neděle 1. listopadu 2009

Zion a sever Grand Kaňonu

Z Vegas jsme zamířili do národního parku Zion. Protože jsme měli po dlouhé době příležitost vyspat se v posteli a osprchovat se, tak jsme toho náležitě využili a spali myslím až do desíti. Kvůli nákupu suvenýrů a dalších věcí jsme se ještě vrátili na Strip a až odpoledne konečně vyrazili ven z města. Do Zionu to byl pořádný kus a v cíli jsme byli kolem páté. Do setmění zbývala přibližně hodina, takže nějaký výstup absolutně nepřicházel v úvahu. Sedli jsme alespoň na kyvadlový autobus a projeli s ním celý park a udělali dvě menší zastávky na až trapně krátké procházky. Kapitola sama pro sebe jsou řidiči v těchto autobusech. Nejspíš jsou povinni cestující informovat o všem, co se týká parku. Mají namontovaný mikrofon až k ústům a do něho bez ustání vypráví o každé zastávce, zvířeti a květině. Ti línější to mají nahrané a jenom to pustí, ti aktivnější to vypráví z hlavy a ještě přitom vtipkují s cestujícími. Ale běda, když něco není podle předpisů. Jednou jsme vystoupili zadními dveřmi, abychom umožnili vystoupit jiným cestujícím a zase těmi samými dveřmi nastoupili zpět do autobusu. Řidič si toho všiml, jak taky ne, když mají v autobusech kamery a obrazovky, a mikrofonem nás donutil vystoupit ven a nastoupit zpět předními dveřmi. Byli jsme z toho docela vedle. To už pomalu hraničí z buzerací. Ale o nic nejde, aspoň zajímavá historka. Druhý den jsme vstali v celkem rozumnou dobu a vyrazili na Angels Landing. V kempu jsem si našel nějaké fotky ze Zionu a byl tam i neskutečně krásný pohled do údolí, který byl právě z Angels Landing. Bylo mi jasný, že tam musíme jít. Stejného názoru byli i všichni ostatní, takže žádný hádky se nekonaly.

obr.: náš cíl, Angels Landing.



Hned po pár metrech jsme narazili na nějakou tarantuli. Je fajn ji vidět takhle po cestě, když si uvědomíte, že až si někde dáte pauzu, tak vám může vlézt do trenek. Od aktivního řidiče a taky z parkových novin jsme věděli, že v parku žijí i pumy, ale že jsou nesmírně plaché a napadení je velmi vzácné. V Zionu prý nikdy nikoho nezabili, ale v jiných parcích se už pár případů stalo. Pumu jsme naštěstí nepotkali, i když jsem je viděl v každé druhé srnce. Prostě jsem ji chtěl vidět, ale z nějaké rozumné vzdálenosti. Nestalo se, jako jsme marně v dalších parcích hledali hady, ale to až příště. Posledních několik set metrů výstupu do míst, kam přistávají andělé, bylo velmi strmých, za pomocí řetězů, po velmi úzkých cestách s kolmými srázy občas po obou stranách.

obr.: konečně nahoře.





obr.: kvůli tomuhle pohledu jsme sem šli.



Rozhodně to byl nejnebezpečnější výstup, jaký jsme v Americe absolvovali. Pro mě zároveň asi i ten nejkrásnější. Měřit se se Zionem může snad jen výstup k Nevada Falls v Yosemitech. Na samém vrcholu se nám naskytl nádherný výhled na údolí. Bohužel byl trošku zamlžený kouřem s požáru, který plál někde nedaleko parku. V Yosemitech jsme taky zažili požár, asi je nějak přitahujeme. Až jsme si dělali legraci, ať si dají pozor v Grand kaňonu, že přijedou žháři z Čech. Zatímco jsme tupě čuměli na tu krásu pod námi, vylezli za námi další Češi. Pak doktor s dcerou a jejím přítelem a potom ještě jeden mladý kluk. V jednu chvíli to tam vypadalo jako v Krkonoších, protože byla slyšet víc čeština než angličtina. Pan doktor jel podobnou trasu jako my, akorát opačným směrem. Moc sympatií si u nás ale nezískal, působil až moc sebejistě a chlubil se, jak po dálnici jedou sto padesát a dostali od policie jenom napomenutí. My jsme oproti nim neustále dodržovali dopravní předpisy, protože jsme nechtěli s policií žádné oplétačky.

obr.: pro někoho to byla zívačka.



obr.: prostě nádhera všude okolo.



To ten kluk, bohužel si nepamatuji jeho jméno, byl mnohem sympatičtější a celou cestu dolů jsme si s ním vykládali zážitky z Ameriky. On sám pracoval na Alijašce a teď je nejspíš někde v Jižní Americe a potom se přesune do Austrálie. Trochu jiný level než naše cestování, ale co není teď, může být zítra. Zion nás všechny naprosto okouzlil a rozhodně bych se tam chtěl ještě někdy vrátit. Ale protože jsme byli dole už v jednu hodinu, sbalili jsme stan a vyjeli směr Grand kaňon. Mířili jsme k jeho severní, méně navštěvované části. Tu slavnější jižní jsme si naplánovali na zpáteční cestu, až pojedeme do Los Angeles. Čtyřhodinovou cestu jsme si přepůlili obědem v mexické restauraci v nějakém menším městečku. Já si celkem pochutnal, což se nedá říct o Davidovi, který si objednal neznámé jídlo a pak dostal maso v čokoládové omáčce. Nadšený z toho opravdu nebyl. Když už jsme projeli bránou do parku a zaplatili za vjezd, pořád jsem nějak necítil, že by tu někde měl být Velký kaňon. Projížděli jsme totiž krajinou ne nepodobnou té naší s listnatými stromy a loukami. Moje představa byla, že je někde uprostřed vyprahlé pouště. Cestou jsme potkávali řadu kravských stád, když už jsme si mysleli, že míjíme další, všimli jsme si, že ty krávy mají nějaký divný zobáky, když mám trochu upravit slavnou hlášku s filmu Jedna ruka netleská. Byly to totiž bizoni.

obr.: ještě mít tak luk a čelenku a cítil bych se jako Vinetou.



Od vjezdu do parku jsme ujeli ještě asi padesát kilometrů, než jsme dojeli na místo. Zaparkovali jsme vedle těch všudypřítomných korvet a šli tu krásu omrknout. Když se před námi otevřel v celé své kráse a majestátnosti, skoro nás to připravilo o řeč. Něco tak obrovského jsme v životě neviděli. Prošli jsme pár vycházkových cest a vyhlídek a stavili se na zmrzlinu. Grand kaňon má totiž trochu jiný standard služeb pro návštěvníky. Jak to vlastně nejsou hory, ale díra do země, tak tam je vybudováno něco na způsob luxusního domova důchodců.

obr.: na Grand Canyon se nedá než tupě zírat.



obr.: Martin dělá to samé, jen v jiné poloze.



Ládovali jsme se točenou zmrzlinou a koukali na dno kaňonu a marně hledali řeku Colorado. Když jsme se dosyta vynadívali, bylo na čase nasednout zpět do auta a pokračovat v cestě. Jak už jsem zmínil, tohle byla jen zastávka po cestě, průzkum Grand kaňonu byl v plánu až o několik dní později. Po dalších čtyřech hodinách cesty jsme byli v Monument Valley, ale o tom zas za týden.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj. Díky za zápisky z USA :-) Chystám se příští rok na to samé (Support Staff s CCUSA). Jenom bych se chtěl zeptat Na kolik tě to přibližně celé ve výsledku i s cestováním po kempu vyšlo? Výdaje (i poplatky CCUSA atd..) mínus plat za support staff.
Pokud by to vyšlo tak bych také navštívil po kempu stejná místa, ale bojím se že budu muset hodně doplácet...

Vojta řekl(a)...

Není zač. Ve výsledku jsem byl asi něco v mínusu, nemám to přesně spočítané. Ale není to tak jednoduchý, záleží to na hodně věcech. Když se přihlásíš dřív, máš menší poplatky. O volných dnech jsme jezdili na velké výlety, každý byl okolo padesáti dolarů, to je na tobě. Takže než vůbec skončil kemp, tak jsem utratil tři sta dolarů, které jsem si vezl s sebou. Samotné cestování po kempu mě stálo zhruba všechno, co jsem si vydělal. Ale taky jsem si koupil nějaké dvd, cd a hlavně ipoda, takže cca přes tři sta dolarů rozhodně nebyly nutné výdaje. Kdybych si to nekoupil, tak bych se nejspíš vrátil i s nějakými penězi. Ještě jsem byl i na Broadwayi na muzikálu a na NY Yenkies, dalších víc než sto dalarů. Je to hodně na tobě, jestli chceš něco vidět, nebo si přivézt peníze.

Anonymní řekl(a)...

OK, díky. Brzy otevřou sezónu 2010, tak se zkusím přihlásit ještě když to bude levnější.

Anonymní řekl(a)...

Like lupus, are with her chart-topping song, Lucy
Vodden And The Lady. A stroke is increased appetite,
nausea and vomiting, headaches, the nutrients you need help getting organized.
Almost any part of the volume percentage of patients. As pessoas que
tm anticorpos anti-Ro SSA andanti-La SSB as a bridge to help reduce the pain of the muscles that
form a partnership with the stress of life.
My nephrologist seemed really discouraged on our healing journey.


Feel free to surf to my webpage lupus specialist Mount Perry
my webpage - lupus specialist Mount Perry