Dorney park

Ve čtvrtek jel celý kemp do zábavního parku Dorney. Nám to Erick Forti (jeden z ředitelů) prezentoval jako odměnu za tvrdou práci. To je sice hezký a díky za to, ale bylo by ještě lepší, kdyby se během kempu často nechoval jako blbec. O tom ale možná jindy. Do parku jsme museli jet všichni v tričkách s logem kempu, což by byl problém, kdybych neměl jedno čisté z loňka. Ty letošní jsou všechny špinavý jako prase a prádelna to nevypere, ani kdyby třikrát chtěla. Kolona asi patnácti školních autobusů vyrazila chvíli po desáté a za hoďku a půl jsme byli v Allentownu, kde je Dorney park.

obr.: Possessed.



Naštěstí jsme si mohli v parku dělat, co jsme chtěli a nemuseli jsme se starat o děti. Akorát jsme nemohli do bazénu s vlnami, protože tam prý kdysi zemřelo pár dětí. Do akvaparku jsme ale nakonec vůbec nešli, protože na to nebyl čas. Celý den jsem strávil s Verčou, Lenkou a Adélou, což byl skvělý motivační faktor, protože holky neohroženě lezly na všechny atrakce a abych se nenechal zahanbit, tak jsem samozřejmě šel taky.

obr.: zleva Lenka, Verča, Adéla a já. Za námi Hydra.

Nejdřív jsme chtěli jít na největší horskou dráhu v parku, ale byla zrovna zavřená, tak jsme šli na Possessed, což je takový mix horské dráhy a U-rampy. Je to jediná atrakce, na kterou jsem loni ze strachu nevlezl. Takže jsem hned na začátku překonal sám sebe. Ale zas tak žhavý to se mnou není, protože holky šli ještě jednou a sedli si do první řady, což je opravdu vražedný místo nejen pro kardiaky. To se mi fakt nechtělo, jednou mi to bohatě stačilo. Potom jsme se dostali i na tu velkou horskou dráhu, kterou po údržbě otevřeli. Loni jsem seděl v prvním vozíčku a to byla málem moje smrt. Teď jsem si sedl do prostředku a celkem jsem to přežil.

obr.: Steel force.

Nejhorší pro mě byl asi Dominator, kde člověka posadí do sedačky, vyvezou ho pamalu asi do čtyřiceti metrů a pak volným pádem pustí dolů. Ze země to vypadá celkem v pohodě, ale jak pomalu stoupate, tak ztrácíte odvahu podívat se pod sebe. A když přišel čas sletět dolů, tak jsem se na to prostě nemohl dívat a zavřel jsem oči. Jo, jsem posera. Loni jsem tímhle způsobem absolvoval i točité horské dráhy, ale letos jsem ke svému úžasu zjistil, že jsem schopný si to i užít a absolvovat celou jízdu s otevřenýma očima.

obr.: Dominator.



Tu větší z těchto drah jsem dokonce dal v první řadě a podařilo se mi se i smát během jízdy. Možná už jsem byl tím vyplaveným adrenalinem tak oblbý, že mi bylo všechno jedno. A potom jsem šel na každou šílenost, která byla v dosahu, a přestalo mi vadit snášet se pomalu k zemi hlavou vzhůru z libovolné výšky. Nejvíc jsem si ale užil White water landing neboli přistání do bílé vody. Není to až taková sranda, jako se to zdá ze země, ale pokud vás děsí horské dráhy a přesto chcete zkusit něco odvážnějšího, tohle je přesně pro vás. Navíc je to dokonalá sprcha, a pokud na vás náhodou zůstane něco suchého, tak se můžete zastavit na mostě a koupit vodní lázeň ještě jednou. A není to jen takové ošpláchnutí, viděl jsem na vlastní oči, jak to jednu holku zbouralo na zem. Když jsem šel popáte, tak jsem se tomu vystavil s rozpraženýma rukama a ten náraz jsem sakra cítil.

obr.: White water landing. Loni čtyřikrát, letos pětkrát.

To už jsem ale musel spěchat na večeři. Na výběr byl hnusný hotdog a o něco méně hnusný hamburger. Pak se celý tábor přesunul na představení Snoopy rocks on the ice, což bylo krasobrulsařské vystoupení pro děti. Profesionálně zvládnuté, ale moc dlouhé a ten jazz se dětem asi moc nelíbil. Pak byla vyhlášena color war, neboli válka barev. To se celý kemp rozdělí na dvě družstva, modré a žluté (zlaté) a soutěží celý týden proti sobě. Všichni se na to strašně těší a to vyhlášení bylo něco neuvěřitelného. Nejdřív se pustila dvě videa, jedno jako planý poplach a druhé opravdu odstartovalo color war.

obr.: Za holkami je Vodní svět. Bohužel nebyl na něj čas.



Pak ředitel tábora vyhlašoval jednotlivé vedoucí oddílů, kteří chodili za jásotu a řevu asi sedmiset převážně dětí na podium, kde postupně propadali v pláč a pak se vzájemně objímali s dalšími vedoucími. Celá tahle neuvěřitelná záležitost trvala snad dvacet minut a tolik bezdůvodného pláče, euforie a objímání jsem neviděl za celý život. Když se celý tábor chystal vyrazit zpět, tak se složil jeden autobus. Hádejte čí? Samozřejmě ten pro support staff, čili náš. Většina dětí jela v nových pronajatých autobusech, my ve staré trosce, co patří kempu. Zpětně musím ocenit skutečnost, že jsme vůbec do Dorney parku dojeli. Než vzdali pokusy o opravu a rozpustili nás do ostatních autobusů k dětem, tak jsme aspoň nafotili spoustu fotek. Já jsem cestu zpátky absolvoval v autobuse plném tak desetiletých kluků a bylo to celkem v pohodě. Zatrnulo mi jenom jednou, když někomu ulítl nafukovací balónek a asi dvě vteřiny létal před obličejem řidičky, která si to zrovna slušně valila po dálnici. Pak ho vcuclo otevřené okénko a odlétl zpříjemňovat život ostatním řidičům na dálnici.

obr.: kompletní support staff a dvě rumunské tenistky.



Ostatní takové štěstí neměli a jeli v autobusech plných skandujících a zpívajích holčiček. Po příjezdu do kempu tvrdili, že nejhorší horská dráha byla cesta autobusem zpátky s dětmi. Byl to opravdu povedený výlet a snad ještě předčil moje očekávání. Třeba to nebylo naposledy, kdo ví.

Jak jsme jeli na Harvard

Náš druhý volný den jsme si vyrazili do Bostonu. Byla to naše největší akce během tábora, protože takový výlet je celkem drahý a nejsme jako jedna Ruska z tábora, co o každém volném dnu utratí stovky dolarů. Náš první volný den jsme využili k cyklovýletu do statního parku Promised land, ale o tom tu nemůžu psát, protože jsme se s půjčenými koly měli pohybovat pouze na území táboru, což jsme překročili přibližně o nějakých dvacet kilometrů. Největší opruz na takové velké cestě je to celé zařídit. Hlavně komunikace s půjčovnou byla opravdu výživná. Přes internet jsem rezervovat mini SUV pro pět lidí na pobočce v asi dvacet kilometrů vzdáleném Stroudsburgu.

obr.: Jeden z prvních pohledů, které nám Boston nabídl.



Pokud bych nepotřeboval od půjčovny vyzvednutí z tábora a odvoz na pobočku, byla by to hračka. Ale já ho potřeboval, takže jsem musel volat na pobočku, ať mě vyzvednou. Tak volám a oni mi odpovědí, že takhle pobočka odvoz nenabízí, ať zavolám na jinou. Tak volám na další a ti už odvoz dělají, ale přesto dávají číslo na další pobočku, která je blíž nebo co, ať zavolám jim. Tak další telefon. Tam je odvoz v pohodě, až na to, že vůbec nevědí, kde je kamp Canadensis a chtěj po mně, abych jim ještě jednou zavolal a popsal jim cestu. To už bylo na mě moc, takže jsem požádal svého šéfa, aby jim zavolal místo mě, protože já jim cestu popsat nedovedu. A to jsem se nezmínil o tom, že do každého telefonu jsem musel minutu hláskovat své příjmení, než mě našli v rezervačním systému. Odpoledne si pro mě teda přijeli z půjčovny Enterprise z Mount Pocona a čekal jsem, že mě odvezou do Stroudsburgu, kde jsem měl rezervaci. Pán ale na první křižovatce zahnul na opačnou stranu, čímž mě trošičku zaskočil.

obr.: Common Park v centru Bostonu.



Nenechal jsem na sobě nic znát a dál předstíral, že určitě trefím zpátky. V Enterprise to šlo překvapivě rychle, za deset minut byla smlouva hotová a já dostal klíčky od stejného auta, které si pro mě přijelo, od Jeepa. Zpátky jsem kupodivu trefil celkem dobře, jenom jednou jsem blbě zahnul, ale hned mi to došlo. Dokonce jsem ještě stihnul večeři v kempu. Večer jsme se pokusili spát, abychom nemuseli spát v Bostonu v autě. Asi na půl hoďky se mi to povedlo. Z kempu jsme vyrazili ve složení Veronika, Adéla, Sandra z Polska, Jakub a já o půl jedné, vybaveni autoatlasem z Walmartu, kde byla každému státu věnována jedna stránka, takže dvakrát detailní nebyl, ale zaplaťpánbůh za něj.

obr.: Kousek od místní radnice.



Cesta tam byla v pohodě, v půlce jsem se vystřídal s Jakubem a ani jednou jsme se neztratili. Do třista mil vzdáleného Bostonu jsme dorazili za nějakých šest a půl hodiny, problém byl ale najít sjezd z dálnice do centra a pak v centru najít parkoviště. Jedno se nám celkem líbilo, ale pak nám pán u závory řekl, že to je pro místní radnici. Poradil nám nejlevnější parkoviště ve městě, které nás nakonec vyšlo za osm hodin stání na krásných 35 doláčů, což je cena jako prase. Buď si dělal prdel, nebo jsou ostatní parkoviště ještě dražší. Těžko říct. Ale aspoň jsme parkovali v úplném centru Bostonu, který má sám o sobě asi šestsettisíc obyvatel, ale celá aglomerace okolo má sedm milionů. Vyrazili jsme na prohlídku historického města a hned jsme narazili na červeně značenou historickou stezku vedoucí po důležitých místech nejen pro Boston, ale i pro celou Ameriku. Zavedlo nás to k první radnici a pak na starý hřbitov a do místního parku, pak jsme se odpojili.

obr.: stará radnice utopená mezi výškovými budovami.



Chtěli jsme se totiž podívat na snad nejslavnější univerzitu na světě, na Harvard. Za deset minut místním metrem jsme byli na místě. Loni jsem byl v LA na UCLA, obrovské místní univerzitě, kde zrovna studovala moje kamarádka z Číny. Harvard v porovnání s UCLA vypadal jako základní škola. Možná má Harvard budovy i mimo svou čtvrť, ale pokud ne, tak mě překvapilo, jak malou rozlohu zabírá. A to mi ještě ta kamarádka z Číny říkala, že univerzity v Číně jsou mnohem větší než UCLA. Snažili jsme se najít nějakou vstupní bránu nebo aspoň pořádný nápis Harvard, ale buď jsme blbí my, nebo tam nic takového opravdu není. Našli jsme aspoň obchod s Harvardskými suvenýry, ale bylo to předražený a jediné, co se mi opravdu líbilo, bylo jedno dámské tričko.

obr.: tady asi nikdy studovat nebudu. Možná v příštím životě.



V potravinách jsem aspoň zahnal smrt žízní, když jsem si koupil asi litr a půl točené koly s ledem, která do mě zahučela tak, že muselo být slyšet zasyčení. Bylo totiž vedro na chcípnutí, tipoval bych to na nějakých pětatřicet ve stínu. Ale takové počasí je tu nepřetržitě od našeho příjezdu, takže mě to nepřekvapilo. Spíš se nestačím divit, že je to vedro pořád, protože loni tu neustále pršelo. Z Harvardu jsme vyrazili ke známému kostelu Trinity Church, který je na hlavní turistické třídě Bostonu. Krásně se odráží ve vedlejším mrakodrapu, takže jsme nadělali kopu fotek a dali si svačinku.

obr.: Já s Verčou před Trinity Church.



Potom jsme šli na vyhlídku na mrakodrap Prudential Tower, jeden z nejhnusnějších mrakodrapů, jaký jsem kdy viděl. Ale výhlídka za těch studentských deset dolarů určitě stála. Akorát byla škoda, že jsme museli koukat přes sklo a nemohli cítit vítr ve vlasech jako třeba na Empire State Building.

obr.: obchodní část Bostonu.

obr.: nevím, co to je, ale působí to monumentálně.

Z vyhlídky jsme se už pomalu šinuli zpátky k autu. Cestou jsme narazili na Apple store, což je nejvíc cool obchod ve státech, takže jsme tam strávili nemálo minut zkoušením nejnovějších hračiček od Apple. Nakonec jsme se museli utrhnout, jinak by tam někteří z nás utratili veškeré úspory. Na cestu po pobřeží zálivu už nezbyl čas, chtěli jsme stihnout vyzvednout auto do osmi hodin po zaparkování, což měla být cena 25 dolarů. To jsme nakonec stihli, ale stejně nám parkovací automat napařil 35. Odjezd z několika poschoďového parkoviště se ukázal jako těžší úkol, než jsem si myslel vzhledem k tomu, že jsme parkovali v přízemí. Ale ať jsem sledoval nápisy Exit jak jsem chtěl, pořád jsme jeli nahoru a nahoru. Až jsem se nasral a sledoval auto před námi, které se snažilo o to samé. Nakonec jsme se vykroutili z parkoviště, zbývalo se ještě vykroutit z ucpaného Bostonu. Asi za dvacet minut jsme se dostali na správnou dálnici, za dalších pár minut na správný směr této dálnice a potom jsme se tempem umírajícího maratonského běžce vyšourali z Bostonu. To už jsem se s radostí zbavil povinnosti řídit a předal řízení krásnější polovičce lidstva i naší výpravy. Postupně se v řízení vystřídaly všechny holky.

obr.: Jakub, Adéla, Verča a Sandra.



Až do New Yorku šla cesta v pohodě, ale objížďka centra se nám nedařila. Když se zdálo, že místo na jih jedeme na sever (a nebylo to jen zdání), tak jsme to stočili na jih, ale tento zdánlivě správný krok nás zavedl zpět na most nad New Yorkem, vylepšený pětidolarovým mýtným. Je to opravdu krásný architektonický objekt, ale že bych ho musel vidět čtyřikrát a ještě za to platit, tak krásný není. Naše zoufalství s mapou, na které nebyly popsané ani dálnice, natož silnice nižší třídy, nás donutilo zastavit v nějaké vesničce a vyptat se na cestu. S pomocí domorodců jsme nakonec tu správnou cestu našli, ale legrace to byla jak pro koho. Další legrace byla najít tu pobočku, kde jsme měli vrátit auto. Věděl jsem, že je kousek za Walmartem, kam nás vozí kemp na nákupy, ale tam jsme nikdy nebyli za světla, vždy v noci. Nebudu to prodlužovat, nenašli jsme ji a museli objednanému taxikáři znovu volat, ať si nás vyzvedne u Walmartu a ukáže nám cestu k půjčovně. Tam jsme uklidili bordel z auta a hodili klíčky od auta do přihrádky k tomu určené. Pak už nás jenom taxikář šíleným tempem odvezl do kempu. Stálo nás to třicet dolarů, což nakonec bylo tak moc, vzhledem k tomu, jak děsivě rychle ty dolary naskakovali ze začátku cesty. V táboře jsme byli asi dvě hodiny před večerkou, takže žádné nervy a sprint jako loni při návratu z Washingtonu se nekonaly. Když se tak ohlížím na Boston, jaký na mě udělal dojem, tak mi hodně připomněl Philadelphii. Krásné město pro život, ale pro turistu tam toho až tak moc k vidění není. Boston je oproti Philadelphii víc historický, ale ve srovnání s evropskými městy to ani nestojí za řeč. Podruhé bych tam nejel, ale jednou to určitě stálo za to.

Kompletní fotogalerie z Bostonu.

Nuda v Los Angeles

Protože zítra odlétám zase do států na stejnou výpravu jako loni, je na čase dopsat to loňské dobrodružství. Zbývají dvě kapitoly, Los Angeles a New York. Nebudu tu zdržovat, jdeme na to.

obr.: Devět hodin večer a centrum je naprosto mrtvé.



Po návratu z Tijuany se nám podařilo narvat se do jednoho z nemnoha kempů na pobřeží Tichého oceánu. Takže jsme se už za tmy stihli i vykoupat, což potěší. Druhý den ráno jsme vyrazili po pobřeží do Los Angeles. Někdy v poledne jsme dojeli na místo, ubytovali se v našem hostelu ve čtvrti Inglewood, která má jak jsme později dozvěděli pověst doupěte gangů a třeba úroveň vražd je tam čtyřikrát větší než je národní průměr. Já s Davidem jsme odjeli umýt naše auto a pak jsme ho jeli vrátit do půjčovny k letišti. Cestou jsme museli objet obrovský policejní zátaras, takže statistiky asi nelžou. Vrácení auto proběhlo v pohodě, jenom jsme je upozornili, že svítí kontrolka servisu. Ta se nám rozsvítila pár dní po půjčení auta a s ní jsme najezdili několik tisíc kilometrů, takže ke konci už brzdy vydávaly dost děsivý zvuk a nereagovaly zrovna nejrychleji. Odpoledne jsme sedli na bus a jeli někam do obchoďáku, ten byl ale napůl zavřený. Protože se nám tam nepodařilo se najíst, tak jsme se vydali ve čtyřech bez Davida a Evy hledat nějakou restauraci. To se překvapivě ukázalo jako dost neřešitelný problém. Přímo v downtownu LA jsme v sedm večer nenašli jedinou otevřenou restauraci a vůbec celé centrum působilo strašně chcíple. Nikde žádní lidé, žádná auto, prostě mrtvo.

obr.: holky si zkoušejí ujeté oblečky na Hollywood boulevard.



Moc jsme to nechápali, tak jsme šli do blízkého čajnatawnu, kde jsme doufali v otevřenou restauraci. Nakonec jsme skončili v restauraci Foo Chow, kde Jackie Chan natáčel Křiživatku smrti. Uvnitř byla spousta jeho fotek s personálem. Jídlo nic moc, ale aspoň něco. Kolem půlnoci jsme se vrátili do hostelu. Cestou nás zastavilo nějaké auto a ptalo se, co tam (Inglewood) děláme takhle pozdě, že je to dost nebezpečný. To člověku zvedne sebevědomí. Možná jsme měli kliku, ale za ty tři dny jsme tam na nikoho podezřelého nenarazili. Druhý den ráno jsme nejdříve vyrazili do obrovské univerzity UCLA navštívit Lucky, mou čínskou kamarádku z Koreje.

obr.: S Lucky v areálu UCLA. Lucky snadno poznáte, doufám.

Provedla nás nádherným areál univerzity, trochu jsme pokecali a pokračovali směrem na Hollywood Boulevard. Prošli jsme si chodník slávy, viděli Kodak Theatre, kde se konají světové premiéry a předávají se Oscaři, ale ač to může znít zajímavě, tak to byla dost nuda. Celý boulevard je dost nechutná atrakce pro turisty, kde není téměř nic zajímavého. Náladu nám zvedli aspoň naprosto úžasné a ne zrovna levné lasagne v italské restauraci. S těmi z tábora se to nedalo vůbec porovnávat, to snad nebylo ani stejné jídlo.

obr.: jedno z nejlepších jídel, co jsem v USA jedl.



Po tom jsme se rozdělili, ostatní šli myslím na pláž a já se rozhodl jít se podívat do slavného Čínského divadla na District 9. Kino je to opravdu krásné a film byl úžasný. Chvíli jsem se loudal po boulevardu a pak jel metrem zpátky do hostelu.

obr.: Čínské divadlo zvenku i zevnitř.



Poslední den jsme si dali volný, každý si dělal, co chtěl. Kromě mě a Martiny to byl pro ostatní poslední den v Americe, takže šli myslím nakupovat. Taky byli z LA dost otrávený, takže se už těšili domů. Já se vydal podívat se na studia Universal. Trvalo mi to dost času se tam dostat a nakonec jsem rozhodl nejít do toho jejich zábavního parku, protože vstupné vyšší, než jsem byl ochotný akceptovat.

obr.: před vstupem do parku studia Universal.



Prošel jsem si aspoň volně přístupnou část a odjel zpátky na Hollywood boulevard, kde jsem se naobědval a fotil si kolemjdoucí, což bylo nečekaně zábavný. Večer jsem se vrátil na hostel, kam jsem dorazil jako první a čekal jsem na ostatní, kteří nešli a nešli. Nakonec se teda ukázali, sbalili jsme si věci a vydali se hezky pešky na letiště, které nakonec nebylo tak blízko, tak je zdálo. Tam jsme nasedli na letadlo do NY, kde jsme druhý den ráno přistáli. Na letišti jsme se s Martinou rozloučili s Davidem s Evou a Martinem s Luckou, kteří na JFK jen přesedli na další letadlo a letěli do vlasti. Martinu a mě ještě čekalo pět dní v NY, o kterých zase příště.