Dějiny Japonska poprvé: země pod ochranou větrů

Tak a po Koreji je na řadě Japonsko. Vezmeme to hezky od úplného začátku a podobným stylem jako Koreu. Knihu napsali společně dva autoři, Reischauer, profesor moderních východoasijských studií na Harvardu a pět let velvyslanec USA v Japonsku a Craig, profesor japonských dějin na Harvardu. Nebude to ovšem taková legrace jako korejské dějiny, které jsou plné dramatických událostí a válek, protože Japonsko nečelilo takovým hrozbám a častým vpádům dalších mocností, jako země na kontinentu. Na podobnou legraci jakou byla korejská řežba Tří království rovnou zapomeňte.

První neolitická kultura Džómon (podle typického provazcovitého vzoru) se v Japonsku rozšířila přibližně před 6 tisíce lety. Nedávno se dokonce objevila keramika stará 10 tisíc let, což z ní dělá nejstarší keramiku na světě. Lidé se živili lovem a sběrem plodů a zanechali po sobě tzv. mušlové hromady. Ve 3. století př. n. l. ji vystřídala nová kultura Jajoi, nazvaná podle naleziště v Tokiu. To už pěstovali rýži na zavlažovaných polích a používali bronz a železo. Podlé nalezených čínských mincí se vědci domnívají, že už v této době docházelo ke kulturním stykům s velkým bratrem Čínou. Následující kultura se nazývá „mohylová kultura“, podle zvyku stavět rozsáhlé mohyly na hrobech vládců. A nebyly to žádní prckové, některé dosahují 40 metrů výšky a 500 metrů délky. Mnohé rysy této kultury jsou shodné s korejskými, ať už vlivem válečných či obchodních styků. Mohylová kultura přešla do raně historického období Japonska počínajícího v 5. a 6. století. Nejdůležitější japonské prameny z této doby jsou z 8. století a popisují vládnoucí rody s nesmírnou tradicí srovnatelnou s čínskou, ale jsou často protichůdné a jejich spolehlivost je dost slabá. Oba prameny uvádějí stvořitelské mýty o božských sourozencích a dalších božstvech. Bůh Izanagi a bohyně Izanami stvořili japonské ostrovy. Ninigi, vnuk Bohyně slunce Amaterasu, sestoupil na zem a vzal s sebou tři korunovační klenoty, které jsou doposud považovány za symbol císařské autority. Je to bronzové zrcadlo jako symbol Bohyně Slunce, železný meč a náhrdelník z drahokamů. Ninigiho vnuk ovládl oblast Kinki (dnešní Ósaka a Kjóto) a založil zde japonský stát. To se údajně stalo roku 660 př. n. l. Tento první „císař“ je posmrtných jménem Džimmu, neboli „božský válečník“. Přesvědčivá historie doložená nálezy a kronikami nastupuje ale až od 6. století.

Ve společnosti hrály nejdůležitější roli rody, do 5. století si nejlepší místo vybojoval rod (stát) Jamato, který donutil ostatní přijmout postavení „státních vazalů“. Rané Japonsko bylo pod silným vlivem okolních států, více než třetina aristokratických rodů uvádí původ z Číny a Koreje. Z Koreje přišel do Japonska rovněž buddhismus, když král korejské Päkče daroval dvoru Jamato sošku buddhy a texty súter. Roku 587 to ostatním rodům natřel rod Sogů a získal dominanci u dvora Jamato. Princ Šótoku prosadil důležité reformy v dokumentu „Ústava o sedmnácti článcích“, které obsahovaly pěkné myšlenky typu absolutní moc vládce, centralizace moci a byrokratický systém státní správy, vše odvozeno podle čínského vzoru. Po princově smrti nebyli Sogové moc populární a jejich despotická vláda jim přinesla roku 645 vyhlazení. To zinscenoval Tenči, pozdější císař a Kamatari, který za to dostal rodové jméno Fudžiwara a stal se zakladatelem mocného dvorského rodu Fudžiwarů, který fakticky vládl po několik staletí. Velké reformy souhrnně nazývané Taika („Velká změna“) zahrnovaly založení ministerstev, daňové správy, soupis obyvatel a sepsání zákoníků čínského typu. Nic nešlo ale tak lehce, mnoho zákonů platilo pouze na papíře. Hlavním městem se stala Nara, podle níž se jmenuje další období, které bylo vrcholem japonských snah o přejímání čínského politického modelu. Nara si titulu hlavního města moc neužila, protože záhy bylo přesunuto do města Heian (dnešní Kjóto), kde vydrželo až do roku 1868. Přestože císaři měli titul tennó („nebeský vládce“), faktickou moc měly mocné dvorské rody. Další období Heian je opakem předchozího období Nara, místo dalšího přejímání čínského vzoru je obratem k domácím kulturním zdrojům, za což mohl především úpadek čínské tchangské civilizace, která už tím pádem nebyla pro Japonsko tak přitažlivá jako dřív.

obr.: Chrám Bjódóin z roku 998 se slavnou Fénixovou síní.

V 9. století se téměř veškerá moc soustředila v rukou Fudžiwarů, kteří toho dosáhli vychytralou politikou dohazování dívek jako manželek pro císařský rod a nahromaděním obrovského množství půdy. Jejich moc během tří staletí postupně upadala a objevovaly se nové mocné rody, především rod Tairo a Minamoto. Ty si to nakonec na férovku rozdaly o trůn, když každý z nich podporoval jiného ze synů rodu Fudžiwarů jako nástupce trůnu. Vyhrál rod Tairo a většinu vůdců Minamotů popravil. Své postavení si moc neužili, za nějakých třicet let je svrhlo povstání. Hádejte, který rod ho vedl? Správně, Minamotové. Bez problémů dobyli hlavní město a definitivně si vyřídili staré účty v námořní bitvě u Dannoury roku 1185. Následujících přibližně 150 let je nazýváno obdobním Kamakura, podle města, ve kterém sídlila vláda rodu Minamoto. Joritomo Manimoto, vůdce povstávní, dostal od dvora jako důkaz své moci titul šógun, ale jeho moc vyplívala z jeho vazeb na vazaly, kterým rozdal pozemky zabavené rodu Tairo. Řada menších rodů mu dokonce svěřovala své pozemky výměnou za ochranu. Takové dobrovolné výpalné. Rod Minamoto ovšem rovněž nečekala veselá budoucnost. Joritomo byl velmi žárlivý a podezřívavý a zbavil se svého bratra a ostatních schopných příbuzných a zanechal po sobě jen dva syny.

obr.: Joritomo Minamoto, "ochránce" rodinných hodnot.

Ty brzo odstranila Masako z rodu Hódžó, který dříve Joritoma střežil, ale později přešel na jejich stranu. Rod Hódžó neměl v plánu si pro sebe urvat post šóguna, ale vládl pomocí nastrčených loutek jako kdysi Fudžiwarové v Kjótu. Hódžóvé vládli až do roku 1333.

Mongolská invaze a božské větry

obr.: Mongolové útočí a ještě netuší, co je čeká.

Mongolové ovládající velkou část východní Asie a část Evropy ovládli roku 1279 Čínu a Chán Kublaj požadoval po Japonsku uznání mongolské nadvlády. Po několika odmítnutích na ně poslal trestnou výpravu. Dvůr v Kjótu byl zděšen, ale Hódžóvé se rezolutně postavili na odpor. Chán poslal 30 000 mužů, kteří byli mnohem lépe organizování a měli modernější zbraně než Japonci, navíc byli v početní převaze. Těsně před definitivní porážkou zničil mongolské loďstvo mohutný tajfun. Kublaj zaútočil ještě jednou roku 1281 s vojskem o 140 tisících mužích. Japonsko mezitím zbudovalo na západním pobřeží Kjúšú obranný val, díky němuž drželi útočníky na místě celé dva měsíce. Japonské lodě zatím ničili velké a nepohyblivé lodě Mongolů. Rozhodující úder ovšem znova dal tajfun, který těžce poničil mongolské loďstvo. Tyto tajfuny, považované za „božský vítr“, japonsky kamikaze, se nesmazatelně zapsaly do historie země a významně posílily národní přesvědčení o ochraně země božstvy.

obr.: takhle vypadal Mongol, zbývá si jen domyslet Mongola.

Kamakurský šógunát ale invaze Mongolů ekonomicky dost vyčerpala, a přestože byla vítězná, měla i své stinné stránky. Vazalům, kteří se na vítězství podíleli, nebylo totiž čím odměnit, protože šlo o válku obranou. Navíc postavení vazalů se dědilo, ale pozemky jim zůstávali stejné, tudíž příjmy na hlavu samurajské vrstvy klesaly a neumožňovaly skutečný výkon vojenských povinností. Zub času rovněž nahlodal osobní vztahy loajality, na níž závisela soudržnost celého šógunátu. V té době se také objevil mocný soupeř v podání císaře Godaiga, který chtěl obnovit skutečnou moc císaře. Za pomocí pár lokálních vojevůdců a zrady několika kamakurských hejtmanů (Takaudži Ašikaga) roku 1333 dobyl Kamakuru a zničil Hódžóy. Svůj pokus o obnovení císařské moci musel ale ukončit už po třech letech, protože po spojení s Takaudžiho odpůrci Takaudži znovu dobyl Kjóto a dosadil na trůn povolnějšího císaře.

Šógunát Ašikaga

obr.: Kinkaku-dži, Zlatý pavilon, jedna z rezidencí šógunů rodu Ašikaga.

Takaudži byl o mnoho skromnější než Godaiga a nakonec přijal titul šóguna. Přestože šógunát Ašiakga trval déle než dvě století, nikdy neměl takovou autoritu jako Kamakura. Takaudži se sice pokusil podrobit si lokální vůdce, ale bez úspěchu a nakonec uznal jejich existenci a nevynucoval si násilím loajalitu a podřízenost. Mezitím téměř po celé zemi válčily mocné rody mezi sebou, některé měly i stotisícové armády a po jedné takové válce, nazývané Ónin a trvající deset let, bylo vypleněno téměř celé hlavní město Kjóto. Toto období bývá rovněž nazýváno obdobím Válčících knížectví. Tyto rody měly faktickou moc nad zemí a císařský rod tak zchudl, že nemohl provádět ani základní obřady jako korunovace a když byl poslední Ašikaga sesazen z trůnu, nikdo si toho skoro ani nevšiml. Nastal čas, aby zemi někdo sjednotil, ale o tom až příště.