S bakalářem do světa

Už je to víc než měsíc, co jsem dokončil svá studia, tak by se slušelo se o tom aspoň trochu zmínit. Tak zaprvé dokončit bakalářské studium koreanistiky mi trvalo čtyři roky. Můžou za to hlavně dvě skutečnosti. Skoro celý třetí ročník jsem byl v Koreji, což byla sice úžasná doba, ale bakalářka se tam napsat nedá. Po návratu jsem sice stihl udělat všechny zkoušky, ale bez bakalářky vás ke státnicím pustí dost těžko. Další rok jsem nastoupil do čtvrťáků, pokud se to tak dá říct. Papírově jsem byl studen bakaláře, ale chodil jsem na všechny předměty magistra. V pololetí jsem si udělal většinu zkoušek, ale postupem času bylo čím dal jasnější, že kvůli administrativním omezením nemůžu dokončit magistra za dva roky, protože nejde zadat téma diplomky, když nemate hotového bakaláře. Takže v druhém pololetí jsem už na všechny předměty nechodil a soustředil jsem se na psaní své bakalářky, což mě moc bavilo, a chodil jsem na pár jazykových hodin, abych dal jazykovou část státnic a nevypadl z toho úplně. Rovněž zasedla rodinná rada a bylo mi oznámeno, že pokud chci studovat magistra, tak si ho musim financovat sam. Dalkove se studovat neda, pri praci bych to nezvladal, takze bylo vymalovano. Chvíli mi trvalo se s tim srovnat, ale nakonec mi to situaci celkem ulehčilo. Navíc je otázka, zda bych na magisterský program stačil. Zejména jazykové hodiny jsou dost drsné a srovnání s mými spolužáky pro mě nevycházelo zrovna nejlépe. Oni jsou třída, dají magistra v pohodě, já jsem průměr a hodně bych se cukal, navíc s nejistým výsledkem.

Na léto už jsem měl zajištěný program, počtvrté do Států na tábor. Takže na státnice jsem musel na první termín, přelom května a června. Největší strach jsem měl z jazyka, na obhajobu a dějiny jsem si celkem věřil a u literatury jsem si říkal, že to nějak dám. Den D bylo úterý pátého června. Byli jsme tam tři, na bakaláře jenom já, holky na magistra. Asi proto se začalo se mnou. První byla obhajoba. Práci jsem průběžně konzultoval a měl jsem k dispozici oba posudky, takže jsem věděl, že to bude dobrý. Představil jsem práci a pak jsme si prostě povídali o filmech. Rozhodně to není zkoušení z toho, co jste napsali do práce.

Následovala zkouška z jazyka. Dostal jsem text na dvě stránky a čas na to, abych si ho přečetl. Elektronický slovník jsem použít nemohl, pouze papírový, ale o ten jsem se navíc musel podělit, takže jsem si ve výsledku vyhledal jedno slovíčko. Byla tam spousta věcí, kterým jsem nerozuměl, ale aspoň jsem pochopil, o čem ten celý text je. Pak jsem to měl v korejštině shrnout, což asi nebyla moje nejzářnější minuta, ale pár vět padlo. Pak jsme se pustili do překladu jednoho delšího odstavce. To už celkem šlo, až mě to samotného překvapilo. Nakonec otázka na teorii, konkrétně podmínkové věty. Celkově jsem měl z jazyka pocit, že to určitě mám. Samozřejmě ne na jedna, ale byl jsem si jistý, že bylo celkem slušný a mělo by to stačit přinejhorším na trojku, čímž se mi hodně ulevilo.

Třetí na řadu přišly dějiny. Vyfasoval jsem prezidenta Pak Čong-huiho, což je tak nesmírně důležitá a často propíraná osoba, že o ní musí něco vědět každý. Za chvilku se otázka zúžila na jeho vztah k Japonsku, takže jsme se bavili o normalizaci korejsko-japonských vztahů a mezinárodní situaci obecně. Byl to velmi zajímavý rozhovor, zejména když jsem nemluvil já.

Poslední na řadu přišla literatura. Vzhledem k tomu, že jsem zkoušku z ní dělal ani ne měsíc před státnicemi, tak jsme se bavili o literatuře spíše obecněji a já to stáčel na literaturu versus film, protože jsem viděl spoustu zfilmovaných povídek a románů. Ukončili jsme to zamyšlením nad úrovní korejského humoru, což by bylo nesmírně zajímavé téma na detailnější zpracování, kdyby se do něho chtěl někdo pustit.

Následně mě vyhodili z místnosti, dali hlavy dohromady a zavolali mě na verdikt. Obhajoba 1, jazyk 2, dějiny 1 a literatura 1. Slušný, ne? Ani jsem tak dobrý známky nečekal. Tak jako vím, že nejsem úplnej idiot, ale tohle bylo příjemný překvapení. Abych parafrázoval doktora Glomba: „Jevím známky pochopení.“ Doktor Horák se zeptal, co si z koreanistiky odnesu. Tak povídám, že hlavně spoustu krásných vzpomínek a snad i nějaké vzdělání. Nejsem zvyklý říkat takovéto výlevy nahlas, natož před svými profesory, maximálně je naškrábat na blog. Doktor na to s úsměvem, že asi zamáčkne slzu. Inu, dojemná chvíle to byla :). Poté, co mi všichni pogratulovali, mi ještě několikrát řekli, že mám u nich dveře vždycky otevřené. To je od nich moc milé, a přestože si myslím, že se nejspíše nevrátím, tak si toho moc vážím.

Co dál? Ted jsem až do 11. září v USA (žádné cestování po táboře, peníze padnou na začátky u Kiwáků) a na konci října odlétám na Zéland (cestou mám šestidenní zastávku na Taiwanu), nejlépe na rok či ještě o trochu déle. Cíl je si něco vydělat, trochu si zacestovat a taky si zlepšit angličtinu, což je běh na dlouho trať. A pokud jde o dlouhodobější plán, tak prací, kterou bych si dovedl představit jako ideální pro mě, by bylo prakticky cokoliv na českém velvyslanectví v Soulu. To by bylo žúžo dobrodružství!

Pro ty, ktere nahodou zajima ma prace (postupne ji sem celou nahraju), tady je posudek oponenta.

Posudek oponenta na bakalářskou práci Vojtěcha Pitry

Dějiny korejské kinematografie v kontextu světové kinematografie


Téměř sto stran textu a dvacet dalších stran příloh svědčí minimálně o zaujetí Vojtěcha Pitry pro téma korejský film. S tímto vyhraněným zájmem ovšem už na svá studia přišel a během téměř čtyř let se stal prvním z našich studentů, kdo tematiku dějin korejského filmu rozpracoval.


Text je koncipován chronologicky a mapuje korejskou kinematografii od počátků po současnost; každý větší celek je uveden celkovou charakteristikou světových trendů a nejvýraznějších osobností či děl, takže poměrně plasticky zařazuje korejskou produkci do kontextu. Tímto způsobem je bez větších změn pojata celá práce s tím, že u korejské produkce se autor vždy soustředí na nejvýraznější filmy desetiletí nebo nové vlny, popíše a rozebere je; takto je podchyceno to nejdůležitější, co v korejské kinematografii vzniklo a co stojí za pozornost.


Práci doplňují přílohy, z nichž každá je podstatná, nadstandardní je zde rejstřík, vhodný pro každého potencionálního čtenáře nebo člověka, který bude chtít s verzí bakalářské práce efektivně pracovat; stejně tak velkou pomocí jsou přehledy filmové produkce v jednotlivých desetiletích, přehled nejvýraznějších osobností korejského filmu, ukázky plakátů a zejména – pro nejrychlejší seznámení se s problematikou – chronologie.


Ambicí autora práce nebyla analýza, ani deskripce některého z období (ta jsou opravdu překvapivě zajímavá, zvláště svým modernismem a schopností absorbovat moderní prvky v této oblasti v době, kdy byla Korea velmi zaostalá a bránila se jakýmkoliv systémovým změnám; je evidentní, že některá nepříliš podstatná nebo sledovaná umělecká odvětví mohou mít i jednodušší start, protože nemají tak silnou cenzuru). Vojtěch Pitra podal sumář, který poslouží všem, kdo se chtějí filmovými dějinami Koreje zaobírat. Jeho perspektiva není vyloženě vyhraněná, nejde tedy ani tak o práci s metodologií estetickou, ale ani koreanistickou; výsledek je ovšem úctyhodný a na bakalářskou práci nadstandardně celistvý bez výraznějších hluchých míst. Je třeba také zdůraznit, že autor práce musel většinu děl, o nichž se zmiňuje podrobněji, ale i mnoho dalších, shlédnout, což bylo jen z hlediska času velmi náročné.


Pokud je zadané téma široké, a v tomto případě jde o souhrnné zpracování dějin korejské kinematografie (tedy sto let), nelze se vyhnout určité simplifikaci, přesto práce vykazuje dobrou znalost problematiky, schopnost pracovat s velkým množstvím materiálu, třídit ho, akcentovat podstatné (zde díla, autory, trendy s návaznosti na světovou produkci); pracovat též s ideologicky podbarvenými a zkreslenými informacemi atd.


Práce byla průběžně konzultována i prezentována (vzhledem k zájmu několikrát po sobě, takže lze zodpovědně potvrdit, že znalosti Vojtěcha Pitry jsou podstatně širší a detailnější, než mu rozsah dovoluje prokázat) a po určitých nutných úpravách bych ji doporučila k vydání jako příručku pro širší veřejnost. Samozřejmě lze v textu najít drobné chyby, ty jsou podle mého způsobeny spíše nepozorností nebo přehlédnutím než neznalostí.


Z uvedeného je patrné, že práci Vojtěcha Pitry považuji za výbornou, zralou, že splňuje všechna kritéria, kladená na tento typ prací, a že ji


DOPORUČUJI K OBHAJOBĚ.


Navrhované hodnocení: výborně

V Praze, 29.5 2012

Doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D.

oponentka

A jeste jedna legrace.

Zaznam o prubehu obhajoby

Student představil svou práci z hlediska obsahu a použité metodologie se zvláštním zřetelem na
specifické rysy korejské kinematografie. V diskusi odpověděl na vznesené dotazy o povaze reflexe
vnitropolitické situace v korejských dílech (doc. Löwensteinová), problematiky zfilmování
původních korejských literárních předloh (doc. Löwensteinová), a postavení korejské komedie na
korejském trhu a při zahraničním exportu (V.Glomb). Vzhledem ke kvalitám práce, na nichž se
všichni zkoušející shodli, se členové komise usnesli práci ohodnotit známkou výborně.

V Údolí smrti

Zase něco ze Států. Už je to skoro dva roky starý, ale dobrý. Pár fotek z Údolí smrti, tentokrát jsme pouze projížděli a udělali pár zastávek, protože tam je vedro na chcípnutí. Však se to taky jmenuje Údolí smrti, tak co už. 

obr.: u vjezdu do národního parku. Chvíli po nás tam přijel nějaký Amík v mustangovi a pořídil si podobnou fotku. 

obr.:  solné jezírko Bad water. Voda je příšerně slaná, tudíž nepitná, od toho ten název. A je to jedno z nejnižších míst na Zemi, 86 metrů pod úrovní moře. 

obr.: Zabriskie point, jedno z nejfotografovanějších míst národního parku, protože je snadno přístupné po silnici. Pojmenované po Ch. B. Zabriskiem, jeho společnost v Údolí smrti na začátku dvacátého století (než z místa stal národní park) těžila borax. 

obr.: stačí stisknout spoušť ve správnou chvíli a i malé povyskočení vypadá jak z Matrixu. 

obr.: jedno z nemnoha míst, kde se můžete ubytovat a něco si nakoupit. Koupili jsme si tu zmrzlinu, co jiného v tom vedru. Měli tam taky dobrá trička s kostrami na kole a nápisy Bike Death Valley. 

obr.: můj pouštní autoportrét. Chvíli jsem si kvůli tomu musel hrát s foťákem, ale myslím, že se to vyplatilo. 

obr.: jediná benzínka, na kterou jsme narazili, fakt stylová. Cena nebyla nejlepší, ale jak v těchto končinách máte méně než třetinu nádrže, můžete zvolna začínat panikařit, takže jsme neváhali. 

obr.: další ukázka, jak umím ve správnou chvíli stisknout spoušť :)

obr.: možná někomu přijdou tyhle kopce nudný, ale já od nich nemohl odtrhnout oči. 

Špína korejského šoubyznysu - případ Tablo

Než se podíváme na to, co se stalo Tablovi, tak malý úvod do korejského šoubizu. Zaprvé je nutný si uvědomit, že je to občas pěkný svinstvo. Buď to táhnete přes postel a někdo to na vás potom vytáhne, nebo naštvete někoho, koho jste neměli a oni pak zveřejní vaše sexuální hrátky, doklady o potratu a k tomu přihodí váš pas, aby bylo jasné, že jde opravdu o vás. Další možností, jak si udělat ze života peklo, je dostat se do sporu s tzv. netizens. Kdo to je? Zjednodušeně obyvatel internetu. Korea je jednou z nejvíc prosíťovaných zemí na světě a pro lidi, kteří tráví většinu času na netu, se vžilo označení netizen. Korejský net je na druhou stranu dost cenzurovaný a do diskuzních fór se musíte přihlásit pod svým pravým jménem a třeba na youtube video z Koreje nenahrajete. Netizens nejsou vždy jen na straně zla, občas se dokáží postavit za někoho, kdo to potřebuje (případ blogera Minervy), ale mnohem častěji jejich pomluvy dokáží udělat známým lidem ze života peklo a dohnat spoustu lidí k sebevraždě.

Co se vlastně stalo Tablovi? Tablo studoval na univerzitě Stanford dvojobor Anglická literatura a Kreativní psaní a se samýma áčkama získal za tři a půl roku bakalářský a magisterský titul. V polovině roku 2010 ale na Naveru (oblíbený korejský server) vznikla skupina tvrdící, že je to nesmysl a že to nemohl stihnout.

„Jsem ten typ, co má rád konspirační teorie, takže jsem se tomu ze začátku smál.“


Skupina ale rychle získávala nové členy a najednou jich měla stotřicet tisíc a celá záležitost se dostala na přední stránky novin.

„Myslel jsem, že tomu nikdo nebude věnovat pozornost, protože ty pomluvy jsou absurdní.“ „Trvalo mi pět šest let, než mě lidé začali brát a mít rádi, ale to všechno jsem ztratil za méně než den.“

Hon na čarodějnice se samozřejmě neomezoval pouze na něho.

„Na internet se nějak dostala naše adresa a můj bratr dostal asi deset výhružných telefonátů.“

Tablo na tyto pomluvy reagoval zveřejněním svého transkriptu a dalších dokumentů online, ale to nárůst jeho odpůrců nezastavilo, spíše naopak.

„Snažil jsem se dokázat svou pravdu, ale překvapivě se to ukázalo jako dost obtížná záležitost. A každý, kdo se mi snažil pomoci, byl napadán podobně jako já.“

Takže se Tablo na konci léta vydal i se štábem MBC přímo na Stanford, aby dokázal svou pravdu.

„Abych byl upřímný, tak je mi to celé nesmírně trapné. Tihle lidé mě znají jako studenta a teď se vracet po osmi letech s touhle záležitostí je vážně nedůstojné. Pokaždé, když zveřejním transkript, lidé mě podezřívají ještě víc. Moje rodiče, bratr, manželka a dcera jsou všichni terčem veřejné kritiky.“

„Ty internetové pomluvy tvrdí, že všechny moje doklady a celé moje studium na Stanfordu jsou podvod. Postupně se obvinění rozšířila, že prý celá má rodina je podvod, že jsem někomu ukradl identitu a žil život někoho jiného atd. Nakonec zpochybňovali celou mou existenci. Některé z těch obvinění jsou dokonce založené na věcech, které jsem nikdy neřekl. Celé je to teď velmi matoucí.“ 

O části netizens se Tablo vyjadřuje dost skepticky a zkušenosti mu dávají za pravdu.

„Popravdě, i když jsem zajel na Stanford, setkal se s lidmi, udělal několik rozhovorů a všechno, stejně tu budou lidi, kteří mi nechtějí věřit a budou mě pomlouvat. Není to tak, že by mi nemohli uvěřit, ale oni mi prostě nechtějí věřit.“

Novinářka Sung, která o případu psala pro korejské noviny JoongAng Daily, k tomu dodává:

„Tablův případ je úzce spjatý s v Koreji silně zakořeněným posuzováním lidí podle jejich vzdělání. Myslím, že Tablo zmiňoval Stanford docela často, pokaždé když byl v televizi, a proto mu mnoho netizenů začala závidět.“


Thomas Black, starající se o záznamy na Stanfordu, který v dokumentu dokazuje pravost Tablem předložených dokumentů, k tomu přidává: „Myslím, že to je celé proto, že to lidé prostě nedokázali pochopit. Nejspíš si říkají, jak je možné, že se s takovým vzděláním věnuje hiphopu?“

Skupina nevěřících se dokonce snažila zabránit vysílání dvoudílného dokumentu, který byl o cestě na Stanford natočen. Soud ale jejich žádost zamítl a prvního října se vysílalo „Tablo Goes to Stanford", o týden později "Tablo and South Korea Online“. Části dokumentů jsou na youtube. Přestože v dokumentu dosvědčovala Tablova tvrzení řada profesorů, spolužáků a dalších osob, spousta netizens jim odmítla věřit a internetová skupina se přiblížila dvěma stům tisícům členům.

V té době už byla do celé záležitosti zapojena korejská policie. Vyžádala si ze Stanfordu dokumenty a 9. října oficiálně potvrdila, že Tablo absolvoval Stanford a získal bakalářský a magisterský titul. V tomto okamžiku se nám to zajímavě obrací.

Korejská policie poté vydala ve spolupráci s Interpolem mezinárodní zatykač na člověka skrývajícího se pod jménem whatbecomes, který stál na začátku celé aféry. Whatbecomes byl zadržen a ukázalo se, že je to 57letý Američan Kim Eung korejského původu žijící ve Spojených státech. Dalších dvacet dva členů skupiny dostalo od Tabla předvolání k soudu za pomluvy. Na základě výsledků policejního vyšetřování a dalšího odhalení, že whatbecomes užil při zakládání skupiny na Naveru občanku svého kamaráda (což je porušení podmínek Naveru), zavřel a smazal Naver diskuzní skupinu.

„Nejde mi o to, abych obnovil svou reputaci. O co mi opravdu jde, je aby se už nikdo nestal obětí kombinace zášti a internetové anonymity.“


Aby to nevypadalo jako šťastný konec, tak nevěřící si založili stejnou skupinu jen s pořadovou číslovkou dvě, a rychle nabrali přes třicet tisíc členů. Vítejte v Koreji!

Z čeho se ale už teď můžeme těšit, je Tablovo první solové album, které vyšlo loni a je především odrazem toho, čím vším si prošel. Je nesmírně depresivní (pokud si vyhledáte anglické překlady textů), ale zároveň neskutečně krásné. Tady jsou dvě ukázky, které doporučuji.

Úvodní píseň 집 (Home) s hostující zpěvačkou I So-ra, v rámci jejíž talkshow Second proposal byla živě zahrána.

Druhou písní je 고마운 숨 (Thanks, Your Breath) s hostujícím raperem Yankee a známým korejským hercem Bong Tae-gyuem. Toho můžete znát hlavně ze střeštěných komedií jako je See you after school.

"Napsal jsem skoro takový tok myšlenek o důvodech, proč musím žít, proč chci vstát každé další ráno. Co mi došlo, byla skutečnost, že většina lidí by ty důvody považovala za triviální. Možná že štěstí je ukryto v drobnostech, které nás obklopují. A všechno, co potřebuje k překonání našich těžkostí je také kolem nás. Na této písní se podíleli herec Pong Tä-gju a Yankie, který při mně stál po celou moji kariéru. To oni mě utěšovali v mých nejtěžších chvílích. A já zase je. Díky tomuto přátelství jsme překonali spoustu překážek. Skutečnost, že jsou součástí této písně, jí pro mě dělá tak důležitou."