Korejská válka - Impérium vrací úder

Sice to chvíli trvalo, ale tady je pokračování článku o korejské válce. Předchozí díl najdete zde. Následovat budou ještě dva další díly. Momentálně čtu velmi zajímavou knížku Korejské krutosti o válečných zločinech během korejské války a viděl jsem i dokument BBC o amerických válečných zločinech Kill ´em all, takže se dočtete o hrůzách páchaných na obou stranách fronty. A nebude příjemné čtení, to mi můžete věřit. Nejspíše mi to vyjde na dva články, zveřejním je hned po dokončení seriálu o korejské válce. Minule jsme skončili u McArthurova plánu na invazi v Inčchonu, tady je pokračování.

K této riskantní hře se MacArthrur uchýlil i proto, že měl zprávy o nezvykle velkém soustředění čínských jednotek v Mandžusku u hraniční řeku Ja-lu a obával se, že pokud rychle nevytlačí Sever tam, kam patří, že se do války zapojí čínská lidová armáda. Samotná invazní operace proběhla naprosto hladce a s trochou nadsázky se dá říct, že větší problémy než obranné jednotky Severu způsobil tajfun, který si přihnal z Japonska v předvečer invaze. Večer 27. září dobili spojenci korejské hlavní město Soul. Spojenecké jednotky se teď zabývaly otázkou, zda mají ustupujícího nepřítele pronásledovat i za 38. rovnoběžku, a pokud ano, kde mají pronásledování ukončit.

obr.: McArthur očekává parádní představení, vylodění vojsk v Inčchonu.



Nakonec bylo rozhodnuto pokračovat i na území Severní Koreje a MacArthur dostal příkaz úplně zničit armádu nepřítele a vytvořit jednotnou Koreu, v jejímž čele by stál prezident Li Syn-man. Ovšem s maximální opatrností, protože jediné jednotky Severu se nacházeli v blízkosti čínských a sovětských hranic. Toto upozornění MacArthur vůbec nebral vážně a hodlal postupovat tak daleko, jak to půjde, dokud nedosáhne úplné kapitulace nepřítele. Podmínky kapitulace byly předány armádě Severní Koreje, což okamžitě vyvolalo reakci v komunistické Číně. Čínský premiér Čou En-laj upozornil OSN, že pokud neskončí postup do Severní Koreje, poskytne Čína Koreji pomoc. Američané tomu ovšem nevěřili a považovali to za pouhé politické vydírání. Když 10. října 1950 Kim Ir-sen odmítl podmínky kapitulace, začal se uskutečňovat plán postupné okupace Severní Koreje. MacArthur se dokonale mýlil ve svém názoru, že se Čína do bojů nezapojí i v odhadu počtu vojáků, které může Čína poskytnout.

obr.: vylodění v Inčchonu, bitevní křižníky doplňují ze vzduchu stíhačky F4U Corsair.



Jeho odhad padesát až šedesát tisíc byl třikrát menší, než jaká byla poté skutečnost. Spojenci rychle postupovali na sever směrem k řece Ja-lu, žádný odpor nekladl ani Pchjongjang. 25. října se ale boje staly mnohem urputnější. Za dva dny se příčina vysvětlila, Jihokorejci padli na části dvou čínských divizí. Na konci měsíce už bylo jasné, že Číňané nasazují své jednotky na území Severní Koreje ve velkém počtu. 1. listopadu se odehrál první útok čínského letadla na spojenecké. Na scéně se ještě tentýž den objevil komunistický vyzývatel spojenecké vzdušné převahy, stíhačky MiG-15.

obr.: Severokorejci nekladli invazním vojskům téměř žádný odpor, jatka jako v Normandii se tedy naštěstí nekonala.



O týden později se u řeky Ja-lu uskutečnil první souboj proudových letounů v historii letectví, když americký letoun F-80 sestřelil ruský MiG-15 pilotovaný Číňanem. Přestože již v okolí hranic čekala čínská armáda, tak spojenci dále postupovali bez většího odporu nepřítele. To bylo ovšem způsobeno taktikou čínské armády přejaté od Mao Ce-tungových guerillových jednotek, ustupovat bez odporu, roztáhnout zásobovací linie nepřítele na maximum a poté vší silou zaútočit. Čínská vojenská přehrada se protrhla v noci 26. listopadu, kdy sestoupila z hor čtvrtá čínská polní armáda a vrhla se na jihokorejský druhý sbor v Tokčchonu. Proti zhruba sto tisícům spojeneckým vojáků stála dvakrát početnější čínská armáda a celá válka najednou začala nanovo.

obr.: mariňáci vstupují na pevninu.