neděle 19. července 2009

Mise Washington

Cesta do Washingtonu byla zatim nase nejvetsi akce. Protoze Washington je pomerne daleko od kempu (temer 400 kilometru), museli jsme vyrazit uz vecer po praci pred volnym dnem. Nejdrive jsme zkouseli najit nejake dobre nocni autobusy nebo vlaky, ale to se nepovedlo. Museli jsme si tedy pujcit auto. Diky Martinovi a jeho parte, ktera ma dovolenou v patky a minule jela autem do Atlantic City jsme uz vedeli, co po nas budou v pujcovne chtit a jak to bude priblizne probihat.

Jak jsem pujcoval auto

Protoze jsem jediny nad petadvacet, bylo zarizeni pujceni auta na me, protoze mladsi ridic to ma drazsi. Davidovi jeste neni dvacetjedna, takze tomu by auto dokonce nepujcili vubec. David ovsem ma, stejne jako Jozef a narozdil ode me, mezinarodni ridicak. Jak jsme ale vedeli od Martina, pujcovna se o mezinarodni ridicak nezajima. Do pujcovny jsem mel asi zavolat uz v pondeli a rezervovat si auto na dalsi den, ale s bohorovnym klidem jsem si nejak nepripoustel moznost, ze bych neco nesehnal v utery a nikam jsem nezavolal. Kdyz jsem pak v utery zacal schanet auto, ve dvou pobockach celostatni pujcovny Enterprise mi rekli, ze uz zadne nemaji. Trochu me to vydesilo a uz jsem videl, jak me ostatni zabiji, ze jsme bez auta. Ve treti mi rekli, ze auto maji a domluvili jsme se, ze me vyzvednou ve ctyri v kempu a odvezou do pujcovny ve Stroudsburgu, kde se vyridi papirovani a ja si pak s autem uz muzu delat co chci. Na pripravene otazky, jake auto a za kolik nam pujci, nejak nedoslo. Jedine, co je zajimalo, byl pocet cestujicich. Odpoledne, potom, co jsem dodelal svou praci (odpadky v celem tabore), jsme chteli s Evou odjet do Stroudsburgu. Dovolena nam ale zacina az po veceri v 19:30 a do te doby jsme si nebyli jisti, jestli muzeme opusit kemp. Vzhledem k tomu, jak se tu na vsechno musi vyplnovat formularce nejlepe dva dny dopredu a za kazde poruseni pravidel se nemilosrdne vyhazuje (uz vyhodili asi sest lidi, ale nikoho z mezinarodniho support stuffu), jsme se radeji sli zeptat do kancelare. Nacasovani nebylo zrovna nejlepsi, za ctyri minuty melo prijet auto z pujcovny. Matt (muj sef) a Eric (Mattuv sef) se tvarili docela nakrknute a nekolikrat mi zduraznili, ze takhle by to teda neslo, ale nakonec mi dovolili odjet do pujcovny. Slibil jsem jim, ze do vecere se vratim a udelam svou praci (odpadky delame i po veceri). Pustili ale jenom me, Eva jet nemohla. Do Stroudsburgu je to asi dvacetpet minut jizdy, papirovani v pujcovne je podle Martina tak na pul hodiny a hodinu jsem pocital na svou zpatecni cestu do tabora, protoze jsem si byl jisty, ze zabloudim. Auto z pujcovny nejak neprijizdelo a moje nervozita zacala po patnacti minutach marneho cekani povazlive stoupat. Uz jsem zacinal pochybovat, jestli jsem jim rekl, ze to auto potrebuju jeste dnes. Nakonec chlapek prijel po dvaceti minutach a vyrazili jsme do Stroudsburgu. Hned na zacatku jsem se ho zeptal, co potrebuju k pujceni, protoze jsem nemel hotovost a nebyl jsem si jisty, jestli staci jen karta. Rikal, ze staci kreditni karta a ridicsky prukaz. Trochu nervozni jsem byl z toho, ze moje kreditni karta vlastne kreditni, ale jen debetni a muj ridicsky prukaz postrada svou mezinarodni mutaci, ale vesele jsem mu odkyval, ze vsechno mam. Cestou jsme se bavili hlavne o Michaelu Jacksonovi. Na kazde krizovatce jsem si delal do mobilu poznamky, kam zatocit a jako je cislo silnice, abych se neztratil pri ceste zpet do tabora. U kazdeho cisla silnice je tu napsany smer (sever, jih, vychod, zapad) a taxikar mi asi dvacetkrat opakoval, ze ted jedeme na jih a zpatky musim na sever, jako bych byl uplny debil. Ve Stroudsburgu projel asi sesti krizovatkama, takze mi bylo naprosto jasne, ze se tam ztratim. V pujcovne jsme byli asi za deset pet a prede mnou si pujcovala auto cernoska s dvema detmi, z nichz jedno behalo po kancelari jako blazen. Trvalo ji to asi patnact minut a muj casovy rovrh dostal dalsi vaznou ranu. Kdyz konecne doslo na me, mel jsem byt uz davno na zpatecni ceste. Chlapek si ode me vyzadal moji kartu a ridicak a zacal vyplnovat formular. Karta i ridicak prosli v pohode, docela se mi ulevilo. Vzal jsem zakladni pojisteni a pujcil auto na dva dny. Porad jsem nevedel, jake auto mi vlastne pujci, ale uz jsem vedel, ze je za 80 dolaru na den, coz byla dobra cena. Za pet minut jsme meli hotovo a za chvili prijel na parkoviste ridic s mym autem. Byla to krasna cerna Toyota Rav. Obesli jsme ho ze vsech stran a chlap na formulari zaskrtl, ze nema ani skrabanec a ze by ho chtel ve stejnem stavu dovest zpet.

obr.: tesne pred odjezdem jeste v tabore.



Omrkl jeste nadrz a chtel ji stejne plnou za dva dny. Posledni veci bylo, ze pokud v aute budou nejake odpadky, pokuta je sto dolaru. Mel jsem neco kolem pul hodiny na navrat do tabora. Vyrazil jsem a hned asi na druhe krizovatce jsem spatne zabocil, takze jsem zacal opoustel mesto spatnym smerem. Otocil jsem to a nahadou narazil na ulici, kterou jsme do mesta prijeli. To uz jsem se nasel a miril na kemp. Kdyz jsem se snazil jet podle predpisu, jel jsem asi 40km/h (mimo mesto) a hned za mnou byla kolona. Tak jsem trochu zrychlil, ale stejne jsem jel jako hlemyzd. Do kempu jsem dojel presne v sest, psychicky vycerpany jak po maturitni zkousce. Jen na vysvetlenou, v CR autem sice jezdim, ale naprosto vyjimecne opoustim hranice rodneho kraje. A vecer me cekala cesta do Washingtonu.

Jak jsme jeli do Washingtonu

Vyrazili jsme az nekdy kolem osme hodiny, protoze jsme museli cekat, az nekdo z vedeni bude v kancelari, abychom si mohli vyzvednout veci ze sejfu. Nevyrazili jsme hned smerem na Washington, ale na Walmart do Mount Pocono, kde jsme si koupili dve mapy a jidlo a piti na cestu. Jak se vyplaci cestovat bez mapy nam ukazal Martin, kdyz se z Atlantic City vratili dve a pul hodiny po vecerce ve tri v noci. Jak se ukazalo pozdeji, nejtezsi bylo vyrazit spravnym smerem z Mounto Pocona. Asi sestkrat jsem to musel otacet a nekam se vracet. Po dvaceti minutach motani jsme vyjeli spravnym smerem. Cesta ubihala celkem rychle, prakticky celou dobu jsme jeli po dalnicich Interstate. Asi po trech hodinach jsme se na benzince vystridali s Davidem v rizeni. Nejvtipnejsi bylo, jak jsme se pokouseli natankovat benzin.

obr.: u neposlusne benzinky.



Zastavili jsme u jednoho z asi trinacti stanovist a marne se snazili uvest cerpadlo do pohybu. Kdyz uz jsme vsechno zmackli trikrat a nic nepomahalo, vsimli jsme si, ze jenom u naseho stanoviste nesviti display. Presunuli jsme se k dalsimu, kde jsme se opet po chvili ocitli na mrtvem bode. Na druhy pokus jsme uz rozumeli, co nam benzinka rika a to, ze si benzin nejdrive musime predplatit na pokladne. David zaplatil a benzinka najednou fungovala. Cela tahle saskarna trvala asi dvacet minut a odehrala se kolem pulnoci. Ja si koupil zmrzlinu a usedl na misto spolujezdce, kde jsem se venoval navigaci ("Jsi na silnici cislo 80 a pojedes po ni dalsi hodinu a pul."), poslouchal scenky Simka s Grosmanem a jedl skvelou vanilkovou zmrzlinu za jeden dolar. Proste pohoda. Za dve hodiny jsme byli temer ve Washingtonu, zbyvalo jen sjet z okruhu do centra a pak ta tezsi cast, najit misto pro zaparkovani auta, tj. kde se vyspime. Na benzince jsme si koupili mapu mesta a vyhlidli si obytnou cast mesta nedaleko centra. Nemohlo to byt zas tak blizko, protoze Washington je jako hlavni mesto plny policajtu. Asi po dvaceti minutach jsme nasli dostatecne zapadlou bocni ulicku, kde jsme zaparkovali u nejakeho krovi.

obr.: po dvouhodinovem spanku vyrazime do mesta.



Kdyz jsme se chystali spat, byly ctyri hodiny rano. V aute byl docela hic, venku nic moc. Predpokladal jsem, ze se behem noci v aute ochladi, tak jsem se prikryl spacakem. Vic vedle jsem byt nemohl a rano jsem se probudil polity potem, jako bylo v aute vedro. Kdyz rikam rano, myslim o dve hodiny pozdeji v sest. Budicek byl taky vtipna zalezitost, prochazela okolo nas nejaka stara pani a kdyz nas uvideli sest spat v aute, tak vydesenim vykrikla "Oh, my God", cimz nas vsechny dokonale probudila. Byli jsme totiz vsichni trochu nesvi, jak se na nas nekteri obyvatele prilehlych usedlosti podezrele divaji, obzvlast stara pani, na kterou Jozef vskutku taktne neco slovensky vykrikl.

Historicke centrum Washingtonu

Spat se uz nedalo, tak jsme pesky vyrazili do historickeho centra, do tz. National Mallu, kde se nachazi mj. Bily dum a Kapitol. Nakonec jsme v upornem vedru slapali mozna sest sedm kilometru, nez jsme vubec dosli do mist, kde jsem chteli zacit prohlidku mesta. Cestou si neslo nevsimnout, ze v hlavnim meste jsou asi nejhezci zensky z mest, ktere jsme zatim navstivili.

obr.: pred Lincolnovym pamatnikem.


obr.: pohled od Lincolnova pamatniku na Washingtonuv monument pres Reflecting pool.



Po skoro dvou hodinach jsme dorazili k Lincolnovu pamatniku, kde svou slavnou rec pronesl nejenom Martin Luther King, ale i Forest Gump a od ktereho je nadherny vyhled pres Reflecting Pool na Washingtonum monument. Potom jsme pokracovali na nedaleko pamatniky korejske a vietnamsko valky. Ten korejsky tvori sochy vojaku v zivotni velikosti a tvare vojaku namalovane na zulove stene.


obr.: pamatnik veteranu z korejske valky.



U prilehle fontanky je seznam zemi, ktere se konfliktu zucastnili a udaje o poctu mrtvych, zranenych a nezvestnych. Pamatniky vietnamske valky stena zapustena do zeme, na ktere jsou napsana jmena padlych. Svuj pamatnik tu maji i zdravotni sestry. Dalsi nadherny pamatnik a jedno z nejkrasnejsich mist v celem Washingtonu je Pamatnik obetem druhe svetove valky, ktery tvori padesatset sloupu odklopujicich namesticko s fontanou.

obr.: u pamatniku obetem druhe svetove valky.


Z jedne strany je vyhled Lincolnuv pamatnik a na druhe je Washingtonuv monument. Od tohoto pamatniku jsme sli prave k Washingtonovu monumentu, coz je 169 metru vysoky obelisk, ktery byl v dobe otevreni (1888) nejvysi stavbou na svete a nadale je nejvysi stavbou v hlavnim meste, kde je zakazana stavba vyskovych budov. O par stovek metru vedle se nachazi White house, sidlo americkeho prezidenta.


obr.: tenhle dum asi kazdy zna.



Moc blizko se k nemu nedostanete, ale ani nejsou videt zadne policejni manevry v jeho okoli. Po povinem foceni pred nejslavnejsim barakem sveta jsme pokracovali smerem na Kapitol. Cestou jsme mijeli jedno obrovske muzeum za druhym. Vetsina z nich ma vstupne zdarma a na jejich prohlidku potrebejete minimalne cely den. Aspon do jednoho jsme se museli zajit podivat a volba padla na Narodni muzeum letectvi a vesmiru, udajne nejnavstevovanejsi muzeum na svete.

obr.: uvnitr Narodniho muzea letectvi a vsmiru.


Vetsina exponatu jsou originaly a v muzeu je nejvetsi sbirka leteckych exponatu na svete. Stravili jsme v nem dobrou hodinu. Prijemne bylo i to, ze budova je klimatizovana. Potom jsme uz sli rovnou k budove Kapitolu.


obr.: s Evou a Veronikou pred budovou Kapitolu.


Pres trista let stara monumentalni bila budova je mnohem pusobivejsi nez White house. Navic se dostanete az primo k ni. Tim jsme se dostali az na konec National Mallu dlouheho tri kilometry, ktery rocne navstivi kolem dvacetictyr milionu lidi. Prestoze jsme byli vsichni dost vycerpani, pokracovali jsme jeste spolecne k Jeffersonovu pamatniku, ktery se nachazi jizne od Pamatniku obetem druhe svetove valky.

obr.: Jeffersonuv pamatnik.


Tam jsme se rozdelili, Eva a David se rozhodli odpocivat a jit (nebo spise jet autobusem) k autu a ja a Veronika a Jozef jsme pokracovali smer Arlington k Pentagonu a slavnemu hrbitovu, znamemu treba z filmu Zachrante vojina Ryana. Me osobne pohanela spise touha koupit si ve znackovem obchode prehravac Ipod.

obr.: letadlo pristavajici na nedaleke letiste.


Po nekonecnem mostu, kde nam asi dveste metru nad hlavou kazdou minutu preletelo dopravni letadlo, jsme dosli k budove Pentagonu, tedy Ministerstva obrany Spojenych statu. Ze zeme se neda poznat, ze ma tvar petiuhelniku a vypada jako normalni administrativni budova, takze celkem zklamani. Jinak Pentagon patri mezi nejrozhlelejsi budovy sveta a pracuje v nem pres dvacet tri tisic lidi.

obr.: Jozef jde do Pentagonu.


Protoze uz nas zacinal tlacit cas, sraz u auta na druhem konci byl za hodinu a pul v pet hodin, rozhodl jsem se vykaslat se na hrbitov a jet si koupit Ipoda. Pesky uz to neprichazelo v uvahu, ale Jozef se zeptal na cestu jednoho ze zamestnancu, s kterum jsme se nakonec svezli internim pentagonackym autobusem k zastavce metra Pentagon. Ta ma uzasny design, ktery jsem si musel vyfotit. Hned ke mne ale pristoupila pani, at tu fotky smazu, nebo muj mobil vystreli do vesmiru. Tak jsem to pred ni smazal, ale mam fotku ze zastavky Pentagon City, ktera je uplne stejna. Me nedostane ani Pentagon.

obr.: stanice metra Pentagon City.


(intermezzo) Jak jsem kupoval Ipod

Stanice Pentagon City je presne v ulici, kde se nachazi prodejna Apple. Zeptal jsem se jedne stankarky, kde ten obchod je a ona ze v obchodaku. Tak jsem sel do nejblizsiho a tam marne hledal Apple store. V obchode s elektronikou meli Ipod 120gb za stejnou cenu jako v Apple store, ale ja chtel s kapacitou 160gb. Apple store je pry pres ulici, tak jsem musel prebehnout do jineho, jeste vetsiho obchodaku. Za chvili jsem ten zatraceny kramek nasel, ale byl neuveritelne nacpany lidmi. U pokladny jsem rekl, ze chci Ipod 160gb a on pry, ze ho zrovna neprodavaji, ale ze at si tu do jine fronty a tam mi ho daji. Do jake jsem nepochopil, ale postavil jsem se na misto, kam zhruba koukal. Po deseti minutach cekani, kdy si me nikdo nevsimal, jsem se zeptal prodavacky, zda ma Ipod 160gb a ona pro neho dobehla dozadu do skladu a za dve minuty byl muj. Asi za pul hodiny, kdy jsem se podival na krabicky, jsem s hruzou zjistil, ze misto Ipod 160gb mam Ipod 120gb. Nastesti jsem mel i cenu pro Ipod120, ale kvuli nemu jsem se nemusel tahat pres pul Washingtonu a mohl si ho koupit ve Walmartu v Mount Pocono. Ted uz mi ale prirostl k srdci, takze si ho nejspis necham. Mozna ho zkusim nekde vratit a koupit si 160gb, pokud to pujde, uvidime.

Jak jsme jeli domu

Stastny, ze mam Ipoda, jsem nasedl na metro a spolecne s Jozefem a Veronikou jsme vyrazili na zastavku Rosslyn, ktera byla uprostred cesty k autu. Domluvili jsme, ze zavolame Davidovi a sejdeme se u benzinky, kde jsme v noci koupili mapu. Jenze se nam nikomu nepodarilo se Davidovi dovolat. Naprosto vycerpani, prinejmensim tedy ja a Veronika, jsme hledali autobusovou zastavku, ze ktere jede bus priblizne smerem k nasemu autu. Po chvili cekaji skutecne bus prijel a u ridice jsme si koupili listek (stoji jeden dolar, ja do to diry na mince hodil dva, protoze jsem to nevedel, ale bylo mi to uplne jedno, protoze predstava, ze pujdu jeste asi dva kilometry pesky v tom strasnem vedru me nicila) a dojeli k autu. Z Washingtonu jsme tedy vyrazili asi o pul seste. Prvni cast cesty jsem ridil ja a navigoval Jozef. Nepovedlo se nam dostat se z mesta stejnou cestou jakou jsme prijeli, ale aspon jsme vedeli, kde na mape jsme. Jeli jsme po dalnici cislo 66, jestli jde o onu slavnou Route 66 si ale nejsem jisty. Jozef mi hlasil, ze sice nejedeme uplne nejlepsim smerem, ale ze je to v pohode. Tato pohoda se ukazala jako hodinu a pul trvajici zajizdka. Potom, co jsem odridil tuhle nesmirne dulezitou cast cesty, jsem se nechal vystridat a pokousel se usnout na zadnim sedadle, coz se mi az na par mikrookamziku nepodarilo. Druhou tretinu cesty odridil Jozef a posledni cast David. Jediny casovy limit byl dostat se do tabora do pul jedne v noci, kdy museji byt vsichni zapsani. Asi v jedenact vecer jsme podle mapy byli kousek od Stroudsburgu, kde jsme museli vratit auto. Proto jsme si z auta objednali taxika na trictvrte na dvanact, abychom meli rezervu na hledani pujcovny. Kdyz uz nam zbyvalo jen dvacet minut a my kazdou chvili cekali exit na Stroudsburg, uvideli jsme informacni ceduli, ze Stroudsburg je 31 mil daleko. Hned nam bylo jasne, ze to nemuzeme stihnout. Rozhodli jsme se to ale zkusit a David seslapl plyn az na podlahu. Jeli jsme asi o dvacet mil rychleji, nez byla povolena maximalni rychlost, ale vyplatilo se to, protoze jsme prijeli vcas. Dokonce byl z dalnice sjezd primo na Mainstreet, kde je pujcovna Enterprise. Prijeli jsme minutu po trictvrte, coz byl skoro zazrak. Rychle jsme vyhazeli z auta vsechny sve veci a klice od auta hodili do boxu k tomu urcenemu. Na cestu do kempu jsme meli pul hodiny, coz melo bohate stacit. Ja to jel den predtim za petadvacet minut. Nakonec jsme meli nervy jako svina a prijeli jsme do kempu minutu pred pul jednou, nacez nasledoval sprint do kancelare a zapis, ze jsme se stastne vratili. Kdyz se na to podivam zpetne, tak jsme meli celou cestu zpatky strasne stesti, ze jsme vsude dojeli vcas a ze nas nezastavili policajti. Konec dobry, vsechno dobry.

2 komentáře:

radobyelfka řekl(a)...

Hej, to ste měli dobře napínavý! Půjčování auta a focení Pentagonu (nebo metra, ale to nezní tak dobře)...LOL

정림 řekl(a)...

LOL jeden by nerekl jak muze byt cesta do DC dobrodruzna