středa 3. října 2007

Cesta Praha - Soul

Tak začneme, než to všechno zapomenu. Dneska to bude hlavně o cestě tam. Nejdříve je dobrý připomenout veselé chvilky s letenkami. První informace o letu jsem dostal asi tři týdny před odletem a považoval jsem je za konečné. Za čtrnáct dní mi přišly upřesněné, o dost horší, protože přibily dva přestupy. A to nejlepší na konec, den před odletem mi volali a všechno bylo zase jinak, naštěstí se to mírně zlepšilo. V sobotu ráno jsem poobědval, protože vyrážet hladovej není nejlepší nápad. Z Pardubic do Prahy to bylo rychlíkem během chvilky, v Holešovicích na nádraží jsem náhodou zaslechl hlášení o nějakém autobusu, který jezdí přímo na letiště a vydal se ho hledat. To se povedlo za pár minut a dost mi to ulehčilo cestu, protože jinak jsem měl nachystanou složitou cestu metrem a busem s přestupy.

obr.: Prťavý boeing 737-500.



Na Ruzyni jsem byl v dost velkém předstihu, tak jsem si ještě po třicáté sedmé pročítal program, abych se zabavil. Na letišti měl čekat průvodce, ale místo něho tam byla jedna slečna, která mi řekla, že průvodce už je v Japonsku a že se letí na dvě skupiny a ta první už je pryč (letěli přes Paříž) a já s dalšíma dvěma účastníky letíme sami přes Frankfurt. Ti dva (manželský pár) docela remcali, ale já se nenechal vyvést z klidu a sváteční atmosféry. Šli jsme se odbavit, fronta dlouhá jako kráva a vůbec neubývala. Zástupkyně cestovky nás mazaně přetáhla k okýnku pro odbavování první třídy, čímž jsme ušetřili minimálně hodinu. Palubní letenky nám dali naštěstí na oba lety. Když viděli moji krosnu (půjčenou od strejdy), vážící deset kilo, tak mě s ní poslali na nadměrná zavazadla. Další kontrola byla v poho, nepípal jsem a v tašce mi nenašli nic podezřelého. Z Prahy do Frankfurtu se letělo Boeingem 737-500, čekal jsem pořádný letadlo, ale byl to strašný prcek. Z letu mě dost bolela hlava, což mi mírně zkazilo náladu. Naštěstí to byl hodně krátký let, vzlítli jsme, dostali bagetu k jídlu a šlo se na přistání.

obr.: Letiště ve Frankfurtu a boeing 747-400 ve světle modrých barvách Korean Air.



Ve Frankfurtu nám chvíli zabralo najít tu správnou bránu, protože na letišti probíhali nějaké stavební úpravy. Správnou bránu šlo poznat celkem snadno, v čekárně sedělo asi dvě stě Korejců a odbavovali pěkné korejské letušky. Menší zádrhel nastal s naší palubní letenkou z Ruzyně, která se jim vůbec nezdála a raději nám ji vyměnili za novou, jejich vlastní. Ta z Prahy prý nějak nekomunikovala s jejich systémem. Další letící rakví byl Boeing 747-400, což už byla pořádná skořápka. Každý cestující měl na sedačce před sebou zábavní systém, se kterým jsem si hrál celou cestu. Sedačky byly v řadách tři, ulička, čtyři, ulička a tři. Já seděl v první trojce uprostřed mezi dvěma Korejci. Zábavní systém se nějak nedařilo spustit, vůbec nereagoval na moje pokyny. Ani na slovní výhrůžky. Když to viděl Korejec na levoboku, tak mi vysvětlil, že to bude fungovat, až vzlétneme. Chybami se člověk učí.

obr.: zatím nefunkční entertainment system.



Ještě před vzletem nám několikrát zopakovali, že během vzletu a přistání musí být všechny elektronické přístroje vypnuté, což protřelý Korejec vedle mě vesele ignoroval a fotil si, co chtěl. Nakonec jsem šel v jeho stopách a potají si pořídil aspoň jedno fotku. Nechtěl jsem přeci jen riskovat, že kvůli druhé fotce spadneme. Nabídka programů byla docela slušná, ale nechtělo se mi dívat na nic delšího, takže kromě dokumentu o loňské sezóně Premier League jsem sledoval jen informace o letu.

obr.: letištní hala v Inchonu.



V letadle byla dost silná klimatizace, takže asi po dvou hodinách mě přepadl strašný záchvat rýmy. To byl docela problém, protože jsem byl v letadle plném Korejců a jak známo, tak smrkání je v Koreji (i v Japonsku) záležitost dost nevkusná až nechutná. Nešlo ale nic dělat, muselo to ven. Uklidňoval jsem se tím, že letí z Německa, tak si na to mohli zvyknout. Navíc mě jako bělochovi to odpustí. Za chvíli přinesli první jídlo, byly to kuřecí kousky s rýží, takové spíše evropské jídlo. Fakt dobrý.

obr.: Letiště venku. Kdo viděl Soul raiders s Tony Leungem, tak tomu bude ta zajímavá konstrukce povědomá.



Druhý jídlo bylo na výběr ze dvou možností, samozřejmě jsem si vybral to horší, jak jsem za chvíli zjistil. Šlo o nějakou rýžovou kaši s pochybnou příchutí, která mi vůbec nechutnala. Letělo se přes noc, ale usnout se mi nepodařilo ani na chvíli. Do Koreje jsme přiletěli podle plánu, kolem jedné hodiny odpoledne místního času. Příletové formality proběhly v klidu, musel jsem vyplnit nějaké dvě karty, jako že nevezu zbraně, drogy, jídlo (přiznal jsem čokoládu). Problém nastal, když chtěli vědět, kde budu bydlet, což jsem samozřejmě nevěděl. Chvíli mě dusili, nakonec se spokojili s tím, že to bude na hotelu.

obr.: silnice směr Soul.



U příletu nás čekala průvodkyně, mladá Slovenka (byla o den mladší než já), studentka koreanistiky na KU. Ještě jsme museli počkat na zbytek výpravy, který letěl přes Paříž a potom jsme se pronajatým minibusem s korejským řidičem (sympaťák a pořádný pirát silnic) vydali směr Soul. Protože letiště Inchon je na ostrově, tak jsme jeli po mostě přes moře. Počasí stálo docela za hovno, bylo sice teplo, ale šedivá obloha a chvílemi pršelo.

Webová galerie.

Cesta Praha - Soul

4 komentáře:

jakudo řekl(a)...

Vypnuté elektronické přístroje při startu a přistání;) Zas tak hrozný to není. Já si to celé natočil:D
A pirát silnic? Doufám, že jsi zkusil jet městskou hromadnou dopravou nebo taxikem. To jsou Ti praví piráti (když pominu skůtraře, kteří jezdí bez jakýchkoliv pravidel...):)

Vojta řekl(a)...

Z MHD jsem jel jen metrem. Linkovýma autobusama a taxikama jsme jezdil až v Japonsku a tam to bylo v naprostém poklidu. Skůtaři v Koreji jsou fakt úžasný, nejvíc mě fascinovalo, jak plynule přejíždí ze silnice na chodník:-)

Michal řekl(a)...

Nejvíc mě pobavilo, že na landing card se v koreji ptaji kromě obligatnich drog a zbrani na to jestli u sebe mate porno. LOL uz jsem odpovidal na lecos, ale tohle je fakt unikum. Asi k nim japonci vozili naky ty svoje prasarny :))

Vojta řekl(a)...

To jsem taky myslím vyplňoval. Je pravda, že co člověk vidí za dvd v Japonsku, to jsme v Koreji fakt neviděl. :)