pondělí 29. října 2007

Welcome to Tokyo, Goodbye Korea

Dneska to nebude ani zdaleka tak nabyté zážitky jako předchozí den a to hlavně proto, že to byl den přesunu z Koreje do Japonska. Navíc na dva lety, takže když si připočtete čas strávený na letištích a v letadlech, potom ještě na cestu z letiště do hotelu, tak vám moc volného času nezůstane. Ale vezmu to popořadě. Ve své hodinové posteli jsem se krásně vyspal a žádná ranní procházka se nekonala, protože jsem byl ještě vyřízený z té noční. V podstatě jediným bodem programu byla návštěva pusanské rozhledny, kde jsem byl minulou noc, ale byla zavřená. To teď nehrozilo a vůbec mi nevadilo podívat se na stejné místo podruhé, teď aspoň něco uvidím. Vyráželo se už busem, abychom se nemuseli vracet ucpaným Pusanem pro zavazadla. Náš řidič v Pusanu nikdy nebyl, a kdyby neměl dokonalé GPS, tak nevím, jak by to dopadlo. Další velký problém byl s parkováním, ale při druhém kolečku kolem rozhledny se to podařilo. V areálu rozhledny je velká socha národního hrdiny, slavného generála I Sun-sina, který zachránil zemi před japonským podrobením. Na vrchol se jede jako všude rychlovýtahem. Uvnitř to vypadá úplně stejně jako v rozhledně v Soulu, ale pohled na město je úplně jiný. Místo hor je tu moře se spoustou přístavních mol, jeřábů a obřích nákladních lodí. Taky je vidět staveniště společnosti Lotte, která plánuje v Pusanu postavit obrovský mrakodrap Lotte World. Vysoký by měl být 510m a otevřený na vánoce 2013.

video: pohled na město z rozhledny.



Viděl jsem taky všechny místa, kde jsem se v noci potuloval, Ferry terminal, Jagalchi market nebo most, z kterého jsem uviděl rozhlednu. Koukat z rozhleden na velkoměsta mě asi nikdy neomrzí, takže i tuhle jsem si užil. Potom už se jelo směr letiště, které je jako každé velké mezinárodní letiště úplně mimo město a vzhledem k zácpám v Pusanu jsme vyrazili s předstihem.

obr.: Pusan z rozhledny, vpravo dole Jagalchi market.



Jelo se kolem pobřeží a všude okolo byly vidět velké přístavní jeřáby a průmyslové stavby navázané na přístav. Na letiště jsme se dostali v pohodě včas a už následovaly otravné procedury jako odbavení a různé kontroly. Na letišti byla i ozbrojená ostraha, která vypadala opravdu cool. Podařilo se mi je nenápadně blejsknout, když se o to pokoušeli ostatní, tak jim taktně naznačali, že si to nepřejí. Co kdybychom ty fotky odfaxovali do Severní Koreje, že? Když jsem se tak coural po hale, tak si mě všiml jeden místní podnikavý kluk a chtěl nabídnout své průvodcovské služby nebo co a ukazoval mi fotky nějakých typických Němčourů, že to jsou prý jeho přátelé. Letělo se z Pusanu na ostrov Jeju a až z něho do Tokya, díky tomu přestupu se let protáhl asi tak o pět hodin a první den v Tokyu se nestihlo už vůbec nic. Někteří samozřejmě brblali, že chtějí vidět všechno, co je napsané v programu. Kecali samozřejmě nejvíc ti, kteří u třetího chrámu říkají, že jsou všechny stejné.

obr.: ochranka chránící zemi před šmejdem z vesmíru (nebo Severní Koreje).



Tenhle den mi snad lezli na nervy úplně nejvíc. Kdo má pořád poslouchat ty jejich přiblblé keci a poznámky. Protože dnes není moc o čem psát, tak se trochu zastavím u českých turistů, tedy aspoň u těch, které jsem měl tu čest poznat. Když vynechám jeden pár, který mi byl sympatický a který si nikdy na nic nestěžoval, tak mi většina lezla více či méně na nervy. Většina chlapů měla sebou kamery a trumfovala se, kdo natočí větší kravinu a kdo bude větší paparazi. Jednou jsme jeli v Japonsku vlakem a před jedním chlapem z Frýdku-Místku seděla školačka a dělala si domácí úkol. Co myslíte, že udělal? Vytáhl kameru a začal si ji natáčet. Z půl metru! Ještě to potom doprovázel pitomými poznámkami, jak může vůbec psát ty divné znaky apod. V tu chvíli bych fakt vraždil. Jako na potvoru jsem často chytnul místo ve vlaku před nimi nebo za nimi, jednou dokonce vedle nich. Raději jsem poslouchal hudbu, než abych musel poslouchat jejich poznámky. Další úžasný pár byl z Brna, exoti oba dva.

obr: Japonsko mě vítá, už se nemůžu dočkat.



Chlap (někde se tu válí jeho odstrašující fotka) celé dva týdny chodil v šusťákách, protože si v pokynech přečetl, že kraťasy rozhodně neužije, jak se mi svěřil. V pokynech byl samozřejmě napsaný pravý opak. Musel číst i o počasí, tak vůbec nechápu, jak ho taková kravina mohla napadnout. Ale stalo se a ne, že by si koupil nějaké vhodné oblečení na místě, prostě celou dobu chodil v příšerných šusťákových kalhotech. To bych vraždil, už podruhý. Navíc to byl stejný paparazi jako ten předchozí a když si natáčel nějaké památky, tak si k tomu namlouval komentář. U každé památky říkal to samé: „Tak a tady máme nějaký chrám“. Opravdu nechápu, k čemu mu takový komentář bude? Až se na to bude doma koukat, tak třicetkrát uslyší „Tak a tady máme nějaký chrám“.

obr.: v taxi po Tokyu.



Když se to snažil vylepšit tím, že říkal, kde zrovna ten chrám je nebo jak se jmenuje, tak se málokdy trefil. Většinou řekl místo, kde jsme byli včera nebo odkud jsme vyrazili. Když jsem ho zkusil párkrát opravit, aby to měl správně, tak mi řekl, že doma to stejně nikdo nepozná, že říká nesmysly. Tomu říkám argument. Jeho žena byla docela sympatická, ale působila dojmem takové té učitelky prvňáčků na malé vesnické škole, na kterou když zakřičíte, tak se rozbrečí. To jsem popsal ty největší extrémisty, potom tu ještě byl doktor, kterému dělalo strašně dobře vyprávět o své práci a paní, která puritánsky trvala na každém bodu programu, který měla vytisknutý. Už asi chápete, proč jsem si nejvíc užil noční toulky, kdy jsem byl úplně sám. Naštěstí průvodci byly skvělí a mladí, takže jsem si měl s kým popovídat. V dalších dnech to už s nima bylo lepší, když zjistili, že všechno nakonec stihnem, ale i tak mi někteří lezli krkem. Krásnou dovolenou jsem si tím ale zkazit nenechal. Ještě jedna věc k nim. Někteří působili tak strašně neschopně, že skutečně nechápu, jak na takovou drahou dovolenou našetřili? Navíc to všechno byly páry, takže je to dohromady muselo vyjít skoro na čtvrt milionu. Kde na to tak neschopní lidé berou? Nebo jsou schopní, ale jen se neumí chovat? Kdo ví. Zpátky k cestě. Na letiště Narita jsme přistáli před osmou hodinou a potom jsme se vlakem vydali do Tokya.

obr.: čtvrť Asakusa z mého pokoje.



Cesta trvala dobrou hodinu a z nádraží potom půlhodinu taxi do hotelu ve čtvrti Asakusa. Ve svém klaustrofobickém jednolůžkáči jsem byl v jedenáct večer a nikam se mi už nechtělo, to by jeden nevěřil, jak ho takové cestování unaví, když přitom vlastně skoro nic nedělá. Dneska to moc veselé nebylo, takový protipól minulého dne v Pusanu, který byl jedním z vrcholů. Aspoň jsem si mohl vylít srdíčko, od toho blogy jsou, nebo ne? Klidně napište své zážitky s dalšími turisty, můžeme to porovnat. Příště začne konečně pořádné japonské dobrodružství.

středa 24. října 2007

Kjongdžu a Pusan, historie a současnost

Poslední celý den v Koreji nás čekaly hlavně královské hrobky a historické hlavní město Kjongdžu, Korejci nejnavštěvovanější domácí turistická atrakce. Večer potom přesun do Pusanu. Ráno jsem si ještě v bance vyměnil asi 40$ na wony, protože mi víceméně došly. Stačí vyplnit jeden formulář (jednou ho za mě dokonce vyplnili sami v bance) a ukázat jim pass. Něco si z něho opíšou a už máte wony. První zástavkou byla hrobka krále Taejonga Muyeola z období sjednocování Tří království.

obr.: královské hrobky v Kjongdžu.



Většina navštěvovaných hrobek se nachází v krásných parcích a hrobky jsou udržované jako golfové hřiště. První, čím vás překvapí, jsou jejich rozměry. Ty největší jsou fakt obrovské, kolem patnácti metrů do výšky. Málokdy je někde jen jedna, většinou jsou v okolí další v různých velikostech a působí to jako zvláštní minové pole, jen obráceně. Nejdřív jsem si lámal hlavu s tím, jak na nich sekají trávu, ale později jsem to dokonce viděl na vlastní oči. Důmyslný systém, ženský táhnou a chlap popostrkuje sekačku.

obr.: letohrádek Anapji.



Další hrobkou byla hrobka slavného generála Kim Yu-sina, který dokončil to, co začal nájemce předchozí hrobky. Za své činy si vysloužil „samotku“, v okolí jeho hrobky žádná další není. Pokud si myslíte, že takové hrobky mají jenom králové, tak jste na omylu. Podobné hrobky jsou v Koreji naprosto normální a každý v ní najde jednou své místo, jenom jsou samozřejmě mnohem menší než ty královské. Najít správné místo pro takovou rodinnou hrobku není žádná legrace, musí být poblíž hor a vody a vůbec musí splňovat řadu předpokladů. Hledáním správného místa se dokonce zabývají specializované firmy. Hned mě samozřejmě napadalo, jak to asi řeší v Soulu? Žije tam víc obyvatel než v celé naší republice a kdyby měla každá rodina mít v Soulu svůj kopeček, nic jiného už by se tam nevešlo. Je to tak, že polovina lidí skutečně svůj kopeček v okolí Soulu má (Soul je celý obklopen horami) a druhá polovina jsou přistěhovalci z vesnic a své hrobky mají ve svých rodištích. Největším pohřebištěm v Kjondgžu je Tumoli Park, ve kterém se nachází 27 hrobek králů dávného království Silla. Jedna z nich je dokonce otevřená, takže je vidět, jak to asi vypadá v takové hrobce. Z Tumuli Parku se pokračovalo po svých směrem k letohrádku Anapji a ke Kjongdžu National Museum.

video: další hrobky, pravděpodobně méně známé, bez popisu.



Cestou jsme šli kolem nejstarší observatoře v Orientu Cheomseongdae a skladiště Seokbinggo. Letohrádek Anapji byl postaven v roce 674 na příkaz krále Munmua. Ano, toho, který je pohřben v moři a hlídá zemi před japonskými piráty. Po pádu království Silla Anapji neustále chátral. Dokonce byla několik desítek metrů za ním postavena železniční trať. Rekonstruován byl až v roce 1974 stejně jako většina památek v Kjongdžu. Poslední zastávkou před odjezdem do Pusanu bylo muzeum.

video: tak takhle se seká tráva na hrobkách.



V jeho archívu je spousta národních pokladů, má několik velkých budov a venkovní expozici včetně největšího dochovaného zvonu v Koreji. A samozřejmě tam přijíždí jedna školní výprava za druhou, tentokrát většinou v modré, takže jsem si je překřtil na šmouly. V hlavní budově byla i hezká multimediální místnost s krásnými projekcemi a modely.

video: projekce v Národním muzeu.



Další asi hodinu a půl jsme strávili cestou do nedalekého Pusanu. Posledních asi tři sta metrů k hotelu jsme jeli přibližně čtyřicet minut, nekecám. Takovou zácpu jsem v životě neviděl. Náš Plaza hotel (zamluvený korejskou cestovkou, od které byl pronajatý i minibus) vypadal na první pohled dost pochybně a na druhý se ukázalo, že je to hodinový hotel. Samozřejmě, že většina stařešin ve výpravě brblala něco v tom smyslu, že tam teda spát nebudou, ale nakonec spali. Mně to vůbec nevadilo, stejně jsem se v noci toulal po městě a přišel na pokoj tak unavený, že bych usnul kdekoliv.

obr.: invaze šmoulů do muzea.



Kousek od našeho hotelu se nacházelo hlavní pusanské nádraží, okolo kterého je ruská čtvrť pověstná svými nevěstinci. Po večeři jsem se vydal hledat Pusan Tower, která měla být celkem blízko v parku Yongdusan, asi tři zastávky metra. Šel jsem pěšo, protože kdybych vlezl do metra, tak kdo ví, kde bych vylezl, znám svý lidi. Si tak jdu a jdu, věž mám v dálce přímo před sebou, jenže pak se silnice začala klikatit a rozhledna už nebyla vědět. Šel jsem směrem, který jsem považoval za přibližně správný a věž pořád nikde. Odšlapal jsem už několik kilometrů a došel jsem k mostu Yeongdo. Tak se rozhlížím po osvíceném nočním Pusanu, a co nevidím.

video: večerní pláž v Pusanu.



Pusan Tower byla asi kilometr za mnou. Normálně jsem ji přešel a šel bych ještě dál, kdybych si jí nevšiml. Tak jsem to otočil a šel na jisto, nicméně najít tu správnou uličku až k rozhledně nebyla žádná prdel. Nakonec jsem se tam dostal v jedenáct hodin. Moje naděje, že bude ještě otevřená, se ukázala jako lichá. Přímo přede mnou mi zavřeli závoru i k areálu pod rozhlednou. Chvíli jsem přemýšlel, co udělám a nakonec jsem ji podlezl a šel dovnitř. Když už mi dalo tolik práce se tam dostat, nechtěl jsem se jen tak vzdát. Rozhledna byla sice už hodinu zavřená, ale i z prostor pod ní byly krásné výhledy na noční Pusan. Vrátnému, který mě po chvíli zmerčil, jsem naznačil, že udělám jen pár fotek a hned zase vypadnu a neměl žádné námitky.

obr.: nádherně osvícený areál rozhledny.



Krásně osvícený byl především Jagalchi Market, největší rybí trh v Koreji, kterého jsem si všimnul už z mostu. Když jsem se dokochal pohledy na svítící velkoměsto, tak jsem vyrazil k němu. Našel jsem ho snadno, ale nepodařilo se mi k němu dostat z čelní strany od moře, odkud byl nejkrásnější. Celý obří obchoďák jsem obešel asi třikrát a bez úspěchu. V okolí byly úžasné malé stánky a restaurace s rybami. Většina z nich už zavřená nebo jen s posledními nočními hosty. Bylo taky už půl dvanáctý.

obr.: typická malá restaurace u tržiště Jagalchi, v TV nechybí samozřejmě baseball.



V jedné z mnoha nonstop otevřených samoobsluh jsem si koupil pití a nějaký sendviče, začínali mi už docházet síly. Tak jsem tam u těch stánků poseděl a najedl se. Pozoroval jsem ten zpomalující se ruch a lidi balící své stánky a odvážející neprodané ryby. Úžasná atmosféra. Bylo tři čtvrtě na dvanáct a rozhodl jsem se jít do hotelu. V jedné boční uličce jsem ale zahlídl část přístavu a vyrazil tam. Jak se za chvíli ukázalo, byl to skvělý nápad. Přede mnou se objevilo moře a noční přístav, nikde nikdo jen pár rybářů čekajících na své štěstí. V dálce byl vidět International Ferry Terminal připomínající budovu Sydney Opera House.

obr.: ulička k osvícenému tržišti Jagalchi.



Chvíli jsem se poseděl s rybáři a za chvíli mě zavalil pocit naprostýho štěstí. Byl jsem v Koreji, nejdál od domova, co jsem kdy v životě byl, uprostřed noci jsem si seděl s rybáři a užíval si pohledu na noční přístav. V tu chvíli jsem nechtěl být nikde jinde na světě. Kousek ode mě bylo molo, kde kotví velké lodě, ale byla tam závora a vrátný. Nicméně jsem provedl stejný tah jako u závory před pusanskou rozhlednou. Podlezl jsem ji a nepozorovaně pronikl do liduprázdného mola. Zrovna tam žádná loď nekotvila, ale celé to tam smrdělo naftou nebo čím, byly tam velké kostky zlisovaného odpadu a nějaký bagr.

obr.: pohled na noční Pusan z přístavního mola.



Chvíli jsem pozoroval okolí a molo a potom jsem uviděl nějakého pracovníka přístaviště, jak to tam prochází, tak jsem raději vypadnul. Cestou k hotelu jsem ještě viděl asi dva bezdomovce a jeden hotel, který vypadal jako koleseum. Jinak cesta zpátky mi trvala zhruba půl hodiny, byl jsem tak unavenej, že se mi chvílemi podlamovala kolena. Vážně. Zároveň jsem byl ale nesmírně šťastný a spokojený, že jsem si poslední den v Koreji tak užil. Ve dvě hodiny v noci jsem zapadnul do své hodinové postele a spal jako zabitej.

obr.: Ferry terminal.



Webové galerie

Kjongdžu - hrobky






Kjongdžu - královský letohrádek Anapji






Kjongdžu - Národní muzeum






Pusan - v noci






Pusan - rozhledna v noci i ve dne

pondělí 22. října 2007

V rytmu Bu-shi-do (...bubnů)

V pátek jsem byl na úžasném koncertu japonských bubeníků Bu-shi-do a tak vám nejen o tom něco napíšu. O koncertu jsem se dozvěděl asi týden před samotným vystoupením a ihned jsem si přes internet koupil elektronickou vstupenku. Na stání a za 250. Kdybych to zjistil o den později, měl bych smůlu, protože to už lístky nebyly. O vystoupení jsem dopředu věděl jen to, že se dělí na dvě části, klasickou a moderní a že jsou to mladí kluci, takže jsem čekal energický koncert, což se naplnilo bezezbytku. V den koncertu jsem si ještě chtěl koupit nový mobil, což se ukázalo jako mnohem větší problém, než jsem plánoval. Kvůli problémům s kompatabilitou s mojí paměťovou kartou jsem musel přebíhat z prodejny do práce a zkoušet různé kraviny. Díky tomu mi ujeli tři vlaky a dostal jsem se do značné časové tísně. Zavolal jsem si do divadla Archa, jestli jako začínají načas a když mi řekli, že koncerty začínají většinou trochu později, trochu se mi ulevilo. Nakonec mi nezbylo než jet vlakem Supercity za příplatek 200, což bylo víc, než mě stála celá zpáteční jízdenka z Pardubic do Prahy. Supercity jsem v životě nejel, ale když to porovnám s vlaky v Japonsku, tak něco jako normální japonský rychlík.

video: tradiční část koncertu, krátká ukázka.



Z Holešovic jsem metrem vyrazil na hlavák a z něho naslepo (ale podle mapy) směr Archa. Chytnul jsem ještě déšť, ale divadlo jsem našel včas. Koncert začal asi deset minut po mém příchodu, takže načasování bylo dokonalý. Na podiu byly nachystané bubny a židle, ke kterým přišli tři Japonci, dva začali bubnovat a jeden hrát na strunný nástroj Cugaru šamisen. Po prvních asi deseti vteřinách mi došlo, že ten koncert bude bomba. Už ta klasická část mi přišla tak nápaditá a řízná, že jsem chvíli váhal, jestli nezačali tou moderní. I přes zákaz se mi podařilo natočit celou jednu píseň a kousek sóla na šamisen, než do mě začali šťouchat Japonky sedící vedle mě (já stál opřený o sloup vedle nich) a upozornili mě, že tohle teda ne. Takhle usměrňovali celé své okolí, kdykoliv někdo vytáhl foťák, hned do něho šťouchli a zarazili ho. Po asi padesáti minutách skončila klasická část a byla dvacetiminutová přestávka. Došlo mi, že ze svého místa bych už nic nenatočil, tak jsem si našel jedno pěkné místo úplně vzadu a v rohu, kde do mě už nikdo nešťouchal. Druhá část začala vzkazem od muzikantů, abychom odložili své zábrany a pořádně je povzbuzovali a třeba skandovali jejich jména. Při této zmínce se celý sál zasmál, protože i když se hudebníci opakovaně představovali, tak zapamatovat si jejich jména (nebo aspoň víc než dvě) byl nadlidský úkol.

video: Mičiaki hraje na cugaru šamisen, tradiční část.



Během přestávky se muzikanti převlékli, klasická kimona a kalhoty hakama vyměnili za trička a džíny. Všechny skladby hrané v druhé části byly jejich vlastní a zněly naprosto současně. Atmosféra byla skvělá, diváci tleskali a pískali a i když celý střed divadla tvořili diváci v sedačkách, tak do snobské atmosféry klasického divadlo to mělo dost daleko. Muzikanti si své vystoupení evidentně užívali a po konci museli přidávat, protože publikum nechtělo vychladnout. Bylo naprosto neuvěřitelný, jaký úžasný cit pro rytmus ty bubeníci měli a kolik rytmických smyček dokáží vymyslet a zahrát. Prostě úžasný koncert, který jsem si skvěle užil, což je asi každém patrný, když vidí to množství superlativ v textu. Na závěr ještě jedna historka o českých dráhách, která by asi každého Japonce položila. Domů jsem jel rychlíkem, který jel až do Moskvy a byl tedy plný lůžkových vagónů a Rusů. No a co se nestalo, ještě než jsme se vůbec rozjeli, tak se rozbila mašina a původní zpoždění deset minut (což v praxi ČD znamená, že vlak vyráží vlastně podle jízdního řádu) se netáhlo až na hodinu. Tímto zdravím české dráhy a přeju všem jejím zaměstnancům, aby se někdy svezli vlakem v Japonsku. Možná jim pak dojde, že se to dělat i jinak.

video: moderní část.



Tady je ještě anotace koncertu pro ty, kteří stojí o nějaké pořádné informace.

Japonská skupina hráčů na bubny taiko Bushido zavítá v rámci svého evropského turné poprvé do České republiky. Exresivní rytmická smršť se prožene Divadlem Archa v pátek 19. října.

Během koncertu představí hráči na tradiční japonské bubny klasickou japonskou hudbu, jazz, rock, trance i mnoho dalších stylů. Diváci se dočkají japonských klasických skladeb a vystoupení v tradičním kimonu a kalhotách hakama. V druhé části koncertu pak zazní především vlastní skladby fúzující hru na tradiční nástroje se západními vlivy a moderními žánry. Skupina tak patří k nové vlně japonských umělců, kteří se soudobým způsobem vrací k tradičním nástrojům.

video: opět Mičiaki na cugaru šamisen, ale vlastní moderní skladba.



Bubny taiko složily v historii mnoha účelům, především během válek je bojovníci používali k zastrašování protivníků. Díky masivnímu zvuku a dlouhému zvukovému dosahu je japonští válečníci používali i k navigaci a vedení svých vojsk. Své místo našli taiko na císařských dvorech a během náboženských obřadů v japonských chrámech. Sloužily však i jako komunikační prostředek na vesnicích, kde bubnování varovalo před nebezpečím či oznamovalo začátek sklizně. Všeobecnou popularitu získalo taiko v 60. letech 20. století se vznikem skupinových bubenických show.

Účinkují: Motofudži Micumasa - ADŽO (taiko), Mičiaki Širata (Cugaru šamisen), Takajuki Hašiguči (taiko), Kijomasa Hanahara (taiko), Hidemasa Hanahara (taiko), Júičiró Furusato (taiko)

video: moderní část, téměř celá kapela.



MIČIAKI (Cugaru šamisen)
Narozen r. 1984 v městě Noboribecu v prefektuře Hokkaidó.
Hru na šamisen začal studovat, když mu bylo 9 let. V roce 2002 zvítězil v celojaponské soutěži Cugaru šamisen pořádanou ve městě Kanagi, a to ve všeobecné kategorii B mezi jednotlivci.
Svou koncertní činnost zahájil na rodném ostrově Hokkaidó a dnes spolupracuje s hráči na hudební nástroje nejrůznějších žánrů a s interprety z celého Japonska.
Pro svou hudební bohatost bývají velmi oceňovány jeho originální skladby, které spojuje téma příroda.

ADŽO (taiko)
Hru na wadaiko se začal učit už ve 3 letech a když mu bylo 9, stal se žákem v profesionální skupině “Óedo Sukeroku Taiko” v Tokiu. Poté, co se osamostatnil, stala se jeho domácí i zahraniční činnost velice rozmanitou; jako interpret, skladatel, choreograf a instruktor se objevuje na pódiích, v televizi i v časopisech. Ze zahraničních zemí již vystupoval v Itálii, v Rumunsku, na Ukrajině, v Kazachstánu, Uzbekistánu a v dalších zemích.

Takajuki Hašiguči (taiko)
V 9 letech jej ke hře na wadaiko přivedl jeho otec, sám hráč na wadaiko v Tokiu. V 15 letech stál na pódiu poprvé jako profesionál a aktivně vystupoval i při svém studiu na univerzitě. Náplň jeho činnosti je rozsáhlá; kromě školních představení, spolupráce s televizí a se zpěváky se věnuje výuce amatérů a také skladbě. Prosazuje se také jako rapper, trackmaker a vystupuje na klubových scénách. V jeho bubnování se odráží rozmanité hudební vlivy.

video: moderní část, symfonie pro tři.



Kijomasa Hanahara (taiko)
Pochází z města Hikone v prefektuře Šiga a na taiko se začal učit hrát ve 13 letech, kdy vstoupil do skupiny „Hikone Kodžó Taiko“. V roce 2002 založil spolu s bratrem Hidemasou skupinu „Jú“. V roce 2003 odjel do Tokia, kde se stal členem „Taiko centre“. Kromě japonského wadaiko má také bohaté interpretační zkušenosti s tanečním okinawským stylem Eisá. Velice zručný je také v gymnastice a jako street dancer.

Júičiró Furusato (taiko)
Pochází z města Kawasaki v prefektuře Kanagawa. Bubnovat se začal učit ve 3. ročníku základní školy a v rodném Kawasaki byl členem skupiny “Kawasaki Taiko Nakama Hibiki”. Věnuje se také specifickému stylu rock sóran. Má za sebou četná vystoupení v zahraničí; po pozvání do Jižní Koreje následovalo turné “Japan Day”, které představovalo japonskou kulturu ve Švýcarsku, v Itálii a ve Španělsku.

video: Takajuki Hašiguči a jeho beatbox.



Hidemasa Hanahara (taiko)
Narodil se v Hikone v prefektuře Šiga. Ve 13 letech se s bratrem Kijomasou začal učit bubnovat a stejně jako bratr byl členem skupiny „Hikone Kodžó Taiko“. V roce 2002 založil s bratrem skupinu „Jú“. Má za sebou mnoho vystoupení; vystupoval na školních festivalech v době univerzitních studií a účastnil se také představení bubnů při pietní události za oběti Velkého zemětřesení v oblasti Hanšin (zemětřesení v Kóbe, 1995).

pondělí 15. října 2007

V zajetí travesti

Cesta do Kjongdžu byla pěkně dlouhá, většinou se ale jelo kolem moře, takže pro suchozemce bylo aspoň na co koukat. Jednou jsme stavěli na odpočívadle a naproti byla krásná liduprázdná pláž. Bylo krásné počasí, voda teplá, šlo by se klidně koupat. Na to ale nebyl čas ani vybavení. Tak jsem se ve Východním moři aspoň brodil.

obr.: zapomeňte na Japonské moře, tohle moře je Východní.



U benzínky bylo malé muzeum zkamenělých stromů. Na muzeum tu opravdu narazíte snad všude. Tento den byl nabytý památkami až po okraj. První dvě, klášter Pulguksa a jeskyně Sokkuram jsou i v UNESCO. Pulguksa je celkem vysoko v horách a je z něho krásný výhled na okolí a na Kjongždu. Na druhou stranu je neuvěřitelně obsypán autobusy s malými dětmi. Normální turisti tam vůbec nebyli, jen samé děti a jejich učitelé. Vždycky se povinně odfotili před památkou a pak uvolnili místo další čekající třídě. Učitelé je většinou ovládali přes megafon.

obr.: neznámnější pohled na klášter Pulguksa.



Každé druhé dítě mě zdravilo. Jednou jsem zaslechl i fuck you, to jsem od malých prťat nečekal. Naštěstí to za chvíli přebili výkřiky I love you a You are handsome. V Pulgukse jsou nejcennější dvě pagody, z nichž ovšem jen jedna je původní, už nevím která. V jeskyni Sokkuram je to třímetrová socha buddhy Šákjamuního. Ta je považovaná za vrcholné umělecké dílo a buddha má pověst ochránce země. A nesmí se fotit. Uvnitř to neustále hlídá místní zřízenec.

obr.: zastřešená jeskyně Sokkuram se sochem nevyfotitelného Buddhy.



Všechny školní autobusy, a že jich bylo, měly asi stejný program jako my, protože se je nedařilo setřást. Spíš jich přibývalo. Po Pulgukse a Sokkuramu byla na řadě mořská hrobka krále Munmua. Ten se nechal pohřbít do moře proto, aby se mohl po smrti vznášet nad pobřežím a bojovat s japonskými piráty.

obr.: školáčci útočí ve velkém, jako mravenci.



Na pobřeží byla cela řada stánků a příbytků, v některých se schylovalo k rodinným sešlostem a pořádným žranicím. U jedné takové bubnovali dva chlapi a žena, šamanka odháněla od jídla zlé duchy, nebo tak něco. Bylo to fajn, všichni se usmívali a asi už se těšili na čuníka. Pláž byla samozřejmě plná školních výprav. Po památkách následoval přesun do hotelu a potom skvělá večeře v zahrádce jedné restaurace.

obr.: mořská hrobka krále Munmua, který se vznáší nad pobřežím.



Už nevím, jak se to jídlo jmenovalo, ale bylo to něco jako polévka s hovězím masem a průsvitnými nudlemi a spoustou zeleniny, která se ohřívala na vařiči na stole a každý si nabíral do své misky a k tomu spousta příloh. A soju, rýžové víno, a ještě nějaká pálenka, prý něco jako burčák ale z rýže. Soju bylo dobrý, ta palenka moc ne.

video: super večeře v Kjongdžu.




Po večeři jsem se vydal prozkoumat okolí, kousek od hotelu byl World Culture Expo Park. Už byl sice zavřený, ale krásně osvícený, když jsem si chtěl udělat od vstupní brány fotky, tak mě hlídající Korejec pustil dovnitř. Sice jsem mohl jen kousek od vchodu, ale stejně mě tím potěšil. V okolí parku asi na třech místech probíhaly dost divné šou, jedna byla nejspíš travesty (během asi pěti minut se ze sebe sundal troje dámské kalhotky), druhá nějaké hrané scénky s písničkami a třetí nějaké divadélko hrající nejspíš starou frašku. Na toho travestitu jsem narazil jako na prvního, okolo bylo docela dost smějících se lidí a tak jsem si taky přisedl, že to omrknu.

obr.: pohled na World culture expo park z mého pokoje.



To byla ale chyba, protože si mě ten bavič po chvilce všiml a začal se mi věnovat. Byl jsem jedinej běloch v hledišti, takže si mě asi nešlo nevšimnout. Už předtím tam dělal nějaké oplzlé vtipy, soudím tak dle pravidelných pohybů pánví, které přitom dělal. Když si mě všiml, tak přestal a začal mluvit něco směrem ke mně. Nejdřív korejsky a pak se mě ptal, jestli umím anglicky. Řekl jsem, že trochu jo a hned vyzvídal, jak se jmenuju a odkud jsem. Nejdřív jestli nejsem Američan, já že ne, on jestli nejsem Brazilec, fakt nevím, jak ho tohle mohlo napadnout.

video: v šou tohoto travesti umělce jsem zažil svých patnáct minut korejské slávy.




Mu povídám, že jsem z Český republiky z Evropy. Na naší republiku samozřejmě nezabral, ale na Evropu jo. Ptal se mě ještě na něco, ale já mu vůbec nerozuměl, význam se ztrácel v reproduktorech, jeho výslovnosti a mých nevědomostech. Nakonec konverzaci vzdal a přešel zpátky do korejštiny. Stále se ale věnoval mě, ale já byl jediný, kdo mu nerozuměl. Všichni okolo se mohli přetrhnout smíchy a civěli na mě. Po chvíli začal se svými nacvičenými pohyby pánví, takže jsem si domyslel, co asi o mě říká. Nakonec ke mně přišel, podal mi ruku, lidi mi zatleskali a jeho asistentka mi podala nějakou sladkost jako honorář za moje vystoupení.

obr.: občerstvení bylo zajištěno všude, chyběla jen tombola.



Chvíli jsem se musel z té přemíry kultury vzpamatovávat a raději jsem vyrazil zase jinam. Ještě asi hodinu a půl jsem se procházel po okolí a okukoval všechno možný. Jen tak jsem se potuloval, dokud mě to bavilo a potom šel nabrat do hotelu síly na další den.

Webové galerie


Cesta do Kjongdžu - moře


Pulguksa - klášter Buddhovy země


Sokkuram - jeskyně s budhou Šákjamuníhou


Kjongdžu - Mořská hrobka krále Munmua


Kjongdžu - v noci

čtvrtek 11. října 2007

Neviděná krása

V pondělí jsem se musel rozloučit se Soulem, takže jsem si ještě před snídaní vyrazil na procházku. Na mapě jsem si všiml, že blízko od našeho hotelu je řeka Han a tak jsem zkusil k ní dojít. Nevšiml jsem si ovšem měřítka a jak se ukázalo, tak to zas tak blízko nebylo. Ušel jsem asi kilometr a řeka furt nikde. Navíc začalo pršet a blížil se čas snídaně. Musel jsem se tedy vrátit. Cestou jsem si ještě v jedné sámošce koupil skvělý průhledný deštník za necelých pět tisíc wonů (asi 120Kč). To jsem netušil, že ho dneska pořádně užiju. Po snídani jsme vyrazili ucpaným Soulem směr Národní park Seoraksan.

obr.: soulské zácpy cestou do Seoraksanu.



Ze Seoraksanu jsem viděl na internetu několik krásných fotek a dost jsem se tam těšil. V Soulu pěkně chcalo, utěšoval jsem se, že v Seoraksanu pršet nemusí, že je to dost daleko. Dost daleko to bylo, ale nejen že tam pršelo, ale navíc tam byla příšerná mlha. Déšť bych vydržel, to mě nezastaví, ale že nebylo nic vidět, to už bylo horší. Obzvlášť když se jedete dívat. Pod lanovkou jsme se ptali, jestli je nahoře něco vidět a prý je. Opravdu bylo, ale asi tak na třicet metrů. Místo krásných výhledů na prý nejkrásnější hory jsem koukal do bíla. Škoda, to mě fakt mrzelo. Viděl jsem sice veverku, ale to je slabá útěcha. V parku je i chrám Sinheungsa s obří sochou Buddhy, která je opravdu monumentální. Hnusné počasí mělo jedinou výhodu, kromě nás tam v podstatě nikdo nebyl.

obr.: vstup do národního parku.



Z parku se jelo k chrámové komplexu Naksansa s další obří sochou – tentokrát to byla Avalokitesvara Bodhisattva. Kdo by čekal, že tu stojí už mnoho staletí, tak by byl na velkém omylu. Postavena byla roku 1977. Chrámový komplex zažil krušnou chvíli v roce 2005, kdy téměř celý shořel. Následovala akce podobná stavbě našeho Národního divadla. Korejci se složili a vybrali peníze na rekonstrukci. Stromy v okolí mají pořád od požáru černé kmeny. Z chrámu byl krásný výhled na rozbouřené Východní moře. Pokud vám Východní moře nic neříká, tak u nás je známé jako Japonské moře. Říct ale o Východním moři v Koreji, že je to Japonské moře, bych rozhodně nikomu nedoporučoval. Japonci Koreu okupovali a dělali tam nehezké věci, takže jim Korejci a vůbec většina Asie nemůže přijít na jméno, proto i název Východní moře. U oné obří sochy si jeden z členů naší výpravy rozrazil hlavu, když uklouzl na mokrých schodech. V ruce držel kameru, a aby ji nerozbil, tak nedal ruce pod sebe a rozsekl si hlavu. Nijak vážně, ale naboural nám tím program, protože se s ním muselo do nemocnice na šití. Nikdo mu to samozřejmě nevyčítal, protože to tam bylo fakt kluzký a málem jsem se tam natáhl taky. Díky této veselé příhodě jsme taky zjistili, že máme ve výpravě doktora, což není nikdy na škodu. Z Naksansy se jelo už jen na hotel v Gangneungu, takovém menším městečku.

obr.: výhled na nejkrásnější korejské hory.



Nebylo tam ani kam vyrazit, takže jsem večer strávil naložený ve vaně a potom u telky. V tv šla nějaká zábavná šou spočívají v tom, že parta nějakých mladých krásných lidí po jednou vyjela na 50m vysoký jeřáb a skákala dolů na bungee jumpingu. Skočili všichni, já bych to asi nedal, z výšek mám bobky. Taky jsem v telce chytil Silmido a Windstruck. Cestou jsme brali benzín, k čemuž se váže zajímavá historka. Korejci totiž tankují tak, že nevypínají motor. A ještě k tomu si klidně na benzínce kouří. Vzniká tak docela výbušné prostředí. A taky to už několikrát bouchlo.

obr.: patnáctimetrový buddha v Seoraksanu.



Když už těch do luftu vyhozených benzínek bylo neúměrně moc, rozhodla se korejská vláda udělat kampaň proti kouření a tankování se zapnutým motorem. Náš řidič samozřejmě motor nevypnul, asi to ještě nedostal dost pod kůži. Až když jsme se tomu smáli, tak se smíchem vypnul motor. Korejci se vůbec učí především ze svých chyb a podobných akcí je dost a jsou velmi rychlé, ne jako u nás. Už druhý den se všude mluví o nutnosti toho či onoho a nepíše se o ničem jiném. Takovou akcí bylo vystavení zábran a nový systém zavírání dveří v metru, poté co se ve dveřích rozjíždějícího metra zasekl kočárek s dítětem. Naštěstí se dítěti nic nestalo, ale během pár dní byly v metru zábrany. U nás by to trvalo půl roku a nejspíš by se na to zapomnělo. Pro dnešek všechno, pokračovat budeme v Kjongdžu, historickém hlavním městě Koreje plném chrámů a královských hrobek.

obr.: buddhyně z Naksansy, možná manželky buddhy ze Seoraksanu, výškou by k sobě šli, ale věkový rozdíl je propastný.



Webové galerie

Seoraksan - Národní park


Naksansa - chrám a příroda

pondělí 8. října 2007

Celý den v Soulu

Popojedem na další den. Celý den v Soulu a jeden z nejlepších dní vůbec. Ráno ještě před snídaní jsem se vydal na menší průzkum okolí. Náš hotel byl ve čtvrti Mapo a kousek od nás je známá Univerzita Hongik. Díky tomu jsem ráno potkával docela dost vysokoškoláků. Taky jsem si všimnul místního způsobu řešení odpadků. Popelnici jsem v Soulu neviděl ani jednu. Řeší se to tak, že ráno dají všichni před barák pytlíky s odpadky a pak to někdo odveze.

obr.: Park Seonyudo.



Žádného houmlesa probírajícího se odpadky jsem neviděl, to až později v Tokyu. Houmlesů jsem vůbec viděl málo, v Soulu všehovšudy jednoho, ale průvodkyně říkala, že jsou hlavně v okolí Soul station, hlavního nádraží. Po asi půlhodinové obchůzce jsem se vrátil na snídani, všechny snídaně byly anglického typu, mohli jste si nabrat, co jste chtěli a v množství jakém jste chtěli. Nikdo naštěstí žádné zásoby dopředu nesyslil, takže se to obešlo bez trapných scén. Na obědy se moc nehrálo, takže časem jsem zjistil, že pořádně se naprat na snídani se hodí.

obr.: Jedna se mnou, most Yanghwagyo.



Normálně doma snídám velmi málo nebo vůbec, tady jsem se doslova přejídal, zato jsem zase většinou neobědval. Vůbec strava v Koreji a v Japonsku je mnohem zdravější a méně kalorická než ta naše. Nepočítám výše zmíněné snídaně, ty jsou jen pro turisty. Když jsem přijel domů a zvážil se, objevil se mi úsměv na tváři. Shodil jsem dvě kila. Určitě to bylo i stravou a navíc tím, že jsem nachodil každý den spoustu kilometrů.

obr.: Rozhledna Namsan Tower, pohled ze zdola.



Večer po skončení oficiálního programu jsem si přidával svůj a vesele se procházel a cestoval městy. Troufám si říct, že byly i dny, kdy jsme přes den dali kolem pěti sedmi kiláků a stejnou dávku jsem si dal ještě večer sólo. Teď už jen tu váhu udržet, ale to sem nepatří. Po snídani jsme vyrazili směr Soul Tower (Namsan Tower) se zastávkou v Parku Seonyudo. Seonyudo park je ostrov na řece Han a dostanete se na něho z mostu Yangwhadaegyo. V parku je několik malých botanických zahrad a galerií, ale hlavně se tam dá pěkně odpočinout a kochat se pohledy na Soul. Severozápadně je vidět Worldcup stadium a jihovýchodně mrakodrap Building 63 a budova Národního shromáždění. Po relaxu v parku se jelo na Soul tower. Většina ze skupiny jela nahoru lanovkou (kdo viděl Voice of murderer, tak přesně ví, jak ta lanovka vypadá), ale já a pár dalších sportovních duší si to vyšlápla pěšo. Schodů to bylo docela dost, ale po cestě byly vyhlídky a tak mám několik krásných fotek Soulu, které nejsou přes sklo v rozhledně.

obr.: Pohled z vrchu.



Na rozhledně to bylo úžasný, pohled na Soul byl nepopsatelný. Soul je první velkoměsto, které jsem v životě viděl, a pohled z výšky je bomba. Strašně jsem chtěl vidět nějaké město v noci, ale to se mi povedlo částečně až v Pusanu a naplno v Tokyu. Dole pod rozhlednou byli vojáci, co tam dělali, to netuším. Z rozhledny se sjelo do tradiční korejské vesničky v údolí Namsan. Je to v podstatě takový místní skanzen. V areálu se docela dost pracovalo, byl tam i jeřáb, který před stovkami let určitě neměli.

obr.: Tradiční vesnička a jeřáb.



Taky poprvé a rozhodně ne naposledy jsme se tady setkali s korejskými dětmi (předškolní nebo první druhá třída), které obráží místní památky v neskutečném počtu. Všechny jsou černovlasé a strašně roztomilé. Mají uniformy a většinou i stejné tašky na zádech. Jen díky tomu poznáte jednu třídu od sebe. Tady to ještě bylo v pohodě, ale v Kjongdžu jich byly stovky, možná tisíce a všechny nás zdravily. Představte si, že jdete půl kilometru k nějaké památce a stejnou cestou jde tak šest sedm tříd malých dětí, které předcházíte. Každá třída má tak kolem třiceti dětí a každé druhé na vás volá Hello nebo Hi, někteří How are you?, What´s your name?, nebo Where are you from?

obr.: Korejská prťata.



Ze začátku je docela příjemné, ale posedmdesáté už vás to moc nebaví. Když jsem řekl, že jsem z České republiky, tak vůbec netušily, ale na Evropu už zabíraly. S dospělými to není v jejich zeměpisných znalostech o moc lepší, přinejlepším si vybaví Československo. Dokonce i na letišti říkali, že jsme z Československa. Až když jsme se ohradili, že už neexistuje, tak se slečna opravila. Odpolední program byl především tržiště Namdaemun. Měli jsme tu dlouhý rozchod, chvíli jsem se prodíral davy lidí (především místní, turistu aby člověk hledal lupou) a když jsem po pěti minutách zjistil, že mají všude jen oblečení a jídlo, tak jsem se vymotal z tržiště a prohlížel si jeho okolí. Zatoulal jsem se i bráně Namdaemun, jednomu ze symbolů města.

obr.: Brána Namdaemun.



Město v okolí bylo mnohem zajímavější než tržiště. Procházel jsem se a občas si někde v zapadlé uličce sednul a užíval si atmosféru. Bylo to úžasný. Nějakým zázrakem se mi podařilo najít místo, kde jsme měli sraz a jelo se dál. Do čtvrti Jongsan, kde se prodává především elektronika. Něco jako Akiahabara v Tokyu.

obr.: Jongsan.



Tady jsem vycítil šanci sehnat nějaké dývko. Skutečně se tu prodávaly, ale jenom pirátské v malých stáncích. Měly tak špatně okopírované obaly, že ani nešel přečíst text. Navíc výběr nic moc, několik korejských filmů a zbytek americké. Normální obchod s dvd jsem nenašel v Koreji žádný. Párkrát (dvakrát) jsme projížděli okolo obchodu s nápisem dvd, ale uvnitř nejspíš prodávali prázdná dvd nebo šlo o půjčovnu. Sehnat se tu dala jakákoliv elektronika, hlavně počítače a televize, ceny jsem nezkoumal. Zajímavé je, že v Koreji a Japonsku to není jako u nás, že většinou seženete všechno všude. Tady mají specializované čtvrti, kde se prodává určitý sortiment a dost těžko ho hledat jinde. Všichni ale vědí, kde se co prodává a tak není žádný problém. Večer jsme jeli do Parku Pyeonghwa, kousek od Worldcup stadium, měl být odsud krásný výhled na noční Soul. Bohužel ho asi půl hodiny před naším příjezdem zavřeli, parchanti. Z nadchodu se ale daly taky vidět pěkné věci. Následovala večeře a po ní šla většina lidí spinkat. Ne tak já. S průvodkyní a ještě jedním sympatickým párem jsme vyrazili na druhý velký soulský trh Dongdaemun. Jelo se metrem, což mi udělalo velkou radost. Připadal jsem si jako v My sassy girl, k dokonalosti chyběla jen Jun Ji-hyun.

obr.: Soulské metro.



Večerní tržiště bylo skvělý, všude živo, spousta lidí, úzké uličky mezi stánky, svítící neony a úžasná atmosféra. Asi se budu s tou atmosférou pořád opakovat a budu vám lézt na nervy jako mě chvílemi místní děti, ale to se nedá nic dělat. Protože ta atmosféra je to nejsilnější, co jsem si odvezl. Snad vám ji aspoň trochu přiblíží fotky. Po návratu na hotel jsem se ještě chvíli díval na telku, dávali nějaké předávání cen za nejlepší reklamy. A musím říct, že ty reklamy vypadaly fakt dobře.

obr.: Tržiště Dongdaemun.



Tím končil Soul a druhý den se už frčelo do nejkrásnějších korejských hor, Národního parku Seoraksan.

Webové galerie

Soul - Mapo-gu


Soul - Seonyudo Park


Soul - ostatní


Soul - Namsan Tower


Soul - tradiční vesnice v údolí Namsan


Soul - tržiště Namdaemun


Soul - okolní Namdaemunu


Soul - Jongsan


Soul - tržiště Dongdaemun