Korejská válka - nebeští jezdci

A konečně je tu poslední část věnována korejské válce. Předchozí díly snadno dohledáte v archívu blogu. Dozvíte se, kdo byl nejlepší stíhací eso a taky, že to mohlo dopadnout úplně jinak. Téma korejské války tím ale vyčerpáno není, následovat bude rozsahem zhruba stejně velké téma o válečných zločinech spáchaných během této války.

Úroveň komunistických pilotů šla ke konci války velmi rychle dolů. Nejspíše tím, že ruští piloti si už odzkoušeli souboje proti všem typům letadel nepřítele a nemohli se v této válce již nic dalšího naučit. Dokonce se jim podařilo ukořistit většinu typů nepřátelských letadel, navíc ve velmi dobrém stavu.

obr.: ruský MiG-15 a na něm nápis US AIR FORCE? Ne, nezdá se vám to. Jde o stroj od přeběhnuvšího severokorejskýho pilota.



O titul nejlepšího stíhacího pilota závodili především kapitán Joseph McConnell, James Jabara a Manuel Fernandez. Ve chvíli, kdy byl ve vedení McConnell před Fernandezem, byli oba piloti odveleni domů. Podle nezaručených zpráv k tomu došlo proto, „protože někdo z nejvyšší generality si nepřál, aby mělo hlavní eso jméno, které nezní americky“. Jabara se tohoto duelu neúčastnil přímo, do Koreje se vrátil v květnu 1953 na svůj druhý cyklus a k sedmi sestřelům přidal dalších osm. Vklínil se tak mezi dva kohouty a po sečtení všech sestřelů obsadil konečné druhé místo s patnácti kusy. Vítězný McConnell skončil na čísle 16 a třetí Fernandez na 14,5.

obr.: pohlednice nejlepšího spojeneckého stíhacího pilota korejské války Josepha McConnella.



Zatímco na nebi a na zemi zuřily poslední boje, jihokorejská vláda se pokusila sabotovat mírová jednání. Již dopředu dávala vláda najevo, že bude proti takovému míru, který nechá zemi rozdělenou na dva národy. Připravila tedy rozkazy, jimiž měla odvolat své vojáky ze společných vojsk OSN a začínala plánovat svou vlastní ofenzívu proti komunistům. Prezident Li Syn-man nařídil propuštění 25 tisíc severokorejských antikomunistických válečných zajatců, nad nimiž vyjednávači v Pchanmundžomu již dávno zlomili hůl. Během krizového jednání se ministr zahraničí Dulles a nový prezident Dwight D. Eisenhower shodli, pokud Severokorejci na gesto prezidenta Li Syn-mana zareagují velkou pozemní ofenzívou, případně nálety proti základnám v Japonsku, budou USA nuceny válku rozšířit i na území Čínské republiky. Pokud by jich bylo zapotřebí, byly ve skladech v Okinawě i jaderné pumy. Pokusy o takovou ofenzívu skutečně přišly, ale byly odraženy během jednoho týdne. Během této poslední ofenzívy získaly jednotky severu 12 kilometrů široký pás území o délce necelých pěti kilometrů. Kvůli tomuto nepatrnému kousku země zemřelo 72 tisíc vojáků severu. Naprosto zbytečně zmařené životy těsně před uzavřením příměří.

obr.: muzeum korejské války v Soulu.



S blížícím se příměřím se obě strany snažily dostat na svá území co největší množství armádního vybavení a mužů, protože po uzavření příměří bylo zakázáno jakékoliv další zbrojení. Na nebi mezitím jasně dominovaly americké Sabry nad ruskými MIGy. Padl také rekord v počtu sestřelených MIGů za jediný den, 16 MiGů. Mohla za to především katastrofická úroveň komunistických pilotů na konci války, kdy už přestali létat Rusové. Mnoho z těchto pilotů se ani nebránilo, pouze spoléhali na pancéřování svého stroje a snažili se katapultovat. Poslední MiG šel k zemi 22. července 1953. Poté, co ofenzíva severu vyšla do prázdna, dali komunisté najevo, že jsou ochotni přijmout podmínky příměří. Vláda Li Syn-mana nakonec také souhlasila, ale jen díky kombinaci hrozeb a příslibů vzájemné spolupráce. Příměří bylo podepsáno 27. července a v platnost vstoupilo ve 22:01 téhož dne.

obr.: severokorejský premiér Kim Ir-sen se chystá podepsat příměří.



Velký vliv na konec války měla i smrt Josifa Stalina, po níž následovala rychlá změna ruského postoje ke korejské válce a stažení sovětských jednotek a poradců z Mandžuska. V praxi to znamenalo, že už by se nedali přesvědčit k odvetnému jadernému útoku na pozice OSN, což donutilo Severokorejce a Číňany zasednout k jednacímu stolu a věnovat americkému vyhrožování jaderným útokem mnohem větší pozornost. Úspěch této strategie stál velkou měrou i za vznikem studené války, protože politika zastrašování jaderným útokem slavila úspěch vždy a všude v podstatě až do dneška.

obr.: řeknete-li u nás korejská válka, většina lidí si vybaví na prvním místě tuhle partu.



Poznámky: americká strana, stejně jako ruská, nekriticky přeceňovala své vlastní úspěchy a neúměrně snižovala výkonnost protivníka. Poměr zničených letounů na obou stranách se z počátečního poměru 16:1 dostal pár let po válce na 3,5:1 a po započítání všech skutečných ztrát by se dostal na 1:1. Jde ale o poměr pouze mezi USA a Sovětským svazem, nejsou v něm započítány jednak ztráty ostatních členů OSN a na druhé straně ztráty Číňanů a Severokorejců (ti měli přeci jen mnohem nižší úroveň než ruští piloti a neměli zkušenosti ani s pístovými stroji, natož proudovými a ten poměr by zde byl úplně jiný). Dalším hlediskem je, že cílem ruských pilotů nebyly americké stíhačky, ale bombardéry. Pokud se dá na údaje o spojeneckých sestřelech dívat s despektem, tak údaje čínské a severokorejské se vůbec nedají brát vážně. Stávají se i takové bizardní situace, že údajný počet sestřelů je větší, než kolik vůbec měli spojenci letadel daného typu v korejské válce k dispozici.

obr.: americké stíhačky F-86F-25-NH Sabry na korejské obloze.



Srovnávat počet stíhacích es na obou stranách je už úplná hloupost, protože každá strana měla jiná pravidla pro uznání sestřelu. Rusové je měli mnohem přísnější, ale za to byli esem už při třech sestřelech. Američané potřebovali k titulu esa sestřelit pět nepřátelských letounů. Rusové až do ledna 1953 nesmyslně střídali své piloty po celých divizích, takže vždy po nástupu nové šlo v prvních týdnech spíše o jatka, než o vyrovnané souboje. Když už se Rusové naučili soupeřit s Američany, za což krvavě zaplatili, byli zase odvoláni a aniž by předali své trpce získané zkušenosti nováčkům, byli zase odveleni do vlasti a jatka se opakovala nanovo.