Soul: královský palác, Čongjesa a Insa-dong

Pokračujeme a dokončíme první den. Do Soulu se vyráželo kolem třetí z Inchonu a cesta trvala asi hoďku a půl. Cestou nebylo moc na co koukat a bylo šeredně. Ještě před ubytováním na hotelu nás čekal nabitý program. První navštívené místo byl rovnou královský palác Čchangdökkung (Changdeokgung). Chytli jsme poslední termín prohlídky, protože jde o památku UNESCO, tak se do ní nesmí bez průvodce. Prováděla místní korejská slečna a mluvila samozřejmě jenom korejsky. Korejsky umím asi deset slov, takže jsem ne všechno vždycky chápal.

obr.: Královský palác Changdeokgung, Injeongjeon hall, největší budova paláce, rok 1405, rekonstrukce 1609, národní poklad, a naše průvodkyně.



Naštěstí byla po ruce brožura v angličtině. Korejci se vůbec o své památky starají velmi dobře. Je to tím, že jich zas tolik nemají, a když už, tak jde většinou o rekonstrukce, protože byly všechny dřevěné a shořely. A pokud neshořeli, tak byly zničeny za japonské okupace nebo během korejské války. Tím pádem je možný na každé druhé památce vidět jeřáby a stavební dělníky, jak makají na rekonstrukci. Jak navíc postupně přijíždí do Koreje čím dál zahraničních turistů, tak hodně dělají na propagaci. Mají toho docela málo, umí to prodat. Téměř všude najdete propagační letáky v angličtině i s mapou dané oblasti. Samozřejmě zadarmo. Navíc si Korejci hodně budují národní hrdost a třeba nikdy neřeknou, že něco je „horách Soraksan“, ale vždycky řeknou „v našich přenádherných horách Soraksan“. Zpátky k paláci Čchangdökkung. Je to docela velký komplex budov z počátku patnáctého století (1405), zničen během japonské invaze o dvě stě let později a poté zrekonstruován. Nejcennější v celém paláci je Tajná zahrada Piwon (Suwon). To takhle procházíme palácem a najednou je tam takové betonové jezírko, ptám se průvodkyně, kdy budeme v té Tajné zahradě a ona, že to je ono. Takže trochu zklamání.

obr.: Tajná zahrada Piwon.



Jinak byl palác fajn, ale působil mrtvě, jako muzeum. Když jsem si vzpomněl na film King and the clown, tak jsem si dokázal představit, jak to tu asi vypadalo v době užívání a musela to být bomba. Další zastávkou byl klášter Čongjesa (Jogyesa). Je to největší klášter v Soulu a patří nejrozšířenější buddhistické sektě Čongje. To místo bylo naprosto magické, v centru města mezi mrakodrapy, z venku mírně osvícený, ale uvnitř zářící světlem odrážejícím se od tří velkých zlatých soch Buddhy.

obr.: Klášter Čongjesa.



Pokud jste chtěli dovnitř, tak jste mohli, stačilo se zout. Uvnitř byla spousta modlících se lidí a před nimi mnich, který pořád dokola zpíval do mikrofonu nějakou jednoduchou mantru. Když jsem se do ní zaposlouchal, došlo mi, že se to docela dát poslouchat. Možná by to někam dotáhl, kdyby chtěl. S klášterem sousedila menší modlitebna, která měla vpředu velkou plazmovou obrazovku. V ní pár meditujících lidí, kteří měli vedle sebe boty, klíče a mobily.

obr.: modlitebna vedle Čongjesy.



Bylo to něco úplně jiného než královský palác, tady to žilo a ti lidi tím žili, úžasná atmosféra. Dalším bodem programu byla čtvrť Insa-dong se spoustou malých galerií, obchůdků a čajoven. Bohužel pořád mírně pršelo, ale už byla tma, takže to svý kouzlo mělo. Taky jsem tady poprvé viděl ty malé stánečky, kde dělají různé dobroty, jak je určitě každý v nějakém korejském filmu viděl. Samozřejmě tu bylo dost krámků se suvenýry, turistů tu ale bylo strašně málo, asi tím hnusným počasím.

obr.: Insa-dong.



Zbývala už jenom večeře a cesta na hotel. Šli jsme do normální restaurace a všichni si dali korejské jídlo. Už nevím, jak se to jmenovalo, ale bylo to něco jako rizoto. Ve velké misce, ve které se rejže ještě dodělávala, takže šahat na ni nebyl dobrej nápad. V každé restauraci dostanete vodu zadarmo, chlazenou. Všude okolo spousta talířků s přílohami, do kterých si mohl každý hrábnout, pro co chtěl. V talířcích bylo samozřejmě kimči a různá zelenina. Už tady jsem zjistil, že mi kimči nechutná. Ne, že by bylo ostré, ale má to takovou divnou kvašenou chuť a smrdí. A jak všichni víte, Korejci jedí kimči ke všemu a když jedou náhodou do zahraničí, tak si ho vezou s sebou, protože by bez něho zemřeli. Z toho se dá vyvodit, že z korejské kuchyně jsem nijak extra nadšenej nebyl. Samotné jídlo bylo většinou docela fajn, ale přílohy mě moc nebraly. Po véče jsme už jenom odfrčeli na hotel Seokyo a šlo se do hajan.

obr.: pohled na Soul z mého pokoje.



Webové galerie.

Soul - Královský palác Changdeokgung a chrám Jogyesa

Soul - Insadong

Soul - Hotel Seokyo