pondělí 12. července 2010

Jak jsme jeli na Harvard

Náš druhý volný den jsme si vyrazili do Bostonu. Byla to naše největší akce během tábora, protože takový výlet je celkem drahý a nejsme jako jedna Ruska z tábora, co o každém volném dnu utratí stovky dolarů. Náš první volný den jsme využili k cyklovýletu do statního parku Promised land, ale o tom tu nemůžu psát, protože jsme se s půjčenými koly měli pohybovat pouze na území táboru, což jsme překročili přibližně o nějakých dvacet kilometrů. Největší opruz na takové velké cestě je to celé zařídit. Hlavně komunikace s půjčovnou byla opravdu výživná. Přes internet jsem rezervovat mini SUV pro pět lidí na pobočce v asi dvacet kilometrů vzdáleném Stroudsburgu.

obr.: Jeden z prvních pohledů, které nám Boston nabídl.



Pokud bych nepotřeboval od půjčovny vyzvednutí z tábora a odvoz na pobočku, byla by to hračka. Ale já ho potřeboval, takže jsem musel volat na pobočku, ať mě vyzvednou. Tak volám a oni mi odpovědí, že takhle pobočka odvoz nenabízí, ať zavolám na jinou. Tak volám na další a ti už odvoz dělají, ale přesto dávají číslo na další pobočku, která je blíž nebo co, ať zavolám jim. Tak další telefon. Tam je odvoz v pohodě, až na to, že vůbec nevědí, kde je kamp Canadensis a chtěj po mně, abych jim ještě jednou zavolal a popsal jim cestu. To už bylo na mě moc, takže jsem požádal svého šéfa, aby jim zavolal místo mě, protože já jim cestu popsat nedovedu. A to jsem se nezmínil o tom, že do každého telefonu jsem musel minutu hláskovat své příjmení, než mě našli v rezervačním systému. Odpoledne si pro mě teda přijeli z půjčovny Enterprise z Mount Pocona a čekal jsem, že mě odvezou do Stroudsburgu, kde jsem měl rezervaci. Pán ale na první křižovatce zahnul na opačnou stranu, čímž mě trošičku zaskočil.

obr.: Common Park v centru Bostonu.



Nenechal jsem na sobě nic znát a dál předstíral, že určitě trefím zpátky. V Enterprise to šlo překvapivě rychle, za deset minut byla smlouva hotová a já dostal klíčky od stejného auta, které si pro mě přijelo, od Jeepa. Zpátky jsem kupodivu trefil celkem dobře, jenom jednou jsem blbě zahnul, ale hned mi to došlo. Dokonce jsem ještě stihnul večeři v kempu. Večer jsme se pokusili spát, abychom nemuseli spát v Bostonu v autě. Asi na půl hoďky se mi to povedlo. Z kempu jsme vyrazili ve složení Veronika, Adéla, Sandra z Polska, Jakub a já o půl jedné, vybaveni autoatlasem z Walmartu, kde byla každému státu věnována jedna stránka, takže dvakrát detailní nebyl, ale zaplaťpánbůh za něj.

obr.: Kousek od místní radnice.



Cesta tam byla v pohodě, v půlce jsem se vystřídal s Jakubem a ani jednou jsme se neztratili. Do třista mil vzdáleného Bostonu jsme dorazili za nějakých šest a půl hodiny, problém byl ale najít sjezd z dálnice do centra a pak v centru najít parkoviště. Jedno se nám celkem líbilo, ale pak nám pán u závory řekl, že to je pro místní radnici. Poradil nám nejlevnější parkoviště ve městě, které nás nakonec vyšlo za osm hodin stání na krásných 35 doláčů, což je cena jako prase. Buď si dělal prdel, nebo jsou ostatní parkoviště ještě dražší. Těžko říct. Ale aspoň jsme parkovali v úplném centru Bostonu, který má sám o sobě asi šestsettisíc obyvatel, ale celá aglomerace okolo má sedm milionů. Vyrazili jsme na prohlídku historického města a hned jsme narazili na červeně značenou historickou stezku vedoucí po důležitých místech nejen pro Boston, ale i pro celou Ameriku. Zavedlo nás to k první radnici a pak na starý hřbitov a do místního parku, pak jsme se odpojili.

obr.: stará radnice utopená mezi výškovými budovami.



Chtěli jsme se totiž podívat na snad nejslavnější univerzitu na světě, na Harvard. Za deset minut místním metrem jsme byli na místě. Loni jsem byl v LA na UCLA, obrovské místní univerzitě, kde zrovna studovala moje kamarádka z Číny. Harvard v porovnání s UCLA vypadal jako základní škola. Možná má Harvard budovy i mimo svou čtvrť, ale pokud ne, tak mě překvapilo, jak malou rozlohu zabírá. A to mi ještě ta kamarádka z Číny říkala, že univerzity v Číně jsou mnohem větší než UCLA. Snažili jsme se najít nějakou vstupní bránu nebo aspoň pořádný nápis Harvard, ale buď jsme blbí my, nebo tam nic takového opravdu není. Našli jsme aspoň obchod s Harvardskými suvenýry, ale bylo to předražený a jediné, co se mi opravdu líbilo, bylo jedno dámské tričko.

obr.: tady asi nikdy studovat nebudu. Možná v příštím životě.



V potravinách jsem aspoň zahnal smrt žízní, když jsem si koupil asi litr a půl točené koly s ledem, která do mě zahučela tak, že muselo být slyšet zasyčení. Bylo totiž vedro na chcípnutí, tipoval bych to na nějakých pětatřicet ve stínu. Ale takové počasí je tu nepřetržitě od našeho příjezdu, takže mě to nepřekvapilo. Spíš se nestačím divit, že je to vedro pořád, protože loni tu neustále pršelo. Z Harvardu jsme vyrazili ke známému kostelu Trinity Church, který je na hlavní turistické třídě Bostonu. Krásně se odráží ve vedlejším mrakodrapu, takže jsme nadělali kopu fotek a dali si svačinku.

obr.: Já s Verčou před Trinity Church.



Potom jsme šli na vyhlídku na mrakodrap Prudential Tower, jeden z nejhnusnějších mrakodrapů, jaký jsem kdy viděl. Ale výhlídka za těch studentských deset dolarů určitě stála. Akorát byla škoda, že jsme museli koukat přes sklo a nemohli cítit vítr ve vlasech jako třeba na Empire State Building.

obr.: obchodní část Bostonu.


obr.: nevím, co to je, ale působí to monumentálně.



Z vyhlídky jsme se už pomalu šinuli zpátky k autu. Cestou jsme narazili na Apple store, což je nejvíc cool obchod ve státech, takže jsme tam strávili nemálo minut zkoušením nejnovějších hračiček od Apple. Nakonec jsme se museli utrhnout, jinak by tam někteří z nás utratili veškeré úspory. Na cestu po pobřeží zálivu už nezbyl čas, chtěli jsme stihnout vyzvednout auto do osmi hodin po zaparkování, což měla být cena 25 dolarů. To jsme nakonec stihli, ale stejně nám parkovací automat napařil 35. Odjezd z několika poschoďového parkoviště se ukázal jako těžší úkol, než jsem si myslel vzhledem k tomu, že jsme parkovali v přízemí. Ale ať jsem sledoval nápisy Exit jak jsem chtěl, pořád jsme jeli nahoru a nahoru. Až jsem se nasral a sledoval auto před námi, které se snažilo o to samé. Nakonec jsme se vykroutili z parkoviště, zbývalo se ještě vykroutit z ucpaného Bostonu. Asi za dvacet minut jsme se dostali na správnou dálnici, za dalších pár minut na správný směr této dálnice a potom jsme se tempem umírajícího maratonského běžce vyšourali z Bostonu. To už jsem se s radostí zbavil povinnosti řídit a předal řízení krásnější polovičce lidstva i naší výpravy. Postupně se v řízení vystřídaly všechny holky.

obr.: Jakub, Adéla, Verča a Sandra.



Až do New Yorku šla cesta v pohodě, ale objížďka centra se nám nedařila. Když se zdálo, že místo na jih jedeme na sever (a nebylo to jen zdání), tak jsme to stočili na jih, ale tento zdánlivě správný krok nás zavedl zpět na most nad New Yorkem, vylepšený pětidolarovým mýtným. Je to opravdu krásný architektonický objekt, ale že bych ho musel vidět čtyřikrát a ještě za to platit, tak krásný není. Naše zoufalství s mapou, na které nebyly popsané ani dálnice, natož silnice nižší třídy, nás donutilo zastavit v nějaké vesničce a vyptat se na cestu. S pomocí domorodců jsme nakonec tu správnou cestu našli, ale legrace to byla jak pro koho. Další legrace byla najít tu pobočku, kde jsme měli vrátit auto. Věděl jsem, že je kousek za Walmartem, kam nás vozí kemp na nákupy, ale tam jsme nikdy nebyli za světla, vždy v noci. Nebudu to prodlužovat, nenašli jsme ji a museli objednanému taxikáři znovu volat, ať si nás vyzvedne u Walmartu a ukáže nám cestu k půjčovně. Tam jsme uklidili bordel z auta a hodili klíčky od auta do přihrádky k tomu určené. Pak už nás jenom taxikář šíleným tempem odvezl do kempu. Stálo nás to třicet dolarů, což nakonec bylo tak moc, vzhledem k tomu, jak děsivě rychle ty dolary naskakovali ze začátku cesty. V táboře jsme byli asi dvě hodiny před večerkou, takže žádné nervy a sprint jako loni při návratu z Washingtonu se nekonaly. Když se tak ohlížím na Boston, jaký na mě udělal dojem, tak mi hodně připomněl Philadelphii. Krásné město pro život, ale pro turistu tam toho až tak moc k vidění není. Boston je oproti Philadelphii víc historický, ale ve srovnání s evropskými městy to ani nestojí za řeč. Podruhé bych tam nejel, ale jednou to určitě stálo za to.

Kompletní fotogalerie z Bostonu.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Hezky pěkně ! a řídila i Verunka?
Beda

Vojta řekl(a)...

Řídila, ale to jsme se trochu báli:) Ale měla smůlu v tom, že už byla tma a bloudili jsme, to jednomu na jistotě nepřidá.