné z nich si mě vyhlídl nějaký mladý Turek, který šel prostě vedle mě a hustil do mě, že je student a potřebuje peníze knížky. Můj nezájem o něho ho evidentně nevyváděl z míry, tak jsem mu dal jednu liru, čímž jsem si téměř koledoval o přezdržku. Vzal si ji a odešel. Konečně jsem měl chvíli klid. Jenže za chvíli přišel opruzák znova, že jedna lira je málo. To už mě opravdu nasral. Tak jsem mu rovnou řekl, že mu už nic nedám a šel na hotel.
 |
| Istanbul - třetí den |
Žádné komentáře:
Okomentovat