Skvely den v Dorney parku

Ve stredu jsme byli s celym kempem v zabavnim parku Dorney, ktery je zaroven i vodnim svetem. Byla to posledni velka akce v kempu, protoze ten pro deti v sobotu skoncil a pro nas skonci o tyden pozdeji. Dorney park lezi v Allentownu, ktery je asi 90km od tabora. Jeli jsme tam kempovymi skolnimi autobusy a to asi hodinu a pul. Protoze jsme jeli ve stredu, rozhodne jsem necekal takovy naval lidi, jaky tam byl. Mohlo za to asi pekne pocasi, ale stejne si to tam nedovedu predstavit o vikendu. Prijeli jsme okolo dvanacte hodiny a odjezd byl naplanovany na trictvrte na sedm. Mezitim jsme si mohli zajit do pavilionu pro obed a veceri vcetne neomezene konzumace piti. To vse samozrejme zadarmo.

obr.: My, co spolu chodime.



Normalni navstevnik takovy servis nema, my ale byli jako kemp, museli jsme nosit specialni naramky, aby nas pustili na jidlo a vsichni jsme museli mit tricka s logem kempu. Podobnych vyprav z ruznych kempu bylo v parku mozna k deseti, ale jidlo meli zaplacene zhruba tri. Ostatni asi nejsou tak bohati jako Canadensis.

obr.: Nase jidelna.



Vstupenka pro normalniho navstevnika stoji neco pres tricet dolaru. V ni mate vstup na vsechny atrakce, pouze jidlo, piti a ruzne zabavne koutky se strilenim na kos ci z pistole si musite platit navic. Od tabora jsme meli zakazanou jedinou atrakci a to wave pool (bazen s vlnami), protoze se tam pry kazdorocne nekdo utopi a proto to nepovazuji za bezpecne. Po parku jsme se pohybovali vetsinou jako ceska skupinka (jak spolu budeme cestovat po tabore) okorenena o dva slovenske druhy. Jako prvni jsme vyrazili na nejvetsi horskou drahu v parku, tj. Steel force. Trochu informaci k ni: je pocitana mezi nejlepsich deset horskych drah na svete, otevrena byla v roce 1997, kdy byla nejvyssi, nejrychlejsi a s delkou pres jednu mili nejdelsi drahou na vychodnim pobrezi statu. Nejdelsi je stale, ostatni rekordy uz prekonaly novejsi drahy. Presto jde o impozantni cisla, maximalni rychlost je 120km/h, coz je vetsi rychlost nez jakou tu muzete jet po dalnici. Nejvyssi bod ma pres sedesat metru a z neho frcite onou maximalni rychlosti sklonem sedesat (!) stupnu. Pusobi na vas pretizeni pres dve G. Samotna jizda trva kolem jedne minuty. Tak na tohle jsem se tesil nejvic a vlastne me vubec nezajimalo, co je v parku dalsiho.

obr.: nejvyssi bod drahy a po nem sesup dolu pod uhlem sedesat stupnu.



Protoze jsem vubec nevedel do ceho jdu (nikdy jsem na horske draze nebyl), tak jsem si nebojacne sedl spolu s Jozefem do prvniho vagonku, aby mi nikdo nestal ve vyhledu. Uz bych to podruhe neudelal. Pripoutal jsem se pasem a jeste me jistilo bezpecnostni drzadlo. Cely vlacek se hned po startu zacal sourat nahoru na nejvyssi bod drahy. Kdyz jsme byli na vrcholu a podival jsem se dolu, nebylo mi nejlip. To nejhorsi vsak melo prijit. Prekonali jsme vrchol a zacanali pomalu klesat, pred nami se otevrela propast hluboka sedesat metru se sklonem sedesat stupnu. Nesnasim tyhle sjezdy dolu, kdy kvuli velkemu sklonu ani nevidite kam jedete.

obr.: Kola zadarmo a zmrzlina za tri dolary. Ale uzasna.



Bylo to jako padat do prazdna, jeli jsme strasne rychle, tlak vetru mi malem zamackl oblicej na temeno hlavy a musel jsem kricet, abych ze sebe dostal ten adrenalin. Co jsem kricel se neda publikovat. Pak uz sla otacka za otackou a vlna za vlnou. Ty vlny vypadaly ze zeme celkem v pohode, ale v realu jsem citil, jak uplne odletavam ze sedacky a kdybych nebyl pripoutany, tak pristanu asi kilometr za parkem. Kdyz to po minute skoncilo, mel jsem nejvetsi radost, ze uz je to za mnou a byl jsem z toho celkem vyrizeny. Ostatni z toho tak vyrizeni nebyli, asi uz jsem starej. Cestou k dalsi draze jsme se stavili u takoveho velkeho kyvadla, ktere se houpalo tak, ze jste vyseli deset metru nad zemi hlavou vzhuru a jeste se to s vama tocilo. Nedelalo mi to zrovna dobre a ke konci uz jsem trochu ztratil pojem o tom, kde zrovna jsem a kde chci byt.

obr.: Tam my nebylo nejlip.



Dalsi atrakci, kterou jsme navstivili, byl Dominator. Je to neco na zpusob vytahu, kde si muzete vybrat, zda se nechate vystrelit nahoru nebo se nahoru vyvezete a nechate se spadnout dolu. Kvuli kratsi fronte jsme se rozhodli nechat se vystrelit nahoru. Rychlost to celkem slusna, aby mi nebylo bylo blbe, tak jsem se radeji nedival pod sebe a civel jsem na nejaky vzdaleny bod, ktery mi nepripominal, ze sedim na sedacce nekolik desitek metru nad zemi.

obr.: Prave vystreleni do vesmiru.



Me by to mozna stacilo, ale ostatni v honbe za tim, kdy jim bude konecne, vydali hned na dalsi drahu. Tou byla Possesed, ktera je ve tvaru ucka a velkou rychlosti na jeden konec a potam zase na druhy a oba konce jsou kolmo k zemi ve vysce nekolika desitek metru, kdy bud zirate do nebe nebo do prazdna pod sebou. Na jednom konci je vyvrtka a na druhem vas na vrcholu, kdyz zirata pod sebe, asi na vterinu zastavi. Tak presne tahle vec uz na me byla moc a odmitl jsem na ni jit. Diky tomu taky muzu psat tohle. Nemusim vyzkouset vsechno a nechci umrit mlady. Possesed byla jedina atrakce, na kterou jsem nesel.

obr.: pravy konec drahy Possesed.

Po ni jsme sli jeste na dve posledni drahy, Hydra a Talon. Obe se od Steel Force lisi v tom, ze behem jizdy jste castokrat vzhuru nohama a jezdite to vyvrtek. Hydra je mensi nez Talon, to byl jediny rozdil, ktereho jsem si mezi nimi vsiml. Kdyz jsem prezil (slovo uzit si jsem nepouzil schvalne) Hydru, sel jsem i na Talon.

obr.: Hydra.



Chvilemi jsem musel zavrit oci, hlavne na startu, kdyz vas to pomalu vyveze nahoru a pak spusti velkou rychlosti dolu pricemz rotujete do vsech smeru, a zbytek jizdy jsem koukal na sedadlo pred sebou a krecovite se drzel sedacky. Nejlepsi pocit jsem mel, kdyz jsem z toho slezl na zem. U vystupu si muzete zakoupit fotky svych vydesenych obliceju, ktere jsou rozhodne vtipne a taky bohuzel hodne drahe. Potom uz k me uleve nasledoval jenom vodni park a zadna draha.

obr.: Talon. Sesup hlavou dolu hned po startu.



Vykoupali jsme se v bazenu, v kterem byly mimochodem stejne velke vlny jako ve wave pool a sli se si prohlidnout zbytek vodniho parku. Byla v nem spousta uzasnych toboganu, u kazdeho z nich ale fronta tak na pul hodiny minimalne. Vratili jsem se do parku a sli na White water landing (Pristani v bile vode), coz je presne to, co vetsina lidi zna ze znelky Krok za krokem.

obr.: moje nejoblibenejsi atrakce.



Nasednete do male lodky, kde jsou asi ctyri rady kazda pro ctyri lidi a pomalu vas to vyveze k otocce asi ve vysce dvacet metru, odkud lodka sjede docela velkym sklonem (zase nevidite pod sebe) do vody, kde se zabrzdi a udela neco na zpusob velkeho zblunkuti ci podvodni exploze. Ta vsechny v lodce dokonale vymacha, stejne jako lidi pozorujuci pristani na mustku. Tahle atrakce me bavila suverene nejvic a protoze u ni nebyla moc velka fronta, byl jsem na ni trikrat. Ten den bylo extremni vedro a ty sprchy byly velmi osvezujici.

obr.: po koupeli v bazenu.



Ostatni klepali kosu uz po prvnim sjezdu, me z neznameho duvodu nebyla zima ani po tretim a nekolika sprchach na mustku. Ta jizda lodkou byla presne na hrane, kdy jsem si uzival adrenalin a nebal se k smrti jako na tech drahach. Kdyz uz se blizil odjezd, chtel jit jeste na mini ruske kolo, ze ktereho bych si mohl vyfotit cely park, ale kvuli desti ho po deseti minutach cekani zavreli primo prede mnou. Jsem strasne rad, ze jsem v Dorney parku byl, ale opravdu nevim, jestli bych tam jel podruhe. Asi jel, ale horske drahy bych si poradne rozmyslel. Mozna ze po roce ten strach vypracha a clovek na to zase vleze, kdo vi. Byl to kazdopadne nezapomenutelny den.