Kamakura a noční Tokyo

Japonská část dovolené byla rozdělena na takové tři menší části, Tokyo a okolí, Kjóto a okolí a Ósaka. V Tokyu jsme byli čtyři dny, třikrát jsme ale byli na celodenních výletech, takže Tokyo bylo pro většinu jen hlavní noclehárna. Samozřejmě ne pro mě, já každý večer někam vyrazil. Přes den byl tedy povinný vzdělávací program (ekvivalent povinné četby) a večer volný program. Musím říct, že mi to takhle celkem vyhovovalo, protože bez jedné z těchto částí by to nebylo ono. Člověk si tak snadno uvědomí ten kontrast, když většinu dne strávíte v buddhistických chrámech a večer se touláte přelidněným Tokyem ozářeným tisícem neonových poutačů.

obr.: Tommy Lee Jones a jeho reklama ztracená v překladu.



První den v Japonsku byla v plánu Kamakura, tradiční centrum japonského buddhismu a večer čtvrť Šindžuku a vyhlídka na Tokyo z radnice. Z našeho hotelu v Asakuse jsme vyrazili metrem na obrovské nádraží v Šindžuku a odtud vlakem do Kamakury. V metru jsem si nemohl nevšimnout reklamy na pití Santory s Tommy Lee Jonesem. Kdo viděl Ztraceno v překladu a to je z vás, kdo to tady čtete určitě většina, tak ví, proč mě to upoutalo. Cesta vlakem byla naprosto pohodová, jezdí naprosto přesně a každých pár minut, takže je v nich spousta místa. Nevýhodou cestování vlakem po Japonsku je to, že dráhy jsou soukromé a těch společností je opravdu hodně a každá spravuje jiné tratě, takže než někam vyrazíte, tak si musíte zjistit, která společnost tam jezdí. Cesta trvala zhruba tři hodiny. Z nádraží jsme vyrazili na první památku šintoistickou svatyni Hačimandžingů.

obr.: nevěsta v tradičním oblečení.



Ve svatyni zrovna probíhala svatba, která na sebe strhávala veškerou pozornost přítomných turistů. Všichni svatebčané byli v tradičním oblečení a moc jim to slušelo. Evidentně měli vlastní filmový štáb, který jim natáčel svatbu a okolní čumili si moc nepouštěli k tělu. Museli to být opravdu hodně bohaté rodiny, protože mít svatbu na takovémto místě přijde na strašný prachy. Ještě pro upřesnění dodám, že u každé památky byl rozchod, takže jsme se nikde necourali za průvodcem ve skupině, ale každý si šel, kam chtěl. Druhou zastávkou v Kamakuře byl neznámější místní chrám Hase-dera, který se nacházel kousek od moře. Zasvěcený je bohyni milosrdenství Kannon a v jeho areálu je spousta sošek Džizó, patrona cestovatelů a ochránce duší zemřelých dětí. Tato protekční návštěva hned první den byla víc než užitečná, protože jinak by mi v Tokyu při mých nočních toulkách asi nepřálo takové podezřelé štěstí. Okolí každého chrámu je krásně upravené a všude najdete menší nebo větší tradiční japonskou zahradu. Když jsem u těch zahrad, tak jejich jezírka jsou ještě několikrát víc nadopována rybami než karlovarská říčka Teplá během filmového festivalu.

obr.: Hase-dera.



Hlavním občerstvovacím artiklem tu byly nanuky, taky jsem si jeden koupil. Posledním místem určeným k návštěvě byla slavná bronzová socha Buddhy. Amida Buddha Daibatsu je druhá největší socha buddhy v Japonsku (ta první nás čekala za pár dní) vysoká přes třináct metrů, na které je pro našince nejzajímavější to, že je dutá a můžete Buddhovi vlést téměř až do mozku. Nesmíte být ale obézní Američan, jinak neprojdete uzoučkou chodbou. Před pěti sty lety byl zničen vlnou tsunami a znovu obnoven. Po buddhovi už následoval přesun zpět do Tokya.

obr.: druhý největší buddba v Japonsku, ale za to dutý.



V Tokyu jsme byli kolem šestý a už byla tma, takže jsem se těšil, že konečně uvidím z rozhledny noční velkoměsto, což jsem chtěl už v Koreji a nepovedlo se. Radnice se nachází ve čtvrti Šindžuku, známé jako jedno z největších (možná úplně největší) železniční nádraží na světě a obchodní a administrativní centrum Tokya. Budova radnice je naprosto neuvěřitelná, obrovský mrakodrap dělící se na dvě samostatné věže. V jedné z nich je na vrcholu rozhledna, do které se jezdí speciálním rychlovýtahem. Museli jsme vystát menší frontu a projít důkladnou kontrolou, přeci jen jsme šli do tokyjské radnice. V rozhledně se kromě stánků se suvenýry nachází ještě nóbl restaurace, jejíž ceny bych si nepřál ani vidět.

obr.: budova radnice v Tokyu.



Pohled na noční svítící Tokyo byl neuvěřitelný. Kam až bylo vidět všude mrakodrapy nebo výškové budovy. Když jsme minulou noc přistávali na letišti v Naritě, tak jsme nad podobnou ozářenou plochou letěli asi dvacet minut, můžete si tedy udělat představu, jak obrovské Tokyo je. Samozřejmě je to i tím, že už dávno splynulo s okolními městy a vytvořilo obrovskou aglomeraci. Vydržel bych na to koukat hodiny.

video: noční Tokyo z rohledny.




Ale to nešlo, a aby se na vrchu nehromadili nenasytní turisti, musel jsem sjet zase dolů. Z radnice jsme šli na večeři do jiného mrakodrapu, opět rychlovýtahem nahoru a tam do salónku. Ze salónku bohužel nebyl výhled na město, jinak to byla restaurace s krásným výhledem. Jídlo bylo fajn, potřeboval jsem se pořádně najíst, takže jsem si dal něco evropštějšího, nějaké kuře rýží. Po večeři se šlo přes zábavní čtvrť Kabuki-čó ve východním Šindžuku (radnice je v západním Šindžuku, které je spíše administrativní čtvrtí) na metro do Asakusi k našemu hotelu. Tam jsme dorazili asi v deset hodin a po asi vteřinovém rozmýšlení jsem se rozhodl, že ještě vyrazím na průzkum okolí. Kousek od hotelu byla řeka Sumida, vtipná budova pivovaru Asahi a o další kousek dál chrám Sensódži. U mostu přes řeku Sumida jsem v noci viděl zvláštní věc, policisté zastavovali všechny cyklisty a potom nějak volali vysílačkou a za chvíli je zase pustili. Později jsem se dozvěděl, že kontrolovali jejich registrace, jestli nejsou kradená.

obr.: Kabuki-čó ve východním Šindžuku.



Většinu ze své dvouhodinové noční procházky jsem trávil u chrámu Sensódži, který byl krásně osvícený a kromě asi tří lidí tam nebyla ani noha. Sensódži má zvláštní atmosféru, na rozdíl od chrámů třeba v Kamakuře není v přírodě v krásném parku, ale v džungli velkoměsta. Hlavní budova byla samozřejmě v noci zavřená, ale to mi vůbec nevadilo. Stejně jako v Koreji i v Japonsku je naprosto bezpečno. Chodil jsem po nocích všude naprosto bez omezení, a i když jsem viděl několik bezdomovců hrabajících se v odpadkách, tak se vám nestane, že by vás někdo obtěžoval. Jen jednou ke mně přišel nějaký chudák, jestli mu nedám tisíc jenů, když jsem nezabral ani na pětset, tak šel zase jinam.

obr.: vedlejší budova u chrámu Sensódži.



Ve středu jsem byl večer v Praze a už na hlavním nádraží jsem viděl takové zjevy, že jsem si raději zkontroloval peněženku. To je asi ta nejhorší změna a vystřízlivění po návratu domů. Na pokoj jsem se vrátil asi v jednu hodinu, osprchoval jsem se, mrkl chvíli na baseball (běží snad nonstop a to na několika kanálech) a šel spát.

Webové galierie

Šintoistická svatyně Hačimandžingů

Hase-dera

Daibatsu - velký Buddha

Tokyo - Šindžuku a radnice