středa 16. března 2011

Jak jsem dobýval Stalingrad v nejdražším korejském filmu všech dob

V pondělí jsem jako nacista obléhal Stalingrad a současně ho jako sovětský voják bránil. Pokud vám na téhle větě něco nehraje, čtěte dál a všechno se vysvětlí. Když jsme minulý týden vyráželi se školou na basket, byla u nás castingová agentka, studentka Aljona z Běloruska, a scháněla vysoké statné bělochy, kteří by mohli hrát nacisty případně sovětské vojáky. A já tímto sítem se svým zevnějškem v pohodě prošel. O tomhle natáčení jsem už věděl od bývalého spolužáka, poslal jsem údaje o sobě nevím komu, ale nikdo se mi neozval zpět, takže jsem to měl dlouho za promarněnou šanci.

obr.: mé druhé já. 


Štěstí se ale ke mně opět obrátilo čelem a já v neděli večer odjel natáčet. Od koleje jsem jel s dalšími čtyřmi studenty HUFSu hodinu metrem k autobusu, tam jsme čekali do jedné v noci, než jsme vyrazili na místo natáčení do provincie Severní Čolla, která je asi tři hodiny jízdy od Soulu. Pár kilometrů před cílem sjel řidič z cesty a autobus se zasekl v kamenitém příkopě, ze kterého se ho marně pokoušel skoro hodinu a půl vykopat malou lopatičkou. Za celou cestu jsem spal asi dvacet minut, a to možná ještě přeháním. Zaprvé jsem byl strašně rozrušený z toho, co mě čeká a zadruhé se v autobuse moc dobře nespí, navíc když ho vytopí asi na padesát stupňů. Film se natáčí v Semangumu, což je uměle vysušené území, které dříve bývalo mořem.

obr.: tady máte všechny dosud vydané oficiální obrázky z filmu. 


Válečný velkofilm My way točí režisér Kang Če-gju, který má za sebou dva veleúspěšné filmy Shiri a hlavně Pouta války. Ve své době nejúspěšnější korejský film vůbec o korejské válce, který v kinech viděl víc než každý pátý Korejec. My way oproti tomu není o korejské válce, ale o osudu skutečně žijícího Korejce, který byl okolnostmi donucen bojovat nejprve za japonskou, poté za čínskou a nakonec i německou armádu. Film ale nebude jen o hrůzách války, ale i o přátelství s japonským vojákem v podání Joa Odagiriho, které přejde v přátelství trochu fyzičtější povahy, takže taková Zkrocená hora za druhé světové války. V hlavní roli je stejně jako u Pout války korejská megastar Čang Dong-gun.

obr.: vlevo japonská hvězda Jo Odagiri, vpravo Čang Dong-gun. 


Film má rozpočet zhruba třicet milionů dolarů, což ho dělá nejnákladnějším korejským filmem všech dob. Různé zdroje uvádějí různé formy koprodukce od korejsko-japonské, korejské-americké až po korejsko-japonsko-čínskou. Jak je to dopravdy těžko říct, ale většinu si asi zacvaknou sami Korejci. V součanosti byla už proinvestováno asi deset milionů dolarů a až skončí natáčení v Koreji, přesunese celý štáb do Lotyška, kde nejspíš bude natáčet vylodění v Normandii. Původní název filmu byl Den D.

obr.: ten korejský nápis dole znamená "My way". 


Hned jak nás dovezli na plac asi kolem šesté, tak jsme se šli nechat nalíčit, což znamenalo nechat si na sebe o mladých Korejek nanést asi pět různých vrstev špíny. Potom jsme se navlékli do uniforem nacistických vojáků, hodili na sebe ještě kabát a šli se najíst.

obr.: líčení aneb jak udělat z čistého Čecha německé prase. 


obr.: snídaně na place aneb sežer kolik můžeš. 


Pak už zbývalo jen nafasovat vojenské vybavení, zbraň, helmu, opasek a další proprietky a šlo se na plac. Ten představovaly obrovské kulisy rozbombardovaného Stalingradu. Mohly být asi na ploše třista na šest set metrů, po stranách rozbořené baráky a za nimi modré stěny, které pak v počítači nahradí za rozbořené město. Na place nás bylo dvanáct nekorejských komparzistů, asi dvě stovky korejských komparzistů a téměř další dvě stovky členů štábu. Nechyběl ani samotný režisér, který osobně schvaloval každého nekorejského komparzistu.

obr.: ten pán s modrou rouškou je režisér Kang Če-gju. 


Můj český spolužák Honza se na natáčení nedostal, protože je o deset centimetrů menší než já. Mezi těmi dvanácti nekorejci byl i Arthur Maslow s Izraele, což je nejspíš první Izraelec hrající nacistu. Praktický celý den jsme si dělali prdel z nacistů a v životě jsem neslyšel tolik vtipů o nacistech, jako v tohle pondělí. Než jsme šli natáčet, bylo nás potřeba zaškolit, takže nám vojenský poradce vysvětloval, jak správně střílet ze zbraní a chovat se pod palbou. Nutno říct, že jsme měli skutečné zbraně a stříleli jsme slepé náboje. Přesto když jsem slyšel první výstřel, tak mi na chvíli zalehlo v uších, protože to byla obrovská rána. A z hlavní při střelbě šlehaly plameny, takže to bylo zatraceně cool.

obr.: přední zákop, ve kterém byl kulometčík, obsluha kulometu a já s puškou. 


obr.: tak přesně tenhle pohled jsem měl, když jsem zaujal bojovou pozici. Mířil jsem kameramanovi do rozkroku. 


Další člen štábu nám několikrát opakoval, jaká je naše úloha a jak se máme tvářit. Pokyny byly následující: jste vražedné bestie, v očích musíte mít nenávist a znuděnost z toho, že už tu jste několik týdnů. Nějak jsem nevěděl, jak to mám udělat, ale pak jsem si vzpoměl jak mi nedali příspěvek z fondu mobility na studium v Koreji a imaginárně jsem střílel vedoucí tohoto oddělení. Takže jsem snad nějakou nenávist do tváře dostal. Před nástupem na plac nás všechny osprchovali umělým sněhem, který je strašně nepříjemný a není nic horšího, než když se vám dostane do očí.

obr.: hlavní zákop za náma a v něm Karol z Polska s neustále se zasekávajícím kulometem. 


obr.: tenhle tank byl jen replika, takže ho museli přemísťovat bagrem. 


Pak jsme dostali pokyn zalehnout do zákopů do bojových pozic a Korejky nás ještě došpinily a posypaly hlínou, abychom nevypadali jako z reklamy na prací prášek. Další lidi polévali zákopy umělou krví a celý plac pokryly umělým sněhem. Každý jsme dostali svoji přesnou pozici, naměřila se vzdálenost od kamery (asi kvůli přesnému ostření) a záběry se nejdříve zkoušely. Občas byl docela problém poznat, jestli jde o zkoušku či o ostrý záběr, protožě většina pokynů byla v korejštině a až pak na nás občas někdo houknul, jestli máme střílet nebo ne.

obr.: nejspíš to nejde poznat, ale sedím na hlavě Stalina. 


Později jsem to už poznal podle toho, že když se šlo opravdu natáčet, tak se před námi zapálili ohně. Já jsem měl svou pušku, důstojníci měli pistole a zkušenější komparzisti byli u kulometů. S těmi byl největší problém, protože se pořád zasekávaly a byly nejčastějším důvodem opakování záběrů. Puška měla zásobník jen na pět nábojů, takže jsme všichni měli pokyny po vystřílení zásobníku nebo při poruše zbraně další palbu předstírat. Samozřejmě ostrých záběrů jsme absolvovali minimum, většinu času jsme čekali na to, než se záběr připraví, což trvá opravdu dlouho. Problém ale je, že si na plac nemůžete nic vzít s sebou, takže absolutně nejde se třeba učit nebo si něco číst. Měl jsem s sebou i svoji zrcadlovku, že si udělám pořádný fotky, ale tu nešlo propašovat na plac ani náhodou. Tak jsem fotil aspoň telefonem. Fotky sice nejsou tak kvalitní, ale mají aspoň pro mě velkou hodnotu. Když už se schylovalo k ostrému natáčení, přepadala mě trochu nervozita, protože nechcete zkazit záběr, který připravovali dvě stě lidí třeba půl hodiny. Když zazněl pokyn akce, byl jsem tak soustředěný na svoje hraní/střílení, že jsem ani nevnímal, že vedle mě střílejí z kulometu. Po pěti hodnách převážného čekání či ležení v zákopu jsme šli na oběd, na který měl celý štáb dohromady asi půl hodiny, takže kdo přišel pozdě, měl smůlu. Jídlo jsme měli všichni stejný, nabrat jsme si mohli neomezené množství, ale žádná cola nebo hranolky k dispozici nebyly. Kdo nesnese korejské jídlo, zůstal o hladu.

obr.: na cateringu se zrovna neplýtvalo penězi. 


obr.: část korejských komparzistů čekajících na oběd. V pozadí autobusy. 


 Odpoledne jsem další část natáčení absolvoval jako německý důstojník, takže jsem se musel převléct a vyměnit pušku za pistoli. Důstojníci jsme byli jen dva a opravdová pistole jedna, já bohužel dostal právě tu repliku, s kterou byla o dost menší sranda než s pravou puškou. Natáčeli jsme postup armády Stalingradem, takže jsme několikrát po sobě běželi do zákopů a z nich pak stříleli. Já v první řadě s Korejci předstírajícími německé vojáky. Když jsme zrovna nenátačeli my, natáčeli korejští komparzisté zoufalé útoky lidských vln proti nacistům, kteří je kosili (což jsme natáčeli my).

obr.: v nacistické uniformě. Čelo nemám zasviněné, protože jsme vždy natáčeli v helmách. 


Odpoledne se natáčelo několik velkých scén, kdy na place pobíhala stovka komparzistů a další stovka po nich střílela (předtím to bylo vždy odděleně). Navíc na place byly nainstalované nálože, takže to pěkně bouchalo, Korejci umírali po desítkách a všechno doprovázela neutichající palba. Musím uznat, že už takhle jako vlastně filmový polotovar to bylo hodně působivé. Poslední část natáčení jsme absolvovali v dresech sovětského týmu, díky čemuž vznikla vtipná situace, kdy vlastně ve filmu budeme střílet sami na sebe. Toho si ale asi stejně nikdo nevšimne, protože pokud budou naše (můj) obličeje v záběru na třeba dvě sekundy, tak to budu považovat za úspěch.

obr.: po výměně uniformy jsem povýšil na důstojníka. 


obr.: tenhle už to asi neroschodí. 


V záběrech ale určitě budeme, protože od toho tam potřebovali bělochy do přední línie, aby film vypadal věrohodně. I když Korejce zašpiníte jak chcete, nikdy nebude vypadat jako Němec či Rus. Někteří z nás mají ve filmu do konce větu, nebo lépe řečeno výkřik. Můj arménský spolužák Narek vydá povel ke střelbě na lidskou vlnu valící se na nás, takže už se na něho ve filmu těším. Natáčení skončilo zhruba v šest hodin, když už se začínalo stmívat. Takže na place jsme strávili okolo deseti hodin.

obr.: v tomhle se já koupat nebudu. 


Pak jsme se šli nechat odlíčit, přestrojili jsme se a hned se vydali autobusem zpátky do Soulu. Takže žádná večeře či jiné jídlo se nekonaly. Do Soulu jsme přijeli v deset večer, hodinka metrem na kolej, očistná sprcha a zasloužený spánek. Za jeden den této legrace jsou zhruba dva tisíce korun. Ale já bych do toho šel i zadarmo, protože to pro mě byl obrovský zážitek. Troufám si tvrdit, že na celý život. Dnes mi Aljona volala znova, jestli mám čas, takže nejspíš zítra pojedu na další natáčení, možná dokonce dvoudenní. Jedna vtipná souvislost na konec, jsem tu na studentské vízum, takže co z toho vyplývá si domyslíte sami.

obr.: celý mezinárodní komparz pohromadě, taková šťastná nacistická rodinka. Schválně jestli mě najdete? 

7 komentářů:

Diana řekl(a)...

najlepšia je časť: "Nějak jsem nevěděl, jak to mám udělat, ale pak jsem si vzpoměl jak mi nedali příspěvek z fondu mobility na studium v Koreji a imaginárně jsem střílel vedoucí tohoto oddělení. Takže jsem snad nějakou nenávist do tváře dostal" :D :D :D

Petfruf řekl(a)...

Skvělé počtení, díky, už se nemůžu dočkat dalšího příspěvku! :)

Anonymní řekl(a)...

Tak to je fakt pecka.
Tesim sa na popis dalsieho natacacieho dna a dufam, ze tentokrat budes mat aspon jeden dialog.

Hanie řekl(a)...

krásný příspěvěk a určitě ještě krásnější zážitek :) kdy bude premiéra? moc ráda se podívám :)

Vojta řekl(a)...

Díky. Premiéra by měla být až v prosinci a to asi jen v Koreji. Sem zvědavý, jestli se tam mihnu :)

Anonymní řekl(a)...

Tak prvni Cech o kterym vim, ze tam hral :) Kdyz jsem tam byl ja, tak tam byli v komparsu jen rusky mluvici lidi :D Do kdy jsi v Koreji ?
kdyztak mail: wanchope@seznam.cz

Anonymní řekl(a)...

Paráda, závidim !