Welcome to Tokyo, Goodbye Korea

Dneska to nebude ani zdaleka tak nabyté zážitky jako předchozí den a to hlavně proto, že to byl den přesunu z Koreje do Japonska. Navíc na dva lety, takže když si připočtete čas strávený na letištích a v letadlech, potom ještě na cestu z letiště do hotelu, tak vám moc volného času nezůstane. Ale vezmu to popořadě. Ve své hodinové posteli jsem se krásně vyspal a žádná ranní procházka se nekonala, protože jsem byl ještě vyřízený z té noční. V podstatě jediným bodem programu byla návštěva pusanské rozhledny, kde jsem byl minulou noc, ale byla zavřená. To teď nehrozilo a vůbec mi nevadilo podívat se na stejné místo podruhé, teď aspoň něco uvidím. Vyráželo se už busem, abychom se nemuseli vracet ucpaným Pusanem pro zavazadla. Náš řidič v Pusanu nikdy nebyl, a kdyby neměl dokonalé GPS, tak nevím, jak by to dopadlo. Další velký problém byl s parkováním, ale při druhém kolečku kolem rozhledny se to podařilo. V areálu rozhledny je velká socha národního hrdiny, slavného generála I Sun-sina, který zachránil zemi před japonským podrobením. Na vrchol se jede jako všude rychlovýtahem. Uvnitř to vypadá úplně stejně jako v rozhledně v Soulu, ale pohled na město je úplně jiný. Místo hor je tu moře se spoustou přístavních mol, jeřábů a obřích nákladních lodí. Taky je vidět staveniště společnosti Lotte, která plánuje v Pusanu postavit obrovský mrakodrap Lotte World. Vysoký by měl být 510m a otevřený na vánoce 2013.

video: pohled na město z rozhledny.



Viděl jsem taky všechny místa, kde jsem se v noci potuloval, Ferry terminal, Jagalchi market nebo most, z kterého jsem uviděl rozhlednu. Koukat z rozhleden na velkoměsta mě asi nikdy neomrzí, takže i tuhle jsem si užil. Potom už se jelo směr letiště, které je jako každé velké mezinárodní letiště úplně mimo město a vzhledem k zácpám v Pusanu jsme vyrazili s předstihem.

obr.: Pusan z rozhledny, vpravo dole Jagalchi market.



Jelo se kolem pobřeží a všude okolo byly vidět velké přístavní jeřáby a průmyslové stavby navázané na přístav. Na letiště jsme se dostali v pohodě včas a už následovaly otravné procedury jako odbavení a různé kontroly. Na letišti byla i ozbrojená ostraha, která vypadala opravdu cool. Podařilo se mi je nenápadně blejsknout, když se o to pokoušeli ostatní, tak jim taktně naznačali, že si to nepřejí. Co kdybychom ty fotky odfaxovali do Severní Koreje, že? Když jsem se tak coural po hale, tak si mě všiml jeden místní podnikavý kluk a chtěl nabídnout své průvodcovské služby nebo co a ukazoval mi fotky nějakých typických Němčourů, že to jsou prý jeho přátelé. Letělo se z Pusanu na ostrov Jeju a až z něho do Tokya, díky tomu přestupu se let protáhl asi tak o pět hodin a první den v Tokyu se nestihlo už vůbec nic. Někteří samozřejmě brblali, že chtějí vidět všechno, co je napsané v programu. Kecali samozřejmě nejvíc ti, kteří u třetího chrámu říkají, že jsou všechny stejné.

obr.: ochranka chránící zemi před šmejdem z vesmíru (nebo Severní Koreje).



Tenhle den mi snad lezli na nervy úplně nejvíc. Kdo má pořád poslouchat ty jejich přiblblé keci a poznámky. Protože dnes není moc o čem psát, tak se trochu zastavím u českých turistů, tedy aspoň u těch, které jsem měl tu čest poznat. Když vynechám jeden pár, který mi byl sympatický a který si nikdy na nic nestěžoval, tak mi většina lezla více či méně na nervy. Většina chlapů měla sebou kamery a trumfovala se, kdo natočí větší kravinu a kdo bude větší paparazi. Jednou jsme jeli v Japonsku vlakem a před jedním chlapem z Frýdku-Místku seděla školačka a dělala si domácí úkol. Co myslíte, že udělal? Vytáhl kameru a začal si ji natáčet. Z půl metru! Ještě to potom doprovázel pitomými poznámkami, jak může vůbec psát ty divné znaky apod. V tu chvíli bych fakt vraždil. Jako na potvoru jsem často chytnul místo ve vlaku před nimi nebo za nimi, jednou dokonce vedle nich. Raději jsem poslouchal hudbu, než abych musel poslouchat jejich poznámky. Další úžasný pár byl z Brna, exoti oba dva.

obr: Japonsko mě vítá, už se nemůžu dočkat.



Chlap (někde se tu válí jeho odstrašující fotka) celé dva týdny chodil v šusťákách, protože si v pokynech přečetl, že kraťasy rozhodně neužije, jak se mi svěřil. V pokynech byl samozřejmě napsaný pravý opak. Musel číst i o počasí, tak vůbec nechápu, jak ho taková kravina mohla napadnout. Ale stalo se a ne, že by si koupil nějaké vhodné oblečení na místě, prostě celou dobu chodil v příšerných šusťákových kalhotech. To bych vraždil, už podruhý. Navíc to byl stejný paparazi jako ten předchozí a když si natáčel nějaké památky, tak si k tomu namlouval komentář. U každé památky říkal to samé: „Tak a tady máme nějaký chrám“. Opravdu nechápu, k čemu mu takový komentář bude? Až se na to bude doma koukat, tak třicetkrát uslyší „Tak a tady máme nějaký chrám“.

obr.: v taxi po Tokyu.



Když se to snažil vylepšit tím, že říkal, kde zrovna ten chrám je nebo jak se jmenuje, tak se málokdy trefil. Většinou řekl místo, kde jsme byli včera nebo odkud jsme vyrazili. Když jsem ho zkusil párkrát opravit, aby to měl správně, tak mi řekl, že doma to stejně nikdo nepozná, že říká nesmysly. Tomu říkám argument. Jeho žena byla docela sympatická, ale působila dojmem takové té učitelky prvňáčků na malé vesnické škole, na kterou když zakřičíte, tak se rozbrečí. To jsem popsal ty největší extrémisty, potom tu ještě byl doktor, kterému dělalo strašně dobře vyprávět o své práci a paní, která puritánsky trvala na každém bodu programu, který měla vytisknutý. Už asi chápete, proč jsem si nejvíc užil noční toulky, kdy jsem byl úplně sám. Naštěstí průvodci byly skvělí a mladí, takže jsem si měl s kým popovídat. V dalších dnech to už s nima bylo lepší, když zjistili, že všechno nakonec stihnem, ale i tak mi někteří lezli krkem. Krásnou dovolenou jsem si tím ale zkazit nenechal. Ještě jedna věc k nim. Někteří působili tak strašně neschopně, že skutečně nechápu, jak na takovou drahou dovolenou našetřili? Navíc to všechno byly páry, takže je to dohromady muselo vyjít skoro na čtvrt milionu. Kde na to tak neschopní lidé berou? Nebo jsou schopní, ale jen se neumí chovat? Kdo ví. Zpátky k cestě. Na letiště Narita jsme přistáli před osmou hodinou a potom jsme se vlakem vydali do Tokya.

obr.: čtvrť Asakusa z mého pokoje.



Cesta trvala dobrou hodinu a z nádraží potom půlhodinu taxi do hotelu ve čtvrti Asakusa. Ve svém klaustrofobickém jednolůžkáči jsem byl v jedenáct večer a nikam se mi už nechtělo, to by jeden nevěřil, jak ho takové cestování unaví, když přitom vlastně skoro nic nedělá. Dneska to moc veselé nebylo, takový protipól minulého dne v Pusanu, který byl jedním z vrcholů. Aspoň jsem si mohl vylít srdíčko, od toho blogy jsou, nebo ne? Klidně napište své zážitky s dalšími turisty, můžeme to porovnat. Příště začne konečně pořádné japonské dobrodružství.