Kralovstvi za knedlicky

S blogem to mam tak, ze cim vic se toho kolem me deje, tim min pisu. Sice by bylo o cem, ale kvuli TOMU na to neni cas. Trochu paradox, ale proste je lepsi veci prozivat, nez o nich jen psat. Ted se ale muj hekticky zivot trochu zpomalil a stabilizoval, takze je na case uvest verne ctenare trochu do obrazu. Mam v planu dopsat Tchajwan, ale predtim kratke shrnuti. Z Tchajwanu jsme se presunuli do Aucklandu, vyridili papirovani, pujcili auto a trochu projeli Severni ostrov. Pak trajektem na Jizni, tam zjisteni, ze preddomluvena prace neni pro vsechny, takze stres, nezamestnnost a hledani prace. To trvalo celych ctyricet minut, pak sup vydelavat dolary. Za par dni k nam do sadu prisla Anna Welch, jednadvacetileta kiwacka, co si chtela vydelat na studium ve Skotsku. A protoze jsem nepochybne neodolatelny, tak mi neodolala. Od te doby jsem uz nemel cas ani vecer a mel na praci zabavnejsi veci nez psat na blog. Jenze Anna musela pred par dny odjet asi tisic kilometru na jih a znova ji uvidim tak za pul roku, takze mam ted cas dohanet resty. Jdeme na to. 

Naposledy jsem psal o svem povedenem vystupu v narodnim parku Yangmingshan. Co bylo dal? Sli jsme si trochu narvat bricha a to ne jen tak necim. Sli jsme do restaurace ocenene michelinskou hvezdou, ktera se specializuje na plnene knedlicky, Din Tai Fung. Pruvodce nam delal Vaclav Linkov, trochu roztrzity genius, ktery v Taipei maka na svem ctrnactem doktoratu nebo tak. Byl i rok v Koreji, takze se rozhodne bylo o cem bavit. Navsteva teto restaurace byl zazitek o to vetsi, ze jsme byli v pobocce pod druhou nejvetsi stavbou sveta, mrakodrapem 101. Trochu jsme ji hledali (tu restauraci, ne 101cku), ale kdyz jsme uvideli pred nejakym vchodem dav lidi, bylo jasny, ze jsme konecne na miste. Nahlasili jsme se, dostali cislo a sli se fotit u vstupu, jako vsichni okolo. Za dvacet minut nas mistni fesanda dovedla k nasemu stolu, asi dve ste metru od vstupu. Je to fakt velka jidelna. Pri objednavani jsme zvolili taktiku ochoutnat co nejvic druhu knedliku a kazdy si jeste pridal nejake hlavni jidlo. Knedlicky byly fakt uzasne. O trochu lepsi nez ty v zapadlych soulskych ulickach, ty ale taky nebyly marne. To nejlepsi ale prislo s moji polivkou. Zaroven vsak i to nejhorsi. Uz jsem si na to sice zvykl, ale porad mi to nejde na mozek. Mluvim o lasce Asiatu (minimalne tech na dalnem Vychode) ke tlustemu masu. Me je z toho, co oni si vychutnavaji, casto na bliti a kolikrat bych to nedal ani psovi. Jim to ale vsem chutna. I holkam! Takze moje hovezi maso bylo sice nejlepsi, jake jsem v zivote jedl, ale to bohuzel mluvim asi tak o pulce toho, co mi plavalo v taliri. Zbytek byl nejaky hnus, ktereho bych se normalne ani nedotkl, ale tentokrat jsem se snazil okousat to libove co to jen slo, takze jsem musel potlacovat davici reflex. To myslim o necem svedci. Kdyby to bylo cele libove, vracel bych se tam asi kazdy vecer. Narvany a prijemne poteseny uctenkou, ktera vychazela asi na tri stovky na osobu, jsme se vyvalili zpatky do naseho hostelu. Pokracovani priste. 

obr.: Cekani na Vaclava nedaleko 101cky. 

obr.: trochu naval, ale nastesti jsme necekali moc dlouho. 

obr.: tohle byla proste povinnost. Jinak byste mi urcite neverili.

obr.: menu v anglictine a s obrazky. Evidentne pocitaji s ignoranty ze Zapadu. Tak to ma byt. 

obr.: knedlicky samozrejme chystaji primo pred vami. Tady se moc flakat asi neda. 

obr.: Vaclav je ten nalevo :) Vsem cvachtalo. 

obr.: uz nevim, jake byly tyhle, ale rozhodne dobry. 

obr.: moje libova polivka.

Tchajwan - ztracen nejen v překladu

Už kroutím třetí týden na Zélandu a čtvrtý na ceste celkově, tak bych už tom mohl něco napsat. Začneme s Tchajwanem, se kterým se vypořádáme v několika málo článcích. Musím je ale napsat rychle, než to všechno zapomenu.

Proč tchajwan? Původně jsem chtěl zastávku cestou na Zéland udělat v Koreji, ale to se ukázalo jako o několik tisíc dražší varianta. Takže vyhrál nejlevnější Tchajwan s China airlines. Dopředu jsem toho o něm moc nevěděl, jen jsem si našel par tipů na výlety, protože jsme rozhodně neměl v plánu tvrdnout celý týden v hlavním měste. Přiletěli jsme navečer po hodně dlouhém letu přes Amsterdam a Bangkok, takže po příjezdu do Tchajpeje a nalezení hostelu, jsme vyrazili se jen najíst a pak spát. Čeho si člověk na místě všimne aniž by se nějak snažil, je neuvěřitelné množství skutrů. Jsou jich plné silnice a jezdi na nich všichni a občas mi jejich způsob předjíždění třeba autobusů ze všech stran přišel dost o hubu. Ale žádnou bouračku jsem neviděl, tak snad vědí, co dělají.

Náš hostel byl kousíček od hlavního vlakového i autobusového nádraží, takže zabloudit mohl jen ten největší ignorant. Kousek od nás byla i žrací čtvrť, jak jsem si ji pro sebe nazval. Několik ulic, které byly přeplněné různými stánky a restauracemi či kavárnami. Po chvíli tuhého (tupého taky) zírání na to všechno, co se dá koupit, jsme se rozhodli pro kompromis a šli do lepší restaurace na něco jistějšího. Menu v angličtině a obrázky to jistily. Ja se nakonec rozhodl jít do mé nejoblíbenější ryby a to jest do ryby drahý jako kráva (vlastně o dost dražší než kráva), úhoře. Ušel. Ale jo. Potom ještě menší průzkum okolí a šlo se spát, nebo spíš bojovat s časovým posunem.

 

Další den jsem sám vyrazil do národního parku Yangmingshan, který je kousíček od Tchajpeje. Chtěl jsem to vylézt až nahoru, když už jsem tam, že, ale velkou chybou se ukázalo slepé následovaní davu, které v Koreji skvěle fungovalo jako zpusob bezpečné navigace pro nejkratší cestu na vrchol. Takže jsem odmítl si zajít půl kilometru do visitor centra, odkud jak se později ukázalo, vedla krásná značená cesta na vrchol, a místo toho došel za bandou místních důchodců do nějakého nepodstatného parku. No tak jsem si tam aspoň dal zmrzlinu a zvolil druhou nejjistější cestu jak se dostat na vrchol, taktiku "běž pořád do kopce". A tak jsem šel a šel a šel, až jsem ušel několik kilometrů, aniž bych se někam dostal. Nejhorší bylo, ze jsem šel po silnici, což teda ma k nějakému dobrodružství dost daleko. Navíc je frustrující sledovat ty auta, co vás v jedním kuse předjíždějí. Jsem se teda zdravě naštval a hned při prvni příležitosti jsem to skočil ze silnice. Byly tam takové prudké shody, žádná informace kam vedou, ale šly nahoru, což bylo mým směrem, že. Kluzký a nekonečný shody mě dovedly k nějakému chrámu, který zrovna nevypadal jako že trpí pod náporem turistů. Kromě mě tam totiž byli jen dva psi bez voditka, kterým jsem se asi trochu nelíbil.

Po chvíli zabité jejich hypnotizovaním jsem si všiml malé cestičky, která k mé radosti vedla nahoru. Tak jsem šel. Tady už to konečně vypadalo jako cesta národním parkem. A na rozdíl od Koreje jsem tudy šel jen já sám. Nějaké cedule cestou byly, ale moje znalost čínských znaku (po několika měsících od zkoušky z nich mi jich v hlavě zůstalo tak asi... jednotky) mi s jejich pochopením moc nepomohla. Ani žádná čísla tam nebyla. Nic, co by mohlo znamenat něco jako "jdeš dobře a brzo tam budeš". Cesta přituhovala, po chvíli jsem se rozloučil s čistými botami, a taky krajina se docela měnila. No krajina, ta nebyla moc vidět, spíš porost kterým jsem procházel. Nakonec jsem šel jen takovou vysokou trávou, připadal jsem si jak ve filmu Gorily v mlze. V mlze jsem byl taky, gorily jsem teda neočekával, spíš jsem vůbec netušil, co tady muže žít a trochu jsem se toho obával. Na druhou stranu jsem se uklidňoval tím, že tohle je evidentně vyšlapaná cesta a lidi tu musí chodit pravidelně, tak to bude v klidu. Taky že bylo, až cestou dolu jsem narazil na veselou ceduli upozorňující na jedovaté hady.

Když už jsem byl asi nahoře, uslyšel jsem i osamocené lidské hlasy, což mě uklidnilo. Přestože byli evidentně jen pár desítek metru ode mě, nikoho jsem nevidel. Vlastně jsem neviděl vůbec nic, protože se naplnilo to, čeho jsem se obával. Vrchol národního parku byl po celý den v mracích.

Viditelnost deset metrů, v lepších momentech. Takže jsem ani nevěděl, jestli už jsem nahoře, ale následujích deset metru bylo z kopce, takže jsem se rozhodl to zabalit a vydat se na cestu zpátky. Stejná cesta, stejni psi. Jen o trochu víc nasraní, takže jsem se jistil dlouhým klackem. Až na silnic

i jsem se dal jiným směrem a v potravinách u asi stoletého dědečka jsem si koupil plechovku Coly, kterou jsem obřadně vypil u vyhlídky, prvni za celou cestu, a to už jsem byl skoro dole. U návštěvnického centra, ke kterému jsem se nějak záhadně dostal, jsem si všimnul krásné dlážděné stezky na vrchol, ale už jsem neměl silu se tomu zasmát. Jak se říká, zážitek nemusí byt pozitivni, hlavně když je hluboký, což se dokonale povedlo.

Tolik pro začátek. A to jsem to chtěl vzít stručně. Tak zas příště.

Pozdrav z Hory osudu

Krátké, ale snad zajimavé a vtipné video z národního parku Tongariro. Je to neupravený, takže stoprocentně autentické.