úterý 14. prosince 2010

Japonské prasárny a korejská minizeď

Už je to nějaký pátek, co jsem byl s Honzou v Parku nezávislosti. Potom jsme pokračovali ke zdi Soulské pevnosti. Původně jsme měli jít někam úplně jinam a mělo nás být mnohem víc, ale tak to je pořád. Na začátku chce jít spousta lidí a nakonec jdu jen já s Honzou. Je to trochu paradox, protože zatímco já mám železné zdraví (nebrat doslovně, po asi dvou letech jsem byl před pár dny skoro nemocný), Honza má tolik zdravotních problémů, že je možná ani sám nespočítá. Takže to vždycky dopadne tak, že jak se jde do kopce déle než půl hodiny, tak už je Honza hotovej a otáčí to, zatímco já se teprve dostávám do tempa. Ale aspoň má zápal pro věc, na rozdíl od řady dalších. Ještě tak před dvěma roky by mě ani nenapadlo, že mě bude někdy bavit chodit do kopce, ale stalo se. Nejspíš za to může moje první léto ve státech, na jehož konci jsem s partou dalších Čechů prolézal národní parky a v každém jsme na něco vylezli a nějak mě to chytlo. To samé se opakovalo tohle léto, ale o tom jsem tady toho zatím moc nenapsal, protože než jsem to stihnul napsat, tak jsem odletěl do Koreje. A tady to lezení zdárně pokračovalo, dokud nezačla být hnusná zima. Než jsme se vydali ke korejské nanoverzi čínské zdi, tak jsme si prohlédli Park nezávislosti.

obr.: působivá místnost s fotografie vězňů. Na podlahu jsou uprostřed promítané národní motivy a hraje k tomu tklivá hudba.


obr.: názorné zobrazení japonských metod mučení.


Tam se psala korejská historie a taky se v místním vězení vedeném japonskými okupanty děly dost hnusné věci. Z bývalého obrovského vězení zůstalo už jen pár budov přetvořených v muzeum, jehož hlavním úkolem je připomínat Korejcům japonské krutosti. Daří se mu to fakt dobře. Po odchodu budete mít dojem, že Japonci jsou největší svině na světě.

obr.: vypadá to tu skoro stejně jako v Alcatrazu, akorát místo vrahů tu byli bojovníci za svobodu a demokracii.


obr.: v okolí bývalého vězení jako skoro všude v Soulu jsou hory.


Vězení sloužilo ještě v osmdesátých letech, když už si ho třicet let vedly Korejci a pokračovali v tom, co tam zavedli Japonci, totiž věznění a mučení kohokoliv, kdo se nechtěl podrobit diktátorskému režimu. Tahle neslavná etapa historie je tu sice zmíněna, ale skoro všechen prostor je věnován japonskému období, které určitě působí na národní sebevědomí lépe než tyranie vlastní vládou.

obr.: Brána nezávislosti, symbol korejského boje za nezávislost na Číně.


Z muzea jsme chtěli jít k té korejské zdi, ale nějak jsme netušili kudy. Když jsme tak spekulovali nad otevřenou mapou, hned nás oslovila jedna paní, jestli nepotřebujeme pomoc. Nedávno jsem poslouchal rozhovor v českém radiu s nějakou paní, co byla v Koreji a tvrdila tam, že si Korejci cizinců vůbec nevšímají a rozhodně vám nepomůžou. Vůbec netuším, kde takovou ptákovinu sebrala. Já mám naprosto opačné zkušenosti. Stačí chvíli čumět do mapy a hned někdo přiběhne, aby vám pomohl.

obr.: pohled na centrum Soulu od toho chrámu. V dáli je vidět namsanská rozhledna.


obr.: hora za sídlem prezidenta, které můžete vidět napravo od hory s modrou prohnutou střechou.


Paní nás nasměrovala k našemu cíli, cestou se zastavila a pomodlila se. Byla milá, ale zároveň trochu divná, vypadala naprosto nepředvídatelně a trochu se mi ulevilo, když nás opustila. Cestu ke zdi jsme sice neznali, ale zeď byla vidět a tak jsme šli prostě nahoru. Zdánlivě neprůstřelná logika tohoto postupu ztroskotala na tom, že jsme došli jen k nějakému mrňavému chrámu na půl cesty k vrcholu a dál už to nevedlo.

obr.: na ten bližší kopeček jsem si došel. V pozadí napravo je ta hora, na kterou bych rád šel.


obr.: výhled z nejvyššího bodu. Uprostřed můžete vidět onu strážnou budku.


Honzovi to samozřejmě stačilo, takže když jsme sešli zase dolů, tak se vydal směr kolej a já se vydal znovu nahoru, tentokrát až na vrchol. Byla docela zima a jediné, co jsem nechtěl, bylo se v téhle kose zpotit. A to se mi hned po pár minutách povedlo. Schválně jsem šel pomalu, ale k ničemu to nebylo. Kousek před vrcholem byla podivná strážní budka a vůbec v okolí se motalo docela dost policistů a vojáků. Důvod byl jednoduchý, pod vedlejším kopcem je Modrý dům, což je sídlo korejského prezidenta. A právě na tenhle kopec jsem chtěl vylízt, ale po chvíli mi došlo, že se tam vůbec nedostanu. Nejspíš z důvodu prezidentovi bezpečnosti tam nikdo nesmí.

obr.: na vrcholku moc živo nebylo, na korejské poměry je tohle naprosté mrtvo.


V dáli byla vidět úžasná hora, která opravdu vypadala impozantně, a hned jsem se do ní zamiloval. Na ni musím vylézt, ale nevím, jak se jmenuje a jestli jsem na ni už náhodou nebyl. Mezitím jsem se motal aspoň po přilehlých kopcích, když už jsem byl tam nahoře. Cestou dolů jsem potkal vojáky. Když jsem pak autobusem jel okolo sídla prezidenta, viděl jsem asi desetkrát víc policistů než ve Washingtonu u Bílého domu. Nic dalšího, co by stálo za zmínku, se už nestalo, takže tady končím.

obr.: fajnový exponát u Sedžongova kulturního střediska.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Vojto! Ve škole vás neučili, že ta brána je symbol nezávislosti ne na Japonsku, ale na Číně? Proto je taky ve směru na Peking.

Ta hora se jmenuje Munsubong - 문수봉,kousek pod ní je ještě nižší, ale taky dobrý Bibong (snad si nepletu jméno). Je to moje nejoblíbenější vyhlídka v Bukhansanu.

Michal

http://vsoulu.blogspot.com/2008/03/bukhansan.html

Vojta řekl(a)...

Ahoj Michale, to jsem nevěděl, my se o ni jen letmo zmínili a předpokládal jsem, že je proti Japoncům. Díky za upřesnění, opravím to.

Takže Munsubong, díky. Asi se tam co nejdřív vypravím, 727 metrů už ujde:)