obr.: pokus o spánek na letišti ve Philadelphii.
Letěli jsme s Deltou, což je americká nízkonákladová společnost. Letenky z jednoho pobřeží států a zpět nás stály něco pod dvě stě padesát dolarů. K tomu je nutný připočíst ještě patnáct doláčů na let a zavazadlo. Let do San Francisca s přestupem v Cincinnati byl v pohodě. Poprvé jsem se v letadle podíval na celý film, šlo o Adventureland o klukovi, který je na letní brigádě v zábavním parku, takže tam šlo najít spoustu paralel s naším pobytem v kempu. San Francisco nás uvítalo docela slušnou zimou a cestou z letiště k hostelu za sedm dolarů. Náš hostel El Capitan byl Mission District, který na první pohled působil jako hispánská čtvrť.
obr.: čtvrť Mission District.
Z Pennsylvanie jsme na něco podobného nebyli vůbec zvyklí. Všude hispánci, palmy, obchůdky ovocem, mexické restaurace a nápisy ve španělštině. Ubytovali jsme se v hostelu a vyrazili směr Golden Gate. V San Franciscu mají takový zvláštní systém jízdenek na mhd, že se nám dařilo jezdit na jednu jízdenku celý den. Řidič vám dá jízdenku utrženou u nějakého čísla, které má znamenat čas, kdy vám ji vydal. Když ji potom přeložíte tak, aby to číslo nebylo vidět, a nedbale ukážete řidičovi, tak na ni můžete jezdit pořád, což jsme taky dělali. Ke slavnému mostu jsme šli přes nějaké golfové hřiště a potom ještě hodně dlouho po silnicích, které jsme ani nemohli najít na naší mapě. Celý zmrzlí jsme k němu po slušném pochoďáku nakonec došli. Je opravdu nádherný, i když na Brooklynský most nemá.
obr.: celá parta před Golden Gate.
U mostu jsme potkali dva české studenty, kteří v Americe přes prázdniny prodávají knížky. Slušně si tím vydělávají (mnohem víc než my), ale já bych tu práci dělat nechtěl. Protože jsme byli všichni strašně hladoví, další kroky mířily za jídlem. Nakonec jsme skončili v jedné japonské restauraci, kde jsme si dali neskutečně dobré suši jako předkrm, potom hlavní chod (u mě to byl úhoř) a zapíjeli jsme to saké. Bylo to sice drahé jako kráva, ale po devíti týdnech utrpení a jedení plastovým příborem s plastových talířů jsme si to zasloužili. Nechali jsme patnáct procent spropitné (jak jsme byli poučeni), což bylo víc než dvacet dolarů. Potom jsme už jenom šli na hostel se vyspat, protože na letišti ani v letadle jsme toho moc nenaspali.
obr.: na pokoji v El Capitanu.
Druhý den jsme nejdříve vyrazili na jeden z vrcholků, na kterých se San Francisco nachází. Sedli jsme sice na správný autobus, ale na špatný směr. Aspoň jsme si udělali výlet po městě. Na vrcholek Twin Peaks jsme dorazili asi o půl jedenácté, když poslední část cesty jsme museli po svých. Výhled na město byl krásný, Golden Gate sice vidět nebyl, ale zase jsme viděli Alcatraz, kam jsme později odpoledne zamířili. Na vrcholku jsme taky začali se skákacíma fotkami. To jsem poprvé dělal v Koreji a napadlo mě to i tady a tak se to chytlo, že jsme je poté dělali úplně všude.
obr.: pohled na cetrum města z Twin Peaks.
obr.: kdo vyskočí nejvíš?
Během poledne jsme si dali rozchod a vyrazili na nákupy. Já skončil hned v prvním krámě, což byl velký obchod s filmy a hudbou. Nechal jsem tam padesát dolaru a odnesl si čtyři korejská dvd (My sassy girl; The Good, the Bad and the Weird a dva staré, těžko sehnatelné filmy Yangsan Province a Stray bullet, považovaný za jeden z nejlepších korejských filmů všech dob).
obr.: pane jo, i v San Franciscu mají Goťáka a Helenku!
Odpoledne jsme už směřovali do přístavu, odkud nám vyplouvala loď na Alcatraz. Šli jsme přes Golden Gate Park, kde byla spousta houmlesáků, ale taky sportovců a pejskařů. Chtěli jsme se podívat do japonské zahrady, ale platilo se tam celkem drahé vstupný, takže jsme od toho upustili. Viděl jsem japonské zahrady v Japonsku, takže mě to nijak nemrzelo. Z přístavu jsme vyrazili lodí směr ostrov Alcatraz. Lístky za třicet doláčů jsme zakoupené přes internet dávno dopředu, jinak bychom měli smůlu. Za půl hodiny jsme byli na ostrově, kde se každý mohl pohybovat, jak chtěl.
obr.: jedeme do vězení.
Audio tour byla zadarmo, takže jsme každý vyfasovali sluchátka a hlas bývalého bachaře nás prováděl slavnou věznicí. Řada cel byla naaranžována tak, jako by tam stále byli vězni a ze sluchátek jsme poslouchali autentické výpovědi bývalých zaměstnanců a vězňů. Viděli jsme celu Al Caponeho a místo, kde proběhla vzpoura vězňů, a zemřelo několik strážných. Stále tam jsou šrámy od granátů. Celkově to bylo mnohem působivější, než jsem čekal. Atmosféra byla velmi skličující, lidé chodili pomalu a potichu a pozorně naslouchali vyprávěním, počasí bylo sychravé a většina budov zchátralých. V obchodu se suvenýry jsme si všichni koupili repliku plechového vězeňského hrnečku, který jsme potom používali po celou dobu cestování. Bez něho bych byl nahraný. Po návratu na pevninu jsme se šli podívat na starý křižník a ponorku zaparkovanou ve čtvrti Fisherman's Wharf.
obr.: zátiší s křižníkem, ponorkou a Alcatrazem.
Do ponorky se dalo jít podívat dovnitř, ale bohužel už bylo pozdě a byla zavřená. Procházeli jsme se po molu, které je změněno v turistickou čtvrť. V jednom luxusním obchodě s čokoládou jsem si prostě musel kousek koupit, stál pět babek. Z přístaviště bylo vidět na jedno molo, které bylo obsypáno lachtany.
obr.: v přístavišti.
Večer jsme se ještě chtěli projet jednou z lanovek, které jezdí po strmých ulicích. Na každou se ale stáli dlouhé fronty a lístek byl mnohem dražší než obyčejné mhd, takže jsme se na to nakonec vykašlali. Vyrazili jsme aspoň k Lombard street, slavné strmé serpentinové ulici. Tu jsme si prošli a vyrazili už jen na hostel. Následující den jsme už nikam nešli, protože v poledne jsme si měli vyzvednout auto v Palo Alto, které je padesát kilometrů od SF. Sbalili jsme si věci a všichni vyrazili postupně třemi dopravními prostředky (metro, vlak a autobus) do Palo Alta. V půjčovně Alamo jsme ještě chtěli přidat ke mně druhého řidiče, abychom se mohli legálně střídat a já navíc neměl mezinárodní řidičák. Ale systém odmítl Martina přidat, protože není starší pětadvaceti. Takže situace byla následující, auto bylo půjčené na mě a pojištěné na mě, tudíž z hlediska půjčovny a pojišťovny jsem mohl řídit jenom já. Pokud by nás zastavila policie, ta by ovšem chtěla nejspíš vidět mezinárodní řidičák, který po mě půjčovna nechtěla. Naštěstí policie vás může zastavit, jenom pokud porušíte dopravní předpisy. Proto jsme dodržovali maximální rychlosti a policie nás ani jednou nezastavila. V řízení se vystřídali úplně všichni, i když většinou cestu odřídili kluci. Tím, že nešel přidat Martin, jsme ušetřili čtyři sta dolarů, což zpětně hodně potěší. Narvali jsme do naší Toyoty Sienny všechny zavazadla a vyrazili do Walmartu. Tam jsme si nakoupili nezbytné věci na kempování, stan, karimatky, hořák, nádobí, pláštěnky atd. Už dopředu jsme je kupovali s tím, že je za čtrnáct dní vrátíme. To jsme taky nakonec udělali a dostali jsme cca dvě stě dolarů zpátky. Dělají to tak všichni, tak proč bychom to nemohli udělat my? Stejně jsme měli podezření, že některé naše věci už používal někdo před námi.
obr.: ládování nákupu z Walmartu do auta.
obr.: výsledné dílo. Takhle vypadalo auto až do vrácení v LA.
Najedli jsme se v čínské restauraci a vyrazili do našeho prvního národního parku, do Yosemit. Když se zpětně podívám na San Francisco, tak je to po NY nejkrásnější město, které jsme viděli. Hlavně lidé jsou tam úplně jiní než na východním pobřeží. Jsou milejší a za jejich úsměvem není cítit taková nucenost a přetvářka jako v Pennsylvanii. Nechci ale východu křivdit, protože ten dojem přetvářky jsme si odnesli hlavně z kempu, což se nedá brát jako adekvátní vzorek lidí. Ale taková je naše zkušenost.
Více fotek zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat